Alan: (Nespí, nedokázal usnout. Trochu se toho bojí. Teď už to, co udělal nemůže svést na opilost.)
Ben: (Poslouchá jeho oddechování, rád by se k němu přitiskl, ale nejspíš by to asi nechtěl, jen pomalu otevře oči a Alana si tiše prohlíží)
Alan: (Dívá se do stropu, pozoruje hru stínů. Pomalu začíná svítat.)
Ben: (Takhle by se na něj mohl dívat pořád. Uvažuje jestli se Alan zlobí, kvůli tomu co se stalo v noci. Možná jen...potřeboval zase trochu lidského tepla...nejspíš v tom nic víc nebude. Zavrtá se víc do peřiny a šoupne se k Alanově tělu)
Alan: (Obejme ho. Možná to tak má být, možná si má najít někoho. I když nikoho jako Petra už nenajde.)
Ben: (Překvapeně k němu zvedne pohled, je to tak příjemné, být s ním. Nechce tuhle chvíli nijak narušit, musí si ji vážit)
Alan: (Nedívá se na něj, pořád pozoruje stíny na stropě.)
Ben: (Chvíli ještě sleduje jeho pohled, ale pak posmutní. Ne, nedívá se na něj, myslí na svého přítele, tak jako vždy. Proč si něco hloupě vymýšlet) Měli bychom...vstávat (špitne tiše)
Alan: Jo, jasně... (Je trochu duchem nepřítomný, za to může ten nedostatek spánku.)
Ben: (Alan nevypadá zrovna šťastně, nebo spokojeně. Nadzvedne se a dovolí si něco drzého, na malý okamžik mu zajet rukou do vlasů. Pak se vyhrabe z deky tiše jako myška)
Alan: (Podívá se za ním a vstane, musí ještě rychle zabalit.)
Ben: (Zatím se vytratí do koupelny, musí se dát trochu dohromady a naštelovat si nějaký úsměv)
Alan: (Pustí se do balení. Musí ten vlak stihnout.)
Ben: (Po půl hodince vyleze, ale úsměv se mu vydolovat nepovedlo, takže spoléhá že to nějak zamaskuje. Po té noci se cítí takový prázdný)
Alan: (Podívá se na něj, ten jeho výraz ho trochu zmrazí. Takže toho lituje, že s ním zase spal. Nediví se mu, asi si myslí, že ho zas jen využil.)
Ben: Ne...nedívej se tak na mě (trochu zrudne a odvrátí pohled). Já, půjdu si pro tašku
Alan: Promiň... (Pokrčí rameny.)
Ben: (Vypochoduje z pokoje a zamíří k sobě, vezme si tam tašku a pak se vrátí do Alanova pokoje) Zabaleno?
Alan: Jo, mám hotovo.
Ben: (Nakonec se přeci jen usměje a kývne. Neví co bude, až se vrátí zpět, vlastně se ani vracet nechce. Ale každý sen jednou končí) Doufám, že nádraží není daleko
Alan: Ani ne, vezmeme si taxíka.
Ben: Dobře. (hodí si tašku přes rameno a u postele zahlédne ten skicák, takže se pro něj sehne. Znovu si tu kresbu prohlíží, připomíná mu to tu včerejší noc)
Alan: (Pozoruje ho, nějak neví, co říct.)
Ben: (Podá mu ten skicák, ať ho taky přibalí) Bylo to krásný
Alan: (Vezme si ten skicák a chvíli se na něj dívá, pak jen přikývne... )
Ben: (Nestačil se nasnídat v hotelu, takže obsadil jídelní vůz a začal se cpát pravou francouzskou snídaní)
Alan: (Vejde dovnitř.) Myslel jsem si, že budeš tady.
Ben: (Zasměje se tomu a poplácá na místo vedle sebe) To bys nevěřil, jak je tohle dobrý. Dáš si taky?
Alan: Trochu... (Kývne a taky si objedná.) Divím se, kolik toho zvládáš sníst.
Ben: No...já jsem jako křeček víš, ty si taky dělaj zásoby...nebo to byla veverka? (pokrčí rameny)
Alan: (Jen zavrtí hlavou.) Bude z tebe koule.
Ben: (Přestane se cpát a podívá se na svou postavu, no...možná by už měl jíst míň) No...to ne, já mám rychlý spalování
Alan: Myslíš? Zdá se mi, že jsem na tobě včera objevil pár ošpekovaných míst... (Chce ho trochu pozlobit, má dokonalé tělo, ale je jako kyselina.)
Ben: (Začne se mračit jako bouřkovej mrak a nahne se k němu přes stůl) Nepovídej...kterých míst? (svůdně na něj zamrká)
Alan: (Už zase ty jeho triky, nelíbí se mu, když na něj takhle mrká a dělá ty různé cukrbliky.) Všude.
Ben: To není pravda. (Odtáhne se a ještě si kousek zobne) Nejsem tlustej.
Alan: Neříkám, že tlustej...
Ben: (Dojí svojí snídani a zahledí se z okna na ubíhající krajinu. Je tam hezky) Řekni...bavil si se?
Alan: Co myslíš?
Ben: Při tom malování...když si mě maloval (upře na něj pohled)
Alan: Jak to myslíš, bavil?
Ben: (Nejspíš to byla hloupá otázka, jen zavrtí hlavou) To nic.
Alan: (Jen pokrčí rameny.)
Ben: Mě to bavilo. Vidět tě malovat...tvůj úsměv...(raději odvrátí pohled, tohle by říkat neměl)
Alan: (Dojí a vstane.) Budu v našem kupé. (Odejde.)
Ben: (Jen si vrazí facku, je blbec, příště radši bude mlčet)
Alan: (Vrátí se do kupé a vytáhne skicák, začne kreslit vnitřek kupé. Potřebuje ze sebe to napětí nějak dostat, nechápe jak mohl přestat malovat, byť jen na chvíli. Je to jeho život. Ale to byl i Petr, jak může vůbec ještě dýchat, když tu není.)
Ben: (Po hodině se vrátí zpět do kupé, málem jim vyjedl jídelní vůz. Najde ho jak maluje a usměje se. Věděl to, věděl že to pochopí. Je přeci malíř. Díky malování může všechny ty city dostat ven)
Alan: (Zvedne k němu hlavu.) Stojíš mi ve výhledu.
Ben: Promiň. (Upozadí se někam k oknu na sedačku, aby nezavazel)
Alan: (Rychle črtá tužkou po papíře.)
Ben: (Kreslí si na okno nějaké ornamenty a jen po očku Alana sleduje. Vypadá hodně zapáleně)
Alan: (Dokončí kresbu a zaklapne skicák. Natáhne se na sedačce.)
Ben: (Raději se neptá, mohl by se zase naštvat, jen ho obdaří úsměvem) Jsem rád...že zase kreslíš
Alan: Jo, kreslím. A?
Ben: A nic. (Pokrčí rameny, dál mlčí)
Alan: Dobře, (zavře oči.) Jsi dost najedený? Nebudeš mít za chvíli zase hlad, otesánku?
Ben: Nejsem otesánek ty sprosťáku (dál si nespokojeně mumlá cosi)
Alan: Nejsem sprosták, kyselino.
Ben: (Nafoukne se jako balonek a přejde k jeho sedačce jako bůh pomsty) Jak si mi to řekl?
Alan: Otesánku, kyselino... ještě by mě určitě něco napadlo.
Ben: (Má chuť ho uškrtit, takže jen pevně sevře pěsti) Ne, nenapadlo
Alan: Ale jo, napadlo... třeba, třeba... (rychle přemýšlí) drtičko odpadu....
Ben: (To už skoro vidí rudě, takže se sehne a studuje ho z pár centimetrů) Drtička odpadu?
Alan: No, jistě, zpracuješ jakýkoliv organický materiál.
Ben: Nepovídej...to bych měl otestovat i na tobě (vrhne se mu na rty a dlouze ho políbí)
Alan: (Odtáhne se.) Špatně jsem se vyjádřil, měl jsem na mysli tvůj žaludek. (Vstane, nelíbí se mu, jak se na něj vrhá.)
Ben: (Sedne si na jeho sedačku a kouká na něj jako nevinnost sama) Už mi nenadávej, nemám to rád.
Alan: Tohle nebylo nadávání.
Ben: Dobře. (zase ho naštval, ale to tak nějak samo. Musí si uvědomit, že tohle Alanovi dělat nesmí, nebo ho úplně od sebe odežene)
Alan: (Přejde ke dveřím kupé a zamkne je, zatáhne závěs.)
Ben: (Sleduje ho co dělá, zamyká? V hlavě mu šrotují kolečka. Myslel si že odejde)
Alan: (Podívá se na něj, dlouhý sexuální půst dělá své. A Ben je vážně přitažlivý kluk. Přejde k němu.)
Ben: (Nad hlavou mu lítají otazníky, ale ten Alanův pohled ho nenechává klidným. Už ho viděl...včera večer)
Alan: (Položí mu ruce na ramena, otočí ho k sobě zády.) Zastav mě, jestli chceš. (Zašeptá mu tiše do ucha a začne mu rozepínat košili.)
Ben: (Otočí na něj hlavu, cítí jeho ruce. Jen si zkousne rty. Nehodlá Alana zastavovat. Ani nedutá, jen sedí a nechá ho dělat co chce)
Alan: Vstaň. (Zašeptá a mezitím se Benova košile odporoučí k zemi spolu s jeho. Sjede dlaněmi po jeho ramenou a rty sjede po jeho páteři, jak se Ben narovná a vstane.)
Ben: (Sám se dost chvěje, ale dělá to, co po něm Alan chce. V tom je dobrý. Těžce vydechne, vážně to přestává chápat, tenhle jejich vztah nevztah)
Alan: (Zbaví ho i kalhot, poměrně rychle a nedočkavě... a díky prudkému přibrždění se dostanou až k oknu. Cítí, jak Ben hoří. Nenapadne ho nic jiného, než ho namáčknout na studené okenní sklo.
Ben: (Sklo bere za příjemné chlazení, nechá na něm obě dlaně i čelo. Nevěděl že Alan umí být i takový. Ale sám cítí, že proti tomu není obrany. Znovu cítí to mučivé vzrušení. Už dlouho nic podobného necítil. Tolik mužů se ho dotýkalo, ale nikdy...ho to příliš nebralo, nedokázal se plně uvolnit)
Alan: (Objede dlaněmi křivky jeho těla, líbí se mu jak na skle zůstává pára z Benova dechu... Je už tma a okno poskytuje poměrně zajímavý výhled.)
Ben: (Dovolí si na něj se na chvíli podívat. Je rád že se Alanovi líbí, že ho dokáže vzrušit. Chce další jeho doteky)
Alan: (Otře se o jeho tělo.) Už ses někdy milovat ve vlaku?
Žádné komentáře:
Okomentovat