6

Ben: (Čeká u té kavárny v celkem moderním obleku, i když si v tom připadá divně. Jen doufá že Alan dodrží slovo a přijede, volal i té agentce ať přijde na tu výstavu, že ho tam dotáhne)
Alan: (Zastaví před kavárnou. Stočí okýnko.) Tak dělej, už takhle jedeme pozdě.
Ben: (Rychle vleze do auta) Máte jezdit včas, na hlavní je vždycky zácpa
Alan: A ty by ses měl zdržet komentářů. Ještě tě můžu vysadit.
Ben: (Zmlkne a dělá že tam není, přeci jen ho někam vytáhnout je zatím největší úspěch)
Alan: (Nastartuje a zamíří na místo určení.)
Ben: (Sjede ho pohledem, vypadá vážně dobře)
Alan: (Sleduje, kde zaparkuje.., Kvůli té výstavě je tam dost narváno. Nakonec najde místo poměrně blízko.)
Ben: (Obdivně zahvízdá a vyleze z auta, nijak si neláme hlavu jak to bude vypadat když si ho Alan přivede sebou na výstavu)

Alan: (Zatím nad tím taky nepřemýšlel, uvědomí si to, až před vchodem. Vrátnému oznámí, že je to jeho vzdálený bratranec, z osmadvacátého kolena, který se zajímá o výtvarné umění.)
Ben: (Snaží se udržovat výraz bratrance, ale jakmile jsou od vrátného dál už to pochichtávání neukryje)
Alan: (Naštvaně se na něj podívá.) A co jsem mu měl asi říct? Toho kluka jsem sebral na hřbitově? (Ucedí a jde si pro pití.)
Ben: (No nedoufal že řekne světe čum, vedu si nevěstu...jde taky okouknout pití a sonduje si obrazy)
Alan: (Vezme si nějaké nealko, nehodlá se tu zdržet moc dlouho. A bude pak řídit, takže se opije až doma, už vidí, jak všichni budou komentovat, jak přišel konečně po té dlouhé době do společnosti.)
Ben: (Zahlídl tu pár známých tváří, takže si raději dává pozor, primátorův syn by ho mohl poznat, raději se vydá k obrazům)
Alan: (Vytratí se k pití, po tom, co málem dal do úsměvu jednomu z debilů, kteří si léčili ego na jeho Petrovi, se rozhodl kašlat na řízení a pořádně se opít.)
Ben: (Prohlédl si obrazy, ale bohužel se ke Gaderovu nedostal, pořád tam někdo stál, i když svíral v ruce keramický nůž, schovaný v kapse, který pronesl přes detektor)
Alan: (Docela to přežene, už si pro něj radši došla i Sandra.)
Ben: (Vrátí se zpět k Alanovi a vidí jak se nalívá, trochu ho to zarazí)
Sandra: (Přitočí se k Benovi.) Koukej ho odstud odvést, dost přebral... Máš řidičák?
Ben: Ne lituju, budete muset zavolat taxíka, domů už ho dostanu (Přejde k Alanovi a chytí ho za paži) Půjdeme?
Sandra: Fajn, hlavně ho odsud dostaň. (Poodejde a vytáhne mobil.)
Alan: Nech mě. (Zasyčí.) Zrovna se skvěle bavím.
Ben: Mě se nezdá. Měli bychom jít, zábava stačila (usměje se na něj kouzelně a víc jeho paži sevře, zkusí ho odvléct od toho pití)
Alan: Nikam nejdu...
Ben: (Neposlouchá ho, táhne ho pryč, s opilci to umí) Dáme si víno u tebe hm? (přejde nějak instinktivně k tykání) Tohle pití je hnusný
Alan: Hmmm, no... dobře... (Po chvíli ustoupí, už má dost v hlavě.)
Ben: (Zasměje se a opře se o něj, táhne ho k východu, snad tam ten taxík bude)
Alan: (Vezme ho kolem ramen, už je vážně dost mimo. Taxík už tam stojí. Docela fofr.)
Ben: (Naloží ho do taxíku, už je zaplacený předem, takže mu odpadá starost, nadiktuje mu adresu a sedne si k Alanovi dozadu, tohle je jeho šance)
Alan: (Cestou skoro usne. Nějak ho to zmohlo.)
Ben: (Prohlíží si ho, vážně je moc hezký, prohrábne mu vlasy, když jsou na místě) Alane...vstáváme.
Alan: (Jen zabručí a sápe se ven.)
Ben: (Má radost že je Alan ten klidný typ opilce, takže ho vytáhne až do bytu a prohledá mu kapsy, aby našel klíče)
Alan: (Nechá se, trochu se u toho směje.) To lechtá, nech toho...
Ben: Lechtá? Fakt? (Užívá si to, ale klíče najde a odemkne) Tak prosím vaše veličenstvo  
Alan: (Uchechtne se a zapadne dovnitř.)
Ben: (Vejde taky dovnítř a odtlačí ho do křesla, neměl by moc chodit) Co se tam stalo? Proč si se tak opil?
Alan: (Potlačí chuť, zavolat "Zlato, jsem doma" a zadívá se na něj.) Protože o něj se nikdo otírat nebude, nikdo. (Razantně vstane a zavrávorá.) Jemu nikdo nesahal ani po kotníky.
Ben: (Zatlačí mu na hruď, aby se zase posadil) Tak o tohle šlo. Dobře (sleduje ho, vypadá dost opile, takže by mohl být svolný. Sedne si mu na stehna obkročmo) Proto už nemaluješ?
Alan: Jo, přesně... (Zavrčí trochu, má svěřovací náladu. Je dost opilej na to, aby žvanil.)
Ben: Proč se nevrátíš k malování? Jsi užasný umělec, tvoje obrazy...on by to takhle nechtěl.
Alan: Nechci, prostě už malovat nehodlám... co ti na tom tak záleží?
Ben: Záleží, protože je to škoda. Lidé se s takovým talentem rodí...a ty si jeden z nich. A teď se vzdáváš svého talentu. Truchlit můžeš i při malování. Proč nenamaluješ ten smutek? Nepustíš ho ven?
Alan: Protože ho pustit nechci? Kdo si myslíš, že jsi? Přijdeš si a budeš mi kázat?
Ben: Nekážu ti, snažím se ti pomoct. (nahne se k němu a rychle ho políbí. Jo sám musí uznat že je pěknej parchant)
Alan: (Překvapeně zamrká, ale nebrání se.)
Ben: (Snaží se ho přimět spolupracovat a vtáhnout ho do polibku)
Alan: (Nechápe, nerozumí, ale tělo si žádá své. Takže se nakonec podvolí. Je moc opilý na to, aby dál vzdoroval. Navíc ten kluk je vážně hezkej.)
Ben: (Chvíli ho líbá a snaží se ho navnadit i tím že se mu vrtí na klíně, pak vstane a přejde k malířským potřebám, ví co malíři používají, takže donese štětec a paletu)
Alan: (Nechápavě se na něj zadívá.) Nebudu malovat...
Ben: (Položí mu to na stůl, pak se usměje a sundá si tričko) Maluj na mě
Alan: Na tebe? (Ani se nesnaží zastírat, že ho to překvapilo.)
Ben: Správně (zase si na něj sedne a vezme jeho ruku, kterou si položí na hruď)
Alan: Tohle... už... přeháníš, nezdá se ti?
Ben: Aspoň to zkus. (znovu ho políbí)
Alan: (Zaváhá, pak se opatrně natáhne pro paletu.)
Ben: (Sleduje ho, každý jeho pohyb, snaží se nehýbat) Budu tvé plátno, maluj na mě
Alan: Slez. (Řekne tiše.)
Ben: (Chvíli ho sleduje a odhaduje co udělá)
Alan: Neslyšel jsi? Slez.
Ben: (Sleze z něj a postaví se)
Alan: (Přejde k baru a nalije si pořádného panáka.) Fajn, udělám si z tebe plátno. (Vyprázdní ho na jeden zátah.)
Ben: (Rozvalí se v jeho křesle a hodí si nohy na opěrku, pořád se usmívá, snaží se aby si to nerozmyslel. Tohle může být první krok)
Alan: (Vrátí se k němu, už s barvami na paletě, shání se jen po štětci.)
Ben: (Nabídne mu štětec ze stolu a propaluje ho pohledem)
Alan: (Vezme ho, chvíli si Bena prohlíží, přemýšlí co malovat... pak se k němu skloní a začne několika spěsnými tahy po jeho hrudi....)
Ben: (Trochu to lehtá, ale snaží se nesmát a uvolnit se, přeci jen si zkousne rty)
Alan: (Ani neví, co maluje... Dávno to přestal vnímat. Dávno přestal vnímat cokoliv.)
Ben: (Vystavuje mu tělo a sleduje každý tah, se zájmem sleduje vznikající malbu)
Alan: (Odtáhne se, ještě dokončí pár tahů. Nechal se k tomu přesvědčit jen proto, že tohle se smyje.)
Ben: (Usměje se a prsty přejede po okraji toho obrazu, pak chytí Alana za ruku a vytáhne se k dychtivému polibku) Věděl jsem to...že si umělec.
Alan: Už... dávno... ne... (Nebrání se, ale ani nijak nespolupracuje.)
Ben: Pořád...to nejde zapomenout. (Usměje se) Chci ten obraz podepsat...sem (odhrne si kalhoty)
Alan: (Přimnouří oči, ale nakonec mu tam svůj podpis načmárá.)
Ben: (Rozepne si kalhoty a pak je ze sebe svlékne jako had, prohlédne si podpis. Ještě tak kdyby ho přiměl tohle namalovat na plátno, nebo i něco jiného, měl by vyhráno. Začne se tomu smát) Jak jsem teď cenný hm? Několik stovek tisíc?
Alan: Tak, dva tři miliony? (Pokrčí rameny.)
Ben: Tolik? (Málem si ukousne jazyk jak na něj zůstane koukat. Už chápe proč mu ta žena nabídla tolik aby začal Alan zase malovat. A on to dokáže...musí)