14

Mino proto zavřel prudce oči a po tvářích se mu kutálely slzy. Cítil jak se ho ten muž dotýká a zvedal se mu žaludek. Obrana byla marná, nevěděl tedy co dělat. Jen se třásl jako osika a doufal, že ten muž přestane, že do něj udeří blesk, nebo že si to rozmyslí.

Pak se ozvala ohlušující rána a nějaké chrchlání. Mužovi ruce z Minova těla zmizely. Ale ani poté se chlapec neodvažoval oči otevřít. Slyšel jen podivné zvuky a praskání dřeva. A když ucítil kolem sebe něco mokrého proletět, okamžitě vytřeštil oči a zamžoural do tmy. Musel vykřiknout překvapením, protože jeho záchrana přišla. Viděl stát venku na pláži Verina ve své celé kráse a dokonalosti. Jeho výhružný postoj říkal vše. Mino si také všimnul, že tam kde byly dříve dveře chatrče, zeje jen velká prázdná díra a muži, jenž mu chtěli ublížit, se váleli v písku polomrtví. Na jednoho však Verin ve svém hněvu zapomněl. Na chlapcova otce, který se proti němu rozběhl s kusem velkého trámu.
Ale né nadarmo byl Verin princem podmořského království. Mořští lidé už od pradávna ovládali skvěle živel moře a dokázali ho plně využít. I když tady na souši byl Verin značně oslabený a používání jeho moci ho až bolelo, přece jen musel ochránit Mina. Proto jeho otce odrazil velkou neviditelnou sílou. Jako kdyby ho smetla obrovská přívalová vlna a válela ho po pláži až k moři. Ano, chtěl mu ublížit, nezaslouží si více žít. Nikdo z nich. Verin byl velice rozezlen. Jeho vlasy zářily jasněji než měsíční svit a jeho výraz byl až děsivý.
Když se Mino konečně trochu probral z letargie vyběhl hned za Verinem, aby ho zastavil. Pevně ho objal kolem pasu, čímž narušil mořskému princi tak pracně nabytou rovnováhu. Verin prudce zavrávoral, ale přeci jen dokázal zůstat stát.

"Dost, prosím přestaň!"
Verinovi se povedlo všechny tři muže dosmýkat po pláži až do moře, kde je držel svou silou pod vlnami a jen čekal až přestanou vzdorovat a podvolí se smrti.
"Nech je...prosím."
Minovi slzy zkrápěly Verinovu hruď a obměkčily jeho srdce zastřené nenávistnou mlhou. Navíc už byl příliš vysílen a tak tedy Minova otce i jeho povedené kamarády pustil a nechal je prskat slanou vodu. Pevně chlapce objal a políbil ho do vlasů, než ho chytil za ruku a pevně ji sevřel. Nemusel mluvit, jeho oči říkaly vše. To jak se o Mina bál i tu zlost jenž cítil proti těm mužům. Přeci jen Mina donutil aby ho následoval. Tiše dál po pláži, daleko od tohoto světa.
Až v zákrutu zátoky se i přes Minovu pomoc zhroutil do písku. Už nedokázal dále jít. Mino to chápal a přiklekl si k němu, aby ho mohl pevně obejmout.
"Jak...?"
Přeci jen mořský princ vykouzlil slabý úsměv a otřel Minovi uslzené tváře.
"Bál jsem se o tebe. Nepřišel jsi na naší schůzku, tak jsem si pro tebe musel dojít."
Mino se také trochu pousmál a nechal Verina ať se ho jemně dotýká.
Mořský princ hladil jeho promodralé tváře a netvářil se příliš vesele. Za to co mu provedli by ty muže nejraději zabil několikrát.
"Proč jsi mě zastavil?"
"Je to můj otec, nebylo by správné kdyby jsi..."
"Ublížili ti?"
"Jsem v pořádku."
Přeci jen si mohl Verin trochu oddechnout. Chlapce k sobě pevně tisknul a kolébal ho v náručí.
"Pojď se mnou, prosím."
Minův pohled vypadal poplašeně.
"Kam?"
Sám si uvědomoval že je člověk. V moři by dlouho nepřežil i když by ho Verin chránil.
"Pryč, daleko odtud."
I když se chlapec třásl zimou, nakonec jen kývl na souhlas. Nevěděl kam ho chce Verin vzít, ale bylo mu to jedno. Hlavně že s ním zůstane.
"Pomoz mi vstát."
Mino tak učinil a Verina podepřel. Bylo mu jasné že míří do vln. Proto ze sebe sundal roztrhanou košili a nechal ji poletovat v mořském vánku po pláži. Ještě naposled se otočil a vyhledal ve tmě obrysy chatrče, ve které dosud žil. Loučení ho i přes to co se stalo bolelo. Nevěděl proč má tu jistotu že tu rybářskou chatrč vidí naposled ve svém životě. Zvedl svůj pohled k Verinovi právě když slunce vycházelo a rudé paprsky se odrážely v dálce od mořské hladiny. I Verinův pohled mu to potvrdil. Už se nevrátí.