Duhový náramek - Kapitola 1

Horko nebralo konce. Stín se hledal tak těžce. Připadal jsem si jako husa na rozpáleném pekáči. Sotva jsem dohlédl pár centimetrů před sebe, jinak jsem si musel neustále clonit oči dlaní a vypadat tak, že salutuju. Nesnášel jsem horká, suchá léta. Nesnášel jsem rozpečená velkoměsta, ve kterých horko sálalo z každé strany a budovy. A přesto jsem byl tady. Praha, místo zaslíbené mnoha mladým, toužícím po lepším životě a dobré práci. Alespoň mi, Moraváci jsme to tak vždy viděli. 
I tohle město jsem nesnášel. Přelidněno, neustále do mě někdo šťouchal a vytoužený chládek u sochy Václava na koni jsem se ani nesnažil zabrat, byla tam podivná skupinka pánů v černé kůži a tvářili se…dost nebezpečně.  K tomu jsem odvahu opravdu neměl. Naštěstí to nenapadlo ani Katku, která horka zvládala mnohem lépe než já.

„Vidím to na pivo. Studené, orosené…hm?“
„Jo, souhlasím.“
„Fajn, tak utíkej, držím ti fleka.“
„Počkat, kdo tě pasoval na generála?“
„Někdo to dělat musí, Radime. Někdo musí být na tomhle zájezdu chlap.“

Zkoušela na mě ten svůj sladký úsměv, kterému podlehl už nejeden hlupák. Ale na mě to nezabíralo. Katka byla skvělá kamarádka prakticky už od základní školy, jen mě její povaha někdy…pěkně lezla na nervy. Hádat se ale nemělo smysl.

„Koukej, to je hezká fronta u toho stánku. Tak šupej, možná se tam třeba s někým seznámíš, nebo tě někdo přehne rovnou přes pult. Musíš být trochu průbojnější. Jinak si chlapa nenajdeš.“

Fronta u pivního stánku vedla snad okružní cestou až do Brna, ale co jsem zmohl. I já měl strašnou žízeň a dav kolem pódia už mě nebavil. Ani zdejší vystupující mi nic neříkali, byť to asi byly ikony komunity. Jen… já tak nějak do téhle homosexuální komunity zrovna nezapadal. A celý tenhle výlet do Prahy na duhový pochod byl čistě Katčin nápad. Já nikdy takové věci neuznával, neviděl jsem v nich nic dobrého. Podle Katčina častého spílání jsem prostě nebyl „správnej gay.“ Sprásknul jsem tedy ruce a zamířil do fronty na pivo. Věděl jsem, že se ta velká masa lidí ještě nějakou dobu nepohne. Neměl to být pochod? Od slova pochodovat?  Proč tedy všichni už přes hodinu smažili své mozky přímo na ostrém dopoledním slunci? Raději jsem se do téhle úvahy dál nepouštěl. 

Fronta na zlatavý chladivý mok byla opravdu nehorázná. Hýbala se hlemýždím tempem. Ale co bylo horší, přede mnou i za mnou samí muži. Byl sem sevřen v „teplých“ kleštích a nemohl jsem ven. Musel jsem jen nuceně sledovat, jak se páreček přede mnou snaží provádět prohlídku svých ústních mandlí i obsahu poklopce. A co se dělo za mnou jsem raději vědět nechtěl, ale neustále se odtamtud ozývaly věci typu: „Jsme na veřejnosti, nech toho, tam mi nesahej…“ 
Bylo mi to krajně nepříjemné. Nejspíš jsem…záviděl? Záviděl jsem jim, že tu mají někoho, s kým se můžou takhle ocumlávat, zatímco já přijel s hetero kamarádkou, která měla neustále potřebu mi najít chlapa. Ne že bych jí to měl za zlé, ale její snaha byla spíš kontraproduktivní. Vždy to dopadlo hůř, než kdyby se nesnažila vůbec.  Ale věděl jsem, že to myslí dobře, jen se mnou to nebylo zrovna jednoduché. Nebyl jsem prostě ten správnej gay.
Proto jsem byl minutu od minuty více frustrovanější, a několikrát dokonce chtěl z tohoto frontistánu vystoupit a okusit zase svobodu volného pohybu. Jenže… Katka by mi to dala pěkně sežrat. Nechtěl jsem být zbabělec. Proto, když už jsem se snad po třiceti minutách dostal ke kýženému vítězství a zastavil se konečně u stánku s pivem, kde na mě přišla řada, byl jsem nesmírně vděčný celému vesmíru, že tahle patálie končí. Než jsem ale stačil na dvě slečny za pípou zařvat svou objednávku, přes všudypřítomný hluk od podia, natáhla se kolem mého ramene k pultíku něčí ruka. Naprosto mě to vyvedlo z míry. Neměl jsem totiž kam uhnout a nedokázal jsem se ani otočit. Cítil jsem, jak se na mě natisklo čísi tělo a rozhodně bylo mužské. Někdo mnohem vyšší. Už jsem se odhodlával k nemilé poznámce, abych tohoto drzouta, který se jen natahoval pro své objednané pivo, správně poslal někam, když…
Nesmysl, to přece nemohl být…

Ty ruce. Poznal bych je kdekoliv. Velké ruce, světlý proužek na prsteníčku od snubního prstenu, který nebyl sundán asi tak dávno. Dva kožené náramky, které zdá se někdo pletl ručně. Struktura i barva, všechno jsem to znal tak detailně. Jakmile se jeho dlaň omotala kolem kelímku piva a trocha pěny mu stekla po prstech, všiml jsem si i toho pokrouceného malíčku, který nemohl skrčit. Byl to on. Ale jak…proč? Co by dělal tady v Praze? Co by dělal na Prag Pride? Nedávalo to vůbec smysl. Jakmile ruka zmizela, aniž by mě pivem nějak polil, úplně mi zatrnulo. Měl jsem snad úpal? Nebo jsem viděl jen to, co jsem vidět chtěl? Když jsem se konečně mohl otočit, jeho postavu jsem ztratil v davu. Nebyl jsem si tedy jistý a zůstal zírat na onen dav lidí za stánkem, dokud mě jeden z kluků, co stáli za mnou, neupozornil, že mi teplají piva. 
Copak bych mohl člověka poznat jen podle ruky? Nesmysl. Zase jsem si jen něco představoval. Popadl jsem tedy obě piva a vykličkoval z řady. Zamířil jsem zpátky za Katkou, které jsem pivo strčil do ruky s nepřítomným pohledem upřeným stále do davu.

„Co je? Vypadáš jako bys viděl ducha. Někdo se ti tam snad líbil?“
„Ne. Jen…jen jsem měl dojem, že jsem zahlédl někoho, koho znám z Javorníku.“

Pochod se konečně po další hodině zase kousek posunul a já na podivné vyvedení z míry a mé fantaskní představy dávno zapomněl. Katka mě po celou dobu rozptylovala otázkami na tělo, pak chtěla hrát nějakou hru na bodování kluků, která se nám vymstila, když jeden hodnocený zaslechl hodnocení a chtěl se s námi družit. Tedy…nejspíš jen se mnou, protože moje krásná černovlasá kamarádka ho ani za mák nezajímala. Jen mě bylo děsně trapně a…neměl jsem ani zájem? Ne že bych nechtěl poznat někoho nového, ale…. Nebyl jsem typ, co sbalí kluka na duhovém pochodu. Ani jsem neuměl flirtovat probůh! Nakonec chlapec uznal, že ode mě žádný vítr nevane a zkusil jít nabalovat dalšího. Trochu jsem si oddechl, přesto jsem měl na hrudi stále těžký kámen. 

„No tak, nevěš hlavu. Byl sice hezkej, ale moc rozumu nejspíš nepobral. Najdeme ti někoho lepšího. Někoho… koho když uvidíš, bouchne do tebe blesk, chápeš?“

Byl jsem romantik, to jo, ale na tohle jsem nikdy nevěřil. Tedy nedovoloval jsem si to. Ve všech těch filmech a knížkách o princích na bílém koni, o lásce na první pohled… připadalo mi to vždycky strašně naivní a hloupé. Přesto jsem ve skrytu duše možná toužil tohle jednou zažít.  
S Katkou jsme se dohodli, že zůstaneme ještě na jedno vystoupení a pak se zašijeme někde do hospůdky na dobrou večeři. Procpali jsme se na strategicky výhodné místo, odkud jsme dobře viděli a nikdo nás zezadu nemohl znásilnit a užívali si vystoupení nějakého mladého zpěváka, objeveného v nějaké televizní soutěži.  V jednu chvíli jsem se odpoutal od tohohle vystoupení a přejel očima dav. Ani nevím proč, prostě jsem si tohle chtěl zapamatovat. Jak říkala Katka, je nutné si utvořit vzpomínky, na které budu vzpomínat celý život. A byť jsem brblal sebevíc, že sem nechci jet, přesto jsem si tuhle událost chtěl pamatovat. Moje první Pride, moje první setkání s tolika lidmi stejné orientace. Rychle jsem očima bloudil po desítkách neznámých hlav a tváří a nejspíš se u toho blbě usmíval. Protože jsem si všiml, že mi úsměv byl vrácen. Jen na vteřinku jsem ho opět zahlédl. Vysoká štíhlá postava, tmavé tričko a sluneční brýle zachycené ve výstřihu. Ten nepatrný úsměv s pokynutím hlavy…  byla to snad jen milisekunda, než mi to došlo, ale okamžitě mi výhled na něj zastínil dav. Zmizel tak rychle, jak se objevil.  

„Jsem blázen?“
„Cože?“

Katka se na mě nechápavě otočila. Zase jsem tupě zíral do davu. Opravdu jsem si jeho tvář představil zrovna teď a tady? Protože se mi líbí? Protože ho vídám každý den, aniž bych ho znal? Protože je jeden z hlavních důvodů, proč se každé ráno těším vstávat a vyběhnout z domu na autobusovou zastávku. Protože vím, že tam bude. Tak jako každý všední den na lince 120, otevře ráno v půl sedmé dveře autobusu, nastoupím a usadím se hned vedle na sedadlo, tolik oblíbené důchodci. A celých těch 45 minut cesty do Jeseníku ho budu tajně pozorovat. Jeho ruce na volantu, na té velké řadící páce. To, jak jeho sedadlo nadskakuje a vrže, jako má postel, když na ní dělám nemravné věci. To jak komunikuje s cestujícími, kteří platí. Jak se sem tam usměje, jak pohlíží do zpětného zrcátka… všechny tyhle drobnosti jsem miloval a mohl bych o nich napsat knihu. 
Můj řidič autobusu. Jak trapné.

Co by ale takovej chlap dělal někde v Praze na Pride? Nemožné. Byl jsem si jistý, že v okresu jsme jen dva homosexuálové a panu Kersinovi už bylo přes padesát. Milý chlapík, ale moc jsme se nepotkávali. Proto tohle bylo naprosto vyloučené. V našem mini-okrese by se vědělo o každém, kdo je nestandardně na stejné pohlaví, tak jako se to vědělo o mně už v patnácti. Jen jsem fantazíroval, jako už hodně krát předtím, jaké by to bylo, kdyby byl Vlastimil, (díky bohu za jmenovky řidičů) opravdu na kluky a třeba by mě balil, pozval na oběd, přetáhl na zadních sedadlech…ó bože, radši nemyslet, co všechno jsem si o nebohém řidiči vyfantazíroval v mé choré mysli. Kolik rozhovorů jsem s ním imaginárně vedl, a ke kterým nikdy nedojde. Byl to strašně hezkej chlap. Mně se rozhodně líbil, i když nebyl takový ten profláknutý krasavec. Kolikrát jsem se přemlouval, ať za těch 45 minut cesty do práce, zkusím s ním prohodit pár slov, nějaké prosté konverzační věci o dopravě, počasí nebo podobné nezáživné hlouposti. Ale nikdy jsem neměl odvahu na něj promluvit, kromě pozdravu či věty: „Chcete drobné?“ kterou jsem pronášel koktavě a nedíval se mu do očí. Jako malej puberťák.  A to už bych měl mít ve 28 letech snad rozum. 

Když celá tahle duhová blbost skončila, skončili jsme i my…v hospodě, jak jinak. Zapíjel jsem svůj žal a utápěl osamělou dušičku v pivě. Co utápěla Katka, netuším, ale asi to umělo dobře plavat. K ránu jsem jí úspěšně dotáhl na naši ubytovnu, a padl mrtvý do postele. Ještě před usnutím jsem příliš přemýšlel, co mi tenhle den na Pride vlastně dal? K čemu to všechno bylo? Viděl jsem spoustu gayů, divně oblečených lidí, kteří se radovali z něčeho, co mi unikalo a dál? Na chvíli jsem měl strašně tíživý pocit, že je to celé pravda, že prostě nejsem v tomhle dobrej a chlapa si s takovou nikdy nenajdu, jak mi ráda Katka vyhrožovala.  Možná jsem prostě zbytečná existence, sám jako kůl v plotě, bez budoucnosti a perspektivy?   Stanu se tím starým dědulou, který bude chodit do klubů a lovit na tučnou výplatu mladé zajíčky?
Snažil jsem se všechny tyhle myšlenky zaplašit, ale znáte to, před spaním jsou vždy nejnaléhavější. Mozek vám promítá všechny chyby vašeho života, všechny držkopády, vše, za co jste se styděli a báli na to myslet. A já jen doufal, že usnu dřív, než se doberu ke svému zbytečnému narození. Vítej deprese.


Tak jako každý všední den jsem i dnes postával na zastávce číslo šest a čekal. Vše se vrátilo do starých kolejí, nic se nezměnilo. Léto pokročilo a horka už nebyla tak markantní, alespoň u nás na severu Moravy jsme měli příjemné letní teploty. Na víkendový Pride jsem se snažil příliš nevzpomínat. Kdokoliv se mě zeptal, jak bylo v Praze, má adekvátní odpověď vždy byla: „Fajn.“
 Spíše mě trápila horší věc. 
Už to byl týden, kdy Vlastimil nejezdil. Každý den jsem doufal, že ho opět zahlédnu za volantem autobusu, že mu zase rozklepanou rukou budu podávat drobné, které jsem schraňoval jen kvůli tomu, abych tu chvíli placení prodloužil. Minule se mě dokonce i dotkl, když sbíral koruny z mé dlaně.
Ale celý pracovní týden nic. Možná měl dovolenou? Snažil jsem se vyzvídat u nového řidiče, ale ten nic nevěděl.
Dnešní pondělí jsem však tiše doufal…

Zastávka se začala plnit pomalu lidmi. Vždy jsem chodil mezi prvními. Odpočítávat ty minuty do příjezdu autobusu mě bavilo. Poznal jsem ho na dálku. Číslo 120, má oblíbená linka.  Jakmile se konečně spoj zjevil z parkoviště, možná trochu okatě jsem vyhlížel, kdo že dnes řídí. A srdce mi poskočilo. Byl zpátky. Vysokou postavu Vlastimila jsem si nemohl splést.
Jen nebýt hloupě horlivý…jen zbytečně nespěchat, nedrmolit nesmysly…
Nechal jsem projít nejdřív důchodce, já slušně vychovaný hoch. Vyndal jsem si opět ty nejmenší drobáky a vstoupil do toho dopravního prostředku. Zvednul ke mně pohled a tak…tak podivně se usmál. 

„Domů?“

S tebou určitě! Naprosto jsem trapně zamrznul a zapomněl chápat slova a jejich význam. Upřel jsem na něj nejspíš dost tupý pohled. Ale ten úsměv…nikdy dřív se na mě takhle nedíval. 

„Třicet pět.“
„Jo…jo…peníze…“ 

Nevím, jak se mi povedlo půlku drobných upustit. Připadal jsem si jako úplný debil. Začal jsem se okamžitě omlouvat, jako kdybych mu právě zabil křečka. A pak přišla ta poslední rána z milosti…
Když jsem mu podával zbytek drobných, naše ruce se opět setkaly. A mě v tu chvíli praštilo do očí něco, co bylo ten den na Vlastimilovi jiné. Ten náramek…duhovej ná…náramek… duhovej s nápisem…s nápisem Prag Pride 2016. Duhovej, stejně duchovej, jaký se houpal ten den i na mém zápěstí. Reflexní náramek, blbost dostávající se při vstupu na Pride, kterou jsem ještě nesundal.

„Tohle je poznávací znamení. Duhovou nosí přeci jenom teplí, ne? Takhle poznáš, kterého chlapa balit.“

Katka měla možná pravdu. A já si v tu krátkou setinu okamžiku uvědomil, že jsem neměl tenkrát halucinace. Že tam opravdu byl. Něco nemožného. Ale z jakého důvodu…proč? Nemohl být přece taky…duhovej.

Trvalo mi dobrých pár minut, než jsem se vzpamatoval. Musela do mě šťouchnout francouzskou holí až nějaká důchodkyně, abych se hnul od pana řidiče. S nevrlou poznámkou, že ostatní chtějí jet taky domů a nevraživým pohledem jsem se rychle usadil na své místo hned na prvním sedadle, tak jako vždy. A tentokrát se dokonale snažil vtlačit do skla v okně. 
Stále mi však oči ujížděly na to fosforeskující duhové cosi…
Byl tam. Viděl mě nejméně dvakrát, možná víckrát. Neoslovil mě, díky bohu.  Mohl tam být třeba s kamarádkou, nebo…tak něco? Mohlo přece existovat několik důvodů jeho přítomnosti na pride. A to mě právě nesmírně užíralo. 
Když však zastavil v Žulové, kde si řidiči vždy dávali cigaretku a chvíli pauzu, všiml jsem si jeho pohledu k mému zápěstí.  
Hlavně se neptej, jak bylo na pochodu…hlavně to ne.

„Ještě že ty horka skončila.“

Nebyl jsem si jist, jestli to byl nějaký náznak, nějaké připomenutí té Prahy…jak jsem to měl k sakru poznat? Podle Katky mi chyběla naprosto iniciativita, asertivita a všechny podobné věci. Byl jsem jen ušlápnutá nezajímavá myška. Ale i myši umí kousnout.

„Já teplo rád.“

Poprvé za ty dlouhé týdny jsem s ním navázal přímý a drzý oční kontakt. Neuhnul jsem. Nevím, kde jsem k tomu sebral odvahu. Byť to byla trapná a hloupá poznámka, snažil jsem se kilometrovou oklikou přiznat, že jsem na kluky a desetikilometrovou oklikou se zeptat i jeho, zda raději bimbasy.
Ale to by nepoznal ani věštec. Překvapivě ale Vlastimil zareagoval po svém.

„To věřím. Třeba…teplé pivo.“
„Raději kafe.“
„Dobře, končím v sedm.“

Fajn…fajn?
Moment…proč mi říká v kolik končí? Já si zrovna smluvil rande, aniž bych o tom věděl? Zůstal jsem na něj nechápavě zírat. Bylo vidět, že jsem náš kratičký rozhovor zřejmě nepobral. 
Rozesmál se tomu a naklonil se přes dvířka řidiče více do uličky, tedy blíže ke mně. Úplně jsem strnul.
  
„Jsi vážně roztomilej…. Dobře tak jinak. V sedm, u Zourka.“

Než jsem se stačil nadechnout a něco vykoktat, otevřel přední dveře a nechal do autobusu postupovat další nával cestujících. A co tomu čert nechtěl, vedle mě se usadila babička a znemožnila mi tak jakoukoliv komunikaci s Vlastimilem. 

Radim: On…on mě asi pozval na rande.
Katka: ???
Radim: Jak se pozná pozvání na rande?
Katka: Ty seš debill!!!!  

Další zbytek cesty jsem se snažili s Katkou, sedící věčně na Facebooku přijít na to, zda mě pan řidič opravdu pozval na rande do místní nové hospůdky.