Část druhá

"Mám tě rád."
A vylétlo to naprosto samo od sebe. Bez přemýšlení jsem to v tu důležitou chvíli řekl.
"Jsi můj nejlepší kámoš."
"Ale já tě mám rád jinak, než kamaráda. Tak nějak víc."
Nastalo hloupé ticho. Neodvažoval jsem se na Honzu po tomhle přiznání podívat. Přesto jsem toužil... aby to alespoň přijal, aby to věděl? Nebyl jsem naivní, nečekal bych nějaké vyznání lásky z jeho strany. To se stát nemohlo. Ale přesto by mi v tu chvíli stačilo, aby mé city přijal, i když jsem je líp vyjádřit neuměl. 

Seděli jsme v našem oblíbeném parku na lavičce a oba hleděli do obálek, v našich rukou. Dvě obálky, které určovaly náš další, budoucí život. Čekala nás velká změna. Opustit město, naší základní školu, dozor rodičů a prakticky i dětství a vydat se do světa. Oba jsme se dohodli, že dopisy o přijetí na střední otevřeme spolu, tady v parku. Kdyby to třeba někomu nevyšlo, abychom se vzájemně podpořili. V opačném případě aby jsme to spolu potom mohli oslavit.
A tak se i stalo. Oba dva jsme skoro nábožně otevřeli naší budoucnost. Těch pár zdvořilostních řádků bylo pro náš další život velmi důležitých. S úlevným pocitem jsme zjistili, že oba dva jsme byli přijati na školy, které pro nás byly první volbou. Školy, kam jsme se toužili dostat a pěkně jsme na to dřeli. Ovšem ten první, hrdý pocit, že jsme to dokázali a dostali se na naší vysněnou školu, vystřídal alespoň pro mě pocit stísněnosti.
Zatímco já volil pedagogickou školu, Honza se rozhodl pro lukrativní IT obor. Obě školy ale byly nejen v jiném městě, ale také v jiném kraji i části republiky. A mě bylo jasné, že po prázdninách se pro nás vše změní. Naše kamarádství možná nezmizí, ale jistě ochladne. Budeme se moci setkávat jen o víkendech, a to jen v případě, že nic jiného nebudeme mít.
Byl to přirozený vývoj pro přátelství ze základní školy. Za pár let se možná už ani na ulici nepozdravíme. Velká pravděpodobnost byla i ta, že oba se přestěhujeme do měst, kde budeme studovat. A poté už se uvidíme možná tak na něčím pohřbu nebo svatbě.
Když jsem si tohle vše uvědomil, naprosto se mě zmocnila panika. Nebyl jsem ještě připraven se Honzy pustit. Nebyl jsem tak silný, abych vydržel bez našeho přátelství. Nedělal jsem si kamarády tak snadno. Navíc pedagogika bude plná spíše holek....kluků ve třídě bude jistě minimálně.
A proto jsem se neudržel a vyžbleptl to, co jsem měl na srdci. Bylo to poprvé, co jsem si to přiznal nahlas, i když jsem byl s tímhle faktem naprosto smířený.

Ticho nekončilo a já si všiml, že už Honza ani nekouká do toho dopisu, ale někam neurčitě před sebe.
"Aha."
Prosté jedno slovo, ze kterého se nedalo nic vyčíst. Jedno blbé aha. Zdálo by se, že na tom není nic špatného, přeci jen jsem vážně nic neočekával. Ale Honzova reakce mi i přes to přišla nadmíru neuspokojivá. Doufal jsem, že bude mít nějaké otázky nebo že se tomu začne smát a nadávat mi.
Možná jsem čekal vtipy o buznách či podobně, kterými by odlehčil celou situaci a já si nepřipadal tak trapně. Ale jeho "Aha" mi nijak nepomohlo, spíše naopak. Naprosto jsem tápal.
A nejspíš tímhle jedním "Aha" to pro mě skončilo. Tohle "Aha" mě přimělo přehodnotit později spoustu věcí. Ale hlavně tyhle tři písmena bylo to poslední, co jsem od Honzy slyšel.
Poté se zvedl, zastrčil obálku do zadní kapsy kalhot a prostě odešel. Bez vysvětlení, bez rozloučení. A já na něj nezavolal ani blbé ahoj nebo uvidíme se. Ne, já mlčel a nechal ho odejít.
To prázdno, které jsem pak cítil, bylo až fyzicky bolestivé. Ale tehdy jsem to ještě nedokázal popsat, ani si vysvětlit, proč se tak cítím a co s tím dělat.
Ten den jsem se vrátil domů a předložil přijímací dopis mámě. Byla z toho nadšená. A jak se zdálo, pochopila z mého zkroušeného výrazu a mé radosti z přijetí na školu, že jsem se stále nerozhodl.
Ale v tom se pletla. Když jsme seděli spolu u večeře a já sledoval asi po stopadesáté jednotlivá písmenka v dopise i razítko mé nové, budoucí školy jsem se zahleděl na usmívající mámu, která něco s Daisukem žvatlala svou, ne moc dokonalou Japonštinou.
"Nezůstanu tu, přestěhuju se s vámi. I v Japonsku jsou přece školy..."

A tak se i stalo. Celé dva měsíce jsem s mámou běhal po úřadech, vyřizovat vízum a další doklady. Přestup na novou, soukromou školu v Japonsku, která vyučovala v Angličtině a vše ohledně bydlení. Bylo toho tolik. Za celou dobu jsme si s Honzou napsali sotva pár vět. Oznámil jsem mu, že se stěhujeme, zatím na zkoušku do Japonska, do konce roku. Byl tím překvapený, ale popřál mi hodně štěstí. V tu chvíli mi přišel strašně vzdálený. Ale nejspíš to tak bylo dobře.
Po prázdninách jsme opravdu do Japonska s Daisukem odletěli.
A tehdy začaly pravé těžkosti, které mě naučily, co je to život, jak se jím prokousat, jak být silnější, jak si vybudovat jistou osobnost. Střední školu jsem pak vystudoval v Japonsku. Za ty roky jsem se nejen zdokonalil v Angličtině, ale hlavně jsem překvapivě rychle pochytil i Japonštinu, i když mi přišla vždy jako strašně těžký jazyk. Za ty tři roky jsem dospěl více, než jsem vůbec mohl čekat. Poprvé se zamiloval a byl milovaný, poprvé jsem mámě představil svého přítele, který překvapivě nebyl Japonec, ale Němec. Japonci se mi příliš nikdy nelíbili.
Poprvé jsem zažil loučení a zklamání z lásky. A nebylo poslední. Ale jak máma tak i Daisuke mě podporovali a vždy chtěli, abych se nebál milovat. Jen v Japonsku byly mravy trochu jiné a projevovat se nějak veřejně nebylo prakticky možné. Přesto jsem byl normální kluk, který zkusil na střední snad všechno, od alkoholu, trávy, sexu na jednu noc až po zamilování se do učitele.

Můj sen vystudovat pedagogiku nikam ale za ty roky nezmizel. Sice jsem si podal v Japonsku přihlášku na vysokou školu, ale nedokázal jsem se prokousat celým tím systémem pedagogiky, která mi přišla v Japonsku naprosto nelogická a postavená na hlavu. Bojoval jsem jako lev, než jsem pochopil, že tudy se vydat nechci. Pro mámu a Daisukeho to bylo hodně těžké, když jsem jim po šesti letech v Japonsku oznámil, že se chci vrátit zpět do Česka.
Byl jsem už dospělý, ale přesto jsem chtěl jejich požehnání. S tím, že jsem toužil dokončit studium pedagogiky a stát se učitelem, jako byla máma. Jen v Japonsku jsem si na to netroufal. Pro mě to byla a nejspíš navždy bude cizí země. Nikdy jsem jí nepovažoval za domov.
Nemusel jsem si své rozhodnutí obhajovat moc dlouho. Oba dva mé rozhodnutí přijali a pochopili. Jen se báli, zda to zvládnu sám. Ale já si byl jistý, že ano.
Dodnes si pamatuji Daisukeho rozmluvu. Japonci nejsou moc na řešení problémů, ale on za mnou s klidem přišel, položil mi na stůl nabídku, která byla naprosto nepřijatelná, pro mou čest, ale naprosto nezbytná, pro můj život. Vybral své úspory a daroval mi je s tím, abych měl něco do začátků. Protože jako student budu potřebovat každou korunu.
Tehdy jsem se asi do něj zamiloval znovu. Moje hrdost by mi nikdy nedovolila požádat o podporu ani mámu, natož jeho. Ale jako by to věděl donutil mě to přijmout. I když jsem slíbil, že mu to brzy splatím, nikdy k tomu nedošlo. Věděl jsem totiž, že by si nevzal zpět ani pětník.
Loučení bylo těžké. Přeci jen jsem už měl v Japonsku pár dobrých přátel. Většinou cizinců, spolužáků ze zahraniční školy. Ale i dva Japonce, které jsem bral jako takové roztomilé maskoty našeho přátelského klubu.
Uspořádali oslavu na rozloučenou. Slíbili, že se někdy domluvíme a přijedou do Česka. Pro většinu byla tahle země příliš vzdálená. A i když jsem věděl, že se to asi nestane, byl jsem rád, že i s mou ne vždy milou povahou jsem si dokázal najít přátele, na které jsem se mohl spolehnout, byť byl každý z jiného koutu planety.

A tak jsem se po šesti letech vrátil zpět do Česka. Bohužel zdejší fakulta předškolní pedagogiky mi neuznala zápočet z Japonské vysoké a tak jsem začínal od nuly, od prváku. Bylo mi 22 a byl jsem nejstarší z celé třídy.
Byla to pro mě výzva. První týdny bylo těžké osvěžit si správně Češtinu.Občas mi dodnes do hovoru unikaly japonské nebo anglické výrazy.Byl jsem navíc navyklý na jiný výukový program a to aklimatizování bylo krátké. Naštěstí se mi vše povedlo zvládnout.
Na škole jsem si přivydělával překladem článků nebo doučováním Angličtiny. Také jsem se vrhnul do překladu titulků k Japonským filmům, většinou s homosexuální tématikou a dokonce čuchl i k titulkům k anime. Své školní léta jsem tedy prožil překvapivě v klidu. Jak se zdálo, bouřlivé chvíle jsem měl za sebou. Dokonce ani nějaké velké lásky se mi vyhýbaly. Sice jsem se občas krátce s někým scházel, ale to byly jen otázky týdnů. Jako kdybych ani ve svém životě nikoho nechtěl, pár vztahů jsem totiž záměrně sabotoval.
Roky běžely tak rychle a než jsem se nadál a párkrát otočil na prázdninách v Japonsku, držel jsem v ruce potvrzení, že jsem se stal lektorem...
Vystudovaný předškolní pedagok ale nikde neměl dveře otevřené, jak by se mohlo zdá. To, že jsem byl muž se příliš školkám, do kterých jsem se hlásil o pracovní místo nelíbilo. Byly to staré zkostnatělé ústavy. Nakonec se mi povedlo najít soukromou školku, specializující se na výuku jazyků a další privilegované možnosti spíše pro vyšší vrstvu a dobře platící rodiče. Se svou Angličtinou jsem neměl problém nastoupit prakticky hned. Kolektiv byl sice trochu starší, ale uvítali mě opravdu vřele. Kolegyně si ze mě rády utahovaly, že tam mám harém, jako jediný muž v této instituci. Ale rodiče tím byly nadšeni a i děti ke mě velmi brzy pocítili přátelský vztah, který ale musel obsahovat i jistý respekt. A tak se stalo, že jsem začal být v těch dětských očkách populárnější a "Pan učitel." byl prostě v kurzu.
Cítil jsem se skvěle, cítil jsem se na koni. Můj sen se konečně plnil a já věděl, že přesně tohle chci dělat. Učit ty nejmenší, nezkažené děti, které dychtily po vědomostech a braly je jako hru. Naplňovalo mě to. Ten první rok jsem si užil nejvíce toho příslovečného nadšení z práce, která mě bavila. A pak přišlo postupně probuzení, kdy jsem si začal uvědomovat, že být populární u dětí či rodičů ještě neznamená spokojený pracovní život učitele v mateřské školce. Právě tímhle jsem si zadělal na potíže.

Po prvním roce jsem si začal všímat, že mé kolegyně v práci si občas šuškají, když si myslí, že je neslyším a nevidím. Několikrát se vyjádřily v tom smyslu, že tak mladý chlapec by neměl být svobodný a že to vrhá špatné světlo na mou práci. Já vždy věřil, že můj soukromí život je jen můj a nijak mou práci neovlivňuje. Proč by taky měl. Ale neuvědomil jsem si, že jsem v jiné zemi. V zemi, kde pomluvy jsou silnější, než pravda. A já místo toho, abych lhal, přetvářel se či cokoliv jiného, abych zapadl a nevyčníval, jak se ode mně asi očekávalo jsem udělal osudovou chybu. Zamiloval se.