08

Probudil mě opravdu zvláštní pocit tepla. Bylo to nesmírně příjemné. Ještě v polospánku jsem přitisklHideovo tělo k sobě blíž a slyšel jsem jen prudké vydechnutí. Vůbec netuším, jak se mi dostal do náruče. Málokdy jsem se otáčel v posteli, navíc se zraněným bokem to ani nešlo. Myslím, že to byl on, kdo využil příležitosti a mého stavu blaženého spánku a přelezl si z místa za zády dopředu. Nechtělo se mi otevírat oči, i když už jsem ho tak trochu vnímal. Cítil jsem jeho dech na svém krku. Pak udělal něco, co jsem nečekal. Políbil mě na něj. Ani jsem se nehnul, i když jsem ho mohl zastavit a odehnat ho. Byl jsem dost překvapený, protože jedním polibkem to nekončilo. Další si ukradl z mých rtů a já začal přemýšlet, co to proboha dělá a co to dělám já? Proč mu něco takového dovoluju? Mohl jsem to uhrát na spánek a předstírat, že o ničem nevím. Dýchal jsem klidně a snažil se nedat najevo svůj stav vědomí. Zkusil jsem se alespoň přetočit na záda a Hidea odehnat dlaní, jako otravnou mouchu, aby svého snažení zanechal. Bylo to marné.
"Spíš?"
Odpověď však Hideovi nepřišla, tak se jen ďábelsky zachichotal. Bylo mi jasné, že něco chystá, ale co, to bych nikdy odhadnout nedokázal.
"Zjistíme to."

Jeho ruka zabloudila po mé nahé hrudi až k lemu kalhot. V tu ránu mi ztuhla krev v žilách. A nejen ta. Doufal jsem, že žertuje, ale Hideo se nezastavil před ničím. Drze mi rozepnul kalhoty a vklínil svou ručku dovnitř. Cuknul jsem sebou a jeho ruku pevně sevřel, nechtěl jsem mu to dovolit. To bylo…nemístné. Byl to můj synovec, proboha!
"Tak už nespíš, já to věděl."
"Přestaň."
"Proč? Tvému tělu se to líbí. Koukej, jak ti stojí jen z pár polibků a hlazení."
Jeho drzost nebrala mezí. I přesto, že jsem mu ruku pevně svíral, nepřestával se snažit dotýkat se mě. Musel jsem však nerad přiznat, že má pravdu. To zjištění mě naprosto vyvedlo z míry. Ano, mému tělu se to líbilo, byl jsem vzrušený. Ale to bylo rozhodně špatně, to se dít nemělo.
"Jsi můj synovec Hideo, už tohle nedělej."
Odsunul jsem ho až na kraj postele, abych mu zabránil vmémochmatávání. Bylo však bláhové myslet si, že dá na má slova. Než jsem se stačil zvednout, skočil po mně a obkročmo mě zasedl. Dostal jsem nepříjemnou herdu do zraněného boku, takže se můj obličej zkřivil bolestí. Neměl jsem ani šanci jakkoliv protestovat, když se mi přisál na rty v pořádně vášnivém polibku. Odvedl dokonale mou pozornost polibky, které nebraly konce a já tak zapomněl i svírat jeho nenechavou ruku. Nedovedl jsem si vysvětlit, proč jsem mu polibky oplácel. Bylo to tak divoké a vzrušující. Všechny mé zábrany mizely jedna za druhou, tak jako mé svědomí. Mohl jsem ho jen dál splašeně líbat. V tu chvíli neexistoval svět, ani naše problémy či strach o život.
Jeho ruka se vrátila ke své původní náplni práce a já jen zmučeně vydechl, když sevřel pevně můj penis. V tu chvíli jsem si uvědomil, že tomu neuteču, že jsem opravdu zvrácený člověk. Mé vlastní tělo mě zradilo a vycházelo Hideově dlani vstříc.

Nemohl jsem uvěřit, že se to stalo. Byla to jen chvíle, kdy mé tělo podlehlo té rozkoši a já překvapivě rychle vyvrcholil. Na těch pár sekund jsem byl schopný plně se uvolnit. A byl to dokonalý pocit, ale zmizel tak rychle. Stačilo se zahledět do pobavené tváře Hidea, který si zjevně tuhle "zábavu" užil také. Nevěděl jsem co říct, ale zmocňoval se mě vztek. Možná že bych ho dokázal nějak ovládnout, ale ten ďábelský úsměv na rtech, které mě před chvílí ještě tak vášnivě líbaly, mě donutil skopnout Hidea z postele na podlahu. Rychle jsem vstal a zamířil do koupelny, musel jsem se trochu vzpamatovat.
"Obleč se, odjíždíme."
Když jsem se po pár minutách vrátil z koupelny a rychle se také oblékl, Hideo už byl nachystaný a stál u okna. Byl překvapivě tichý. Tentokrát už žádné úsměvy. Vážně jsem tu jeho povahu nechápal. Snažil jsem se zapomenout na to, co se stalo. Nemohlo to být možné.
Jakmile na mě otočil pohled, hned mi bylo jasné, že plakal. Měl zarudlé oči. Vypadal jako opuštěné štěně a já ho toužil obejmout. Omluvit se…za co vlastně? Nevěděl jsem, co se to mezi námi děje. Už od toho dne v Omoi… jsem cítil, že Hideo chce víc než jen rodinu. Smutný výraz však překryl tvrdým zarputilým zamračením a hned vyrazil z hotelu.
Čekala nás cesta na letiště a pak konečně Amerika. Věřil jsem, že tam budeme v bezpečí.

Naše pasy byly opravdu špičkové, neočekával jsem žádné problémy. Ve chvíli, kdyjsme se dostali k letišti, vypadal Hideo ještě více jako zmoklá myš. Chápal jsem, že opustit svou zemi pro něj jistě nebylo lehké. Ale tady ho nic nečekalo, kromě smrti. Už tu neměl nikoho. Přesto přesídlení do cizí země, která se mohla zdát svobodným rájem a snem mnoha mladých jistě zabere čas. Hideova angličtina byla výborná, jistě nebude mít problém. Ale nejspíš jsem nechápal jeho pocity.
"Drž se u mě, támhle je náš terminál."
Zamířil jsem přímo bez zdržování k našemu terminálu. Zavazadla jsme neměli, odbavení mělo být rychlé. Vše se však změnilo v jedné osudové sekundě. Možná, že to byl můj šestý smysl, kterým jsem vycítil nebezpečí. Kdybych se neotočil za Asiatem, který zrovna procházel kolem, možná bychom ten den v klidu nastoupili do letadla. Tolik možná…
Ale procházející muž se na mě také otočil. Ve chvíli, kdy se naše oči setkaly, jsem to věděl. Ty oči, ten pohled, jsem dobře znal. Chladný, profesionální, bez emocí. Jako ten můj. To poslední, co jsem stačil, bylo rychle skočit po Hideovi a smést ho za přepážku terminálu, než se kolem nás prohnalo několik kulek.
Takhle veřejný útok přímo na letišti byl obrovské riziko. Kolem byly desítky lidí, kteří se okamžitě také přikrčili nebo začali utíkat. Najednou v letištní hale zavládl chaos. Musel to být ten zabiják, o kterém mi říkal Buscar. Naprostý profesionál, kterého nerozházela ani přibíhající ochranka. Během krátké přestřelky zlikvidoval všechny strážné. Jasně jsem chápal, že tenhle Hen se nezastaví, dokud nebudeme mrtvím a nebude brát ohledy na civilisty nebo veřejná místa.
Bylo mi jasné, že k letadlu už se dostat nedokážeme. Museli jsme pryč.

Chytil jsem Hidea za ruku a opětoval palbu. Bylo jen otázkou času, kdy se tady objeví policie. To by pro nás nebylo zrovna dobré. Letištní hala však byla otevřený prostor, nebylo se kde ukrýt. Byli jsme tu jako terče na střelnici a náš protivník byl dobře vycvičený. Udělal však zásadní chybu. Neodzbrojil ostrahu, kterou zabil. S trochou mrštnosti se mi povedlo sebrat jednomu ze strážců z opasku obušek. Měl jsem jen jedinou šanci. Naštěstí i střecha byla prosklená, za což jsem děkoval architektovy ještě dlouho. Podařilo se mi jí prostřelit a na podlahu se tak snesly desítky malých ostrých skleněných střepů. Odvedlo to pozornost našeho vraha natolik, že jsem zariskoval a rychle vyběhl. Našil jsem mu obušek přímo do žaludku a pak i do obličeje.
"Hideo, utíkej!"
Překvapivě jen zavrávoral a já věděl, že to bude souboj kdo z koho. Pro mého protivníka to byla jen práce, kterou musel odvést až do samého konce. Pro mě to však bylo víc. Já chránil někoho, na kom mi velmi záleželo. Koho jsem miloval. To poznání mi blesklo hlavou a možná mi i dodalo sílu, abych obrátil jeho nůž proti němu a pak už stačilo jen zatlačit. Pral se opravdu jako lev, měl rozhodně větší fyzickou sílu. Možná jsem měl jen štěstí.
Jeho tělo se sesunulo na podlahu a já zaslechl policejní sirény. Rychle jsem zamířil k pásu na odbavování zavazadel. To byla nejsnazší cesta, jak se dostat ven, aniž bych potkal policejní komando. Na pásu jsem však zahlédl stopy krve, a okamžitě mi zatrnulo.
Hideo!

Rychle jsem skočil na pás a přeplazil se až do třídírny zavazadel. Sledoval jsem kapky krve na podlaze, abych ho našel. Ty ovšem končily u hromady velkých kufrů. Neměl jsem moc času, i toto místo jistě brzy prohledají.
"Hideo, no tak, kde jsi?"
Ozvaly se duté rány, než se jeden z kufrů otevřel a vykoukla z něj rozcuchaná kštice. Jak se dokázal do toho kufru naskládat celý, mi bylo záhadou, ale nevypadal zrovna nejlépe. Byl celý pořezaný od skla a tvářil se vyděšeně.
"Musíme jít."
Natáhl jsem k němu ruku, abych ho vytáhl. Snaha o odlet byla zbytečná. Jistě uzavřou celé letiště a zruší lety. Zase jsme byli na začátku. Musel jsem rychle vymyslet náhradní plán. Potřebujeme se dostat ze země a to co nejrychleji. Musíme sehnat jiné letiště, kde nebudeme v ohrožení. Zapadnout v davu turistů, to byla jediná možnost. Dostat se co nejdále od Tokia. Jediné nejvzdálenější místo na tomhle ostrově mě napadlo Hokkaidó. Daleko na severu a dokonce i s letištěm v Sapporu. Budeme tak snad na chvíli uchráněni útokům.

Nejdřív jsme se ale museli dát rychle do kupy, abychom nebudili pozornost. Naštěstí byl Hideo schopný chůze, takže jsme rychle zamířili od letiště. Potřebovali jsme nové oblečení a ošetření. Ztratit se v zapadlých uličkách hlavního města nebylo tak těžké. Až tam jsme si mohli na chvíli odpočinout a já alespoň zkontroloval Hideovi rány. Vypadal jak po útoku sekačky na trávu. Potrhaný a pořezaný. Vzhlížel ke mně a sem tam zasyknul, když jsem mu čistil rány na tváři a rukou.
"Teď mě poslouchej. Chci, abys tady počkal na mě. Nevystrčíš z téhle uličky ani nos, jasné? Budu hned zpátky."
Sevřel mou ruku a já věděl, že má strach, i když se to snažil nedávat najevo. Pohladil jsem ho po tváři a z nějakého důvodu se na něj usmál.
"Jen seženu pár věcí. Počkej tu."
Opouštět ho nebylo zrovna lehké a byl to risk. Ale neměl jsem jinou možnost. Zamířil jsem přímo k nákupnímu centru. Po cestě jsem obral jednoho nepozorného obchodníka o jeho peněženku. Potřeboval jsem kartu. Nakoupil jsem čisté oblečení, batohy a mapy a podobné hlouposti, které měly sloužit jako naše maskování co by turistů.
Když jsem se vrátil, Hideo mi skoro skočil kolem krku. bBylo to hodně zvláštní, ale měl jsem z toho radost. Trochu se oklepal a už nevypadal tak bíle jako zeď.
"Obleč si to, rychle. Potom vyrazíme na vlak. Pojedeme do Sappora a odtud letadlem do Evropy."
Koukal na mě dost překvapeně, ale poslechl mě a rychle se převlékl. Narazil jsem mu na hlavu kšiltovku a na záda batoh. Naše krytí bylo dokonalé.
"Výborně, teď mě poslouchej. Nebudeš mluvit. Pokud budou problémy, necháš to na mě. Budeme si hrát na Americké turisty."
"Půjdou po nás pořád, že?"
"Zvládneme to, ano? Jen mi musíš věřit. Jdeme, musíme najít nějakou internetovou kavárnu."
"Maido kavárna je jen blok odsud."
Potřeboval jsem se rychle spojit s Buscarem. Další informace o ostatních zabijácích či cokoliv, co mohl zjistit o Yuriko by se mi právě teď hodilo.
Konečně jsem měl trochu štěstí a zastihl jsem Buscara i s důležitými informacemi. I když ta kavárna byla poměrně netypická a necítil jsem se příliš dobře obletován mladými slečnami v podivných oblečcích služebných. Hlavně tu ale měli připojení na internet zdarma a to bylo podstatné.

Sagittarius: Buscare, teče mi do bot. Potřebuju nějaké informace.
Buscar: Neměl jsi už být v Americe?
Sagittarius: Ano, měl, ale nějak se to nepovedlo. Ten zabiják, Hen, je mrtvý.
Buscar: No páni, ty teda jedeš. Ale něco pro tebe přeci jen mám. Ta ženská co jsi chtěl prověřit… to byla taky fuška. Musel jsem zatřást hodně křovím, abych něco našel.
Sagittarius: Dobře, co máš?
Buscar: Pokud vím, pracovala pro japonskou tajnou službu. Byla dvojitý agent a v utajení strávila snad přes patnáct let. Šílený. Nakonec ale vyhrabala asi nějakou špínu i na tajnou službu a oni ji, ti zmetkové, práskli.

Její vlastní šéfové, její agentura se jí chtěla zbavit. Yuriko to musela tušit, musela vědět, že to bude zlé, proto chystala odjezd. V tu chvíli mě nesmírně mrzelo, že se se mnou nespojila. Mohl jsem jí pomoci a ještě by žila. Teď jsem ale znal pachatele. Ten usměvavý muž na konzulátu. Satoshi. Stál jsem mu přímo tváří v tvář. Vztekle jsem sevřel pěst a praštil do stolu, až všechny servírky nadskočily a začaly po nás pokukovat.
Nemohl jsem uvěřit, že jsem naletěl té jeho zdvořilé nenucenosti. Ale s tím byl konec.
"Dobře, uděláme si ještě jednu malou zastávku, než odjedeme. Našel jsem toho, co ublížil tvé matce. Zaplatí za to, jak jsem slíbil."