Bonus o Marcelkovi od autorky Hiroko

 Marcelko zamrkal do sluníčka. Nebo by spíše mohl a měl říci, do Sluníčka! Tiše zamručel, když spatřil zlatavé kadeře míhající se všude kolem jeho obličeje, rozvalující se až na polštáři. Pootevřel jedno své oko, aby se mohl podívat, zdali je to i dnes pravda. Jeho pohled se střetl s temnou lesní, jiskřivě svítivou zelení očí svého malého, velkého rytíře. Mírně se pousmál a sešpulil rty ve snaze požádat o první ranní pusu. "Good morning, Marcelko." Usmálo se na něj Sluníčko a sklonilo hlavu ještě o něco níž, aby mohlo vyplnit jeho přání. Zlatavé pramínky Marcelka pošimraly a pak ucítil políbení… na nose! Cítil se přímo božsky! Spokojený a šťastný způsobem jakým byl naposledy šťastný, když mu bylo… hm, sedmnáct let, to už je to vážně tak dávno? Na pár okamžiků se ztratil v myšlenkách.

***

Když ho tenkrát poznal, byl mladý chlapec s naivními představami o světě, lásce. Myslel si, že si najde přítele, partnera a s tím i zestárne. Chtěl to tak, toužil po věrnosti až za hrob. Haha.
Ano, když se poznali, Petr se tvářil, že mu tohle všechno může dát. A Marcelko mu souběžně se sliby, jenž mu dával, doslova zobal z ruky. Dokonce už přemýšlel, jak vyzdobí jejich obývací pokoj, až si jednou pořídí svůj byt, jakého pejska by rád, jakou postel, aby jim dlouho vydržela, Ikea podle něj byla dobrá volba. Byl prostě zamilovaný, slovy jeho vrstevníků, byl totálně udělanej. Do školy v těch dnech skutečně létal a nevnímal nic a nikoho. Kdyby tehdy věděl, že Petr není žádný miláček ani brouček, ale anakonda, která svoji oběť schvátí a vyplivne jen zbytky, možná by si dal větší pozor. Možná, kdyby nebyl zamilovaný. Petr se o něj staral, nosil mu dárky, líbal ho, hladil ho. Bylo to celé přesně podle Marcelkových představ.

Pak ho dostal a opustil. A Marcelko si konečně nechal vysvětlit, že tenhle kluk je lovec a sběratel, žádná kořist ho nezajímá dlouho. Probrečel několik nocí, ale pak se vzmužil a udělal rozhodnutí, přece, když může Petr, může on taky! Rychle zapomněl na zlomené srdíčko, začal vymetat jeden bar vedle druhého a balit chlapy. Zamiloval si lov a vzrušení, které mu to přinášelo, zamiloval si sex. V osmnácti se z něj stal vyhlášený lovec široko daleko. Všichni věděli, koho pozvat na drink, když potřebovali vykouřit nebo si pořádně zašukat. Marcelko byl po dobrém pití vždy velmi ochotný.

Díky této své ochotě se taky setkal s Pablem. Pablo byl přesně jeho typ, na výzvy a náznaky reagoval pozitivně. Pozval Marcelka na víno a ten ho nakonec dotáhl dozadu na záchodky a pěkně ho vykouřil. Když od něj pak odcházel, byl na sebe hrdej. S úšklebkem si otřel rty, zavřel za sebou kabinku a odešel zpět do baru, vyhlížet další oběť. Tohle byl jeho třetí ukojenej pták tuhle noc. A to bylo teprve jedenáct. Spokojeně si objednal decku vína, aby nemíchal, a posadil se do rohu, chtěl si vybrat dalšího hřebečka. V tom si k němu někdo přisedl, rukou mu zajel do klína. Otočil hlavu a uviděl toho chlapa. Chtě nechtě se musel usmát, málo který muž byl natolik odvážný, aby si vybral přímou konfrontaci s Marcelkem a navíc tímhle způsobem. Chlápek mu podal svoji vizitku a odešel k baru. Marcelko si ji pečlivě prohlédl, chvíli přemýšlel, proštrachal kapsy, jestli je dostatečně připraven a pak čekal, až ten muž zareaguje na jeho pohledy. Pablo tehdy zareagoval extrémě rychle, během následující půl hodiny už totiž Marcelka svlékal ve dveřích svého bytu.

***

Ale jeho partner ho nenechal toulat se dlouho. Znovu ho tiše oslovil. Měl mazlivý hlas a trpělivým pohledem sledoval Marcelkův obličej ve snaze vymámit z něj odpověď: "Good morning, Marcelko, sweetheart." Marcelko miloval ten přízvuk, s jakým vyslovoval jeho jméno, mohl se zbláznit slyšet ho znovu. Ale teď svému sluníčku toužil udělat jen radost, znovu na jeho tváři vykouzlit ten rozněžněle sladký úsměv, znovu vidět jemné vrásky kolem jeho očí, co se mu tvoří při úsměvu. Věděl, co stačilo udělat, proto se lehce usmál a opětujíc pohled lesních očí tiše zašeptal: "Dobré ráno, Loui." Jeho snaha měla kýžený výsledek a i něco navíc! Loui mu vklouzl jemnými dlouhými prsty do vlasů a znovu ho políbil. Na nos a na rty. A při tom polibku, ach, jak sladkém! Marcelko byl rád, že leží, jisto jistě by se mu totiž v těch chvílích podlomila kolena. Ano přesně tak! Marcelko se cítil…, cítil se s tímhle chlapem, jako středoškolačka při své první puse, při svém prvním rande, při svém poprvé. Objal muže sklánějícího se nad ním oběma pažemi a polibek mu stejně vroucně oplácel. Ale nebyl zamilovaný! To jistě ne! Bylo to jen… velmi… intenzivní. Tak! Velmi intenzivní.

Avšak i přesto, jak se Marcelko teď cítil. Přesto, že byl až k zbláznění šťastný, cítil se opečovávaný a milovaný. A vlastně by klidně přímo z místa mohl odpřísáhnout, že je nejšťastnější na planetě. Těšil se na jiného muže. Zítra! Zítra totiž měl přijet Pablo. Jeho, jak moc rád říkal, miláček. Marcelko byl celý říčný z touhy nechat se vyzvednout jeho drahou károu přímo v práci, nechat se zahrnout drahými dárky a dárečky a potom! A na to se těšil nejvíc. Nechat Pabla vyšukat mu duši z těla. Ano, Marcelko byl děvka. Byl děvka už tolik let, tak dlouho, že mu ani nepřipadalo. Nemyslel si, že tím, co dělá, může ubližovat. Užíval si to, čím byl a vyloženě se rochnil ve svém šuplíčku s nápisem: "kurva".

Loui pro něj byl něco neokoukaného. Něco nového. Byl hračka, po které toužil, jako když malé dítě vidí ve výloze nejnovější model panenky, a musel ji mít za jakoukoliv cenu. Navíc, když se mu tahle krásná panenka, ještě sama nabízí.

Možná, kdyby Loui přišel dřív. Tak před několika lety, když bylo Marcelkovo srdce čisté, plné nadějí a tužeb po té pravé, čisté lásce, která nekončí snad ani za hrobem. Jenže žádný Loui tehdy nepřišel, přišli jen další takový jako Petr a pohřbívali Marcelkovi touhy čím dál tím hlouběji. Tak hluboko, že Marcelko necítil nic nebo se alespoň tvářil, že nic jiného, než chtíč a obrovskou touhu necítí. Tenhle Marcelko neměl naději a netoužil po lásce, chtěl prachy, značky a tvrdej sex. Sex až do rána s kýmkoliv, kdo byl ochotnej sedřít si ptáka až na kost. Jo! Tolik sexu! Marcelko se sám pro sebe ušklíbnul.

"Marcelko, jsi v pořádku, zlato?" Loui se k němu sklonil s očima rozsvícenýma, širokým vřelým úsměvem, laskavými doteky a vroucím polibkem. Marcelko se v něm utopil. V té chvíli zapomněl na všechno a byl znovu, alespoň na okamžik, sedmnáctiletý hoch hledající svoji pravou lásku. Tu, která vydrží až za hrob. Možná, že Loui měl tu sílu vykopat všechny Marcelkovi dávné touhy, ale měl i čas?

To, že má Marcelko už tři dny postelový poměr s jedním se zákazníků se rozneslo rychle. Co taky jiného čekat v lázních daleko ode všeho. To jsou obrovské drbárny, když se navíc může propírat Marcelko, kterého téměř nikdo nemá rád. Ta slast! Drbalo se tak dlouho a neúnavně, až se tato zvěst dostala i k uším ředitelovým. Ten si nechal Marcelka okamžitě zavolat a byl naštvaný. No možná byl naštvanější než naštvaný. Marcelko netušil, o co jde, ale měl strach. Bál se ho od té doby, co se jednou pokusil pomoct Míšovi. No jo, pomoc, jejímž hlavním cílem bylo zbavit Míšu Spira. Pan ředitel tehdy vypadal, že někoho brzy zabije a Marcelko naneštěstí stál nejblíž. Brr, jen z těch vzpomínek mu bylo mdlo a teď měl být s tím chlapem sám. Marcelko téměř neslyšně zaklepal a na vyzvání, které neznělo zrovna dvakrát mile, vešel. Málem se skácel už u dveří, když po něm Spiro vrhl těžce nasraný výraz. "No pojď dál, už na tebe čekám tak tisíc let, kde se couráš." Marcelkovi se ulevilo, tohle neznělo úplně zuřivě, a tak s více méně roztřesenými koleny došel až k židli, kam se posadil. Spiro počkal, až se Marcelko usadil a pak se sám opřel do opěrky pohodlněji. "Donesly se ke mně řeči o poměru, který máš mít se zákazníkem," zavrčel a tentokrát to už znělo rozladěně. Marcelko netušil, co by měl říct. Lhát a riskovat, že má ředitel ověřené zdroje a rovnou ho vyhodí z okna nebo mluvit pravdu a nechat se vyhodit z okna. Vypadalo to, že ani jedna možnost není lepší. Marcelko si povzdechl, sklopil hlavu, svěsil ramena a vypadal jako pytlíček neštěstí, když tiše brumlal: "Ano, pane, je to pravda." Ředitel praštil pěstí do stolu. "Marcelko to snad není pravda!" zahulákal, "nemůžeš mít tento typ vztahu se zákazníkem!" Marcelko chtěl rychle něco namítnout, ale Spirovo spílání mu nedalo šanci, nechal tedy hlavu sklopenou a poslouchal. Poslouchal řeči o tom, že se to nesmí, protože to ničí kodexy a pověst lázní a kdesi cosi, Marcelko to brzy pouštěl druhým uchem ven. Najednou bylo ticho. "Máš mi k tomu, co říct?" Zahromoval nad ním ředitel. "Pane," začal tiše Marcelko a zvedl k němu oči, "věřte, že kdyby to bylo na mě, nic takového by se nestalo, ale tohle byla jeho iniciativa! A teď je pro mě ten muž důležitý, jako pro Vás byl a je Michal." Byl rád, že k němu ty oči zvedl, mohl vidět, jak se na Spirově tváři mění výrazy. Ten si nakonec povzdechl: "Mrzí mě to, ale budeš muset svůj vztah s tímto mužem ukončit, minimálně v době, po které je tu hostem. Je ti to jasné?" Pozvedl obočí a sledoval, jak Marcelko přikývnul. "Dobře, tak v tom případě si můžeš jít po své práci."

Marcelko se cítil naprosto zklamaný a unavený. Kdyby to šlo, vyflákl by se na dnešní práci. Měla to být kratší túra a prohlídka města. Sakra, kdyby alespoň nemusel celý den vidět Louie! Jenže Loui netušil, co se stalo a choval se jako jindy vřele a občas něžně, ale nenápadně, zobnul Marcelka do vlasů, za ucho nebo na tvář. Jak by mohl kdokoliv vydržet se špatnou náladou v přítomnosti tohoto muže? Marcelko nevěděl, jak by někdo mohl, brzy se sám rozzářil a spontánně štěbetal s ním i se zbytkem skupiny, nadšeně jim vyprávěl a odpovídal na jejich zvídavé otázky. Tuhle práci prostě miloval, nikdy to pro něj nebyla úplně práce, byla to zábava, byla to krása! Najednou ucítil horké prsty, jak se mu obtáčí kolem zápěstí a za chvíli se ztratil mezi stromy. Jeho únosce ho přitiskl k jednomu z kmenů a široce se usmál, v očích známé nadšené jiskření a na rtech sladké: "Marcelko." Oslovenému se podlomily kolena a musel se lépe podepřít. Loui se zasmál a přitiskl se víc na Marcelka, aby mu neupadl, vyhledal jeho pohled a s lišáckým úculem Marcelka sledoval, věděl, co brzy uslyší. "Kiss me, Loui." Zakňoural Marcelko poraženecky a omotal mu paže kolem krku. Nemohl tohle přeci jen tak ukončit!

Když se s výpravou vracel zpět do hotelu, věděl, že tuhle noc nezůstane. Omluvil se Louimu, že musí svůj byt aspoň trošku uklidit neboť čeká hosty a proto spolu nemůžou být. Loui byl zklamaný, vytáhl Marcelka ven, aby si alespoň mohli o samotě popovídat. Jakmile došli, kam Loui chtěl, začal se vyptávat, jestli udělal něco špatně. Nervózně si kousal ret a mezi prsty žmoulal okraje trička. Marcelko se musel pousmát, rozněžněle se dotkl jeho obličeje a lehce ho políbil. Tiše mu vysvětlil, proč teď nemůže zůstat, ale že příští noc bude patřit zase jen jim. Louimu se viditelně ulevilo a nechal Marcelka odejít.
Když se Marcelko ráno probudil, měl rozporuplné pocity. Chyběli mu šimrající vlásky a sladký první polibek na druhou stranu, dnes si pro něj přijede Pablo a.. Marcelko nevěděl, co chce.

Jakmile uviděl Marcelka dlouze zatroubil, těšil se na tuhle svoji prdelku. Široce se usmál, když k němu Marcelko naskočil a okamžitě ho vtáhl do polibku. "Chyběl jsi mi." A Marcelko si tentokráte nebyl jistý, jestli mu může říci totéž, neboť poslední týden si na něj ani nevzpomněl.

"Kdo byl ten chlap včera? Co je zač?" Mračil se Loui. Marcelko těkal očima a krčil rameny. "Pane bože Marcelko! Ty máš přítele?!" Zanaříkal Loui a oči se mu ztemnily přicházejícími slzami. Marcelko k němu přiskočil a opakoval jen "Ne, nemám, opravdu ne.". Loui ho odstrčil "Takže co? Kdo to je?" zamračil se a Marcelko nevěděl. Nevěděl, jak mu říct, že je prostě děvka. Že tenhle muž si ho vydržuje, že.. "Omlouvám se, opravdu se omlouvám Loui.." zašeptal a otočil se k němu zády. Protože se bál. Marcelko byl srab. Dával přednost pohodlí před vztahem, protože se bál! Jenže Loui, Loui ho musel mít velice rád, protože ho zastavil: "Ne, ne Marcelko." Zavolal a objal ho, pevně ho sevřel kolem pasu čelo přitisknuté k jeho vlasům "Pověz mi o tom prosím." A Marcelko se rozhodl, že mu to poví. Že mu poví o tom, s kým, že si to vlastně začal.

Marcelko domluvil a zvedl pohled k Louivu obličeji. Jeho obličej byl zkřivený bolestí. Marcelko věděl, že mu ublížil, že mu zničil ty představy a styděl se. Poprvé se opravdu styděl a mrzelo ho, že to dopadlo takto. Natáhl ruku k jeho tváři a chtěl ho pohladit, omluvit se mu a odprosit ho, ale Loui mu uhnul. Odstrčil jeho ruku a zavrtěl hlavou: "Já jenom, promiň, prostě o tom musím… musím o tom jen chvilku přemýšlet," už se na Marcelka ani nepodíval a odešel. Marcelko sledoval jeho záda a bylo mu do pláče, po dlouhé době se toužil opravdu schoulit do klubíčka a probrečet noc. Tu, která měla bych jejich! Takže, teď asi pojede, domů, za Pablem.

Na další den se netěšil. Ani malinko. Pravda, na jednu stranu vyplnil ředitelovo přání a ukončil vztah s hostem. Na druhou se mu ale chtělo plakat nebo alespoň zalézt do nějaké díry, kde se nebude muset trápit.

Pro Marcelka tohle bylo zvláštní, mělo to staronovu příchuť. Ta bolest, když se cítíte podvedení někým, koho milujete. Až na to, že tentokrát byl podvodník on. Celou dobu Louie sledoval, sledoval jeho záda, občas se jejich pohledy střetly, ale Louii mu okamžitě bez zájmu uhýbal. V jeho pohledu bylo vidět zklamání a Marcelko vůbec nezářil tak jako včera i když se velice snažil zodpovídat otázky, několikrát se zadrhnul nebo zakoktal, když pohledem zalétl k Loiumu. Na závěr výletu se s valnou částí skupiny rozloučil. Vřele a s úsměvy. Dostal od nich spoustu dobrot, za to, že na ně byl hodný a snažil se. "Marcelko, budeš nám moc chybět!" pípali jeden přes druhého. A Marcelko je na oplátku hubičkoval, přál jim šťastný let a zval je na další návštěvu, že je zase rád uvidí. A to jim nelhal. Jako poslední k němu přišel Loui a Marcelkovi se zastavilo srdce. Netušil, že i on odjíždí, tak brzy! Stisknul mu ruku a křečovitě mu oplatil vřelý úsměv. "Jsem moc rád, že jsem tě mohl potkat, Marcelko," řekl a Marcelkovi se nahrnuly slzy do očí, když si vzpomněl na to, jak se jeho rty i slova dotýkali jeho srdce. "Ale ne, prosím neplakej, tvůj život je nádherný a bude nádherný, jen se musíš naučit si ho užívat!" Usmál se upřímně a pustil jeho ruku. Žádný polibek ba ani pusa na tvář. Marcelko byl zklamaný, ale rozuměl tomu, pokazil to. Tiše si povzdechl a ještě jim zamával, než se šel připravit na novou skupinu lidí.

Marcelko se rozhodl, že se půjde rozloučit. Přeci jen spolu prožili krásné skoro dva týdny a Marcelko si ho.. a teď už se tolik nebál si to přiznat, zamiloval. Došel až k jeho dveřím a lehce na ně zaklepal. "Dále." Ozvalo se zpoza dřeva tvořícího dveře. Vzal tedy za kliku a pomalu otevřel. "Loui, můžu dál, prosím?" Loui se na něj podíval a přimhouřil oči, jakoby zvažoval všechna pro a proti načež mu pokynul. Marcelko vstoupil, zavřel za sebou dveře a zůstal dále nepovšimnut stát. Byl lehce nervózní, když ani po pěti minutách Loui nepromluvil a dál si balil. Jenže Marcelko už neměl čas. "Omlouvám se, Lou, ale já tě mám rád." Řekl tedy a pozoroval, jak se Loui otřásl. "Nemusíš mi lhát, nejsem už malej kluk, zvládnu to. Takže pokud je to všechno, co jsi mi chtěl říci, můžeš jít." Ukončil tak debatu a Marcelko jen tak tak zadržoval slzy. "Když, kdybych nebyl děvka, co bys udělal?" zeptal se prostě proto, že to chtěl vědět. Chtěl slyšet jeho odpověď. "Chtěl bych, abys šel se mnou." Otočil se na něj Loui s plamínkem zažehnutým v očích. "A kdybych nechtěl jít? Jakože bych nechtěl! Mám tu spoustu věcí, které jsou pro mě důležité, svou rodinu, přátele, práci, kterou miluji!" vyčítal na prstech. "Jsem z Prahy, takže by to nebyl takový problém, prostě bych za tebou jezdil. A nebo bych si vzal dovolenou, pracuju jako poradce firem a jako takový můžu mít dlouhou dovolenou, ale... Ale hlavně bych to s tebou chtěl zkusit Marcelko." Řekne tiše a pak skloní hlavu. Marcelko pootevře pusu a nepřestane na něj zírat. Zůstal by s ním, proto aby… "Tak dobře. Vezmi si mě. Vezmi mě sebou!" Vyhrkne ze sebe ničehož nic. Je pravda, že pro Louie je ochotný všeho se vzdát, chce být s ním. Loui se na něj nechápavě podívá a pak se pousměje. "Ale ty už.. "Ale on není můj přítel, nemilujeme se, je to prostě obchod, prachy a sex. Ale tohle víc nechci, chci to s tebou! Bylo to jako, když jsem toužil a nechci to nechat plavat. Jsem už dost starej a tohle byl moc nádherný na to nechat to jen tak být!" Vyhrkne Marcelko. Znovu jako tenkrát, když byl ještě sedmnáctiletý sotva chlapeckým střevíčkům odrostlý hoch. Nadšením mu svítí oči a tolik chce! A Loui, chce taky. A možná ještě víc.

Zazvonil zvonec a pohádky je konec. :-)