Bilan...bilan....no tak nějak

No… nemám moc ráda nějaké bilanční články nebo přání do Nového roku. To se na vás jistě valí ze všech stran, tak jako předsevzetí, která nikdo nikdy nezvládne držet déle, jak jeden den. Takže to vezmu dost rychle, abych vás tímhle nenudila. A kdo nechce, článek číst nemusí. Zase tak důležité věci v něm nejsou. 

Shrňme to jednoduše. Rok 2020 nebyl jistě pro mnoho z vás osobně zrovna jednoduchý. O tom asi není nutné si nějak více vyprávět. I já osobně zažila měsíce, které opravdu dobré nebyly a kdy se vše sypalo jako domeček z karet. 

Ale jak říkala moje babička: „Nějak bylo, nějak bude.“ 

A tímhle motem se řídím dodnes. 

Co tento rok přinesl Truhlici je ale věc naprosto jiná a o tom bych dnes pár řádků ráda napsala. 

První půl rok pro truhlici byl znamením nadále běžícího úpadku a mé neschopnosti něco tvořit. Poté, na konci května přišla nepříjemná rána v podobě ukončení služby blo.cz. Na této službě bydlela Truhlice 11 let a byl to pro mě velký šok. Zvažování, zda Truhlici zachránit a pokračovat nebylo snadné, ale nakonec bylo tohle ukončení i k něčemu užitečné.

Truhlice se pracně přesunula na tuto novou doménu a mě to vlilo do žil novou chuť ke psaní. A tak od té chvíle, od toho parného léta je Truhlice stále aktivní. 

Na podzim jsem přidala i možnost Truhlici i mě finančně podpořit a musím říct, že jsem nečekala, že by někdo přispěl. A proto chci i touto bilancí všem, co donate poslali, poděkovat znovu.

Jejich jména a částky vidíte v bočním menu, kde zůstanou uvedeni jako přispěvatelé.

Vznikl i malý vánoční maraton povídek, u kterého jsem si do poslední chvíle nebyla jistá, zda ho stihnu utvořit a jsem nesmírně ráda, že se povedlo. A po novém roce zase naskočí zpět klasická publikace mých stávajících rozepsaných povídek.

Takže tento krátký půlrok toho Truhlice zažila a stihla opravdu hodně a já doufám, že to bude i nadále pokračovat a budu schopná být pořád takto aktivní a plná energie. Někdy je to ale těžké s časem a s ostatními mými zájmy. 

Co bych si pro Truhlici přála do roku 21? Nejspíše více komentářů, byť je to hloupé a ohrané. Nebojte, já vím, že sem chodíte a čtete, blogerr má výborně tvořené statistiky. Ale občas bych byla ráda i za nějaké to písmenko…přeci jen jsem člověk, co písmenkama tak trochu žije. 

Poté bych sobě přála stále tolik fantazie, jako doteď, protože mě neustále napadají nové a nové příběhy, které bych chtěla napsat.

A hlavně, aby Truhlice přežila rok 2021 ve zdraví!

Děkuji všem čtenářům za přízeň a uvidíme se v roce 2021.

Vánoční chvíle 2020 - A.Peroutka - díl druhý

 Vánoce jsou za dveřmi. A oba naši Peroutkové si budou muset některé věci nejspíš vyříkat. Dokáží si vzájemně porozumět? 

Bude Štědrý den pro každého z nich osamělý nebo uvěří v osud a ...Ježíška?

Druhá část povídky o hloupých záměnách pošty, o dvou skoro stejně se jmenujících mužích, bydlících na podobné adrese. O dvou hlupácích, kteří vysílali špatně signály jeden druhému. 

Svedl je dohromady osud, nebo Ježíšek? Dokáží překonat nezdar v prvním pokusu o sblížení?

Doufám, že se vám trochu mysteriózní závěr této krátké povídky bude líbit.

Vánoční chvíle 2020 - „Hloupý, kdo dává, hloupější, kdo nebere.“

 Vánoce mají být svátky klidu a míru, které byste měli trávit se svou rodinou, s blízkými a přáteli, kteří pro vás hodně znamenají. 

Ale co si budeme povídat....ne vždy je to v našich životech možné či vítané. Někteří z nás nemají tuto příležitost, tento luxus nebo na takové věci prostě nejsou a raději si Vánoce tráví po svém. I to je naprosto v pořádku. 

Věřím, že Vánoce a hlavně Štědrý den by měl člověk prožít tak, jak on sám chce, pokud to je aspoň trochu možné. 

Tato povídka vznikla z jedné mé staré vzpomínky na Vánoce v dětství, které byly plné rodinného zázemí. Nemůžu popřít, že mi jisté věci na tom nechybí. Hlavně ta atmosféra. A také mi chybí lidé, kteří už tu s námi bohužel nemohou být. Jako má babička, která byla velmi rázná žena, proto také tento podivný název povídky.

A i když nyní Vánoce trávím jinak, vzpomínky mi zůstaly. 

Doufám, že si užijete tuto Štědrovečerní jednohubku, plnou krásné Vánoční atmosféry. Pusťte si k tomu třeba ty hloupé koledy a hlavně....

Hlavně prožijte dnešní den po svém. Třeba hraním Minecraftu, jako já. :D

PS: Další kapitoly povídek se objeví až po 28.12, protože teď pár dní budu bez PC.

Veselé Vánoce vám přeje Dahaka a Truhlice pokladů

Vánoční chvíle 2020 - A.Peroutka - díl první

Přináším první kapitolu povídky s podivným názvem A.Peroutka, která bude spadat do souboru krátkých jednorázových povídek s názvem Vánoční chvíle.  Tato povídka bude mít dvě kapitoly a dnes vám přináším první díl.

 🎄 Soubor krátkých povídek s vánoční tématikou, stvořený pro Vánoce roku 2020.
Povídky nemají nic společného, nijak na sebe nenavazují, a kromě tématu Vánoc, svátků a Silvestra je spojuje jen žánr boys love a také zasazení do reálného prostředí.
Povídky byly sepsány jako vánoční dárek pro Truhlici a všechny její věrné čtenáře a také jako obrovské poděkování za donate, kterým jste mě podpořili. 🎄

Co vše dokáže Česká pošta před Vánoci pokazit? A co když pro jednou i z toho, co pokazila vzejde něco dobrého? Dva muži se velmi podobným jménem a skoro stejnou adresou. Dva osamělí muži, kteří se potkají čistě náhodou, díky chybě doručení. Ale co se stane dál?

Bonus o Marcelkovi od autorky Hiroko

 Marcelko zamrkal do sluníčka. Nebo by spíše mohl a měl říci, do Sluníčka! Tiše zamručel, když spatřil zlatavé kadeře míhající se všude kolem jeho obličeje, rozvalující se až na polštáři. Pootevřel jedno své oko, aby se mohl podívat, zdali je to i dnes pravda. Jeho pohled se střetl s temnou lesní, jiskřivě svítivou zelení očí svého malého, velkého rytíře. Mírně se pousmál a sešpulil rty ve snaze požádat o první ranní pusu. "Good morning, Marcelko." Usmálo se na něj Sluníčko a sklonilo hlavu ještě o něco níž, aby mohlo vyplnit jeho přání. Zlatavé pramínky Marcelka pošimraly a pak ucítil políbení… na nose! Cítil se přímo božsky! Spokojený a šťastný způsobem jakým byl naposledy šťastný, když mu bylo… hm, sedmnáct let, to už je to vážně tak dávno? Na pár okamžiků se ztratil v myšlenkách.

Kapitola 20

 "Stáhni Marcelkovu výpověď. Něco takového si nezaslouží, ať už je jakýkoliv. Pokud chceš do práce tahat osobní zášť, tak si to vybij na mně a ne na nevinných lidech."

Počkal jsem se svým proslovem až po jídle, které bylo vážně vynikající, to všechna čest. Ale musel jsem se přinutit věnovat se tomu tématu, které mě sem jakože dovedlo. Abych si zachoval svou tvář.
Sledoval mě tím svým svůdným pohledem černých očí a mlčel. Dokonce si bradu podepřel dlaněmi a myslím, že se u mého rozčilování nesmírně bavil, protože mu na rtech hrál pobavený úsměv. Trvalo mi deset minut mu objasnit situaci a dokonce jsem se ponížil natolik, že jsem mu řekl i o svých pocitech, když jsem se dozvěděl, že bude v lázních dělat šéfa. Ani nehnul brvou, jen mě dál sledoval, což mě děsně znervózňovalo.
"Zůstaň tady přes noc."
Koukal jsem na něj jak na blbce. On si ze mě schválně utahuje? Já mu tady vylívám srdíčko k čertu... k čertu s ním.
Zvednul jsem se prudce od stolu a odnesl si talíř.
"Řekl jsem, co jsem měl na srdci. Už je pozdě, půjdu."
Vyrazil jsem rychle ke dveřím a doufal, že se mi povede odejít bez nějaké újmy na zdraví. Doufal jsem však marně. Dveře mi přibouchl před nosem a nalepil se mi na záda. Nenechal mě otočit, takže jsem dostal trochu strach.
"Chci odejít, Spiro."

Kapitola 19

 Další dny jsem se mu snažil vyhýbat, co to šlo. I na obědy jsem přestal chodit. Prostě jsem se izoloval. Marcelko mě ani nepozdravil a ještě dva dny si chladil monokla ledem. Taková hérečka. Klidně bych mu vrazil znova. Asi pochopil, že naše výhodné kamarádství je u konce a bude si muset najít jiného hňupa, co mu podrží, když jeho chlap nemůže. Tak nějak panovala kolem mě dusná atmosféra. Na všechny jsem byl hnusnej a navztekanej a nevěděl, jestli se zlobím na sebe nebo na Spira, že mi nevěří. Přitom se kolem mě dělo tolik nového. Lázně opravdu rozjely turistické pobyty, ze kterých jim přicházelo hodně peněz. Mnoho mých známých a kamarádů Spiro zaměstnal jako průvodce a dokonce nabíral i cizince, Poláky převážně jako překladatele. Najednou se začalo o tom Řekovi, co dává lidem v tomhle zapadákově práci, hodně mluvit. A byla to vážně dobrá práce. Lukrativní nabídka, peníze nebyly vůbec špatné. Hodně vyšlých studentů z hotelovky tady našlo své první pracoviště. A jak jsem tak poslouchal hovory na zastávce autobusu po práci, všichni byli nadšení. Vlastně nedělali nic jiného, než lidi vodili po Jeseníku nebo s nimi jezdili na výlety po okolí.

Kapitola 18

 Bohužel mé soustředění bylo v... no, vy víte kde. A tak jsem se rozhodl pro věc, kterou jsem za tu dobu, co jsem pracoval v lázních, nikdy neudělal dobrovolně. Vzal jsem si dovolenou. Nešlo to jinak. Nemohl jsem ho potkávat na chodbě a... vůbec se s ním nikde vidět. Musel jsem si to v hlavě urovnat. Když jsem ho za dva dny po tom incidentu v kumbále viděl znovu, málem jsem ho samou láskou znásilnil. Seděl za svým novým mohutným stolem, na sobě úžasnou béžovou košili a docela padnoucí kravatu. Vlasy nagelované, aby mu nepadaly do očí, přece ale pár pramínků záhadně uniklo. A taky brýle, takové ty, které nosí bankéři a profesoři. Bože, byl tak sexy, až mi vyschlo v krku. K mé smůle se už zaučoval v šéfování, takže jsem byl odkázán požádat o volno jeho.

Kapitola 17

 "Jsme tu všichni?"

Zrovna jsem usedal do zrcadlového sálu, kde nás čekalo asi ne moc příjemné kázání. Šéf personálu lázní, Vašík, dokonce tu byla i šéfová úklidové firmy a další pohlaváři z lázní, které jsem moc neznal.
Sál byl opravdu narvaný. Byly tu všechny pokojské z baráku. Všechen zdravotní personál, sestřičky, doktoři a i my, nezdravotní personál, maséři, terapeuti, instruktoři, recepční, atd. Marcelko zrovna studoval svůj nový mobil, který dostal z Moskvy od svého narážeče. Celej den s ním chodil jak s posvátnou relikvií a chlubil se všem, které potkal. Já si to tu zase chtěl odsedět a vrhnout se do práce, abych mohl být odpoledne se Spirem.

Kapitola 16

 "Doufám, že jsi schopen chůze."

"Můj zadek je z ocele."
Hodil jsem na Spira takový odvážný výraz, až jsem se tomu sám rozesmál. Zdálo se ale, že mi moc nevěří, jelikož moje oblékání trvalo snad hodinu. No dobře, možná jsem to schválně trochu zdržoval. Líbilo by se mi víc s ním zůstat v posteli. Neoznámil mi totiž, co chystá a tak jsem měl docela nahnáno. Moje oblečení dost páchlo chlastem, nejspíš jsem se musel tu noc něčím polít, ale za boha bych si to nevybavil. Ten Windows, který jsem měl, dosahoval výkladní skříně.
"Můžu se stavit doma? No víš, převléct se."
Chvíli mě upřeně pozoroval a já přímo viděl, jak mu v hlavě šrotují kolečka. Pak to uznal jako dobrý nápad. A já uklidněn, že budu zase vypadat jako člověk, netušil, co má v plánu.