Vánoční chvíle 2020 - „Hloupý, kdo dává, hloupější, kdo nebere.“

 Vánoce mají být svátky klidu a míru, které byste měli trávit se svou rodinou, s blízkými a přáteli, kteří pro vás hodně znamenají. 

Ale co si budeme povídat....ne vždy je to v našich životech možné či vítané. Někteří z nás nemají tuto příležitost, tento luxus nebo na takové věci prostě nejsou a raději si Vánoce tráví po svém. I to je naprosto v pořádku. 

Věřím, že Vánoce a hlavně Štědrý den by měl člověk prožít tak, jak on sám chce, pokud to je aspoň trochu možné. 

Tato povídka vznikla z jedné mé staré vzpomínky na Vánoce v dětství, které byly plné rodinného zázemí. Nemůžu popřít, že mi jisté věci na tom nechybí. Hlavně ta atmosféra. A také mi chybí lidé, kteří už tu s námi bohužel nemohou být. Jako má babička, která byla velmi rázná žena, proto také tento podivný název povídky.

A i když nyní Vánoce trávím jinak, vzpomínky mi zůstaly. 

Doufám, že si užijete tuto Štědrovečerní jednohubku, plnou krásné Vánoční atmosféry. Pusťte si k tomu třeba ty hloupé koledy a hlavně....

Hlavně prožijte dnešní den po svém. Třeba hraním Minecraftu, jako já. :D

PS: Další kapitoly povídek se objeví až po 28.12, protože teď pár dní budu bez PC.

Veselé Vánoce vám přeje Dahaka a Truhlice pokladů

Mohl jsem tyhle hloupé svátky třeba nenávidět. Z mnoha důvodů to byl moderní trend, nesnášet Vánoce. Svátky pohody a klidu se změnily na svátky chaosu a rozhazování. Rád bych řekl, že patřím do skupiny těch cynických lidí, co prohlásí, že je to jen den v roce, nijak významný. Nemám děti, nejsem věřící, tenhle den nemusí pro mě nic znamenat. Ale popravdě, byť jsem dokázal brblat, jak nechci Štědrý den trávit s rodinou, stejně jsem to každý rok dělal. Protože…protože jsem to miloval. A nechtěl jsem o to nikdy přijít. Protože pro mě Vánoce znamenaly právě tuto hloupost. Sedět v tetině obýváku spolu s dalšími členy své rodiny. Vždy se tu sjela celá rozvětvená familie ze všech koutů republiky i zahraničí. Byla to prostě stará rodinná tradice. Bratranci, sestřenice, synovci, neteře, tetičky, strejdové, prostě všichni. A tak se nás na velkém rohovém gauči tlačilo třeba deset a zbytek mladšího osazenstva byl posedaný kolem nás, či kolem obrovského vánočního stromečku, který dominoval celé místnosti svou září i svou vůní, kterou doplňoval sváteční punč a cukroví.
I když jsem většinu své rodiny prakticky celý rok neviděl, tento den byl určen právě k tomu, abychom se ráno sešli, byli spolu, seděli u jednoho stolu, cpali se chlebíčky, povídali si staré i nové historky, vyprávěli si, co jsme za ten rok dokázali a naopak nedokázali.
A i když to občas bylo trapné, hloupé a nepříjemné…přesto jsem to miloval.
-------------------------------------------------------------------

Tenhle jeden hloupý den byl pro naši rodinu důležitý. A proto jsem to udělal právě zde. Byly to už čtyři roky, kdy jsem jako dva roky před tím přivedl na Vánoční oslavu Káju. Tehdy to byl pro většinu členů rodiny jen můj kamarád a spolubydlící. Přesto ho všichni měli moc rádi. Protože Kája byl…prostě dokonalý. Vždy uctivý, vždy velmi skromný, nápomocný jak v kuchyni, tak s výzdobou či přípravou u balení dárků. Vždy se usmíval, vždy byl milý. Teta ho milovala a babičku si získal jen jedním hloupým podáním ruky.
Před čtyřmi lety jsem tak jako dnes seděl na tomhle gauči a sledoval, jak Kája bezstarostně s omladinou na zemi hraje nějakou deskovku. Tehdy se mi svíralo srdce tak silně, že jsem nemohl ani mluvit. Nejedl jsem, nepil. Všechno uvnitř mě křičelo, ale nikdo mě nemohl slyšet. V tu chvíli jsem pocítil takovou zoufalost a strach, že oni nikdy nebudou vědět, co pro mě tenhle kluk znamená. Chtěl jsem se s ním chlubit, protože jsem ho tak strašně miloval. A přesně tenhle hloupý den jsem chtěl své rodině představit člověka, se kterým chci strávit zbytek života. Pamatuju si, že se na mě tehdy podívala babička. Ten pohled do smrti nezapomenu, ani to, co tenkrát řekla. Jako kdyby mi viděla do duše.

„Matýsku, dones tomu Kájovi řízek a salát, vždyť má chudák určitě hlad. Musíš se o něho víc starat, je strašně hubený. Copak jsi to za přítele.“

Zůstal jsem na ní zírat s otevřenou pusou. I ostatní na gauči tenkrát zpozornili. Kája zvedl překvapeně hlavu. Ani on netušil, jak se nyní zachovat, jestli to popřít, rozesmát se, smést to vtipem. Tímhle hrobovým tichem jsme dokonale potvrdili náš vztah, jako dva přistihnutí školáci, co kouří na školních záchodcích a nemají pro to ospravedlnění nebo výmluvu. Do očí mi tenkrát vyhrkly slzy, protože…ona to věděla. A řekla to tak naprosto bez okolků, bez problémů, bez jakékoliv známky pochybnosti, jako kdyby to byla naprosto jasná a hotová věc.

„Ale prosím tě, co tu bulíš, však je to naprosto normální, ne? A dones mu ten řízek!“

Tehdy jsem si myslel, že to věděla celá rodina, ale ukázalo se, že jediná babička to dokázala poznat. Kromě mámy a táty, kteří o tom nikdy nemluvili veřejně či s jinými členy rodiny, to netušil nikdo. Ale možná bylo divné, že jsem Káju vodil na všechny akce, na všechny oslavy. Ale nikdo z toho haló nedělal, přijalo se to jako naprosto normální věc a já tak nechtěně i představil svého přítele rodině, aniž bych to plánoval. Takhle hloupý coming out si snad člověk ani nevymyslí. Pamatuju si, že jsem utekl do kuchyně, a opravdu Kájovi přinesl řízek se salátem. Ten jeho úsměv, to, jak mě pohladil po tváři, jako kdyby se naprosto nic nedělo a vůbec nikdo z rodiny to nekomentoval. Jen dětska se trochu červenaly s tím, že od Káji pak vyzvídali, jestli se máme jako rádi. Byly to ty nejkrásnější Vánoce. Pro nás dva určitě. Konečně tohle tíživé tajemství bylo venku a Kája byl už oficiálně rodinou přijat, jako můj přítel. Od té chvíle jsme byli před celou mou rodinou prostě pár.
-----------------------------------------------------------------------------

I letos vládla skvělá atmosféra. Chvíli jsem sledoval Káju, jak si užívá společnost všech členů mé rodiny. Vypadal šťastný a já byl také. Jelikož Kája podobné oslavy a společné hodování neznal, vážil si příležitosti patřit do naší rodiny. Neměl nikdy tu svou, vyrůstal v dětském domově, a tak něco jako rodinné zázemí a společné slavení Vánoc poznal až se mnou. A já byl nesmírně rád, že mu ty osamělé chvíle můžu takhle alespoň vynahradit.
Teta ho letos skoro adoptovala, když jí pomáhal obalovat řízky, bez řeči a sám, dobrovolně. A babička ho neustále musela poučovat, jak jsem špatný přítel.

„Podívej se, je zase hubený. Ty mu vůbec nevaříš Mates.“

Babiččino hudrování bylo vždy hlavní zábavou Štědrovečerního dne. Uměla být tak upřímná až rýpavá, ale Kája její povahu snášel dost dobře a nikdy mu to nevadilo.

„Ale vaří, babičko, vaří mi moc dobré věci.“
„A vůbec, kdy že se to budete konečně brát? Takhle neustále žít na hromádce je hloupé.“
„Babi…dva chlapi se nemůžou vzít, jen registrovat.“
„Cože se? Co to je? Registruje se auto, ne dva zamilovaní lidé! Takový nesmysl.“

I ve svých 92 letech měla stále babi velký přehled o dění kolem. Sice už nebyla tak pohyblivá, hůře slyšela a občas zapomínala, ale neustále mě dokázala šokovat svou krutou upřímností a názory.
Její slova vzbudila salvu smíchu, ale nikdo si nedovolil odporovat. Já si jen povzdechl a zahleděl se na krásně zabalené a poskládané vánoční dárky pod stromečkem. Kdyby to bylo tak snadné, neváhal bych ani milisekundu a Káju si vzal. Ale ani jeden z nás na tu hloupou registraci nevěřil. Ten papír pro nás neměl žádnou váhu. A proto jsme jen žili spolu, na hromádce, jak to nazvala babi.
Za ty roky jsme snad nikdy nezažili tu ponorku, ani nějaké vyprchání té hloupé zamilovanosti, kterou by vystřídalo jen soužití. Pokaždé, když se na mě Kája usmál se mi rozzářily oči. Bylo to tak hloupé, tak pohádkové. Ano, také jsem se uměli občas přít, ale většinou jen o hloupostech. Vždy poté Kája ze svého názoru a jeho prosazování ustoupil a mě to mrzelo. Protože popravdě měl ve většině případů pravdu, jen já byl tvrdohlavý a nechtěl to slyšet. Uvědomil jsem si svou hloupost vždy až po nějakém čase, ale Kája byl trpělivý, znal mě. Věděl, že mi to vše musí projít hlavou, než se mu vždy omluvím. A že měl mé omluvy rád…
Kája byl prostě pro mě naprosto dokonalý přítel a často jsem si říkal, že ho příliš trápím, že si to nezaslouží.
Pohlédl jsem na něj s úsměvem, který mi oplatil. Aniž bych musel něco říkat, vstal ze země a přešel ke mně, než mi dal roztomilou pusu.

„Nastal ale čas na rozdávání dárků.“

Vždy nejmladší člen domácnosti se přesunul pod stromeček a stal se na tu chvíli velmi důležitou postavou Ježíška, který nám nosil dárečky. Každý pod stromečkem vždy něco malého měl. To bylo pravidlo. A i když to mohli být jen ponožky, nebo pletená čepice, nezáleželo na tom, protože i tento dárek vyjadřoval, že někomu na něm záleží. Kája miloval dávání dárků, vždy je kupoval už v září, blázínek. Pro ostatní by se rozdal, ale když přišlo na něj, nikdy nevěděl, jak reagovat, když sám dostal dárek. Jeho rudnoucí rozpačitý výraz mě neustále nutil se do něj znovu a znovu zamilovávat.

Od koho dárek je šlo často vydedukovat podle balícího papíru. Strejdovy byly vždy perfektně zabalené s krásnými mašlemi, protože si je nechával balit v obchodě od profesionálů. Sestřenice měla zase vždy nějaký dětinský nebo vtipný motiv na balícím papíru, i když byla starší než já. A babička vždy používala tmavě modrý balící papír, protože měla ráda tu barvu.
K předávání Vánočních dárků se vždy na pozadí pustili české koledy, které si někteří broukaly. Jediný problém s nimi měla synovcova přítelkyně, která byla z Nizozemska, a tak texty ke koledám neznala a česky příliš neuměla. Nikomu to ale nevadilo. I na ní chudinku navlékly ten odporný vánoční svetr, který teta a babička pletly každoročně pro všechny. Letos byly modrobílé s malinkatými sněhovými vločkami a sněhuláky. Kájovi to slušelo i v tom odporném svetru, který mě osobně děsně kousal.

Dárky z pod stromečku pomalu mizely a já byl opravdu napjatý. Ne že bych se tak těšil na svůj dárek, to vážně ne. Ale těšil jsem se, co dostane Kája od mé babči. Babička byla vždy expertem na drahé dárky. Mohla si to dovolit i v důchodu. Ale to, co mě vždy překvapovalo bylo, jak dokázala perfektně trefit dárek pro daného člověka. Nic nepotřebného, nic hloupého, vždy ten dárek měl smysl. Obdivoval jsem to. Loni dostal Kája nádherný zápisník, vázaný v pravé kůži a krásnou sadu per. I já na to čučel zálibně. A věděl, že můj přítel si neskutečně váží jakýchkoliv dárků. Ale tyhle drahé ho dokázaly přivést do velkých rozpaků. Nikdy pak nevěděl, co říct a bylo to strašně roztomilé.
Když zbyl poslední dárek a na mém klíně se množili poukazy na wellness, obálky s penězi a pár dalších drobností spolu s krásnou sadou Italských kravat, zjistil jsem, že ani jeden z dárků nebyl od babičky. Trochu mě to zarazilo. Protože jsem si byl jist, že na tohle by jistě nezapomněla. Všichni ostatní od ní dostaly hodnotné dárky a žasly. Zahleděl jsem se na ní s malým úsměvem, ale ona opět, jako kdyby měla nějakou věštící kouli, přesně věděla, co mě trápí.

„No jo, Matýsek nedostal svůj dárek…no nedostal.“
„Já přece nic nepotřebuju, babi.“
„Ale houby nepotřebuješ. Květo, podej mi ten kufřík, no ten kožený ze stolu.“

Jak se zdálo, babiččino chování bylo divné i ostatním členům rodiny, ale teta jí podala černý, kožený kufřík. Pamatoval jsem si ho už z dětství. Děda v něm tajně schovával doutníky a cigarety, aby je babi nenašla. Jednou ho nechal v předsíni na židli, a ona mu všechny doutníky zlámala a vyhodila. Nesnášela, když kouřil.

„Letos se mi nechtělo nic vymýšlet kluci. A jelikož už tu nebudu dlouho…
„Ale babi!“
„Žádné ale…nejsem nesmrtelná k vaší smůle.“

Poslední dva roky mluvila často o tom, jak tu nebude dlouho, ale měl jsem pocit, že je zdravější než mi všichni dohromady. Proto jí při takových slovech vždy okřikla celá rodina.

„No prostě…jsem se rozhodla dát vám hodně veliký dárek. Ale nechci nic slyšet, protože si to zasloužíte.“

Vůbec jsem netušil, co že nám to chce dávat. Ani teta se zdá se neměla tušení. Jediný, kdo se jen potutelně culil byl můj bratranec, který jak jsem se později dozvěděl jí s tím pomáhal a vše vyřizoval.
Z kufříku babička vytáhla jen nějaké papíry, které mi předala. Byl jsem z toho zmatený. Kája se mi nahnul přes rameno, aby zjistil, co to je.

„To je výpis z katastru.“
„Jo…asi? K čemu to je?“

Ale oněch papírů bylo více. Příliš jsem nechápal, proč mi babička podávala něco takového, než jsem uviděl ty plány a zůstal jen šokovaně pomrkávat. Byl to…dům. Nějaký dům na nějakém pozemku. Papíry obsahovaly nejen výměru, ale také popis a všechno potřebné. Ten poslední z papírů byla darovací smlouva a až tehdy jsem to z adresy pochopil.

„Počkej ale to… je přece…“
„Truc domek.“

Takhle se tomu u nás v rodině říkalo celá desetiletí. Byl to domek mého dědy, který používal, když se s babi rozkmotřily nebo když už jí nemohl vystát, jak říkal. Utekl z jejich společného domu do vedlejší vesnice trucovat. Proto také ten název. Po dědově smrti domek sloužil primárně jako chata pro celou rodinu, taková půjčovací chata, kde se dalo bydlet i celoročně.

„Zbláznila jsi se? To nám přece nemůžeš jen tak dát!“
„Taky vám to jen tak nedávám. V dědictví nedostanete ani vindru, to si pamatuj…“
„Babííí!“
„Ale vždyť už mlčím.“
„Ale tohle je opravdu moc, babičko, něco takového nemůžeme přeci…“
„Kájíku, můžete a musíte. Protože všichni tihle vyžírkové už mají své domy a byty a vy žijete pořád v tom drahém podnájmu. Oni nepotřebují takovej domek, k čemu by jim byl, stejně by ho prodali. Nikdo už tam stejně nejezdí. A když si ho opravíte…“

Všichni byli z našeho dárku překvapení. Ale také se všichni usmívali a pokyvovali hlavami. I když Truc domek mnozí využívali jako chatu, nejspíše neměli problém s tím, že se ho babička rozhodla darovat, aby zůstal v rodině. Nevěděl jsem, co k tomu říct a nejspíš se poprvé tvářil stejně šokovaně, jako Kája. Už ten diář pro něj bylo těžké nějak přijmout a teď nám babi dávala celý domek.

„Kájo, pokud chceš mít infarkt, tak můžeš, Gábi už má dostudovanou medicínu.“

Koledy přehlušil smích celé rodiny. Asi jsme opravdu vypadali, jako že vidíme ducha. Ale jak přijmout takový megalomanský dárek? Copak to bylo možné?
Až mnoho měsíců poté jsem se dozvěděl od bratrance, který to zařizoval, že se babička dopátrala toho, že jsme si chtěli brát hypotéku. Možná se Kája omylem prokecnul nebo něco zmínil, nebo jí to vyžvanila teta, dělající v bance. Ale díky tomu, že Kája měl jako pracovník sociálních služeb nízký plat a nebyli jsme ani registrovaní, nám hypotéku na vlastní byt zamítli. A nyní jsem v ruce držel naši budoucnost, jenom tak.

Kája mě pevně objal kolem ramen. Věděl jsem, že tohle by si moc přál, ale nikdy by takový dar nepřijal. Proto ho babi také směřovala na mě. Jako kdyby věděla, že budu chtít pro svého přítele udělat i to, co jemu by hrdost nikdy nedovolila přijmout. V tomhle babi znovu uhodila hřebíček dokonale na hlavičku, protože já dary neodmítal.
Jak mě učil táta: „Hloupý, kdo dává, hloupější, kdo nebere.“
A i když to byl ten nejšílenější dárek, neodmítl jsem ho. Sice jsem se rodiny zeptal, zda jim to nevadí, že ho budeme mít a že si ho opravíme a zateplíme, ale všichni s tím souhlasili s tím, že nám klidně pomůžou. Strejda měl stavební firmu, takže to budeme mít i levně.
O mého Káju se opravdu nejspíš pokoušel infarkt, protože pusu dostala na líčko i babi. Nejspíš netušil, co k tomu říct, jak poděkovat za šanci, abychom žili spolu ve svém. I když…nepopírám, ten domek chtěl hodně práce, byl v prdeli světa, ale to vše bylo vedlejší.

„Budeme mít domek…“
„Už to tak vypadá.“
„Tolik peněz, co do toho vrazíme…“
„Mlč a dej mi přece pusu.“