Vánoce se blížily. Ze všech míst na Alana útočili koledy, cukroví, vůně jehličí, neskutečné davy lidí uhnaných a unavených. Nepříjemné svátky, které neměly s klidem a mírem nic společného. Vánoce byly totiž pro něj vždy znakem toho naprosto opačného.
Každé Vánoce sice u nich doma začínaly idylicky, rodinka a příbuzní se sešli u
jeho rodičů doma. Ale většina si vjela do vlasů už před dokončením bramborového
salátu. A tak to poté šlo celý večer. Vyčítaly se staré křivdy, vytahovaly se
příkoří z dob dávno minulých, vyčítalo se všechno a všem. Vánoce, tedy pro
Alana byl tak nepříjemný den, který by neměl ani existovat. Proto se letos
rozhodl, téhle frašky neúčastnit a svou slibovanou cestu domů za rodiči odložil
až po novém roce.
Přesto mu maminka jako každý rok neopomněla poslat vánoční přání, které na něj
vykouklo v pátek po práci ze schránky. Když ho však chtěl z té malé
přihrádky vytáhnout, na zem se mu k nohám snesl nějaký leták, který ze
schránky také vypadl. Až teprve, když ho zvedl si Alan uvědomil, že je to
reklama jednoho časopisu, ke které bylo připojeno předplatné pánského magazínu
LUI.
Tenhle magazín Alan odebíral, ale jen v elektronické podobě. Měl
předplatné, které si obnovoval už několik let. Proto nechápal, proč mu posílají
obnovení předplatného takhle v tištěné podobě.
Přesto nad tím dlouho neuvažoval a vzal poštu do svého bytu.
Až když hromádku vyklopil na kuchyňský stůl a rovnou puntičkářsky vytřídil
zbytečnosti a „takzvaný odpad“, si všiml něčeho, co ho úplně zarazilo. I ono
předplatné chtěl hodit do koše, že možná jen reklama…než si všiml jména na
přiložené kartičce. A na něm stálo místo Alana Peroutky,
Adam Peroutka.
Alan zůstal chvíli na toto předplatné hledět. Bylo to už čtvrté prodloužení,
takže to nemohl být jen reklamní tah pro nebohé civilisty. A LUI byl naprosto
jasně magazín, zaměřený na obsah LGBT a také tam často vycházely tematicky
laděné gay články. Dlouhých několik minut zvažoval Alan, zda by si takový
časopis předplácel mladý, heterosexuální muž. Nepřipadalo mu to moc
pravděpodobné, když vzal v potaz ty zmatené signály, co Adam k němu
vysílal.
A poté, jako kdyby se mu opravdu doslova rozsvítila ona pomyslná žárovka nad
hlavou. Proč zmatené signály. Nebyla to jen Adamova chyba, protože Alan žádné
signály vysílat dočista neuměl, a navíc se svou orientací nijak nechlubil ani
nepropagoval. Proto mohl být Adam také z něj zmatený a netušit, na čem je?
Proto Alan hmátl okamžitě po svém mobilu a odhodlal se Adamovi poslat krátkou,
stručnou zprávu.
„Opět mi přišla tvá pošta, můžeš se pro ni zastavit?“
A i když Adam znal jeho adresu, přesto jí pod tento vzkaz připsal.
Neočekával ani nějakou sáhodlouhou odpověď, ale nejspíše ho zklamalo prosté: „OK“.
Adam ale opravdu do půl hodinky dorazil. Za šálou schovával svůj rudý
obličej a Alana pozdravil tak na půl úst. Ani se nezouval, neměl důvod jít dál,
jen Alana poprosil o tu poštu. Stále to mezi nimi bylo nepříjemné trapné a Adam
tyhle situace naprosto nesnášel.
„Pojď dál, venku je dost zima. Pozval jsi mě na čaj několikrát, teď jsem na
řadě já.“
Bylo vidět, jak se Adam zdráhal, ale nakonec nechtěl Alana urazit a odmítnout.
Proto se zul a opravdu zamířil za mužem do bytu. Měl mnohem větší prostory, ale
Adam se zde necítil dobře. Bylo to tu…chladné? Ne že by byla v bytě zima,
ale chyběly mu tu rostliny, jakákoliv kytka. Také neviděl na zdech žádné
dekorace, žádné nesmyslnosti, kterých on sám měl plné zdi. Nezahlédl tu ani
rozvěšené fotky rodiny. Celý ten byt vypadal prostě nezabydleně. I onen čaj byl
jen černý, nejspíše Anglický, protože voněl náramně. Adam si s dovolením sedl
v kuchyni ke stolu, než ho do očí praštilo ono předplatné. Mohlo to být
snad horší? Na titulní stránce vyfocený muž, ukazující břišáky bez trička a s kalhotami
proklatě nízko. V tu chvíli věděl Adam, že je zle. Své jméno na tom poznal
hned. Jak to nyní vypadalo? Co to o něm vypovídalo? Mohl odmítnout, že to je
nějaký omyl, ale věřil, že by mu to zrovna Alan nezbaštil. Proto si jen
nervózně přitáhl ten hloupý leták, s chutí ho zmuchlat ho jen nakonec
přeložil a zastrčil do kapsy.
„Říkal jsem si, co by si někdo objednával dva dny před Vánoci…“
„Jo, to by byl sebevrah, dřív jak po novém roce by to stejně nepřišlo.“
„Přesně. Navíc jsem si myslel, že je to moje, ale já mám jen elektronické
předplatné.“
Alan se nijak nestyděl tuhle informaci mladíkovi sdělit. Udělal to právě
schválně. A opravdu to zabralo. Adam k němu pozvedl pohled s otazníky
v očích. Až teprve poté před ním přistál hrneček s čajem.
„Vlastně…jsem chtěl, abys přišel. Chtěl jsem si s tebou promluvit.“
Alan věřil, že přiznání, že oba odebírají homo časopis by jim mohlo usnadnit
čtení nějakých hloupých signálů a oba by tak pochopili, na čem jsou. Adam se
zdál, že provrtává raději hrnek s čajem.
„Přemýšlel jsem, zda se ti omluvit, za to minule…. Ale nechci se za to
omlouvat. Adame já…líbíš se mi, chápeš? Proto jsem tě políbil. A myslel jsem,
že…je to oboustranné. Takže jsi mě celého zmátl.“
„Ale ono bylo, já jen nevěděl…“
Když konečně Adam k muži zvedl trochu utrápený pohled, Alan se tomu
pohledu zmoklého štěněte musel rozesmát. Celá ta hloupá situace byla jeho
chybou. Protože to on špatně…nebo spíš vůbec nevysílal signály a pak nečekaně
toho kluka políbil. Nemohl se divit, že byl Adam zmatený.
Alanův smích donutil i Adama se tomu rozesmát. Sice se viděli jen párkrát, ale
i on cítil, že ho muž silně přitahuje. Neuměl to ale pořádně dát najevo nebo mu
říct o rande. Co kdyby se spletl a Alan byl heterosexuální. Bál se takového
trapasu, protože ho už nejednou zažil a bylo to krajně nepříjemné. Nyní se ale
zdálo, že se konečně pochopili.
„A…pozveš mě na rande? Dřív, než mě budeš líbat?“
„To zní asi rozumně.“
Další salva smíchu následovala. Oba muži si totiž uvědomili, jak hloupě se
chovali. Stačilo si o tom prostě takhle snadno promluvit, říct si co chtějí a
co mají na srdci. Naprosto snadných pár slov a jakou paseku mohlo způsobit je
neříct. Adam tím byl tak překvapen, že se nemohl přestat usmívat. Oba dva si i
vzájemně vynadali, že nebyli schopni si o tom promluvit. Zdálo se ale, že
jejich upřímnost jim otevřela šanci poznat jeden druhého. I když Alan na
mladíka nemohl moc spěchat, domluvili se na rande i na tom, že zůstanou v kontaktu.
Přesto se ale Adamovi nechtělo příliš odejít, a tak spolu strávili skoro celý
den, kdy si jen povídali o svých rodinách a o tom, jak budou slavit Štědrý
večer samy. Alan se přiznal, že jeho rodina je neustále na nože a Adam se zase
po troše rýpavého ptaní přiznal, že žádnou rodinu nemá a ti co mu zbyli, s těmi
se vídat nechce, protože nedokázali zkousnout jeho orientaci a způsob života.
Oba tedy pochopili, že Štědrý den by trávili sami, u televizních pohádek, s mísou
kupovaného salátu. A byť by to Alanovi nevadilo, ryby nejedl a salát mu také
extrémně nechutnal, byl to právě on, kdo navrhnul něco jako předrande. Už jen
tomu termínu se Adam ušklíbal, přesto nemohl popřít, že ho to velmi láká.
Strávit Štědrý večer spolu… i když pro sebe byli zatím tak trochu cizí,
rozuměli si. A bylo to mnohem lepší než tenhle hloupý den trávit sami.
Adam ale trval, aby Vánoce trávili u něj v bytě, protože na rozdíl od
Alana uměl udělat salát a měl i pár druhů cukroví. A tak bylo vše dohodnuto.
---------------------------------------------------------------------------------------
Když Alan seděl v klidu u prostřeného štědrovečerního stolu, s břichem
naplněným tak, že si nebyl jist, zda se dokáže zvednout, sledoval Adama, jak se
snaží dopéct ještě poslední várku cukroví. Nikdy by nečekal že Štědrý večer
prožije takto. S chlapcem, kterého potkal sotva před měsícem a viděli se
jen při vracení si popletené pošty. Ale musel sám uznat, že celá atmosféra i
Adamova společnost byla naprosto dokonalá. Pokud by měl něco přirovnat ke
krásně prožitému Štědrému dni v kruhu rodiny, bylo by to tohle. A byť to
znělo trochu zvláštně, cítil, že Adam to vidí podobně. Mezi nimi prostě byla už
od toho prvního setkání nějaká podivná chemie.
Alan na stole ale zahlédl jeden lístek z té špatně doručené zásilky. Ony
hloupé granule. Jak se zdálo, Adam si lístky všechny schovával. Možná to také
chtěl řešit na poště, aby se už záměny zásilek nestávaly?
Když si mladík všiml Alanova zvídavého pohledu na celou hromádku lístků z pošty,
jen se tomu pousmál.
„Je to dost divné, že?“
Nejspíš si Adam myslel, že si muž všiml něčeho, na co zjevně Adam narážel. Ale
Alan na tom nic divného neviděl. Nejspíš se prostě nezaměřil na detaily nebo
neměl tak dobré oko, jako Adam, který pracoval jako grafik a v takových věcech
se vyznal.
„A co přesně?“
„Ty sis nevšiml? No ten podpis…na všech je stejný.“
Alan se tedy zaměřil na podpis na všech lístcích. Doručovatel byl opravdu
stejný, všechny lístky podepsala stejná osoba, stejným písmem, které ale bylo
pořádně nečitelné a rozmáchlé. To Alana zaujalo, protože to byl konečně důkaz,
jak tyhle popletené zásilky někomu omlátit o hlavu. A konečně měl i určitou
osobu, které by šlo ten nepořádek přičítat.
„Je….je…ři…zek?“
„Jde to špatně přečíst, ale podle těch tahů bych řekl spíš….Ježíšek. Nějaký pan
K. Ježíšek.“
„To není ani vtipné…“
Alan to smetl ze stolu, aniž by ho to více zajímalo. Ale požádal Adama, aby s ním
po Vánocích zašel na poštu a vyřešili to jednou pro vždy. Nyní měli podpis poplety.
Alan trval na tom, že si ho nechá předvolat a pěkně mu vyčiní, aby se to už
nestávalo.
„A je ti jasné, že bez těch popletených zásilek a pošty bychom se nejspíš
nikdy nepotkali?“
Alan zvedl k mladíkovi svůj pohled. V tomhle měl bohužel pravdu. Oba
dva se pohybovali v naprosto odlišných světech i místech. Měli jiný typ
přátel a jiný vkus na partnera. Jiné koníčky a zájmy. Nemělo by je co spojovat.
A tak je dala dohromady hloupá náhoda. Na tohle Alan opravdu myslel dlouho.
Štědrovečerní noc skončila prostě. Žádné dárky, žádný stromeček, jen si oba
pustili vtipnou komedii, u které se skvěle bavili. Když Alan odcházel, dovolil
mu Adam jeden polibek, jako mladá, cudná pana. Alana tohle chování a jistý
způsob vychování nesmírně bavil. Nemohl popřít, že s kýmkoliv jiným by už
skončil nejspíše v posteli. Ale Adam ho učil užívat si věci jako rande,
jako roztomilé loučení, jako psaní zvrhlých zpráv na messengeru. A Alan si
poprvé za mnoho let opravdu připadal zase jako zamilovaný školák. Neměli kam
spěchat.
-------------------------------------------------------------------------------------------------------
Mezi svátky ale Alan zavelel, že je čas navštívit pobočku České pošty a udělal
tam pořádek. Aby se po novém roce zase zásilky nepletly. Ne že by viděl problém
v tom, si je vracet, ale bylo to dost otravné.
Adam se zdráhal jít, protože nechtěl vyvolávat rozruch. Nejspíš mu vidina
nějakého křičení na nebohé pošťačky přišla dost proti srsti. Nebyl totiž
konfliktní člověk a konflikty celkově nesnášel a raději dělal, že neexistuje. Alan
ho ale po pár zprávách přesvědčil, a tak se spolu setkali přímo před pobočkou
pošty. Poté spolu zamířili dovnitř. Jak se zdálo, Alana zde měli od minulé
návštěvy ještě v živé paměti, proto nebyl problém, když si nechal zavolat
vedoucí pobočky. Bylo mu okamžitě vyhověno.
Této starší ženě, která budila spíš dojem dozorkyně, předal všechny Adamovi
lísky a připojil k nim i své. Na všech byl stejný podpis.
„Chceme mluvit s panem Ježíškem.“
„Pokud si chcete stěžovat, můžu vám přinést formulář…“
„Nic takového nechci. Chtěl bych panu Ježíškovi poděkovat.“
Adam se na Alana zahleděl trochu překvapeně, než mu došlo, že si asi Alan
opravdu vzal jeho slova k srdci a nehodlal dnes udělat žádný skandál.
Proto bez nějakého plánování nebo varování chytil Alana klidně za ruku i před
paní vedoucí pobočky a usmál se.
„Ano, poděkovat mu chceme. Je to velmi důležité. Mohla byste nám na něj dát
kontakt nebo cokoliv? Díky jeho popletenosti jsme měli jedinečnou příležitost
poznat jeden druhého a užít si krásné svátky. Rádi bychom se s panem Ježíškem
potkali.“
Paní vedoucí chvíli studovala podpis na lístcích, než do PC zadala ono jméno. A
byť se snažila několikrát o obměnu jména, neustále jí databáze zaměstnanců
ukazovala to samé. A ani jí to nedávalo nejmenší smysl.
„Promiňte ale…žádný pan Ježíšek u nás nepracuje, ani nikdo podobného jména.
Vaším doručovatelem na adrese Svatomartinská je paní Drobná. Doručuje ulice
Svatomartinskou, Polní, Lužickou a taky Čapkovu už mnoho let. Není možné, aby
vaše zásilky popletla. Tohle není její písmo… já…tomu vůbec nerozumím.“
Alan s Adamem tomu rozuměli ještě méně. Hleděli jeden na druhého, ale
nezdálo se, že by jim vedoucí pobočky lhala. Neměla k tomu žádný důvod.
Navíc vypadala také zmateně. Slíbila, že celou situaci prošetří, protože bylo
možné, že se jednalo o nějaké nezákonné nakládání s poštou nebo něco
podobného?
Alan s Adamem tedy pobočku opustili s hlavou plnou podivných
myšlenek.
Když mířili k Alanově autu, Adam se z ničeho nic zastavil.
„Hele…když řeknu něco moc šíleného a bláznivého, budeš mě mít i přesto rád a
nebudeš si myslet, že jsem na hlavu?“
Alan se na mladíka zvědavě zahleděl. Rozhodně ať už chtěl říct cokoliv, nemohlo
to změnit Alanův názor na něj. Ne vždy se jejich dojmy a názory shodovali, Adam
byl hodně snílek a viděl svět dost jinak než Alan se svým tvrdým a
pesimistickým realismem, ale i tak si dokázali rozumět a akceptovat pohled toho
druhého.
„Myslím…myslím, že mi tě naděli Ježíšek, jako chápeš…“
S tím Adam ukázal prstem kamsi do nebe s tím nejroztomilejším úsměvem,
který u něj Alan kdy viděl. A byť na tuhle hloupost bylo jistě miliarda protiargumentů,
muž se nezmohl ani na jeden. Jen okouzleně stál u dveří auta a sledoval Adamovu
rozzářenou tvář.
„Ježíšek…no…proč vlastně ne. Vždyť byly Vánoce…“
Adam se tomu jen rozesmál, šťastný, že Alan dokáže akceptovat i takový nesmyl.
Poté ho doběhl a letmo ho políbil na rty.
„Ježíšek. Přál jsem si nebýt tak osamělý, možná mě vyslyšel…“
V tu chvíli si Alan uvědomil, že zásilky se začaly plést úderem prosince.
Měsíce, který tak bytostně nesnášel a který také vždy trávil sám. I on si totiž
na začátku prosince říkal, že si připadá osamělý. Zvažoval dokonce nějakou
seznamku nebo něco podobného. Aby měl s kým trávit Vánoce.
Než tedy nastoupil do auta, zahleděl se Alan na nebe. Pomalu plující těžké
mraky dávaly znát, že nejspíše bude v nejbližší době sněžit. Jeho tiché
děkuji, které pronesl s pohledem na nebe nemohl Adam slyšet. Patřilo snad
někomu v oblacích?
Možná vše mělo logické vysvětlení, které mohlo být sebehloupější…ale možná, že
je opravdu spojila podivná osudová událost.
Možná byl schopný v tu chvíli uvěřit že je doopravdy dala do kupy nějaká
vyšší moc. Nějaký…Ježíšek.
Jisté bylo jen jedno. Od toho dne se už Alan nikdy nepídil po podivném, neexistujícím
doručovateli, K.Ježíškovi. A po novém roce se doručování zásilek pro oba dva
A.Peroutky záhadou vrátilo opět do normálu a k záměnám pošty více
nedocházelo. Na všech lístcích už také byla podepsaná vždy jen paní Drobná.
Krásná jednorázovka :)
OdpovědětVymazat