Bílý stín - Kapitola 3

Když jsem se vrátil zpět do srubu, Katri seděla zkroušeně u stolu, nad hrnkem kávy. Chvíli jsme si jen vyměňovali pohledy a odhadovali, kdo toho kolik ví a kdo první ustoupí. Ale já byl rozhodnutý se dnešního dne dobrat pravdy. Katri musela znát mého zachránce, musela vědět, kdo to je. A také musel být spojen s mou minulostí, pokud se Inpi nepletla.

"Katri… omlouvám se, že jsem na tebe křičel, to jsem nechtěl. Ale… musím znát pravdu, o tomhle šátku i o tom muži. Prosím tě tedy, řekni mi to. Nenech mě dál jen tápat v otázkách bez odpovědí."

Jak se zdálo, sama Katri tuhle možnost zvažovala, co jsem byl pryč, takže nakonec kývla a odsunula mi druhou židli u stolu.

"Nikdy… ses to neměl dozvědět, nechtěla jsem, abys to… věděl. Protože bys tomu stejně nejspíš nevěřil a považoval mě za nějakou bláznivou bábu. Ale je pozdě. Nikdy se to nemělo stát, nikdy jsi o něm neměl vědět… Dobře, asi bych měla začít od začátku.
Začalo to, když jsi byl ještě malý. Tvá matka tě tu nechala, byly ti teprve tři roky. Byl jsi tak divné dítě. Nikdy sis nehrál s ostatními, jen jsi prostě seděl a… koukal do zdi. Třeba celé hodiny. Moc jsi nejedl a byl jsi bledý jako jarní sníh. Často se ti motala hlava a špatně se ti dýchalo. Myslela jsem, že je to tím zdejším vzduchem, že si za čas prostě zvykneš… ale jednou ses prostě zhroutil a přestal dýchat. Tehdy jsme tě rychle vzkřísili a odvezli do nemocnice. Doktoři tě dlouho vyšetřovali a pak přišli s děsivou diagnózou. Měl jsi vrozenou srdeční vadu. Tenkrát před těmi lety ještě medicína nebyla na takové úrovni jako dnes a doktor řekl, že… to nejde spravit operací. Řekl, že potřebuješ nové srdce. Transplantaci. Bylo to jako ze špatného filmu. Hned tě zapsali na seznam čekatelů a pak už jsme mohli jen… čekat. Celý ten první půl rok jsi strávil v nemocnici."

"To si nepamatuju, Katri."

"Jistě že ne, byl jsi dítě. Bohužel se tvůj stav pořád zhoršoval a na tom seznamu ses nikam neposunul. A tak jednou doktor přišel s tím, že…. se transplantace nejspíš ani nedožiješ. To byla strašná rána. Přišla jsem o tvou matku a nemohla jsem přijít i o tebe. Zkoušela jsem tedy různé jiné alternativní metody. Různé léčitele, bylinky, šarlatány, medicíny z různých zemí, ale nic nepomáhalo. Tehdy jsem byla zoufalá. Byla jsem schopná jít vzývat i samotného ďábla, kdyby to pomohlo. Vzala jsem tě z té hloupé nemocnice, kde ti nemohli pomoct, zpět domů. A po návratu jsem poprvé potkala Inpi. Přišla sem z národního parku, kde žila malá osada původních Laponců. Řekla mi, že ví jak ti pomoct, ale nebude to zadarmo a bude to mít následky.
To Inpi udělala ten šátek pro obřad spojení s duchem a řekla, že jedna žena v národním parku umí duchy přivolat a že ti to pomůže. Byla něco jako místní šamanka. A tak jsem tě vzala, a i s tím šátkem jsem odjela do národního parku, najít tu ženu.

Jmenovala se Ritva, žila v malé osadě na kraji parku. Podařilo se mi jí najít a vysvětlit jí situaci, a ona mi slíbila pomoc. Řekla, že provede jakýsi rituál a spojí tě s duchem lesa a ten tě uzdraví. Ale to spojení bude navždy trvalé. Duch ti měl propůjčit svůj život a proto, dokud budeš žít ty, bude žít i on. Příliš jsem to tenkrát nechápala, nevěděla jsem, co to znamená. Ta žena na tebe spíš uvrhla kletbu.
Ten rituál trval celou noc, mučila tě bylinkami a jakýmsi zaříkáním v pustém lese, bez ohně a v obrovské zimě. Bála jsem se, že tě tím spíš zabije. Nad ránem se ale objevil. Tedy…. nevím, co přesně jsem to tam viděla, ale vypadalo to jako bílý vlk. Přišel tak blízko, přímo k tobě a… pak jsem viděla jen to bílé světlo. Vždycky jsem věřila, že se mi to zdálo. Když jsem se probrala, byl ten vlk pryč, a ty ses usmíval od ucha k uchu. Bylo to poprvé, co jsem tě viděla se smát.
Ritva tvrdila, že jsi zdravý, ale že budeš do konce života prokletý Bílým stínem. Stínem toho vlka, který ti dal část svého života. Nechápala jsem, co tím myslí. Když jsme se vrátili do nemocnice, doktoři potvrdili, že se tvé srdce opravdu uzdravilo. Říkali tomu zázrak, dokonce o tobě napsali i dva odborné články. A… od té doby jsi byl normální kluk, zdravý, veselý, až na jednu věc. Nikdy jsi nebyl nemocný. Ani chřipka, ani spalničky, dokonce, i když sis odřel koleno, velmi rychle se ti to zahojilo."

Musel jsem uznat, že Katri má pravdu. Rány se mi opravdu hojily velmi rychle. Vždy jsem to přisuzoval své dobré krvetvorbě. I z té vlakové nehody před rokem jsem se uzdravil až děsivě rychle. Doktoři nade mnou kroutili hlavou. To, co by jiného člověka upoutalo na lůžko nejméně na tři měsíce, já zvládl už po jednom měsíci.

"Rok po tom obřadu přišel poprvé k našemu srubu."
"Kdo, Katri?"
"Ten bílý vlk. Tenkrát jsem na něj vzala pušku, protože jsem se ho bála. Ale… přicházel každý rok ve stejnou dobu, přesně na den. Jako by tě chodil kontrolovat. Tehdy jsem pochopila, co Ritva myslela tou kletbou. Když jsi odjel do školy do Helsinek, už se neukázal."
"A ten šátek?"
"Tu noc při obřadu se roztrhl. Ten menší kus zůstal s tebou, ten větší…zmizel."

Přijmout tyhle podivné informace a nějak si je utřídit, bylo nesmírně těžké. Ne že bych nevěřil na pár Laponských tradic, ale pro mě to byly vždy jen… součást tradice, pohádky, hezké příběhy. Nikdy jsem je nepovažoval za pravdivé. Můj racionální mozek fyzika nemohl přijmout nějaké rituály, či bílá světla nebo kletby. Chtělo se mi tomu leda tak smát. Přesto… jako kdybych věděl, že je to pravda, že některé věci nelze vidět očima a nejde je ani racionálně vysvětlit. A tohle byla jedna z nich.

"Když jsem ti v nemocnici říkal o tom zachránci…. Ty sis myslela, že je to on? Ten bílý vlk?"
"Ano. Je to určitě on. Dokud žiješ, žije i on. Určitě tě chránil. Sdílíte spolu jeden život. Doufala jsem že… se už nikdy neukáže."
"To je nesmysl. Promiň, Katri, ale tomuhle se prostě těžko věří. Říkáš mi tu, že jsem jakýmsi laponským kouzlem spojený s nějakým duchem v podobě bílého vlka, co si chodí po světě v lidské podobě a zachraňuje mi život?"

Sevřel jsem onen šátek a horečně přemýšlel, jak by se tahle směšná teorie dala dokázat. Jak bych mohl toho muže najít, když je jen…. Přízrak, duch. Začal jsem přecházet po kuchyni. Chtěl jsem znát pravdu, ale nečekal jsem, že bude tak těžko stravitelná. Věděl jsem však jedno. Musím toho muže najít, ať už je čímkoliv. Najít a… a co? Promluvit s ním? Zeptat se ho na tolik věcí, ano, to jsem chtěl. Vědět, proč se mnou spojil život, proč mě nikdy nekontaktoval. Začínal jsem si připadat jako opravdový blázen. Co by tomu řekla doktorka Norja?

Ještě dlouho jsme v tichosti seděli u stolu. Oba jsme přemýšleli o tom, co nás potkalo, i o té kletbě. Honilo se mi hlavou tolik myšlenek, až mě rozbolela hlava. Nakonec jsem si jí tedy uložil do dlaní.

"Děkuju… že jsi mi řekla pravdu, Katri. I když mi to moc odpovědí nepřineslo. Já jen… chtěl bych to pochopit. Chci se s tím vlkem setkat."
"Launo, prosím tě…"

Bylo však marné mi to vymlouvat a Katri to pochopila. Moje dovolená se změnila v noční můru a honbu za nějakým Bílým stínem.

"Chci vědět, kde přesně bylo to místo, kde jste udělali ten rituál. Zítra tam pojedu."

Jako kdybych tam mohl něco zjistit. Už to bylo přes dvacet let. Ale bylo to první místo, které mě napadlo. Bylo spojnicí téhle kletby. Ne, vážně jsem nečekal, že ho tam potkám, nebo něco takového, jen… jen jsem prostě toužil to místo navštívit, vidět ho na vlastní oči.

------------------------------------------------------------------------------------

Ráno jsem si sbalil batoh, a i přes nesouhlasný výraz Katri jsem zamířil do národního parku. Pěšky to bylo dost daleko, ale popravdě, mě těch pár kilometrů nijak nevadilo. Potřeboval jsem si pořádně pročistit hlavu a vymyslet, co teď s nově nabitými informacemi udělám. Hledat mého zachránce s pomocí policie už nemělo smysl. Jen by se mi vysmáli. Jak můžu kontaktovat stvoření… které nejspíš ani není skutečné? Ne, to byl nesmysl. Já si však byl jistý, že je skutečný. Jeho tvář tenkrát po tom neštěstí, tu jsem si jen tak vymyslet nemohl.
Když jsem dorazil na místo, které mi Katri popsala, bylo tam pusto. Původní osada byla prázdná a fungovala jen jako ukázka obydlí původního obyvatelstva pro turisty. Ritva byla už nejspíš dávno mrtvá, nebo vystěhovaná v nějakém domově důchodců. Kdo ví. Neměl jsem k ní žádné stopy. Ale ten obrovský bílý strom jsem zahlédl až odsud. Přesně u něj se tehdy rituál odehrával a přesně tam také ležel cíl mé cesty.

To místo bylo dost zarostlé keři, ale povedlo se mi ten bílý strom najít. Stála u něj velká cedule "Národní památka" a pod ní pojednání o této netradiční dřevině, která roste jen na pár místech světa a jedním z nich byl i tento park. Překvapivě to však byl poslední strom svého druhá v celém Finsku. Obrovská vzácnost. Mohla to být snad náhoda? Strom s velmi světlou až skoro bílou kůrou svítil do dálky. Bílý stín v podobě bílého vlka. Ne, já nevěřil na náhody a tahle byla už příliš překombinovaná. Muselo to mít spojitost.
Natáhl jsem ruku ke kmeni stromu a chvíli po něm přejížděl. Bylo tu takové ticho. Děsivé ticho. Neslyšel jsem ani ptáky, ani žáby, ani šustot v listí od ještěrek či většího hmyzu. V tu jednu chvíli jsem neslyšel ani zvuk blízkého vodopádu. Možná jsem se tak pohroužil do myšlenek, že jsem tyhle zvuky z mysli vytěsnil. Ten první, co ke mně pořádně dolehl, bylo praskání větví kousek ode mě. Trochu mě to polekalo, protože takové zvuky mohlo vydávat jen velké zvíře, nebo člověk.
Zpoza stromu opravdu brzo vystoupil člověk. Viděl jsem jen, jak se mihlo něco světlého. Má první myšlenka byla, že je to správce parku, co to zde kontroluje, ale když se muž zastavil a já zahlédl ty dlouhé bílé vlasy, naprosto jsem oněměl.

Byl to on!

Hleděl na mě světle šedýma očima, na sobě starý vlněný děravý kabát stejné barvy a na hlavě naraženou světlou pletenou čepici. Vypadal dost neupraveně. Kdybych ho potkal ve městě, někde na ulici, jistě bych si ho spletl s nějakým bezdomovcem. Nemohl jsem z něj však spustit oči. Ta tvář, ty ostře řezané rysy. Ano, přesně takto jsem si ho pamatoval. Takto se nade mnou skláněl, když mi před rokem zachránil život. Měl jsem snad miliony otázek, ale zmohl jsem se jen na prázdné hýbání rtů, ze kterých však žádná slova neproudila. Proto jsem raději z batohu vytáhl ten šátek, který zavlál v jemném větru. Doufal jsem, že pochopí, i když já sám nevěděl, co se tím snažím říct.
I on dlouho mlčel. Poté, jako ten příslovečný vlk, ustoupil do stínu korun stromů a zmizel mi z dohledu.

"Počkej! Stůj!"

Málem jsem se zabil o popadané kmeny a pařezy stromů, ale rozběhl jsem se za ním. Nemohl jsem dovolit, aby se mi zase ztratil. Ne dřív, než mi podá nějaké vysvětlení. Jeho plášť jsem několik minut sledoval ve stínech stromů, než jsem doběhl přímo ke zdejšímu vodopádu. Až pak jsem si uvědomil, že on přede mnou neutíkal. Vedl mě sem záměrně. Seděl na velkém balvanu u břehu a sledoval, jak se padající kapky tříští o vodní hladinu a vytvářejí pěnu.

"Kdo… kdo jsi? Před rokem, ta vlaková nehoda, jak jsi věděl…?"

Mé otázky asi nedávaly moc smysl, ale snažil jsem se. On však dál mlčel a na jeho tváři se objevil jen malý úsměv.

"Jsem tvým stínem, už mnoho let. Sleduji tě a… chráním tě. Protože dokud žiješ, žiji i já. Naše životy jsou propojené."
Jeho hlas byl docela tichý, přesto bez nějakého přízvuku. Pohlédl na mě těma šedýma očima a vstal z kamene.
"Proč… jsi mě nikdy nekontaktoval? Proč ses skrýval?"
"Musel jsi mě najít sám, tak to bylo psáno ve tvém osudu. Nyní znáš pravdu, proto jsi přišel, že?"

"Ano, ale… vůbec tomu nerozumím. Má babička mi všechno řekla. O tom rituálu a… já jsem vědec, jsem fyzik, na nějaké čáry prostě věřit nedokážu. Chci vědět, co jsi doopravdy zač, jestli… máš nějaké jméno, jestli jsi… vůbec člověk. Proč jsi zachránil jen mě? Celý ten rok jsem si myslel, že jsem blázen! Nikdo mi nevěřil. Mám desítky dalších otázek a myšlenek, co nedávají smysl a…"

Než jsem však stačil vychrlit další salvu otázek a stěžování si, stačily mu dva dlouhé kroky, aby stanul přímo přede mnou a položil mi prst na rty. Bylo to tak podivné gesto, ale naprosto mě to umlčelo a já jen ztracen hleděl do těch šedých hloubek.
"Lidé mají vždy tolik zbytečných otázek."
"Lidé také chtějí odpovědi."
"Mé jméno je Kal. Tak mě nazvali už před mnoha sty lety. Ty a já jsme jedno, ale čas ještě nenadešel. Potkáme se znovu, již brzy."

Ustoupil a mě do očí praštilo ostré bílé světlo, nedokázal jsem ani zamžourat. Když konečně světlo zmizelo, byl můj zachránce pryč. Nezůstalo po něm vůbec nic. Ani zmínka, ani adresa či telefon, ani stopy v trávě, které by naznačovaly, že tu vůbec byl a mluvil se mnou, ani bílý vlas či vůně. Jen to jméno… Kal a příslib dalšího setkání.