07

To léto přišly nečekané deště. Hodně dní za sebou toho dost napršelo. A to byla známka toho, že otec bude pěkně nevrlý, protože se bál o naší úrodu. Přeci jen nás živilo pěstování obilí, nebo řepky, či kukuřice. Tento rok to byla pšenice a obilí, které jsou náchylné k plísním. Ani další statkáři na tom nebyli lépe. Na začátku prázdnin se konečně slunce ukázalo a hned se i nálada v Heřmánkově a dalších obcích zvedla. Ale nastal další problém. Za Heřmánkovem totiž ležel takový starý zatopený uhelný důl, říkalo se mu Kašpic. A bylo to jediné místo v okruhu asi padesáti kilometrů, kde se dalo v létě koupat zadarmo. I já se tam občas vyskytoval, či tam jezdil s klubem plavit koně. Šlo o to že Kašpic ležel tak nešťastně, že aby se k němu koupele chtivý jedinci dostali, museli auto nechat u polní cesty a jít skoro hodinu pešky lesem. Což se samozřejmě nikomu nechtělo. A tak brzy vynalézavá omladina z učiliště našla novou trasu a to že si vyšlapali cestičku přes pole, což jim cesta zabrala sotva deset minut. Jo byla to výhodná zkratka, to nepopírám. Ten problém tkvěl ale v tom, že pole kolem Kašpicu náleželi rodině Sedláčků...tudíž nám. A také že jsme tam bláhově vysadili kukuřici, která byla pro studenty až přílišným lákadlem. Takže cesta na Kašpic byla za koupáním a když se lidé dostatečně vyráchali, cesta zpět byla za lovem kukuřice. Nepopírám, taky jsem miloval vařenou kukuřici, právě tuhle krmnou, protože ty prodávané v obchodech byly strašně sladké a cukernaté a to mi nechutnalo.
A myslím, že tak na tom byla většina návštěvníku zatopeného dolu.

Otce to ale rok co rok neskonale iritovalo, protože lidé zkracující si cestu lámaly kukuřičné stvoly i s celými rostlinami, takže mu devastovali úrodu. Dokonce si zkoušel ztěžovat i u učiliště a na místní Heřmánkovském obecním úřadu, což byla jak už jistě víme pošta s jednou úřednicí navíc.
Ale nic nepomohlo.

A tak přišel plán Ochrany kukuřice.
Bod 1: Natáhnout kolem elektrický ohradník, abychom dali najevo, že pozemek je soukromý a nepřejeme si, aby se po něm pohybovali cizí lidé, zvířata či cokoliv jiného.
Bod 1 selhal když někdo drát přestříhal.
Bod 2: Natlučením kolem pole cedulí s nápisem "Soukromý pozemek, nepovoleným vstup zakázán".
Bod 2 se minul účinkem úplně, když pod cedule někdo přikreslil hezké ornamenty mužského a ženského pohlavního orgánu.
Bod 3 : Šíření poplašné zprávy o tom, že se v kukuřici pohybuje divoké prase (což teoreticky tak poplašná zpráva být nemusela, když byl v blízkosti les a divočáci opravdu rádi kukuřici)
Bod 3 se taktéž minul účinku, naopak měl za následek pošlapání většího území, když se návštěvníci Kašpicu chtěli podívat či najít divočáka.
Bod 4: Oznámení že otec bude pole sám hlídkovat a koho tam načapá, toho zastřelí. A že měl opravdu starou mysliveckou pušku.
Bod 4 se konečně shledal s účinkem. Otec celé horké dny posedával v traktoru na polní cestě, odkud měl výhled na tu vyšlapanou pěšinu a tak odstrašil většinu návštěvníků.
Ale vesničané jsou národem chytrých hlav...a když se k tomu přidaly ještě městské hlavy drzé, vznikla nová cesta ke Kašpicu, tentokrát z opačné strany přes pole s pšenicí.
Otec to shledal jako další morovou ránu po kobylkách, housenkách a dešti s plísní a vznikl plán na Ochranu pšenice, který byl totožný s předchozím plánem na Ochranu kukuřice. Ale tak jako předchozí plán, se i tento minul účinkem.

Tuhle vtipnou zemědělskou vložku jsem předestřel v chat místnosti Čajovna a musím uznat, že to sklidilo obrovský úspěch. Ezekiel už se pouštěl do studie "Obyvatelstvo versus statkáři". A ostatní jen nad tím nevěřícně kroutili hlavou. Jak prý mi si vyhrajeme a že se nikdy nenudíme. No byla to pravda. Nuda byla v Heřmánkově málokdy. Náš malý vesnický vesmír vždy něco zaměstnávalo. Konečně se mi taky povedlo chytit Elišku, takže jsem ji šeptem, aby nás nikdo neposlouchal, podrobil výslechu.
LuckyLuk: chtěl jsem se tě na něco zeptal ohledně "Pana profesora".
LiskaE: Ale, no tak se ptej...
LuckyLuk: víš jak jsem ti říkal že jsem byl tudle nemocný? No tak jsem přilezl na chat až pozdě v noci a očumoval jsem místní místnosti.
LiskaE: A co si vyočumoval?
LuckyLuk: no...myslel jsem že všichni už budou spát ale mě se nechtělo...ale zahlídl jsem tu Febrra.
LiskaE: Takže jste si dali noční siestu?
LuckyLuk: no...ne, já ho nepotkal v Čajovně, ale v jiné divné místnosti.
LiskaE: Lukášku tak už se vymáčkni o co jde?
LuckyLuk: viděl jsem ho v místnosti Kluci s klukama, tak mi to přišlo no...jen divný. Tak jsem se chtěl zeptat, ty ho tu znáš nejdýl ne? On je taky no...na kluky?
LiskaE: Aha takhle, popravdě Lukášku to by ses asi musel zeptat přímo jeho. On není ten typ co by se svěřoval nebo mluvil o svém soukromí, natož o orientaci. Ale už párkrát jsem ho tam také zahlédla takže kdo ví.

Záhada zůstala nevyřešena, ale nejspíš když už tam šel několikrát to muselo něco znamenat. Šel by heterosexuál do místnosti plné homosexuálů? Co by tam pohledával? A vůbec...proč mě tak zajímala jeho orientace? Nebyla to má věc, je to jeho soukromí tak proč bych do toho měl strkat nos? Možná proto, že mě ten člověk zajímal, jistým způsobem. Už jsem to poznal před několika dny. Že jsem se těšil na jeho příchod, byl rád když se mnou komunikoval. Bylo mi smutno když měl špatnou náladu a byl na mě
hnusnej. Bavily mě jeho narážky a sarkastické poznámky ostré jako břitva. Možná měla Eliška pravdu, měl bych se asi nějak...ošemetně zeptat jeho.
Ale když dorazil a měl tu svou "příjemnou" náladu typu: Umlátím vás svou slovní zásobou pokud na mě promluvíte, tak mě odvaha hned přešla.
Přesto jsme se nakonec dali do řeči a jeho nálada se postupně zlepšovala. Dokonce jsem z něj vydoloval skoro páčidlem, že kdysi taky jezdil rád na koni, proto mohl poznat, že sedím na fotkách zrovna blbě.
LuckyLuk: a proč si přestal?
Febrro: To je...složitější, tak nějak už to...nejde.
LuckyLuk: nejde? Nemáš kde? Nebo spíš nemáš čas pane strašně zaměstnaný? Víš tam u vás musí být děsnej smog a taková hodinka týdně v přírodě na koni by ti pročistila skvěle plíce, věř mi.
Febrro: Řekl jsem že to nejde, dál o tom nehodlám diskutovat.

Bylo to s ním těžké, vždy když jsem udělal deset kroků vpřed jsem řekl něco...co ho naštvalo, nebo o čem nechtěl mluvit, tak mě utnul a další den jsem začínal skoro od znovu. Ale přesto mě to neodradilo. I když jsem nevěděl proč už nejezdí, ani proč by to nešlo, i ti nejzaměstnanější manageři si najdou čas na golf, tak proč ne jeden překladatel na jízdu na koni?
Nechal jsem to být, hold asi už ho to nebaví, nebo s tím má spojené špatné zkušenosti? Kdo ví co se tomu člověku honí v hlavě. To takhle přes pár písmen nikdo nepozná. Ale i přes tohle odmítnutí konverzace na toto téma byl na mě překvapivě milý, což zaráželo nejen mě, ale i Elišku a Taneční vílu.
tanecnivila: jasně, jasně, Febrrík je strašný zbabělec když se schovává za prázdným nickem...to trochu není fér.
Bylo mi jasné, že se na něj asi dámy domluvili, protože pak si přisadila i Eliška. Pan překladatel byl v pasti. A abych ho vytrestal za tu prohranou sázku, nejen že jsem nebyl na jeho straně, ale hodlal jsem zaútočit.
LuckyLuk: mají pravdu, chtěl bych taky vidět jak vypadáš...určitě není za co se stydět.
Bezostyšně jsem s ním flirtoval, přede všemi na skle. A jeho slovní zásoba se tenčila a tenčila, až na příslovečné No, Ale a tři tečky. Nakonec svolil tedy laskavě, protože jsme do něj hustili všichni. Stačilo zahrát na tu správnou notu ješitnosti.
LuckyLuk: hele mě k tomu taky dokopali, jsi na řadě. Pěkně prosím, smutně koukám.
Jak se zdálo má prosba ho obměkčila a tak se odmlčel, že prý jde najít v PC nějakou fotku. A opravdu ji našel.

Fotka sice nevypadala nejnověji, ale musel jsem uznat, že jsem na ni koukal dobrou půlhodinu a utíral si sliny z klávesnice. Čekal jsem hodně...a možná takhle nějak jsem si ho i v duchu představovat chtěl.
Muž rozhodně už kolem 30 let, s příjemným svůdným úsměvem na tváři, s mírným strništěm a trochu rozcuchaný, obyčejný, hnědý vrabčák na hlavě. Usmíval se a jak se zdálo seděl u svého PC, kde ho někdo načapal a vyfotil. Studoval jsem jeho tvář, vrásky kolem očí i pěkně stavěná ramena. V hnědém tričku s krátkým rukávem se tvarovalo i jeho svalstvo paží. Nevypadal nijak unaveně ale něco...něco mi na té fotce vadilo. Až potom jsem to pochopil. Jeho oči. Nejspíš byly šedé, ale...bylo v nich prázdno, smutek...prostě nic. I když se usmíval, jeho oči říkaly něco jiného. Žádné jiskřičky jak jsem očekával, žádný ten rádoby povýšený vzdělaný výraz. Nedokázal jsem to identifikovat ale bylo mi z té fotky smutno.
Studoval jsem ji dlouho a všiml jsem si ještě dalších podrobností na fotce, které byly zvláštní. Kupříkladu jeho židle, na které seděl. Musím uznat že něco takového jsem ještě neviděl...vypadala spíš trochu jako houpací křeslo než jako PC židle. Také té spousty hromady knih, které byly v nízkých policích na zemi, nebo kousek nad zemí. Asi jeho práce. A na pohovce za ním ležel dívčí růžový mobil.

Nakonec z něj vypadlo, že ho před pár týdny fotila dcera, která dostala nový foťák a hned ho musela jít vyzkoušet na nebohém otci, který o to nestál.
No nebyl přímo můj typ...i když mi jeho vzhled imponoval takovým zvláštním způsobem.
Lucky Luk: no vidíš že to nebolelo...teď tě všichni vykoukáme.
Febrro: Nevím proč byste to dělali, nic na mě ke koukání není už dávno.
Trochu jsem nepochopil jak to myslí, ale nijak jsem to neřešil. Ale asi jsem měl, jelikož se hned strhla debata jaký je Febrro sexy samec a že by si hned dali říct a tak na mě Taneční víla schválně s potměšilou radostí uhodila.
tanecnivila: co myslíš Luky? Je hezkej? My ženský máme asi jiný kritéria.
LuckyLuk: co? No...já nevím, řekl bych že je hezkej.
Febrro: Ale tak už mě uznal i místní teploušek, jak milé. Teď z toho nebudu moct spát.
Možná že by to normálního člověka urazilo, jasná ironie v téhle větě. I Elišška se zasekla a hned ho vyhubovala, ať dá pokoj. Ale mě urazit nemohl, protože jsem se nehodlal nechat.
LuckyLuk: proč? To budeš tak vzrušenej že neusneš?
Chtěl hrát tuhle hru a tak vznikla tahle slovní přestřelka, od které se dámy raději držely dál.
Febrro: To by se ti tak líbilo co chlapečku.
LuckyLuk: to si piš že líbilo. Neříkej že tobě ne.
Febrro: Vážně si hodně fandíš, mohl bych být tvůj otec.
LuckyLuk: tak starej nejsi jen se nevymlouvej. Já vím že by sis dal říct s chlapečkem.
Nastalo hrobové ticho. Byl to jako zápas kohoutů. Chtěl jsem ho naštvat, vydráždit. A to se mi taky povedlo. Dámy se snažily situaci uklidnit, protože v tom viděly hádku, ale myslím že on pochopil o co mi jde. Protože mi pak šeptem psal dál.
Febrro: Proč myslíš?
LuckyLuk: viděl jsem tě...v té místnosti Kluci s klukama... takže si nehraj na neviňátko.
Febrro: Takže ty mě šmíruješ?
LuckyLuk: ne, jen jsem šel náhodou kolem. Copak si tam prováděl?
Febrro: A co ti je do toho Lukášku?
To bylo poprvé co mi řekl jménem, i když jsem tuhle zdrobnělinu neměl moc v lásce, zvyknul jsem si na ni. Vidět ale používat ji Febrrem bylo divné..
LuckyLuk: jsem prostě jen...zvědavej?
Febrro: Jestli máš odvahu...tak si to příště zjisti sám, co tam dělám.
S tím naše konverzace skončila a já zůstal vejrat jako pařez. Febrro odešel z místnosti. Raději stáhnul ocas a ustoupil, což mě z jedné strany těšilo. Protože jsem ho dostal...povedlo se mi ho vmanipulovat do takové situace, že se nemohl vymluvit. Teď ho to nejspíš bude užírat, že tajemně nemlčel jako vždy a že ho odzbrojil devatenáctiletej klučík s pochybnou inteligencí. Těžká rána pro ego. Ale zdálo se mi to nebo...to byla pozvánka?