05

Ano, teta Nina měla pravdu. Za pár dní ze mě dokázala udělat záhadu číslo jedna ve všech módních salonkách různých dam i šlechtičen. Celkem mě to děsilo. Ani matka nebyla proti, jen si mnula ruce že mě konečně nějaká dívka vžene do chomoutu. Začal jsem se po boku tetičky objevovat na různých večírcích, plesech a občas i v opeře.
Někdy mě doprovázela slečna Lina jako mé garde. Docela jsme si rozuměli, byla také takový skeptik a uměla být i pěkně jedovatá když chtěla. Mě však jen používala ke svým účelům, aby donutila své početné řady milenců žárlit.

Nevadilo mi to. Všechno jsem to vnímal jako kdyby se mě to vůbec netýkalo. Snažil jsem se být vždy galantní a společenský a chvíli se mi to i dařilo. Slečny se o mě skoro praly, ale mě to bylo jedno. Často jsem se přistihl jak i ve velké a zábavné společnosti postávám u okna a myslím na naše panství. Na moji malou Flower, na to jak spolu uháníme větrem o závod a nikdo už nás nezastaví. Tohle bylo jako mučení. Stále se snažit usmívat, stále se sklánět nad každou sličnou ručkou....postupně jsem začal Linu chápat. Byla tak znuděná tímhle životem a já k tomu směřoval také.
Tetička brzy pochopila, že i když se snažím sebevíc duchem jsem stále někde jinde. Tolik krásných dívek co k nám bylo pozváno na čaj, tolik inteligentní dam. Všechno bylo marné.
Začal jsem ze společnosti utíkat ke kartám. Matka se toho děsila, bála se že se mi to stane osudným jako mému dědu. Ale vzhledem k tomu, že jsem většinou partie vyhrával, brzy mě ta hra přestala bavit. Zkoušel jsem i jiné věci, které byly tenkrát v módě. Dokonce jsem se neznámo jak připletl k jednomu souboji na pistole, kde jsem dělal sekundanta. Tahle zpráva se brzy rozšířila a matka si skoro rvala vlasy.
Ale tetička jen pokývala hlavou. Vždy matce tvrdila, že si musím otrkat Londýnem než bude pozdě. Že to bude trvat jen pár týdnů. Jako vždy měla pravdu.
Stýkal jsem se sice s pár mladíky mého věku, ale jasně jsem chápal, že bude lepší naše vztahy moc neprohlubovat...z jistých důvodů, které jsem už tenkrát tušil. Proto jsem se většinou zdržoval ve společnosti dam.
Byly to těžké tři týdny než jsem pochopil. Než jsem zjistil že ať dělám co dělám, stále to nedokáže uhasit ten oheň uvnitř mě. Tu touhu, která sice nerostla, za což jsem byl rád, ale stále ve mě dřímala. Tenkrát jsem si prvně začal uvědomovat že je něco se mnou špatně. Když jsem si vzpomněl na Sama, jen jsem si to potvrdil.
Jednou večer jsem se rozhodl zjistit pravdu. Tetička měla dosti obsáhlou knihovnu, ve které se nacházeli i některé skvosty, které by u ni nikdo nečekal.
Hledal jsem jakoukoliv zmínku o vztahu dvou osob stejného pohlaví. Byl jsem tím jako posedlý. Vzpomněl jsem si na staré Řecko a Řím...tam prý takové věci byly běžné.
A opravdu se mi povedlo dvě takové knihy najít. Psalo se v nich, že tenkrát to bylo velmi oblíbené ulehávat se stejným pohlavím a dělo se tak všude. Nerozlišovalo se tudíž jestli milenec nebo milenka, důležitá byla rozkoš.
Moc jsem tomu nerozuměl, ale jasně jsem si uvědomoval, že podle křesťanské víry je tohle smrtelný hřích. Takže mi to v hlavě udělalo ještě větší nepořádek.
Ano tenkrát jsem Sama políbil, políbil jsem chlapce. A moc se mi to líbilo.
Byl tedy jen jediný způsob jak zjistit pravdu o sobě.

 -----------------------------------------------------------------------------------------

Proto jsem se na druhý den ohlásil u barona Kerenesna. Nebyl to přímo můj přítel, ale znali jsme se ze společných pitek a také právě jemu jsem tenkrát sekundoval při souboji, protože jeho přátelé na to neměli odvahu. Byl to takový ten nevalně známý příklad všeho špatného. Zkažený šlechtic s příliš mnoho penězi a s množstvím volného času. Byl to velmi známý donchuán a slušné dívky se mu raději vyhýbali obloukem.
Bylo velmi těžké mu vysvětlit co bych potřeboval. A také jsem u toho dost rudnul a trochu koktal. Asi se při pohledu na mě velice bavil. Pro něj jsem byl ještě nevycválané hříbě, jak mi rád říkal, i když byl jen o tři roky starší.
"Christiene už dost prosím. Ušetři mě dalšího záchvatu smíchu. Říkáš, že chceš zábavu a dámskou společnost? Není nic jednoduššího, ve městě je spousta dam, které by ti věnovali nemalou pozornost. Už jsi slyšel o té nové herečce? Je prý velmi krásná...ale pravděpodobně spala už s celým Londýnem".
"Nechápeš mě, tentokrát mi jen jejich pozornost nestačí".
Baron pozvedl obočí udivením. Znali jsme se už dva měsíce a s jeho partou jsme často obráželi noční podniky a dámy lehkých mravů. Já však nikdy neprojevil o žádnou zájem, proto asi má prosba vyzněla dost hloupě.
"Ale, tak hříbě se nám konečně pochlapilo"?
Začal se smát až málem upadl ze svého koženého křesla.
"Jsem rád, že se dobře bavíš, proč jsem sem vlastně chodil"?
S tím jsem se zvedl k odchodu, ale on mě zastavil.
"Omlouvám se, nechtěl jsem tě urazit hříbátko. Jen mi to přišlo zábavné. Takže ty by jsi chtěl dámu na noc? A proč jdeš tedy za mnou? Copak mám spodničku či podvazky"?
"Nechci žádnou z těch levných holek".
"Ale tak přeci jenom jsem do tebe natloukl nějaký vkus? No dobře, dobře, tak se hned tak nerozčiluj. Vím o jedné dámě, která bude poctěna tvou společností na noc.
Madam Pondarsová. Znáš ji"?
Jen jsem zakroutil hlavou, to jméno mi nic neříkalo.
"Oh ty bezvěrče, ty nevzdělanče, ona je ta nejkrásnější a nejcharismatičtější dáma celého města. A ráda si hraje s takovými malými hochy".
Jen jsem na něj hodil nevěřícný pohled. Ten popis se mi sice příliš nepozdával, ale neměl jsem moc na výběr. "Neboj, přece bych tě nehnal do žádného hanbince no ne? Madam Pondarsová je luxusní dáma a nejde jen tak s někým. Ale ty máš štěstí, protože se nějakou domu známe, určitě tě přijme".
Nevím proč mě tohle vůbec napadlo. A navíc cestou kočárem mě ovládly pochybnosti a já měl sto chutí couvnout z tohoto smluveného rande.
Thomas k ní posla jednoho ze sloužících se vzkazem, že bychom se rádi zastavili. Obratem během hodiny odpověděla že je volná a očekává nás.
Věděl jsem, že jen takto si ověřím jestli mě opravdu ženy přitahují i fyzicky či nikoliv.
Bylo to značně rozporuplný způsob, ale na jiný jsem v tu chvíli nepřišel.
Baron se mi pochechtával ještě kus cesty. Nejradši bych ho za to uškrtil. Musel jsem však mít naprostou jistotu.

 ----------------------------------------------------------------------------------------------

Dorazili jsme před celkem velké sídlo v centru Londýna, přímo na hlavní třídě. Zrovna jsem uvažoval jak si to ta rádoby dáma může dovolit když mi na mou nevyřčenou otázku odpověděl baron. "O, ano. Má mnoho vlivných přátel, kteří ji vydržují".
Slovo přátel bych v tomhle případě nepoužil. Přivítal nás černý majordomus a uvedl nás do knihovny. Byl jsem jako na trní. Baron se usadil v křesle a hned se sám obsloužil. On už byl světaznalý a jistě tu nebyl poprvé. Začínal jsem nervózně žmoulat závěsy na oknech když se objevila ve dveřích.
Otočil jsem se a spatřil opravdu krásnou ženu, mohlo ji být tak kolem třiceti, ale vypadala svěží a mladě. Byla jen v negližé a její havraní vlasy ji spadaly přes ramena.
Myslím, že jsem za celý svůj život neviděl tak krásnou ženu. Chvíli jsem zůstal stát přimražený k oknu.
"Hrabě zavřete ústa, nebo tady madam poslintáte koberec". To od barona Kerenesna nebylo milé, ale zdálo se že to dámu pobavilo.
"Jamesi, tak dlouho už jsem tě neviděla. Vidím že jsi si přivedl hosta. Nepředstavíš nás"?
"Odpusť Ewelin, úplně mě okouzlila tvá krása, že jsem zapomněl na slušné vychování".
"A ty jsi ho někdy vůbec měl"?
Madam Pondarsová přešla ke stolku a také si nalila skleničku, pak se s tázavým pohledem zahleděla na mě.
"Tohle je hrabě Christien de Rochester, Ewelin. To právě on tě chtěl poznat jak jsem ti psal v lístku. Christiene, tohle je madam Pondarsová".
S tím jsem k dámě přikročil a políbil ji ručku jak se slušelo. Rozesmála se a odhrnula mi vlasy z očí. "Oh, jaký to rozkošný mladík. Proč si nás nepředstavil dříve"?
"Ale Ewelin, to nebylo možné. Hrabě je v Londýně teprve krátce".
Sledoval jsem jejich rozhovor jako kdyby se mě to ani netýkalo a začal jsem mít dojem že tohle opravdu nebyl dobrý nápad.
"Omlouvám se že vás takto obtěžujeme v tak pozdní hodinu".
Madam se na mě zahleděla a dlouho mě zkoumala pohledem než ke mě přikročila a jala se mi upravovat vázanku. Ne že by mi to nějak vadilo, ale v její blízkosti jsem si připadal nepatřičně.

Po asi půl hodině byl baron celkem ovíněn a i mě se začala trochu motat hlava. Ani nevím jak jsem se vůbec ocitl v ložnici madam Pondarsové. Nějak se mi nevybavovalo že bych tam šel dobrovolně. Ale to už bylo celkem jedno.
Ta rádoby madam se začala svlékat a odložila svůj saténový župánek. Strčila do mě a já skončil rozvalený na posteli. Pak už si toho moc nepamatuju, jen že mě začala svlékat a rozepnula mi košili. Nijak jsem to nekomentoval a nechal ji. Říkala že se jí líbím a že jsem roztomilí...bylo mi z toho na zvracení...nebo to bylo tím alkoholem?
"Máte opravdu silné víno madam".
Jen se usmála a pak udělala tu největší chybu. Políbila mě. Na její polibek jsem však neodpověděl. I když se madam Pondarsová snažila u mě jaksi navodit tu správnou náladu k ničemu to nebylo. Byla to krásná žena, ale nevzrušovala mě. Uvědomil jsem si to až při tom polibku, který se mi příliš nelíbil. Vzpomněl jsem si totiž na jiný polibek, před několika měsíci ve stáji se Samem. Proto jsem ji od sebe možná až příliš prudce odstrčil. Posadil jsem se na posteli a prohrábnul jsem si vlasy. Snažil jsem se dostat to víno z hlavy, ale všimnul jsem si že moje opilost pomalu mizí.
Madam Pondarsová se zdála mým jednáním více než zaskočena a uražena.
"Já...omlouvám se, ale já...nemůžu". Jen jsem pípnul, protože mi to bylo trapné. Cítil jsem jak mi zajela rukou do rozkroku a pak se jen zasmála. "Ale ano můžeš".
Znovu jsem ji odstrčil a raději vstal z postele. "Ne, já nechci"!
Madam se na mě dívala dost nevrle. "Nejsem dost krásná? Nelíbím se ti snad"?
"O to nejde, vy...vy jste velmi krásná a přitažlivá žena....ale..." . Jste žena. To už jsem raději nahlas nedodal a jen jsem na ni úpěnlivě koukal.
Ona však nejevila známky toho, že by mé odmítnutí brala na vědomí. Vstala, drapla mě za košili a já se znovu ocitl na posteli. Posadila se na mě a začala mě líbat na hrudi a rozepínat mi kalhoty. Začal jsem se kroutit a nakonec ji pevně chytil za zápěstí a hodil ji do polštářů. Přímo na mě něco zavrčela, myslím že to bylo Francouzky.
"Řekl jsem ne"!

S tím jsem se na ni pevně podíval a začal si zapínat košili. Slyšel jsem tolik dost nehezkých nadávek, že se to k tak krásné ženě ani nehodilo.
"Jak si dovoluješ mě odmítnout. Mě, nejkrásnější ženu Londýna"?!
Křičela na mě, ale já neodpověděl. A pak se uchýlila i k házení polštářů. Ten výstup už jsem nechtěl snášet. Vyvolalo to ve mě naprostou nechuť. Hodil jsem ji sprostě pár bankovek na postel a odešel.
Barona jsem v knihovně už nezastihl, sluha mi řekl že mu zavolali drožku a poslali ho domů. Slyšel jsem jak ta rádoby madam nahoře řádí a raději se vypařil a chytil si také první drožku.
Jen jsem se usmíval. Tak takhle vypadá asi rozběsněná dračice? Neskutečné. Opravdu mě přešla chuť na veškeré experimenty se ženami. Teď už jsem si byl jistý. I když se po mě plazila nejkrásnější dáma Londýna já zůstal chladný. Bylo mi jasné že tohle není dobře, že to není v pořádku, ale už jen to že jsem věděl že mě víc přitahují muži mi ulevilo. Teď jsem konečně znal pravdu.

To jsem ale netušil, že odmítnutí této vlivné dámy bude mít tak nedozírné následky. Tím že jsem ji tenkrát odmítl jsem si vytvořil velmi mstivého a mazaného nepřítele.
Madam Pondarsová se později ukázala jako zdatná intrikánka. A i když jsi nejsem tak úplně jistý, tak myslím že právě ona stála za tím vším.