05

Celou cestu k obřadní síni, kde měl probíhat pohřeb, jsem měl nepříjemný pocit. Nebo spíše Sagittarius už tušil, že jsme někomu šlápli na kuří oko. Krátce po odjezdu z konzulátu jsem si všiml, že se za nás pověsilo černé auto s nečitelnou značkou. Hádal jsem, že to bude tajná policie. Rozhodně jsem je nechtěl mít neustále za zády a tak jsem několikrát objel město a předstíral, že jsem opět špatně odbočil. Hideo nesměl o našich stopařích nic vědět, protože by ho to jenvyděsilo. Naštěstí se mi je povedlo setřást, přesto jsem začal být mnohem obezřetnější. Tahle situace se mi ani trochu nelíbila.
Obřad byl velmi jednoduchý a krátký. Překvapilo mě, že jsem neviděl Hidea uronit jedinou slzu. Jen tam tak stál a hleděl na matčin náhrobek, jako by si to ani neuvědomoval. Nebyl jsem si však jistý, zda můžu v takové situaci jen tak v klidu odjet. Možná že jsem upoutal pozornost svým vyptáváním, ale co když jdou spíše po Hideovi? Jako kdyby on něco o své matce věděl.
Myslím, že Yuriko byla z těch žen, které si nehledají dlouhodobé přátelské vztahy, přesto jsem čekal, že alespoň nějaký z kolegů z konzulátu na obřad dorazí. Nestalo se tak. Žádní spolupracovníci, žádní přátele, jen my dva, dva cizí muži, kteří jsme ji skoro neznali. Připadalo mi to velmi smutné.

Po obřadu nás čekal návrat do Omoi a smuteční večeře. Hideo byl překvapivě tichý i na zpáteční cestě. Neustále jen hleděl z okýnka s nepřítomným výrazem. I přes to všechno svou matku miloval, tím jsem si byl jistý. A ta ztráta ho bolela. Celou cestu jsem byl však obezřetný, hledal domnělá sledovací auta a dokonce to vzal velkou oklikou přes druhý výjezd. Nezdálo se mi, že bychom byli v hledáčku tajné policie i nadále, což mě těšilo. Přesto jsem měl stále divný pocit. Možná předtucha nebo šestý smysl? Nikdy jsem na podobné věci příliš nevěřil. Nyní jsem však cítil něco špatného ve vzduchu.
Stůl v penzionu byl prostřen a paní Obawake byla oděna do smutečního kimona, které jsem snad viděl poprvé v životě. I ona dávala najevo úctu a soucítění s naší ztrátou. Sotva jsme však s Hideem zasedli ke stolu, ten podivný šestý smysl se vrátil. Ostatní chlapci byli ve svých školách, takže dům byl až na nás tři prázdný. V tom nastalém tichu jsem zaslechl povědomý zvuk, jen mi chvíli trvalo si ho zařadit. Když i kouř z vonných tyčinek najednou změnil směr, stačil mi jediný pohled ke dveřím na verandu. Byl to reflex, který mi propůjčilo mé druhé já, Sagittarius. V krátkém momentě jsem strhl Hidea na podlahu pod masivní stolek a křikl na paní Obawake. Bylo však pozdě. Celým domem se prohnala salva kulek a za ní i další. S ohlušující přesností ničily vše, co jim stálo v cestě. Slyšel jsem velmi tichý rotor vrtulníku, který nejspíše létal kolem penzionu a snažil se z něj udělat kůlničku na dříví. Bylo mi jasné, že k autu se nedostaneme. Ne dokud jim nedojdou náboje a nepřijdou osobně zkontrolovat naše těla.
Cítil jsem, jak se Hideo pode mnou třese a zacpává si uši, aby to neslyšel. Snažil jsem se jen zastínit mu výhled na kuchyňku, kde leželo tělo paní Obawake, která byla zjevně mrtvá. Nedokázal jsem ji varovat včas, ani pro ni cokoliv udělat. Přesto jsem nesměl propadnout lítosti. Zachovával jsem si chladnou hlavu nájemného vraha. Už jsem byl ve své praxi v několika svízelných situacích, ale nikdy v tak vážné. Vždy jsem byl totiž příliš opatrný.

Celé to netrvalo více než pár minut. Byli to profesionálové, tím jsem si byl jistý. Ale pochyboval jsem, že to jsou ti stejní, co nás dnes sledovali. Ne, tohle nebyla tajná policie. Ti by nebyli tak teatrální, neriskovali by odhalení, nedělali tolik povyku a hluku. Hádal jsem spíš nějakou soukromou organizaci nebo mafii. Když svištění kulek utichlo, rychle jsem se rozhlédl, abych sehnal alespoň něco, co by se dalo použít jako zbraň.
"Zůstaň ležet, ani se nehni, rozumíš?!"
Bylo jen otázkou sekund, než dovnitř naběhli dva po zuby ozbrojení zakuklenci jako z nějakého akčního filmu. Stačil jsem se přemístit do kuchyňky a vzal jsem za vděk tím prvním, co jsem popadl, což byl velký porcovací nůž. Neměl jsem sebou žádnou střelnou zbraň, muselo mi tohle stačit. Byli dobře vycvičení, ale zjevně nedoufali v nějaký odpor či útok. To byla jejich první a poslední chyba.
Vše bylo o momentu překvapení, který byl na mé straně. Prvního jsem rychle odzbrojil pár úspornými pohyby, druhý ještě stihl vystřelit, ale nic víc jsem mu nedovolil.
Rychle jsem vytáhl Hidea z pod stolu za paži. Nedbal jsem jeho vyděšeného pohledu. Nebyl čas nic vysvětlovat. Věděl jsem, že nejméně ještě dva muži v tom vrtulníku budou. Vnutil jsem mu klíčky od auta do ruky a zahleděl se mu do očí.
"Poběžíš k autu, rozumíš? Přímo k autu, co nejrychleji umíš!"
Riskoval jsem, to ano. Ale byl to jediný způsob, jak Hidea dostat do bezpečí. Naštěstí mě poslechl a po mém pokynu vyrazil přímo k autu, které sice stálo jen pár metrů od penzionu, ale i tak to bylo krajně nebezpečné. Musel jsem ho krýt a pokusit se vyděsit ty zakuklence ve vrtulníku. Potvrdilo se mi podezření. Policejní vrtulník by byl označený a tento neměl žádný znak, nějaký nový model. Zasáhl jsem střelce u kulometu, takže jsem rychle vyrazil za Hideem k autu. Zbývalo mi jen pár sekund, než se vydají za námi. Naskočil jsem do auta a prudce dupnul na plyn.
"Hlavu dolů!"

Vyrazil jsem okamžitě směrem k dálnici a doufal jsem, že jakmile se na ni ocitnu, tihle najatí vrahové se stáhnou. Bylo by to hodně neuvážené snažit se nás sestřelit z dálnice za plného provozu. Ozval se svist kulek, které několikrát zasáhly kufr auta a vysklily zadní okénko, ale měli jsme štěstí. Na dálnici jsme se dostali během pár minut kličkování a vrtulník se stáhl. Přesto jsem byl stále opatrný a držel se neustále v hloučku ostatních aut. Až po dobrých pěti minutách, kdy jsem si byl jistý, že nás opravdu nesledují, jsem Hidea prohmatal a prohlédl, zda nemá nějaké zranění. To, že je v pořádku, jsem poznal snadno, když mou ruku razantně odehnal se záplavou sprostých slov vynášených třesoucím se hlasem.
Přitiskl jsem si ho k rameni a oddychl si. Tohle bylo opravdu hodně nebezpečné. Nyní jsem musel rychle uvažovat. Do hotelu jsem se vracet nemohl. To by bylo jako na sebe namalovat terč. Napověděla mi až cedule u dálnice, která slibovala blízký motel v americkém stylu. Neměl jsem příliš na vybranou, proto jsem k němu zamířil.
-------------------------------------------------------------
Jakmile jsem trochu nešetrně vhodil Hidea do pokoje, hned se začal rozčilovat. Na recepci jsem udal falešné údaje a bylo mi jasné, že budu potřebovat i jiné auto. Tolik potíží najednou mě ani trochu netěšilo.
"Zabili Oba-san! Ti hajzlové! Proč… proč to dělají? Kdo to je? Tak mluv! A kdo seš sakra ty? Nějakej Chuck Norris? Musíme…zavolat policii!"
"Ne, Hideo, žádná policie. Sedni si."
Chvíli trvalo, než se přece jen uklidnil. Chápal jsem, že to pro něj je těžké. Nejen že dnes přišel o dalšího člověka, který měl v jeho životě důležité místo, o paní Obawake, ale navíc i jemu šlo o život.
"Tvoje máma se asi zapletla do něčeho nekalého. Nevím přesně ještě do čeho, ale její práce na konzulátu byla jen zástěrka, tak jako její byt. Mám pocit, že byla tajný agent, dvojitý agent, špicl mafie nebo něco podobného. Ne, nepřerušuj mě a poslouchej ano? Oni asi něco chtějí. Bojí se, že něco víš a chtějí tě umlčet. Nevím, kdo jsou, ale zjistím to, slibuju. Koukej na mě. No tak!
Je to důležité Hideo. Jsi můj jediný klíč k tomu všemu. Potřebuju, aby sis vzpomněl. Na všechno divné za posledního půl roku. Cokoliv co bylo jinak než obvykle. Nemluvila s tebou matka o něčem? Nechovala se divně? Neposlala ti něco?"
Už jsem dál před ním nemohl tajit pravdu. Bylo nutné, aby věděl, s čím se potýkáme. Protože jsem si byl jist, že tím jedním útokem to neskončilo. Naopak. Nyní už o nich víme a jsme příliš nebezpeční.
Tušil jsem, že Yuriko musela vědět, že se něco děje. Byla to chytrá žena a zametala stopy dokonale. Kdybych byl na jejím místě, nejspíš bych se pokusil dostat do bezpečí nějaké informace.
"Před třemi měsíci. Volala mi z ničeho nic v půlce týdne. Nikdy dřív to neudělala. Chtěla se sejít v cukrárně v Akibě. Ale nakonec nepřišla, jako vždycky. Dost mě to naštvalo, čekal jsem tam přes dvě hodiny. Na konci týdne mi poslala dopis, omlouvala se, že se zdržela na schůzi a… žabák. Poslala mi žabáka."
"Žabák? Cože?"
"Takovou flashku v podobě zvířátka. Poslala ji v tom dopise. Hloupá, levná cetka. Nevím, proč mi ji poslala. Ale nijak jsem to neřešil."
" Flashku? Co na ni bylo Hideo?"
"Co by na ni mělo být? No nic. Byla prázdná. Používal jsem ji do školy, na projekty a referáty a tak."
"Dobře, a kde je ten žabák teď? Máš ho ještě?"
"Jo, mám ho na školní tašce."
Prohrábl jsem si vlasy, musel jsem rychle přemýšlet. USB Flash disk. Na tom se dá schovat mnoho věcí, i když vypadá na první pohled prázdný. Starý trik tajných služeb. Snadno se tak pašovaly informace i v nadnárodních firmách. Nebylo to ani příliš těžké. Jen slabé vodítko, které nemuselo nic znamenat. Přesto jsem tušil, že to má souvislost.
"Neříkej mi, že tu tašku máš v Omoii."
Nebylo možné se tam vrátit, bylo by to jako spáchat rovnou sebevraždu. To místo bude hlídané a jistě zapečetěné policisty.
"Ne, mám ji ve skřínce ve škole."
--------------------------------------------------------
Nechal jsem Hidea se trochu opláchnout, ale museli jsme jednat rychle. I jeho školu mají nejspíše hlídanou, ale musel jsem to risknout. S holýma rukama jsem si ale netroufal. Rychle jsem vybalil svůj notebook a spojil se s Buscarem. Byl opravdu překvapen.

Buscar: Já myslel, že dovolenkuješ. Už tě to přestalo bavit ty workoholiku?
Sagittarius: Bavím se skvěle, ale něco bych potřeboval.
Buscar: To nevěstí nic dobrého. Já mám taky dovolenou. Víš, co to znamená? Nepracuju!
Sagittarius: Budeš muset. Do něčeho jsem se tu zapletl a není to hezké.
Buscar: Já říkám pořád, že jsi workoholik. Fajn, tak co chceš?
Sagittarius: Potřebuju, abys sehnal někoho v Tokiu, kdo mi udělá pasy. A taky potřebuju zbraně.
Buscar: A Velikonočního zajíčka bys nechtěl? Pasy? Našel sis konečně kočku? Fajn to nebude problém. Se zbraněmi už to bude horší. V Tokiu neseženeš ani nůž na sushi, aniž by o tom někdo něco nevěděl. Ale pokusím se.
Sagittarius: Pokus se rychle, pokud si chceš zachovat svůj královský příjem.
Možná to bylopodivné,ale Buscarovi jsem rozhodně věřil. Byl jako malá pijavice, která se přiživuje a profituje z práce ostatních. Nezradil by mě, ani kdyby šlo do tuhého. A i kdyby to zkusil, věděl moc dobře, že by se mu to nevyplatilo.
Z koupelny jsem jen slyšel tiché vzlykání. Hideo asi doufal, že to přehluší tekoucí sprcha. Měl jsem o něj strach. Tohle se nemělo nikdy stát. Neměl jsem ho do toho zatahovat. Nyní mu hrozilo nebezpečí. Napadlo mě jen jediné, a to dostat ho ze země i proti jeho vůli. Jakmile pro něj seženu nový pas, posadím ho na první letadlo do San Franciska. Tohle nebyl jeho boj. Nebyl ani můj, ale nemohl jsem ho nechat zemřít. Nezbývalo mi moc nábojů v pušce, kterou jsem sebral tomu členovi vražedného komanda. Rozebral jsem ji, ale nezjistil nic užitečného. Byla místní - klasická zbraň používána jak polovojenskými jednotkami, tak i mafií. Na dnešní noc to ale muselo stačit.
"Našel sis novou hračku? Jak to že umíš…tohle? Kdo k čertu jsi? A nezkoušej na mě hodného strejdu, už ti to nežeru."
I přesto všechno v sobě Hideo našel sílu pro pěkně ostrý sarkasmus, sotva ze sebe dostal žal v koupelně. Jistěže ano, byl přeci syn své matky a ta v tom byla také expertkou.
"Tvá matka ti asi…neřekla nic o naší rodině co?"
"Ne, a babča taky nebyla moc mluvná. Když jsem se ptal, tak mi jednu flákla. Málem mi urazila hlavu."
Nebyla zrovna vhodná doba na odhalování naší rodinné historie, ale bylo třeba, aby Hideo pochopil, co jsme zač, co byli naši rodiče zač. Nebyl hloupý, jistě mu došlo, že mé krytí učitele je jen na oko. Přeci jen jsem mu před očima zabil dva ozbrojené muže jen s nožem v ruce. Musel jsem mu vyprávět celou tu anabázi spojení dvou tajných agentů, aby mu nebylo divné, že jeho matka se v tomto prostředí nejspíše také pohybovala. Tak jako já. Vyrůstali jsme v tom. Pozorně poslouchal a na jeho tváři se měnilo několik výrazů, od pohoršení, překvapení, šokování, neuvěření až po mračení. Vše však docela s lehkostí odkýval. Měl trochu delší vedení. Nakonec na mě vykulil oči a bodnul mi prst do hrudi.
"To jako že seš… no víš, jako v těch filmech. Zabiják?"
Nevěděl jsem jak tohle vysvětlit mladému klukovi, kterého ani skoro neznám. Plést mu hlavu s nějakým moralizováním? Proč? Neměl jsem potřebu se ani obhajovat. Ale pravda byla možná příliš surová.
"Ve dne hodný pan učitel asijských jazyků na univerzitě v Berkeley a v noci zabíjím lidi pro peníze. Dvojí život Hideo. Tvá matka ho také vedla. Musíme se dopátrat toho proč. Nebudu ti lhát. Dělám co umím a živí mě to a nyní nám to může zachránit život. Jen mi musíš věřit a dělat, co ti řeknu."
Nejspíš jsem ho šokoval svou přímostí. Hleděl na mě jako na nějakou nestvůru. Ale nezazlíval jsem mu to. Nebyl jsem zrovna mistr v taktu, či odhalování tajemství. Neměl jsem už dávno nějaké morální zábrany před zabíjením lidí. Pro něj bylo asi hodně těžké to pochopit.
"Jsi… no aspoň dobrej?"
Jeho otázka mě překvapila. Musel jsem se tomu pousmát. Co je to s touhle rodinou? Právě jsem mu řekl, že zabíjím lidi a on se zeptá, jestli jsem v tom "dobrej".
"Ten nejlepší."
Zda to byla lež? Nevím, jistě existovali i lepší zabijáci, než jsem byl já. Přesto jsem cítil, že nyní potřebuje jistotu, že taky jen tak nezemřu, že mu pomůžu a ochráním ho. V tomhle šíleném kolotoči potřeboval bod, o který se opře. Neuměl jsem jím být. Jediné co jsem dokázal bylo, udělat vše pro to, abych ho dostal pryč ze země v celku. A k tomu jsem potřeboval Sagittaria.
"Zkus trochu spát. Večer vyrážíme. Musíme pro tvůj batoh."