10

Nechal jsem se vést jeho tělem. Sevřel mojí ruku a ukazoval mi, kde a jak se ho mám dotýkat. A já se učil velmi rychle. Po chvíli jsme ze sebe shodili všechno oblečení, kromě spodního prádla. S tím jsem přeci jen váhal. Popravdě jsem ani nevěděl, kam tohle bude směřovat, i když nějakou představu jsem měl. Bál jsem se, že ho poraním nebo že to nebude dobré, ale jeho polibky mě rychle odváděly od takových myšlenek. Když pak drze zajel dlaní za mé spodní prádlo a silně stiskl můj penis, málem jsem zešílel.

Hideo se ale nerozpakoval. Dobře věděl, co dělá. Zkušeně laskal můj penis a dával si záležet, aby mě donutil sténat, i když jsem se tomu zprvu bránil. Bylo to jako tenkrát v tom motelu, ale tentokrát jsem si to dovolil užívat. S nově nabytou odvahou mě Hideo překulil pod sebe a vyšplhal na mé tělo s ďábelským úsměvem. Věděl jsem, že teď už ho nezastavím. Ty jiskřičky, co mu hořely v očích, byly jako pekelné plameny, které mě měly strávit. Olíbal mou hruď a pečlivě si jazykem značil cestu k mému podbřišku, než se přesunul do mého klína a s vervou jemu vlastní se pustil do orálního umění,které ovládal svým jazykem a rty. Nežádal po mně nic, nenutil mě k žádným praktikám, které bych neznal, nebo by se mi příčily. Vše zvládal sám a nechal mě se dívat. Učil mě nenásilně. Když poznal, že více jeho laskání nesnesu, nalehl na mě a naslinil si prsty, než si je začal zasouvat pomalu do svého těla. Po chvíli jsem neodolal tomu pohledu a zkusil připojit i své prsty. Ukázal mi, jak to mám dělat pečlivě, abych si ho připravil a já objevoval ve svých letech naprosto nové taje sexu.

"Už chci… zasuň ho do mě."

Bál jsem se, že mu můžu ublížit. Ale začátky nebyly příliš příjemné, a to ani pro jednoho z nás. Křečovitě svíral moje ramenoa sám se pomalu posouval po mém penisu níž, pomalu a postupně, dokud nedosednul celý. Pak si na chvíli opřel čelo o mou hruď, aby to vydýchal. Zatínal nehty do mé hrudi a já cítil, jak mě v sobě pevně svírá. Bylo to šílené. Když se poprvé opatrně nadzvednul, zalapal jsem po dechu. Nečekal jsem, že to bude tak intenzivní. Ale Hideo si s tím hlavu nelámal. Párkrát tenhle pomalý pohyb zopakoval, aby si zvykl nebo mě trápil tímhle mučením. Všiml jsem si, jak si kouše rty a přivírá oči slastí a jen ten pohled ve mně dokázal rozdmýchat pořádnou vášeň.

Pomalé pohyby se brzy změnily v drsnější a mnohem rychlejší a já měl pocit, že asi exploduju, s každým jeho dosednutím.Netrvalo to ani moc dlouho. Poslední jeho pohyby byly už jen trhané, jeho tělo se třáslo přicházejícím vrcholem a já mu dokonce vyšel několikrát boky vstříc, což u Hidea způsobilo hlasité zasténání či zamručení. Když jsem viděl, jak se ze všech sil snaží třít svůj penis, aby dosáhl vrcholu, vystřídal jsem jeho ruku tou svou. Možná jsem byl trochu hrubý, ale způsobilo to křečovité stažení jeho těla, když zaklonil hlavu dozadu a pokropil mou hruď i břicho svým semenem. Stačil se ještě nadzvednout, abych z něj vyklouzl, ale právě tenhle poslední pohyb mi stačil k mému vrcholu.

 

Leželi jsme na sebe natisknutí ještě hodně dlouho. Slyšel jsem, jak se jeho dech postupně uklidňuje. Jeho srdce už nebilo jako na poplach. Měl zavřené oči, ale byl jsem si jistý, že nespí. Myslel jsem, že po tom zážitku budu mít výčitky svědomí, ale nedostavily se. Bylo prázdno. Příjemně prázdno aspoň na chvíli. "Nechci jet do Ameriky. Chci zůstat tady."

"O tom už jsme mluvili, Hideo."

"Smrt toho zmetka nic nezměnila. Musí jich umřít víc. Nejen on, ale i ti, co nařídili vraždu mámy, i ti, co jí to provedli. Všichni musí umřít."

"To je nemožné."

"Nepojedu do Ameriky. Zveřejním ty informace a budu se dívat, jak ti politici, úředníci a policajti padaj jeden za druhým."

Rozuměl jsem jeho touze a přál jsem si mu dát jeho pomstu. Ale nepřišlo mi to ani trochu možné. Mohl pomoci odhalit korupční skandály, zničit pár vlivných politiků, ale co mafie? Ta si jen umyje ruce nad padlými kolegy a půjde dál. S mafií se nedá bojovat. I kdybychom jí usekli hlavu, narostou jí dvě další. A spíše bychom dřív umřeli. Jeho přání bylo bláhové a dětinské. Ovšem já nebyl o moc lepší, když jsem, byť na malý okamžik, doufal, že by to mohlo fungovat.

"Jsi přece nájemný vrah, ne? Máš určitě nějaké kontakty a tak…" "Hideo…"

Když na mě upřel ten svůj jasně odhodlaný a horlivý pohled, bylo mi jasné, že s ním nehnu. Musel bych ho do Ameriky odtáhnout násilím. A i tak by mi nejspíš brzo utekl zpátky do Tokia a nechal se zabít. Nevěřil jsem, že mu pomsta něco přinese. Jen by spadl hlouběji do toho bahna, ve kterém jsem se plácal já.

"A ještě něco. Naučíš mě střílet. Pořádně. Naučíš mě to!"

 

O týden později

"Nehraj si na gangstera a drž to rovně. Takhle střílí jen ve filmech. Drž jí pevně, hlavně ať ti při zpětném rázu nevypadne z ruky."

Nebyla to prosba, byl to spíše jasný rozkaz, který mi vnutil ten večer ve vlaku. A i když jsem se tomu bránil a vymlouval mu to, nakonec mě přemluvil. Pokud by se stalo něco podobného jako v Satoshiho kanceláři nebo jsem se dostal do problémů, či byl zraněný, hodila se mi ta možnost, aby Hideo zvládal základy použití zbraně a střelby. Nejspíš už se na sebe nikdy nebudu moct podívat do zrcadla, abych pokrytecky nesyčel, ale něco mi říkalo, že jednám správně. Že to takhle má být.

A Hideo se i přes svou protivnou povahu snažil. Když jsem ho učil, byly to jedny z mála chvil, kdy mě bezpodmínečně poslouchal, neremcal a dělal co má. Už jsme nemuseli utíkat. Ze Sappora jsme zamířili na venkov, do jedné malé vesničky a pronajali si starý dům v tradičním stylu. Všude kolem byla jen příroda a klid. Měli jsme tu soukromí a mnoho času na přípravu. Celý ten týden jsem se snažil najít způsob, jak si s tímhle poradit. Mafie v těchto asijských státech měla vlastní okruh prověřených lidí a k těm nebylo možné se dostat. Možná jen k pár malým zlodějíčkům, ale to byl běh na dlouhou trať. Proto jsem zkusil něco jiného. Kontaktoval jsem Buscara a požádal ho o spolupráci. Z počátku o tom nechtěl nic slyšet, ale nakonec jsem ho přemluvil. S jeho pomocí jsem nabídl své služby odstřelovače přímo mafii v Tokiu a doufal, že se tak dostanu k někomu výše postavenému. Dobře jsem znal princip fungování těchto asijských mafií a viděl nepatrnou šanci na úspěch. Jen najít správného člověka, se kterým by se dalo jednat. Byl to obrovský risk, ale neměli jsme na výběr.

Hideo byl překvapivě velmi učenlivý a schopný. .Po prvních dnech, kdy si na ruční zbraň zvykl, se naučil, jak správně mířit, nepanikařit a trefit cíl poměrně solidně. Nevím, zda se tomu dalo říct přirozený talent nebo to měl prostě v genech. Pokroky ho opravdu těšily. Toužil po pochvale jako malé štěně po pohlazení. Ale já byl na pochvaly skoupý. Ne že bych chtěl, ale bylo to nutné, aby neusnul na vavřínech a jeho úspěch mu nevlezl do hlavy.

"Dobře, to nebylo špatné. A teď zkusíme pohyblivý cíl."

Střílení do plechovek či kmenu stromu, bylo dobré pro naučení se základů. Ale trefit pohyblivý cíl už bylo něco naprosto jiného. Ze staré slámy jsem udělal strašáka a namaloval na něj terče, pak jsem ho přivázal k větvi stromu a rozhoupal ho. Hideo se opravdu snažil, ale první rány šly naprosto vedle. A čím víc zaznamenával neúspěch, tím rychleji byl vzteklejší.

"Přemýšlej u toho. Nemiř na to kde strašák zrovna je, ale kde bude za okamžik."

Po pár pokusech byl schopný strašáka přeci jen alespoň jednou zasáhnout, ale s tím jsem nebyl spokojen.

"Tak dost, dáme si pauzu. Musíš něco sníst."

"Ne, já to dokážu! Půjde mi to."

Odebral jsem mu zbraň z rukou, i když protestoval. Nebylo třeba tlačit na sebe. Už jsme trénovali od brzkého rána, byl čas na odpočinek. Popohnal jsem ho do domu, i když brblal a sprostě nadával.

"Až se naučíš trefit pořádně pohyblivý cíl, naučím tě i střelbu z lovecké zbraně."

 

Nevěděl jsem, kolik máme času, proto jsem se snažil Hidea naučit toho co nejvíc. Od Buscara žádná zpráva nepřišla už tři dny, takže jsem z toho neměl dobrý pocit. Ale musel jsem být trpělivý. Hideo se zatím ukázal v tom lepším světle a přesvědčil mě, že by se uživil i sám jako hospodyňka. Jeho kuchařské umění jsem si nemohl vynachválit.
Ty klidné dny byly tak zvláštní. Idylické a tak nějak hřejivé. Znovu jsem ho viděl usmívat se. Dokonce se mě včera snažil zase svést… velmi nenápadně. Bohužel jsme měli jen jeden futon, takže jsem mu nemohl stejně utéct. Mé noci tedy byly poměrně krušné. Celý týden jsem však dokázal odolávat jeho snahám.
Utahal jsem ho přes den, takže se v noci většinou na nic nezmohl. Netvrdím, že to byl můj plán, ale když to fungovalo, rozhodl jsem se tento plán využívat i dál. Nechtěl jsem, aby se Hideo při učení rozptyloval. Bohužel se má taktika ukázala jako kontraproduktivní. Po sedmi dnech už se Hideo nedokázal soustředit. Dělal zbytečné chyby při střelbě a nakonec začal být protivný a navztekaný. Změny jeho povahy pro mě byly stále záhadou, ale začal jsem v tom najednou nacházet nějaký smysl. Nehodlal jsem však ustoupit.

 

Nadešlo pondělí, náš desátý den, který jsme trávili schovaní v této pustině. A já zvolil další část tréninku - sebeobranu. Hideo neměl žádnou průpravu ze sportovních školních klubů, ani nikdy nechodil do kroužků bojového umění, což mě překvapilo. Myslel jsem, že ho Yuriko povede alespoň k tomuto. Byl nepopsaným listem papíru. Začali jsme pozvolna s pár chvaty, kterými by se dokázal ochránit.
Z počátku se tomu smál a nedával pozor. Bylo těžké udržet jeho pozornost. Čím blíže jsem byl jeho tělu, čím víc jsem se ho dotýkal, i když jen z důvodu tréninku, tím víc jsem cítil odezvu jeho těla. A co bylo děsivější, i mého. Bylo jen otázkou pár vteřin, než jsme oba propadli té touze, hodili nějaký trénink za hlavu a začali se vášnivě líbat. Nevím, jak to dokázal, probouzet ve mně něco takového. Tu silnou touhu po milování.
Možná bych se toho rána nechal snadno zlákat, kdyby mi v kapse nezavibroval mobil.

"Nech ho…počká…"

Znělo to lákavě, ale nakonec jsem se přeci jen odtáhnul a mobil vydoloval z kapsy. Buscar konečně uspěl, takže naše krátká dovolená skončila. Čekal nás další boj.

 

Spoléhal jsem na riskantní krok. Jak se zdálo, má nabídka služeb byla přijata, ale to byl jen první krok. Buscar mi poslal emailem specifikace cíle, byl to nějaký postarší muž japonského původu. Nejspíš musel být důležitý, když si ho mafie nebyla schopná zlikvidovat sama. Přesně na něco takového jsem čekal. Kdykoliv předtím by bylo mou prací ho jen zastřelit, aniž by mě zajímalo proč, nebo kdo tento muž je. Ale tentokrát jsem si o něm musel vyhledat všechny informace.

Kozuki Keiji, šéf jedné nadnárodní loďařské společnosti. To už byl velký pán. Nejspíš udělal osudovou chybu a obchodoval s mafií. Mohl ale posloužit mému cíli.

Hideo mi nakukoval přes rameno a mračil se. Frustrace z něj vyzařovala snad na kilometry a nejspíš nechápal, co mám v plánu. Ani jsem mu to říkat nechtěl,

nejspíš by mě považoval za blázna. Můj plán sestával jen z kdyby a možná. Ale nic lepšího jsem nevymyslel.

"Ty ho zabiješ?"

"Máš moc otázek. Ještě dnes odjedu do Kjóta."

"Jedu s tebou."

Už jsem se nadechoval k další hádce, než mi došlo, že je to naprosto zbytečné. Vymlouvat mu to bylo jen plýtvání času a sil. Status uprchlíků a hra na schovávanou byla u konce. Bylo na čase zasadit mafii ránu tam, kde ji nebude čekat. Hideo nejspíš očekával mé námitky, proto byl tak vyvedený z míry, když jsem souhlasil, aby jel se mnou. Vzal jsem mu tak vítr z plachet.

"Sbal si to nejnutnější. A pohni sebou."

"Rozkaz kapitáne. Bude sex v autě?"

Hodil jsem po něm jeho batoh. Uměl mě vždy pěkně rozčílit. Ale musel jsem se tomu pousmát.