13

Spal jsem sotva tři hodinky, než se ozvalo klepání na dveře. Byl jsem tak rozespalý, že jsem prvně sáhl po své zbrani. Naštěstí jsem spoušť nezmáčkl.
"Hele, ospalče, už jsme hotový."
Hideův hlas mě překvapil. Až teď jsem si povšiml, že jeho horké tělo i oblečení jsou pryč. Asi musel vstát dřív a z pokoje se vytratit. Rychle jsem se tedy oblékl a trochu si prohrábl vlasy, než jsem také vylezl a zamířil ke stolu Promeho, který si spokojeně mnul ruce. Koutkem oka jsem zahlédl jednu z obrazovek jeho PC sestavy. Dvě mužská těla, ostré pohyby a vysedávání. V první chvíli mi to nedošlo, než jsem si uvědomil, že tohle se událo před pár hodinami mezi mnou a Hideem. Okamžitě jsem sáhl opět po své zbrani a instinktivně Promemu přitlačil hlaveň ke spánku. Nejspíš ho to vyděsilo, protože začal nesouvisle koktat a snažil se hlavou uhnout, ale marně.
"Hej, ty idiote, co děláš? Však už to má hotový."
"Ten zmetek…natáčel nás."
Konečně mi došlo, že naše sexuální dostaveníčko v pokoji bylo zaznamenáno. Můj instinkt mě nezklamal, napovídal mi dobře, že něco není v pořádku. Byly tam skryté kamery, proto jsem měl takový nepříjemný pocit. Čekal jsem Hideovo překvapení nebo zhnusení, ale jen si založil ruce na prsou a zavrtěl nad mým chováním hlavou.
"Nech ho být, potřebujeme ho."
"Takže jsi to věděl? Že nás natáčí?"
"Já no…"
"Hideo!"

"Fajn, věděl jsem, že tam má kamery, spokojenej? Byla to naše cena za to, že nám Prome pomůže. Je to jen video, nebude to nikde šířit, že jo? Jen pro osobní potřeby."
Zvedl se mi žaludek a prst mi nebezpečně na spoušti zavibroval. Hideo tu celou situaci jen zhoršoval.
"Hele, není to nic špatnýho. Líbilo se ti to, a tak no…Prome to fakt šířit nebude. Občas platí klukům za točení videí. Honění a tak. Nedělá z toho porno."
"Hideo říká pravdu, to je jenom…moje domácí sbírka umění…"
"Zmlkni, než ti ustřelím ucho."
Nevěděl jsem, zda mě Hideova slova měla uklidnit nebo ještě více naštvat, ale svou zbraň jsem přeci jen stáhl. Opravdu se musím začít ovládat. Tohle se mi nepodobalo. Ale pokud šlo o mě a Hidea, jednal jsem impulsivně, což mě mohlo stát život.
"Tu nahrávku zničíš, hned!"
"Ale…tohle byla dohoda…"
"Chceš se dohodnout raději znovu s průraznou kulkou? Zbytky tvého mozku najdou i ve vedlejším bytě, pokud o to stojíš."
Hideo byl překvapený mým chováním, ale naštěstí se mi povedlo Promeho přimět, aby nahrávku smazal. Bůh ví, kolikrát si nad ní za poslední hodiny udělal dobře. Já to rozhodně vědět nechtěl. Musel jsem se trochu vyvětrat na čerstvém vzduchu a raději zamířil z bytu ven. Za sebou jsem slyšel jen Hideova drzá slova.
"Jo, nevyspalej bývá nevrlej, klid…"

Hideo nakonec odvážně zamířil za mnou a opřel se o zábradlí na schodech těsně vedle mě. Chvíli jen mlčel a hleděl do dálky. Nemohl jsem čekat žádnou omluvu nebo vysvětlení. Zaplatit něčím takovým…
"Je to tvoje vina. Kdybys na něj minule nevytahoval nůž, pomohl by nám i zadarmo. Furt lepší mu zacpat pusu sex videem, než abych musel…"
Byl jsem si vědom toho, co Hideo naznačuje. Ale hlodala mě další otázka.
"Jak si věděl o tom natáčení?"
"No to…řekl mi o tom…"
Dokázal jsem již dokonale poznat, kdy mi Hdeo lže. Neuměl to, vytáčel se, neodpovídal celými větami a nedíval se na mě. Ubohá snaha o lež.
"Dělal jsi to? Nechal ses natáčet?"
Doufal jsem v zápornou odpověď, i když jsem si nebyl jistý proč. Záleželo mi na tom, aby Hideo nemusel vyrůstat v tomhle. Vždyť byl stále ještě dítě. Přesto jsem věděl, že nulová výchova jeho matky na něm zanechala následky.
"Fajn, dělal jsem to. Jen jednou, spokojenej? Potřeboval jsem prachy a Prome dobře platil. Nebylo to o sexu. Jen jsem si ho honil na kameru, nic víc. Fakt. Matka mi odmítla zvednout kapesné a…"
Jeho snaha se obhájit byla opravdu dětinská. Zatnul jsem pěst. Rozčílilo mě, že musel Hideo dělat takové věci.
"Nemohla ti poslat víc. Její účty byly sledované. Kdyby ti poslala větší obnos než obvykle, prozradila by tvou existenci. Vzbudilo by to moc pozornosti. Chtěla tě tím jen chránit. Jednal bych stejně."
Věděl jsem, že má slova nebyla prakticky žádnou útěchou pro kluka, který se příliš brzy naučil zatvrdit se a protloukat životem na vlastní pěst. Také vypadal dost naštvaně a jeho pohled byl doslova vražedný. Přestřelil jsem. Nevěděl jsem nic o jeho dosavadním životě a jako klasický dospělý, který se ho snaží politovat a vychovávat, jsem si nevedl dobře.
"Snaž se nebýt debil, jasný? Prome je už hotovej tak…to nepokaz!"
--------------------------------------------------------
Nejspíš jsem schopnosti toho rádoby amatérského hackera podcenil. Dušoval se totiž tím, že se mu povedlo napsat program, který hackne reklamní panely po celém městě. Budeme na ně moci pustit celý seznam zkorumpovaných politiků, policistů a vysokých úředníků. To byl jediný způsob pomsty, jaký jsem Hideovi mohl dopřát. Věřil jsem, že po takovém veřejném zostuzení budou padat hlavy.
"Má to ale háček. Musíte být do dvou set metrů od toho billboardu."
"To není problém, nahraj to a vyrazíme."
"Hele, no tak to prr, já jsem hacker, ne cyber terorista, jasný? Moje práce skončila. Chci, abyste vypadli! Nenechám tu na sebe mířit pistoli. Tohle byla poslední laskavost. Jestli přijdete ještě jednou, volám poldy, rozuměl jsi, Hide?."
"Ale no tak, Prome, nerozčiluj se hned…"
"Ven, skončili jsme!"
"Tak si vyliž, ty debile!"
Výměna sprostých slov mě dále nezajímala. Stejně jsem nechtěl zůstávat na tomhle místě déle, než bylo potřeba. Sebral jsem tablet s nahraným neznámým virem, čapl Hidea za ruku a táhl ho ven. Nechtěl jsem Promeho dráždit. Bůh ví, že bych ho musel jinak zastřelit. Hideo se ještě vztekal, gestikuloval a já měl co dělat, abych ho uklidnil a nepřitahoval na nás svým chováním pozornost.
Nasoukal jsem ho do auta a hned jsem vyrazil. Ovšem všechny důležité reklamní billboardy byly v centru města a tam jsme se jen tak ukázat nemohli. Bylo to příliš nebezpečné. Byli jsme přeci jen hledaní.

"Zůstaneš v autě, půjdu to vyzkoušet. Snad tě ten tvůj kamarádíček nepodfouknul."
"Není to můj kamarád! A jdu s tebou, jasný?"
Neměl jsem náladu na další hádku. Oba dva bychom byli příliš nápadní. Jen tak se potulovat po centru. Ano, mohli jsme se ztratit v davu ostatních lidí, ale všudypřítomné kamerové systémy nám nedávaly moc času na provedení naší akce.
"Ne, je to nebezpečné. Jestli se do půl hodiny nevrátím…."
Nenechal mě ani domluvit a nečekaně mi strčil jazyk skoro do krku. Sotva jsem stačil vydechnout. Takový útok jsem nečekal. O to méně, když Hideo v mé nepozornosti hrábl po tabletu a během vteřinky z auta přímo vystřelil. Chtěl tohle udělat sám.
Netrvalo ale dlouho a málem by narazil na policejní hlídku v civilu. On je rozpoznat nedokázal, ale já ano, proto jsem ho strhnul do nejbližšího vchodu jednoho z nákupních domů. Nemohl jsem jen přihlížet, jak se dostane do problémů.
"Takhle to nepůjde, jsme moc nápadní."
V mysli mi probíhalo několik možností, jak se zamaskovat. Jiný oděv či ukrytí obličeje by v centru působilo nepatřičně a pozornost bychom na sebe přitáhli mnohem rychleji. Chvíli jsem jen sledoval procházející lidi, nakupující, kteří se smáli, diskutovali mezi sebou. Většinou to byly dívky ve skupinkách po dvou a více, nebo zamilované páry na rande či nákupech. A tehdy mě to napadlo.
Sjel jsem pohledem štíhlou, drobnou postavu Hidea a musel uznat, že by to nejspíš bylo proveditelné. Ale líbit se mu to určitě nebude.

"Co? Co tak na mě čumíš? Chceš to dělat i tady?"
"Mám nápad…. Ale je to trochu… neortodoxní."
Otočil jsem Hidea přímo k výloze s dámským módním oblečením a doufal jsem, že mu to dojde. Chvíli jen nechápavě pomrkával, než se začal šklebit.
"To…ne, to nemyslíš vážně. Zapomeň, nebudu se převlíkat za holku, to seš úchyl?"
"Hideo, může to vyřešit naše problémy. Hledají Američana asijského původu s mladým, japonským chlapcem. Pokud opráším svou korejštinu…může z nás být korejský párek turistů, kteří nikomu podezřelí nebudou ani v nákupní čtvrti. Vyber si, buď tohle, nebo se vrátíš do auta."
Netěšilo mě tohle mu navrhovat. Věděl jsem, že to zní opravdu hodně divně. Ale já byl odstřelovač, umění kamufláže nebylo mou silnou stránkou, nepotřeboval jsem to. Učil jsem se tedy za pochodu a snažil se nás dostat odsud živé. Hideo mi však ještě chvíli odporoval a zvedal na mě hlas, což upoutalo pozornost kolemjdoucích nakupujících. To nebylo vůbec dobré. Nakonec jsem musel s pravdou ven a díky štěstěně jsem měl i důkaz.
"Otoč se."
"Proč se nepřevlečeš za holku sám, co? Nemáš na to koule?!"
Když mě neposlechl, ukázal jsem mu na obrazovku místní televizní stanice, která zrovna vysílala zprávu o dvou hledaných. Naše portréty sice nebyly dokonalé, ale popis docela přesný. Jistě, nebyli jsme označeni jako zločinci, ale jako "svědkové vraždy" na konzulátu, ale nebyl v tom moc velký rozdíl. Jen zaobaleno jinými slovy. Já si všiml této zprávy už při našem návratu do centra, Hideo však byl dost překvapený a na chvíli konečně zmlknul, než ohrnul nespokojeně nos.
"Vůbec se mi to nepodobá."

Další odpor už Hideo nekladl. A i když nám to chvíli trvalo, povedla se nám dokonalá kamufláž. Stačilo se převléknout a opět si zahrát na turisty s foťákem kolem krku. Moje dokonalá Korejka se zdráhala vylézt z kabinky snad hodinu. Neměli jsme moc času a tak jsem ho musel popohánět. Díky jeho štíhlé, malé postavě a oboupohlavním rysům tváře vypadal docela jako dívka. Sice se pořád ošíval a oblečení se mu nelíbilo, ale nevolil jsem nic odhalujícího, jen dlouhé kalhoty a jemnou halenku s mikinou. Musel jsem uznat, že kdyby se nalíčil a naplácal se make-upem, nehádal bych, že je chlapec. Museli jsme vyrazit.
V davu jsme se lehce ztratili, spolu se dvěma nákupními taškami jsme nebudili ani nejmenší podezření. Museli jsme se dostat co nejblíže reklamním panelům a nahrát do nich náš virus. Ty první reklamní panely šly snáze, kvůli jednomu jsme museli až do malé kavárny, která měla okna přímo u jednoho z nich. Bylo jich tolik… ale fungovalo to. Po napadení virem naskočila chvíli černá obrazovka, než se na ní objevil náš seznam jmen, částek úplatků, účtů. Kdo komu posílal jaký finanční dar, kdo koho podporoval.

Lidé z počátku byli k této změně apatičtí. Málokoho to zajímalo a proto Hideo začal brzo ztrácet nervy. Ale stačila banda nějakých vysokoškoláků, kteří se pod jedním reklamním billboardem zastavili a začali povykovat, aby upozornili i kolemjdoucí a spustila se lavina. Lidé se konečně začali zastavovat a hledět na náš dominový efekt s reklamními tabulemi. Všechny ukazovali to stejné, což vypadalo opravdu jako cyber teroristický útok. Začali si tabule fotit, telefonovat o tomto divném úkazu svým známým, dokonce i policejní hlídky se zastavily a centrum města bylo na pár okamžiků ochromeno. Sledovali jsme to jen chvíli, než jsme museli zmizet. Zprávu o tomto útoku přinesla i místní televize, která si dokonce na pomoc s čísly vzala i ekonoma, který všechny úplatky divákům vysvětlil, takže se lavina valila dál. Korupce v policii, v státních úřadech, tajných službách, všechna tajemství se odhalovala, a začaly padat i první hlavy.
"Funguje to….ono to…funguje!"
Hideo mi po prvních zprávách, které jsme sledovali v klidu a v teple blízkého hodinového hotelu, skočil kolem krku. Konečně si mohl sundat dlouhou hnědou paruku, která ho kousala a rozcuchat si vlasy. Vypadal jak malý zpocený vrabčák.
Nevěřil jsem, že by se nám to opravdu povedlo. Byl jsem skeptický. Ale když jsem viděl, že Hideo konečně pocítil to zadostiučinění, které mu nemohla dát fyzická pomsta, stáhl jsem si ho na svůj klín, abych ho mohl pořádně políbit. Tady naše cesta končila. Dál už vše bylo na japonských úřadech. Jasně jsem Hideovi vylíčil, že všichni na pranýř určitě nepůjdou, mnoho jich mělo imunity, mnoho z lidí na seznamu se jistě dokáže vykroutit právníky a výmluvami, ale Hideo to věděl. Myslím, že mu tak nešlo o to, aby všichni skončili za mřížemi, jako spíš jim všem uštědřit pořádnou ránu, dostát slovu a pomstít se. Myslím, že Yuriko by to řešila obdobně, zveřejnila by tyhle informace. Hideo jen kráčel v jejích stopách.