19

Proč jen jsem odjížděl? Proč jsem tě proboha nechával samotného? Neuvědomil jsem si to nebezpečí, nepředpokládal jsem...byl jsem hlupák viď? Kdybych tenkrát zůstal dokázal bych ti v tom zabránit, dokázal bych tě ochránit před vším zlým. Ne, chyboval jsem mnohem dřív, když jsem jednal zbrkle na tom večírku. Byl jsem příliš impulsivní, ale láska k tobě mi zaslepila mysl. Největší chybou však bylo nebýt s tebou, když si to nejvíce potřeboval. Měl jsem ti zabránit odjet z panství beze mě. Možná jsem měl ty dveře zamknout, ale vím že by jsi mi to neodpustil. Tolik jsem tě miloval a chtěl tě chránit. Proč jsem to nedokázal? Staral jsem se jen o pomstu té krvavé noci...měl jsem být s tebou a nedovolit....
Samé kdyby, v tom se utápím poslední dva roky v této kobce. Představuji si co by bylo kdybych tyto chyby neučinil. Byly by jsme teď spolu? Šťastní a stále zamilovaní nebo jsem příliš bláhový? Možná by si přeci jen osud našel jinou cestu jak nás od sebe rozdělit, nevím to. Proč to stále tak bolí? Proč se ty obrazy z té noci stále vrací i s tou proklatou písní? Už asi chápu co se ta píseň snaží říct....

Když jsem dorazil zpátky k tetě všichni už spali. Ještě se nestačilo rozednít. Noc byla tak studená a černá, ale ten měsíc...jako kdyby mi chtěl něco říct. Potichu jsem se vplížil do pokoje pro hosty, kde byl uložen Albert. Ale když jsem vstoupil, pokoj byl prázdný. Ložní prádlo rozházené. Co se to tu stalo? Kde je Albert? Viděl jsem že skleněná váza, jenž stála na stolku, se převrhla a rozbila na spousty střepů. Rychle jsem k ní poklekl, protože jsem spatřil to čeho jsem se nejvíc bál. Střepy byly pokapány rudou krví. Zdálo se že jeden velký chybí. Má mysl však byla prázdná. Netušil jsem co to znamená. Z ničeho nic se mi vybavil náš rozhovor v kočáře, když jsme směřovaly na panství. Ty jizvy na jeho předloktí, Symfonie posledního žalu...

Prudce jsem vyrazil z pokoje a sletěl schody. Točila se mi hlava, ale musel jsem ho zastavit, nesměl si ublížit, né proboha, neber mi ho k sobě.
Hledal jsem ho po celém domě, když mě napadlo jediné místo kam Albert mohl jít. Hudební salonek.
Nesmíš, nesmíš to udělat Alberte, to přeci...
Proč jsem si to jen neuvědomil dřív? To jak jsem mu tolik ublížil. Celé to byla jen moje chyba. Když jsem odjel vykonat svou pomstu, Albert se nejspíš probudil z té noční můry a já u něj nebyl. Nevím co si myslel, že jsem od něj odešel? Že už ho nechci vidět nebo ho už nemiluji když s ním nejsem? Připadal si tolik špinavý a pokořený. Nenechal mě ani se ho dotknout, mé dotyky mu byly nepříjemné. Nevadilo mi to, chápal jsem to. Chtěl jsem mu dát čas, všechen čas na světě. I kdyby už nikdy nebyl jako dřív, mou lásku k němu by to nezničilo. Proč tohle nechápal? Vzbudil se a hledal mě? Proboha proč, proč ho napadlo tohle východisko? Proč mi nedůvěřoval? Proč to všechno....

Vrazil jsem do hudebního salónku, ale bylo již příliš pozdě. Stále ten obraz vidím jako v mlze. Alberta v té dlouhé běloskvoucí noční košili, jak leží na zemi vedle piána a kolem něj se roztahuje obrovská rudá skvrna, která mu máčí vlásky, jako kdyby ho chtěla pohltit. Zkoprněl jsem na místě a snažil se vzbudit z tohoto hrůzného snu. Ne, tohle se nestalo, ne, Albert leží ve svém pokoji a klidně oddechuje...tohle ne.
Přeci jen se mi povedlo přejít až k jeho tělu. Rychle jsem se sklonil. Všude bylo tolik krve, tolik rudé barvy, tak lepkavé a horké, nenáviděl jsem to. Albert stále v jedné ruce svíral zkrvavený skleněný střep. Jeho tělo však již bylo nehybné. Ze zápěstí mu stále sršela krev. Marně jsem se ji snažil zastavit svojí košilí. Tiskl jsem ji pevně na ránu. Nedokázal jsem pochopit že je již pozdě na to vrátit čas. Jeho tělo už vychládalo. Křičel jsem, volal jsem jeho jméno, prosil ho, sliboval, ale on se mi už nemohl vrátit. Plakal jsem...Zkrápěl jsem jeho tělo horkými slzami a doufal, že se stane zázrak, že se změní v živou vodu a mého milovaného oživí a uzdraví. Že se na mě zase krásně usměje a políbí mě, nebo mě pohladí po tváři.

"PROČ"?!!!!!

Už jsem nemohl ani křičet, nevnímal jsem nic. Schoval jsem si tvář do jeho vlasů. Proč Alberte? Proč si mě opustil? Ten pocit, když jsem si uvědomil, že už ho nemohu vrátit zpět, že je mrtvý...puklo mi srdce a strašně to bolelo. Ta bolest se nedá popsat. Musí se vykřičet. Polykal jsem své hořké slzy a dál máčel naše těla v jeho krvi. Nepamatuji si co bylo potom....

Tolik jsem tě miloval, proč si mě opustil? Proč si raději zemřel? Možná jsem tě kvůli tomu nenáviděl, ale teď už se na tebe nemůžu zlobit. Utekl jsi, tam odkud už není návratu. Znovu si mi utekl a já už tě nemohl najít. Vše bylo zničeno. Vše co jsem tolik miloval odešlo tiše. Kolébal jsem jeho tělo v náručí až do rána, nemohl jsem se ho vzdát, nechtěl jsem ho propustit, přiznat si že zemřel. Nechtěl jsem ho už nikdy nechat samotného. Povedlo se mi v krvi nahmatat můj revolver. Přiložil jsem si ho k hlavě a na Alberta se naposledy usmál. Zmáčkl jsem spoušť, ozvalo se klapnutí...ale smrt stále nepřicházela. Zapomněl jsem, už jsem neměl náboje. Proč si nechce smrtka vzít můj život? Proč mě chce nechat trpět bolestí, jenž se nedá vydržet? Proč je osud tolik krutý? Vzal si tebe, ale mě odmítá? Mačkal jsem spoušť dál, s šíleným výrazem a prosbou, i když jsem věděl že z něj smrtící kulka nikdy nevyletí.
Já...chci jít za tebou!

 -----------------------------------------------------------------------------------------------------------

Bolí to, tolik to stále bolí. Cítím tu prázdnotu ve své hrudi. Smrt mi vyrvala to nejcennější a vzala si i mé srdce. Bytost jenž zůstala po Albertově smrti už jsem nebyl já.
Další vzpomínky se vynořují jako by z mlhy. Chtěl jsem je zapudit, nemyslet na ně. Chtěl jsem aby mou poslední vzpomínkou na tento život byl Albertův nádherný úsměv. Proč to nejde? Proč vidím jen jeho chladné tělo zborcené krví?
Proč vidím jak kolem pobíhají sloužící? Někdo mi vyrval revolver z ruky, kdo to netuším. Bylo mi to už jedno. Křičeli, pobíhali sem a tam, byli příliš hluční. Jděte všichni pryč. Chci být s Albertem sám, máme právo na soukromí. Buďte probůh potichu, vždyť ho vzbudíte. Tak krásně spinká, je jako andílek.
Někdo se mě od Alberta snažil odtrhnout, něco mi říkali, prosili mě...ale já slova už nevnímal. Byl jsem tolik slabý. Snažili se mi ho vzít, vyrvat mi ho z náruče. Ale já jsem odmítal jeho tělo propustit. Věděl jsem, že když to udělám, všechno skončí a on odejde. Nedokázal jsem si přiznat že už je mrtvý, že mu nemohu nijak pomoci. Smrt nelze obelstít, vezme si každého dřív či později. Ale proč ji Albert vyšel vstříc tím co udělal?
Nevím jak se jim to povedlo. Odebrat mi Albertovo tělo. Vzpomínám si jen na tupou ránu do hlavy a pak už jen tmu. Tichou nehybnou tmu, která mě svírala ve svých spárech. Že by přeci jen takhle vypadala smrt? Je to studené místo. A kde je Albert? Hledal jsem ho. Volal, ale nic se neozývalo. Jen ozvěna mého hlasu se ke mně vracela zpět.

Bohužel tohle nebyla smrt. Jen tupé bolestné bezvědomí. Probudil jsem se když slunce již stálo vysoko na nebi. Ležel jsem ve své posteli, pravou paži měl ošetřenou a obvázanou obvazem. Že by se mi tohle přeci jen zdálo?
"Alberte"?

Ale nikdo mi neodpověděl. Služebná, která seděla v koutě vyskočila a jala se mě zase ukládat. Ale já nechci spát ty husou. Chci jít za Albertem, kdepak je?
Odstrčil jsem ji a vyškrábal se na nohy. Cítil jsem se jako kdybych ani nebyl ve svém vlastním těle. Co se to děje? Dalo mi práci koordinovat pohyby.
Chtěl jsem sejít po schodech, ale málem jsem upadl. Služebná mi zatarasila cestu, ale já musel...věděl jsem že musím někam jít. Někdo mě snad volá? Povedlo se mi schody sejít a hned jsem zamířil do hudebního salonku. Slyšel jsem tu píseň. Symfonie posledního žalu. Albert ji zase hraje? Vtrhnul jsem do salónku. Melodie utichla, jako kdyby zmizela, jako kdyby vůbec nebyla. Piáno bylo opuštěné. Přešel jsem k němu a až tehdy jsem si to uvědomil. Všechny vzpomínky se mi nahrnuly naráz zpátky.
Klesnul jsem na kolena k tomu načernalému fleku na koberci.
Albert, můj Albert. Můj milovaný...zemřel? Vzpomínal jsem si jak držím jeho tělo...ne, nechtěl jsem to znovu vidět.

Vzpomínám si pak jak sedím v knihovně, tetička mi něco říká, pláče, lomí rukama, ale můj výraz je nehybný. Nevnímám ji. Zavedla mě po schodech do malého pokoje, Albertovo tělo tam leželo zakryté plátnem. V tom pokoji jsem strávil zbytek dne a truchlil.
Pak přišli městští strážníci spolu s detektivem. Vyptávali se...ani nevím co jsem jim řekl. Ptali se na ty vraždy z minulé noci. Nezapíral jsem. Teta se vyděšeně sesunula k zemi. Přiznal jsem se že jsem je všechny zabil. Teď už to bylo jedno, už nic na světě nemělo smysl. Nechal jsem se odvést do vězení.
Strčili mě do studené kobky. Usmíval jsem se. Možná jsem vážně zešílel. Ale věděl jsem že za takový čin mě čeká trest smrti. Měl jsem radost. Půjdu za tebou má lásko a budeme už navždy spolu.
Proběhl velký proces. Ptali se mě na tolik hloupostí a já jim odpovídal bez citu, bez lítosti a pokory. Necítil jsem vinu za ty vraždy. Ne, já cítil zadostiučinění, že jsem ty parchanty poslal kam patřily. Aspoň tohle ...bylo to pro Alberta, i když už se to nedozví. Stejně by se zlobil, možná by se mnou nepromluvil hodně dlouho. Ale teď? Nezáleží na tom.
Díky mému titulu byl tento soud velmi populární, hodně se o něm mluvilo. Ale proběhl celkem rychle. Přiznal jsem čtyři vraždy. Na rozsudek jsem čekal naprosto klidně a těšil se na svou smrt.
Před tím jsem požádal tetičku o poslední přání. Zdráhala se, ale nakonec svolila. Chtěl jsem, aby byl Albert pohřben na našem panství. Ještě stále mi tam malý kousek půdy patřil. Tetička souhlasila. Chtěl jsem aby byl Albert v bezpečí tam, kde to miloval, kde jsme to oba milovali. Do své závěti jsem připsal klauzuli, že po mé smrti připadne všechen můj majetek a peníze na podporu hudebně nadaných studentů. Matce jsem nechal jen část panství. Druhou půlku jsem svěřil tetě, která jako jediná alespoň trochu chápala mou lásku.
Mrzelo mě že nebudu moct Albertovi na hrob donést květiny, určitě by se mu to líbilo být obsypaný bílými květy. Odpusť mi můj milovaný.

Ale osud ještě neřekl své poslední slovo. Asi se mu zdálo, že mě nemučil dost, že si ještě zasloužím poslední bolestnou ránu. Jak moc ho za to nenávidím.
Díky mému hraběcímu titulu a díky vlivu mé hodné nechápavé tetičky byl můj rozsudek smrti zaměněn za celoživotní žalář. Tetička nevěděla co činí, nemohl jsem se na ni zlobit, chtěla mě zachránit a neuvědomila si, že mi právě zničila mou poslední naději. Poslední možnost jak být s Albertem navěky.

Už jsou to dva roky, co jsem naposled svíral tvé tělo, kdy jsem tě naposled směl políbit a říct ti jak moc tě miluji. Dva dlouhé roky, které však pro mě utekly jako mávnutím kouzelného proutku. Proč čas tolik pospíchá? Myslel jsem si že mám před sebou spoustu utrpení, spoustu let v samotě a s tou prokletou písní. Přichází každou noc a nese sebou ty obrazy, na které si přeji zapomenout, i ty jenž se zuby nehty snažím udržet ve své mysli.
Vzpomínky na tebe přeci jen bolí, ať už myslím na cokoli. Řekni jsi teď tam v nebi šťastný? Přál bych si aby jsi byl.
Ale jak se zdá už to nebude trvat dlouho a znovu se setkáme. Ten souchotinářský kašel den ode dne sílí. Je to už jen otázkou času. I když já pravděpodobně skončím v pekle. Zůstaneme snad rozděleni navěky? Odpustíš mi někdy všechno to špatné? Všechny ty chyby jichž jsem se dopustil? Odpustíš mi že jsem tě tenkrát v noci nechal samotného? Kdybych jen zůstal, kdybych jen věděl a mohl se vrátit v čase, nikdy bych už tě ze své náruče nepustil.