10

Celé ty dva dny jsem byl jako na trní. Pořád jsem si dával za vinu že jsem od Alberta tak zbaběle utekl. Co když už mě nebude chtít vidět? Co když se na mě zlobí? Tuhle možnost jsem si nechtěl připouštět.
Konečně mi služka donesla lístek od poslíčka. Byl od slečny Julie. Prosila mě naléhavě o setkání. To mě velmi vyděsilo. Proto jsem okamžitě odepsal že se za hodinku dostavím k jejímu domu a počkám na ni v zahradě. Dala mi klíček od branky, abychom se tam mohli setkávat jako tajní milenci. Vylétl jsem z domu až jsem málem dole u dveří porazil svou matku, která se zrovna vracela i s přítelkyněmi z nějakého dýchánku. Okamžitě jsem byl podroben výslechu kam že to jdu a proč tak letím. Nehodlal jsem ji cokoliv vysvětlovat, jen jsem ji upozornil že mám neodkladné záležitosti a zmizel jsem.
Chytil jsem si první drožku a řekl kočímu ať koně popožene. Nakonec jsem stanul před tou zahradou slečny Julie a odemkl si. Už se stmívalo takže jsem zamířil přímo k altánku. Viděl jsem tam lucernu. Slečna Julie už na mě čekala a tvářila se ztrápeně.
Zdvořile jsem ji pozdravil a usedl hned vedle ní.

Chvíli mlčela, než mi předala dopis. Jen jsem na něj pohlédl.
"To je odpověď pane hrabě. Pan Albert mě poprosil abych ji napsala, doufám že vám to nijak nevadí".
"Samozřejmě že ne". Ihned jsem dopis rozbalil. Byl také zdvořilostní jak se slušelo a patřilo. Albert se v něm omlouval za své chování a prosil mě, abych uchoval naše přátelství. Také slíbil že tu inkriminovanou skladbu už hrát nikdy nebude, protože přináší jen smůlu.
Dále v dopisu stálo, že by byl velmi rád kdybych ho zase přišel navštívit, protože se cítí trochu osaměle a nemá si s kým popovídat.
Z celého toho dopisu na mě padala tíseň. A myslím že jsem nebyl jediný kdo to cítil.
Slečna Julie mi vyprávěla že při jejich hodině klavíru byl pan Albert roztěkaný a vůbec se nesoustředil. Ani neopravoval její chyby, které schválně při hraní dělala. Prý vypadá smutně, jako kdyby ho něco tížilo.
Dával jsem si to za vinu a asi se mi to odrazilo v očích.
"Hrabě, vím že bych do vašich záležitostí neměla strkat nos, ale ...vy a pan Albert jste se nějak nepohodli"?
"Nepohodli? Ne, ...ne, slečno Julie tak to není. Jen jsme měli trochu jiný hudební vkus...nic víc".
Snažil jsem se usmát, ale bylo mi jasné že mi to tahle slečinka nevěří, byla velice bystrá, ale také vychovaná, takže už tuto záležitost dále nerozváděla.
"Půjdete se mnou zase za dva dny na mou hodinu? Myslím že stále potřebuju doprovod svého bratříčka". Jen se zasmála a nabídla mi tak skvělou výmluvu proč se u Alberta zase objevit. "A navíc, chci Vám ukázat co už jsem se naučila. Určitě dělám velké pokroky, však uvidíte a uslyšíte sám".
Hned jsem souhlasil a vyslovil ji svůj obdiv. Chci ho znovu vidět, musím...
Julie dál švitořila o připravovaném plesu a o tom, že už si mě napsala do svého tanečního pořádku nejméně na tři tance. Rád jsem ji poslouchal, ale moje myšlenky při tom byly úplně někde jinde.
Stále jsem viděl jeho tvář, cítil jeho dotek. Začal jsem si myslet že jsem vážně asi onemocněl a mám horečku. Blouzním snad? Ne, jen jsem se asi poprvé v životě zamiloval a odloučení od něj je kruté. Ale zavinil jsem si to sám. Kdybych neutekl....kdybych neutekl musel bych ho políbit a pak? Pak by to pravděpodobně byl konec našeho přátelství.
Se slečnou Julii jsem se rozloučil a velmi ji poděkoval za její pomoc. Nabídla se že ráda zase pomůže a já ji byl neskonale vděčný. I když jsem nevěděl jak to vydržím ještě další dva dny čekat.
Doma jsem si četl stále dokola ty řádky. Hodlal jsem mu jasně říct že té písně se nesmí vzdávat, ba naopak. Až přijdu na to proč je tak smutná myslím že ji bude hrát rád.

Další dva dny bez něj bylo jako mučení, chodil jsem po domě jako tělo bez duše. Myslím že si toho všimla i tetička a podrobila mě výslechu jehož závěr byl když prohlásila že jsem se určitě zamiloval. Asi už jsem to nedokázal dál skrývat. Ještě že tetička netušila do koho, takže chtěla vědět jméno té šťastné. Ale já ji neodpověděl. Bylo to tajemství. Navíc jsem dnes měl schůzku se slečnou Julií, takže jsem se doma moc nezdržel.
Čekal jsem na ni zase před tím domem kde drželi mého Alberta. Přihnala se a měla veselou náladu. Hned mě chytila pod paží a vlekla dovnitř. Naštěstí už jsme neměli problém z majordomem, což bylo jen dobře. Když jsme vcházeli do salonku Albert seděl u klavíru a zdálo se že o něčem přemýšlí, proto náš příchod nejdřív nezaznamenal. Slečna Julie se okamžitě ohlásila, ale mě se nezdálo že by ji nějak vnímal. Jen ji požádal aby si přisedla, aby mohli začít. Pak se ale zarazil a začal otáčet hlavou.
"Slečno Narisová , přišla jste sama"?
Mlčel jsem a sledoval jeho křehkou postavu jak sebou mele na stoličce.
"Ne pane Alberte, přivedla jsem si posluchače".

Albert na chvilku strnul a mě už z toho začalo pukat srdce, proto jsem se raději také ohlásil.
"Doufám že nevadí že jsem přišel, ale chtěl jsem využít vašeho pozvání". Na tváři se mu rozlil úsměv a on rychle otočil hlavu ke klavíru.
"Samozřejmě že ne. Jsem potěšen vaši návštěvou hrabě". Já byl také potěšen. Jen tím že ho znovu můžu vidět, že ho můžu slyšet hrát, to byl ten nejkrásnější dar. Nevšímal jsem si ničeho jen jeho. A úplně jsem zapomněl na slečnu Julii, která chvilkami sjížděla mě i pana Alberta ostřížím ženským pohledem a mračila se čím dál víc.
Když zahrála bezchybně část skladby zatleskal jsem a Albert ji pogratuloval. Pak ho slečna přemluvila aby ji zahrál jednu její oblíbenou skladbu, takový rychlý valčík a on ji přání vyplnil.
"Oh, hrabě pojďte tančit. Chci vidět jakého mám tanečníka na ples".
Jakmile to slečna Julie pronesla hudba utichla. Rychle jsem se po Albertovi otočil, ale ten ke mě seděl zády. Chtěl jsem mu říct jak to je, ale neměl jsem šanci. Julie mě popadla a dupla si nožkou, aby na sebe přitáhla pozornost. "Hudbu prosím".
Albert ji tedy vyhověl, já si však všiml že jeho úsměv pohasl a bolelo mě z toho srdce. Neměl jsem náladu tančit a chtěl jsem odmítnout, ale neměl jsem šanci.
"Z takovou abych si vzala do střevíčků na ples vycpávky, protože mi pošlapete nohy hrabě". Zdála se být nespokojená. "Myslím že by jste měl víc trénovat. Ples je už za týden a do té doby z vás musí být nejlepší tanečník".

Když slečna odcházela zase mě nechala v salónku s Albertem samotného. Celou hodinu mlela jen o plese a dokonce se vyptávala i Alberta jestli přijde. To mě celkem také zajímalo, ale dozvěděl jsem se že pravděpodobně nepřijde.
Když jsme osaměli jezdil Albert po klávesách klavíru, jak bylo jeho zvykem a sem tam vyloudil pár tónů.
"Máte velmi milou společnici na ples hrabě. Určitě je slečna tak půvabná jak si ji představuji". Jeho slova mě z neznámého důvodu bodala u srdce. Co je to?
"Není to tak jak to vypadá Alberte. Ten ples je...no odměna".
"Tomu opravdu nerozumím. Dáte si brandy"?
Viděl jsem ho jak se zkušeně pohybuje po této místnosti a vyhýbá se každé překážce. To mě překvapilo. Ale sklenice jsem musel nalít já. Jednu jsem mu podal do ruky a jemně ho pohladil. Zvedl ke mě hlavu, ale nic neřekl.
Až po dvou skleničkách se rozhovořil.
"Jsem rád že jste si našel tak sympatickou milou snoubenku hrabě".
"Alberte já, vysvětlím vám to".
Ale proč bych měl povinnost mu to vysvětlovat? Snad on....on opravdu žárlí?
"Není třeba. Jsem slepí ne hloupí vzpomínáte"?
"Julie není má snoubenka. A na ples pozvala ona mě. Musel jsem souhlasit. Je to jak bych to řekl...slečna Julie mě vydírá".
Albert se tomu hořce zasmál a raději opustil mou společnost.
"Proč jste přišel hrabě? Oznámit mi tu novinku? To je od vás milé".
To už jsem dostal vztek. Chytil jsem ho za obě paže a otočil k sobě. Překvapilo ho to, vypadal vyděšeně.
"Proč neposloucháte co vám říkám? Julie není má snoubenka. Musel jsem ji slíbit, že s ní půjdu na ples, aby mě k vám dostala. Nic víc".
Snažil se mi vykroutit, ale to bylo naprosto zbytečné. Proto jen sklopil hlavu a tiše špitnul. "Pusťte mě hrabě".
Vůbec jsem si neuvědomil že ho stále svírám, ale popravdě se mi ho nechtělo ani v nejmenším pouštět.
"Nechce se mi jít na ten ples Alberte. Slibte mi že přijde také. Prosím".
"To nemohu".
"Proč? Chci aby jste přišel, kvůli mě". Mlčel. Cítil jsem jak se mu ramena chvějí, ale neplakal. Tak proč.
"Dobře, přijdu, ale teď mě pusťte".
Jeho přání jsem vyplnil a nechal ho ode mne odstoupit na dva kroky až zády narazil na piáno.
"Chcete abych odešel Alberte"?
Myslím že musel o odpovědi chvíli přemýšlet. "Ne, zůstaňte hrabě".

 --------------------------------------------------------------------------------------------------

Zůstal jsem s ním tedy celý den. Chvíli jsme sice mlčeli, ale nakonec se nám nějak podařilo navázat rozhovor a u šálku skvělého čaje už jsme se spolu zase smáli. Měl jsem velkou radost. Miloval jsem jeho rozzářený obličej. Nakonec jsem ho přesvědčil aby se na plese ukázal, i když odporoval. Prostě jsem tak dlouho škemral až svolil.
Seděli jsme vedle sebe na pohovce a popíjeli čaj. Bylo mi jasné že už je dost pozdě a že bych asi měl odejít. Neslušelo se abych návštěvu takhle protahoval.
"Víte Alberte, myslím že už je dost pozdě a já, měl bych asi už jít".
Sklopil hlavu, ale chvíli mlčel. "Chcete odejít hrabě"?
Nějak jsem mu nedokázal lhát, nedokázal jsem se přetvařovat, byť by to bylo tak lehké v jeho případě. "Ne Alberte, nechci odejít".
"Tak přeci zůstaňte ještě chvíli".
"Mohu"?
"Musíte".
Rozesmál jsem se. "No když je to vaše přání". Jen kývl na souhlas a já viděl jak si odložil šálek se svým čajem opatrně na stolek. Stále mě udivovala ta jeho samostatnost i to jak se dokázal bez potíží sám orientovat v prostoru. Je pravda, že mi říkal že tohle dokáže jen tam kde už to zná, tedy že na nových místech často do něčeho vráží a zakopává.
"Mohl bych mít ještě jedno přání hrabě"? Viděl jsem jak začal trochu červenat a pozvedl jsem obočí. Je tak nádherný, tak dokonalý. Jak něco tak krásného mohla stvořit matka příroda? Tak čistý, tak bezelstný, tak nezkažený okolním světem. Byl jako jedno malé světýlko v téhle obrovské temnotě.
"Jaké přání? Rád vám splním cokoliv".
"Já no...já chtěl bych vědět...jak vypadáte". Rychle to ze sebe vychrlil a pak raději sklopil hlavu. Nějak jsem tomu nerozuměl. Ale proč to chce vědět? A jak vůbec když nemůže vidět. A pak jsem si vzpomněl na náš rozhovor před pár dny. Říkal mi že vidět se dá různými způsoby. Hudbu třeba dokáže vidět srdcem a předměty dokáže poznat jedině rukama. Ano ty jeho krásné pobledlé ruce, jeho dlouhé zkoumavé prsty. Myslím že jsem pochopil co po mě chce a musel jsem na sucho polknout. Chce se mě dotýkat, ale já nevím jak na to mé tělo zareaguje. Když jsem mu delší chvíli neodpovídal zvedl ke mě své nehybné překrásné oči a ve mě jako by se znovu srdce zastavilo. Copak bych mu mohl odolat? Copak bych mu dokázal říct ne? Nebylo návratu, už ne...

Jemně jsem položil svou ruku na tu jeho. Sice sebou trochu překvapeně škubnul, ale neucuknul. Pak jsem si vzal i tu druhou a obě jeho horké dlaně jsem si položil na tváře a nechal ho ať si mě zkoumá. Musel jsem přivřít oči, abych si plně vychutnal jeho zkoumavé doteky a jemné hlazení. Bylo to tak krásné, tak mučivě krásné. Přejížděl prsty po mých lícních kostech až na bradu, zkoumal mé tváře i čelo, než se odvážil a prozkoumal prsty i mé rty, které v tu chvíli chtěly křičet. Na nich se zdržoval Albert nejdéle. Nerozuměl jsem tomu. Musel jsem proto otevřít oči abych viděl ten výraz a vše mi bylo hned jasné. Okamžitě mé vlastní ruce vystřelily jako na povel a chytili zase jeho tvář do sevření. Konečně jsem se ho mohl dotýkat. Byl jsem tak šťastný, tak okouzlený jeho jemnou pokožkou, jeho dětskou nevinou tváři. Nedokázal jsem se ani pořádně nadechnout. Nakonec jsem to musel udělat. Sehnul jsem se k jeho rtům a chtěl ho políbit. Chtěl. Udělal bych to. Bylo by mi v tu chvíli jedno jak nepřístojně to bude vypadat, i kdyby se nebe mělo zřítit a tak skončit naše žití...já to musel udělat.

Ale on to věděl. Věděl co chci udělat. Měl možnost to zastavit. Mohl říct ne, mohl mě odstrčit, nebo vykřiknout. Mohl mě klidně uhodit. Měl tolik možností jak mě zastavit, ale ani jednu z nich nevyužil. Proč? Proč mi to dovolil? Dlouho jsem to nechápal. Jen zatajil svůj dech a přisunul se blíž. To byl jasný signál a já ho opravdu políbil. Do toho polibku jsem snad vložil celé své srdce. Všechnu svou lásku, všechny city. Myslel jsem že mě zastaví, ale on to neudělal. Proto jsem polibek prohloubil. Už jsem nemohl dál. Mé útroby přímo křičely po tom polibku, po ochutnání jeho rtů. Nijak se nebránil, mě spíš vyděsilo že mi vycházel vstříc. Hladil mě po tváři a vjel mi rukou do vlasů, aby si mě víc přitáhl. Ten polibek snad trval věky. Kéž by nikdy neskončil. Kéž by jsme se nikdy nevzbudili z toho okouzlení.
Ale každý polibek byť to zní krutě musí jednou skončit. Když se nám povedlo od sebe se trochu odtrhnout, ani jeden jsme nemohli popadnout dech. V tu chvíli jsem prostě nechtěl o ničem přemýšlet, nechtěl jsem mluvit, jen se dál na něj dívat a moci ho hladit. Opřel se mi do ruky a usmál se. Myslím že tehdy mé srdce poprvé puklo přemírou nevyřčeného citu.Chtěl jsem to říct, musel jsem, ale jako by vše uvnitř mě bylo skřípnuté a nemohlo to ven. Cítil jsem jak mi z ničeho nic po tváři kanou slzy. Nevěděl jsem proč. Albert je ucítil a stíral mi je dlaní, přitom na mě upřel tázavý pohled těch svých nevidoucích očí. Bože prosím, ať mi tohle nedělá.
"Miluji vás Alberte. Z celého srdce vás miluji od první chvíle kdy jsem vás spatřil".

 -------------------------------------------------------------------------------------------

Nastalo ticho. Tak strašně tísnivé ticho, že bych slyšel dopadnout i špendlíkovou hlavičku. Místo toho jsem slyšel jen své splašené srdce. Uvědomoval jsem si co se mi právě povedlo vypustit z úst. Jak jsem jen mohl? Proč jsem proboha nemlčel? Ale já nemohl. Ty nahromaděné city by mě roztrhaly, vím to. Cítil jsem v jeho přítomnosti takový obrovský smutek a přitom štěstí. Ničíte mě Alberte a to velmi úspěšně, ale já to nechci zastavit, pro mne už je pozdě.
Tak jsem se bál. Děsil jsem se této chvíle, kdy už prostě neudržím své pocity na uzdě. Bál jsem se co řekne, že mě vyžene, vysměje se mi...ale on jen mlčel a po tvářích se mu kutálely slzy. Chtěl jsem mu je setřít, ale neodvažoval jsem se vztáhnout ruku k jeho tváři. Možná bych měl odejít, zase utéct a dělat že se to nestalo, že jsem ho nikdy nepolíbil. Kéž bych věděl co mám dělat. Albert si otřel oči a ještě popotáhl a ve mě byla maličká černá dušička.

"Zbláznil jsem se, dočista jsem se pomátl. Odpusťte mi Alberte já....já už takhle dál nemohl". Chtěl jsem vstát z pohovky, ale jeho ruka mě zastavila. Přímo se mi pověsil na paži, aby mi znemožnil znovu utéct. Měl jsem snahu se vytrhnout, ale on jen vrtěl hlavou. Věděl jsem že mě už nepustí....že už nikdy nebudu moct odejít. Zatratil jsem svou duši, ale bylo mi to jedno. Co záleží na tom že je Albert mladík? Citům se přeci nedá poručit i kdyby člověk chtěl. Tolik jsem si přál něco říct, ale nic nemohlo změnit co jsem udělal. Nikdy jsem toho prvního polibku nelitoval. Ani na sebemenší okamžik. Jak bych mohl když jsem tak velmi miloval tu krásnou tvář s těmi nevidoucími zrcadly do duše?
Stáhl mě zpátky k sobě na pohovku a já začal koktat. Vzpomínám si, bylo to tak strašně trapné a hloupé. Ale Albert mi přitiskl prsty na rty. To nepatrné gesto ve mě rozechvělo snad všechny struny.
"Pšššt. Možná jste blázen, ale já jsem zase slepý blázen". Chraplavě se tomu rozesmál a mě přejel mráz po zádech. "Polib mě ještě jednou,prosím".

Možná mě překvapilo že se uchýlil k tykání, nebo víc to že požádal o další polibek. Nedovedl jsem říct ne a tak jsem své rty znovu přitiskl na ty jeho a začali jsme se znovu líbat. Vzdychl mi do rtů a já ho pomalu položil na pohovku. Nijak se nebránil, jen si obtočil ruce kolem mého krku, abych mu nemohl utéct a přitáhl si mě blíž.
Když se mi povedlo se konečně z polibku vymanit měl jsem na jazyku jen jedinou otázku. "Proč? Proč mě ničíte Alberte"?
Tenkrát jsi mi neodpověděl, ale mě se zdálo jako kdybych v těch vyhaslých očích viděl jiskřičky. Jako kdyby na malý okamžik prozřely. Jen si se usmál a já věděl, že je konec s tuhletou lží. Konec s hraním, konec s ovládáním. Nedokázal jsem odolat. Vrhnul jsem se znovu na tvé rty a ty si mi polibek znovu a znovu oplácel, až jsme oba ztráceli dech.
Toho dne jsem nechtěl odejít. Chtěl jsem zůstat s tebou...už navždy, byť to bylo nemožné. Nakonec se nám povedlo přestat se líbat a jen jsme spolu leželi na pohovce.
"Musím jít".
"Ne, já nechci aby jsi odešel". Byl jsi vždy tak paličatý a umíněný? Rozesmálo mě to a ty jsi mě hladil po tváři. "Líbí se mi jak se směješ. Máš tak sytý hlas, rád ho poslouchám".
"Zdá se ti to hloupé...no to co jsem řekl"?
"Co? To že mě miluješ"? Nechápal jsem jak si to mohl brát s takovým klidem. Já ti vylil své srdce a odhodlával jsem se k tomu kolik dní. Ale ty jsi byl už prostě takový.
"Ano".
Čekal jsem tvou odpověď, čekal jsem jako na smilování boží. Ale ty jsi se jen tak nádherně
pořád usmíval. "Ne nezdá".
"Víš, nemusíš na to odpovídat já...nevím proč jsem to řekl".
"Myslím že už jsem odpověděl". Samozřejmě jsi měl pravdu. Byl jsme hlupák. Nemůžu chtít zázraky. Ale věděl jsme jistě, že ke mě taky něco cítíš, po těch polibcích nemohlo být pochyb, proto jsem tě jen pevně objal a položil na svou hruď. Zůstali jsme takhle dlouho do noci. Vím jistě že jsi usnul, díval jsem se jak rozkošně vypadáš když spinkáš. Nedalo se to slovy ani popsat, má duše přímo létala na obláčku z toho pohledu. Pohladil jsem tě po vlasech. Jen jsi se zavrtěl a spinkal dál. Jak bych tě dokázal nemilovat.
K ránu jsem usnul také, byl to krásný spánek a mě se v něm přehrávala ta melodie, píseň kterou jsi hrál tak nerad, ani nevím proč. Možná to bylo znamení od boha. Varování, abych nepokoušel štěstí, abych se nedopouštěl hříchu. Nevím to sám. Bylo mi to jedno. Všechno se naráz stalo nepodstatným. Důležitý jsi byl jenom ty. Proč jsem jen sakra nebyl opatrný? Proč jsem tě nedokázal ochránit? Proč jsem tě ztratil?

*stránky se skrápí mými slzami a já vím že nedá se to již vrátit zpět. Ale přesto nelituji toho štěstí. Vždyť já tě tolik miloval. Stále tě miluju. Pořád vidím ten tvůj hřejivý úsměv. Řekni, čekáš tam daleko na mě? Stýská se ti? Mě ano, ale už brzy budeme spolu. Už mi zbývá jen málo inkoustu, ale chci tento příběh dopsat. Příběh jedné prokleté lásky, příběh nás dvou. Myslím že by jsi si to taky přál*.