Konečně poprvé v dějinách jejich chudé země měli za kým jít, měli vzor, který mohli následovat. Události v údolí ztraceného království Sarhat spustily vlny revoluce i v západním království. Všichni lidé toužili spatřit toho, kterému byl svěřen do péče drak. Hrdinu nového věku.
Ale Aris byl všechno, jen ne hrdina. Byl to mladý muž zmítaný žalem, touhou po pomstě a ničení. Nedokázal odpustit východnímu ani jižnímu království. Jeho krev vřela touhou, všechno tohle zničit, protože právě touha po moci, strach a podobné emoce stály jeho otce život. Jakmile království Sarhat oplakalo své mrtvé, Aris se rozhodl jednat. Něco uvnitř něj ho hnalo stále kupředu, aniž by si uvědomil, jak špatné to může být. Pět dní oplakávání, které strávil Aris naprosto sám, ve vypálené pustině, kde se dříve rozprostíraly nádherné lesy. Jediný, kdo pocitům uvnitř jeho duše a srdce rozuměl, byl jeho drak, který se vždy držel poblíž.
„Proč…proč jsou lidé takoví, Raeusi?“
Pro draka to však byla velmi těžká otázka, na kterou nedokázal odpovědět. Proč se lidé zabíjejí pro malichernosti? Proč válčí a ničí? Když se na něj jeho přítel obrátil a setřel poslední slzy, byl si drak vědom, že ten malý chlapec Aris je definitivně pryč. Hodlal ale následovat svého druha, kamkoliv.
Aris se rozhodl, že ukončí tohle válčení, trápení, zabíjení a ničení. Když lidé budou žít svobodně, jako v jejich údolí, bez uzurpátorských vládců, samy se rozhodnou, jak naloží se svou zemí. Aris se rozhodl již se dále neschovávat. Nekrčit se pod rouškou tajemství. Nyní měl spolu se svým dračím přítelem moc, něco změnit a nedovolit, aby další, hodní lidé, kteří si nepřáli konflikt, umírali zbytečně. To byl začátek konce.
Mnoho starších království Sarhat se snažilo přimět mladého hocha, aby se stal novým vůdcem jejich národa a převzal tak místo po svém otci. Vždyť s takovým vůdcem by se Sarhat stalo jistě právoplatným královstvím, které by museli ostatní země respektovat. Ale Aris tuto možnost okamžitě odmítl. Nechtěl se stát vládcem, chtěl svět zbavit takovýchto zbytečných vládců. Trval tedy na tom, aby ztracené království Sarhat nezůstalo v moci jen jediného muže, ale sestavila se rada starších a moudrých, ve které měli zastoupení všichni obyvatelé tohoto svobodného království.
Pět dní vyčkával a truchlil s ostatními, než už dál nemohl. Nedokázal utišit tu touhu po pomstě.
Oblékl si pevnou koženou zbroj a nasedl na svého draka, pak vyrazil měnit běh dějin.
Východní království bylo už tehdy v chaosu. O trůn se začali po králově smrti rvát místní šlechtici a každý chtěl utrhnout ten největší kus. S nějakým protiútokem vůbec nepočítali.
Aris sice nebyl příliš dobrý řečník, nevěděl nic o válčení či strategii, ale jeho charisma a pravda jeho slov, ten den zapůsobily, když i s Raeusem přistál na hlavním nádvoří východního království. Zprvu se stal jeho cílem hrad se šlechtou, který bez milosti Raeus zničil. I drak toužil lidi potrestat, za jejich hloupost. Prostý chudý lid však Arise na obrovském drakovi vnímal jako spasitele. Provolávali mu slávu, protože věděli, že se vše změní.
Aris s Raeusem usmrtili všechny šlechtice, kteří se odmítli vzdát. Jejich osobní gardy lehly popelem, jako celá spojená armáda v údolí, před pěti dny.
I zde byl Aris požádán, aby se stal vládcem východního království Ilan, aby vedl chudý zbídačený lid k novým zítřkům. I zde však odmítl a po vzoru ztraceného království Sarhat stvořil demokratickou vládu, sestávající z rady starších.
Jezdec na draku byl opěvován ve východním království jako spasitel. Ovšem ani zde se Aris nedokázal usadit. Dva týdny zůstal, neustále po boku svého draka. Jedli spolu, spali spolu, Aris už prakticky Raeuse neopouštěl a oba dva si dokonce rozuměli beze slov. Ale Aris nedokázal jen tak nečině sedět. Něco ho hnalo kupředu, něco, co mu nedávalo klidu. Čeho chtěl dosáhnout, nebylo jasné. Sám to také nevěděl. Kde bude jeho cesta končit, nemohl ani odhadnout. Přesto po dvou týdnech vyslyšel prosbu několika uprchlých otroků z jižního království Nurui a opět oblékl svou zbroj a vydal se se svým drakem na cestu. Rozhodl se, že nedovolí, aby dál nebozí otroci jižního království trpěli pod biči svých pánů.
I v jižním království Arise i Raeuse čekalo dobré uvítání. Otroci se bouřili, ale neměli dostatek síly, aby svrhli svého krále. Aris i zde neměl slitování s vojáky a těmi, kteří usilovali o jeho život nebo se mu postavili na odpor. Každá bitva ho zocelovala ještě víc. Každou se učil. Krutovláda krále Niuse I skončila během několika dní. Otroci byli konečně svobodní. Dvě velké revoluce ve dvou královstvích, a to během několika dní. Arisovi a jeho drakovi se nemohlo nic postavit do cesty.
Ale Arisovi to klid do duše nepřineslo. Spíše naopak. Nyní už neměl, kam dál putovat. Pomstil se oběma vládcům, kteří způsobili smrt jeho otce, osvobodil tisíce nebohých, proč tedy z toho nedokázal mít radost? Jeho duše jako by byla prázdná. Několik týdnů setrval mladík přímo u moře a rozjímal, co je vlastně jeho posláním, než upřel svůj zrak i k západu království. Místní král i všichni mocenští pánové se však zalekli revoluce, báli se, přijít o své bohatství i životy, a tak se rozhodli místo odporu raději s ostatními královstvími jednat v míru.
Co se to vlastně Aris snažil vytvořit? Sjednotit všechny království do jedné…země? Nebyl si tím jistý. Netušil ani, proč mu tenhle způsob připadal správný. Ale zbývalo mu ještě severní království, které po celou dobu nepokojů mlčelo. Nevysílali posly, dokonce i obchod se na chvíli se severní zemí sněhu a ledu zastavil. Aris věřil, že severní království je příliš daleko, než aby se pletlo do záležitostí ostatních království. Jak moc se tenkrát zmýlil.
Severní království známé svými chrabrými hrdiny, písněmi a legendami se však nestáhlo z dění ve světě, kvůli strachu. Království, které mělo draka dokonce v erbu, však živila po staletí pověst drakobijců. Před stovkami let draci však vyhynuli. Zda v tom měl vliv i přehnaný lov severního království nebylo jisté. Poslední drak na světě…
Král Branh zatoužil mít tuto trofej ve své síni slávy. Opět obnovit tu legendu drakobíjců a stát se nejslavnějším králem severu za posledních pět set let, tím, že skolí draka. Nezajímala ho politika ostatních království, ani revoluce, která v nich proběhla. Netruchlil ani po svém hloupém otci a svém sestře. Byl to typ muže, který dokázal vidět svou šanci na ovládnutí celého světa. Stačilo se jen zbavit onoho draka.
Už při napadení východního království svolal ty nejlepší kováře v zemi a nakázal jim, vykovat zbraně podle starých, již dávno zapomenutých postupů, které by dokázaly prorazit tvrdé dračí šupiny. Svolal si také ty nejudatnější bojovníky, kteří by prokázali svou odvahu v boji s drakem. A pak už zbýval uskutečnit jen jeho dokonalý plán.
Tajně nechal kolem hluboké ledové propasti rozestavět skryté střílny a katapulty, schované v ledu a sněhu. Po celé délce propasti rozmístil ty nejlepší střelce a bojovníky a vybavil je těmi nejtvrdšími zbraněmi, které kováři dokázali ukout. Zbraněmi, které jistě dokáží prorazit dračí šupiny. Vše bylo nachystáno na královu léčku.
Aris a Raeus se po pár týdnech u moře vrátili zpět do údolí ztraceného království. Války na světě utichly, tak jako všechny další konflikty všech zemí. Nyní měla království samostatnou volenou vládu, spolupracovali spolu a vše se zdálo být dokonalé. Vymícení válek a sporů mezi zeměmi, to by si přál i Arisův otec. I království Sarhat vzkvétalo a stalo se centrem obchodu. Pak však přišla zima a mír náhle skončil.
Král Branh s hrstkou svých hrdlořezů schválně napadl několik vesnic na severu východního království. Byl to rychlý nečekaný útok, který měl vyprovokovat draka ochránce a jeho pána. A tak se i stalo. Jakmile se Aris o útoku dozvěděl, hned se hodlal vydat na cestu do severního království a ukončit i tamní krutovládu a zlou krev, jednou pro vždy, tak jak to udělal u ostatních království. Ale jeho dračí přítel poprvé zaváhal. Nevěděl přesně proč, ale na sever se mu příliš nechtělo. Jako by tušil nebezpečí i to, co je tam čeká. Přání svého přítele však uposlechl a oba dva se vydali na sever.
Aris nejdříve chtěl usmrtit ony nájezdníky, kteří měli na svědomí vyplenění několika bezbranných vesnic. Sledoval tyto nájezdníky až k hluboké ledové propasti, kde však oba padli do léčky.
První přišly sítě, které se omotaly kolem dračích nohou a chtěly ho stáhnout k zemi. Ale ty nebyly dost pevné a draka to jen rozzlobilo. Raeus však byl přesvědčen o své nezranitelnosti. Jeho šupiny byly tak tvrdé, že jimi nepronikla žádná lidská zbraň. Ale co zbraně, vykuté podle starých návodů a receptů čarodějů? Proto Raeus ani neuhnul, když viděl letět první obrovský šíp. Byl si jist svým brněním.
Jeho jistota však tentokrát nebyla na místě. První šíp se přesně zabodl do jeho hrudi, hluboko do masa a drakův řev byl slyšet na kilometry daleko, odrážejíc se o ledová skaliska. Aris nechápal co se to děje, snažil se svému drakovi pomoct, nutil ho, aby okamžitě vzlétl výš, aby unikli této pasti, ale bylo již pozdě. Když drakobijci zaznamenaly jeden úspěch, jejich touha po dračí kůži a šupinách byla mamonem, který je hnal kupředu i přes strach o vlastní životy. Další šípy na sebe nenechaly dlouho čekat. Překvapeného a zraněného draka tak nechali padnout do propasti.
Aris se ze všech sil snažil šípy z draka vytáhnout, ale byly příliš hluboko. Snažil se svého přítele zachránit, prosil ho, sliboval, ale drakova mysl se rychle vytrácela pod náporem desítek šípů. Příliš spoléhal na svou nezranitelnost, příliš věřil v sebe…a nyní ho čekala smrt. Ale věděl moc dobře, že svého milovaného sebou vzít nemůže, nechtěl jeho smrt. Zde se museli jejich cesty rozdělit. Z posledních sil otočil Raeus svou velkou hlavu, aby se omazlil o chlapcovu tvář. Nevědom si toho, že ho nejspíš trochu pořeže v obličeji. Bylo to poslední gesto, výraz lásky, přátelství a oddanosti a také jeho přání, aby Aris žil. Hned poté popadl do zubů jeho plášť a vyhodil ho ze svého hřbetu na skalnatý převis. Viděl, jak po něm mladý hoch natahuje své ruce, jak ho odmítá nechat jít. Viděl v jeho očích slzy. Raeus ho nechtěl opustit. Ale neměl na vybranou. Nebo snad…ano?
Raeus se rozhodl však bojovat až do konce. I když nemohl ovlivnit svou smrt, mohl alespoň…zachránit něco málo ze své duše. Aby poslední drak na světě úplně nezmizel.
Použil proto všechnu svou magii, kterou mu svěřil čaroděj před mnoha lety, použil všechnu svou zbývající sílu, aby oddělil část své duše i srdce do mnohem menší formy.
„Znovu…znovu se setkáme…“
Jeho poslední slova, která Aris slyšel ve své mysli, než zavládlo ticho a prázdno. Neutichající pláč a bolest ze ztráty přítele, se kterým byl spojen, to vše Arise dusilo. Jeho runy na hrudi naposled zlatě zazářily, než úplně vybledly. Spojení bylo pryč. Arisova duše i srdce najednou byly prázdné, již neslyšel Raeusův hlas.
Drakovo tělo dopadlo s duněním na dno ledové propasti již bez života. Hned poté se začalo pomalu měnit ve zlatý prach, který vítr odnášel na svých křídlech neznámo kam. S těla draka nezbyla ani šupina, což jistě nepotěšilo drakobijce, kteří doufali v úžasnou trofej, kterou by se mohli pyšnit.
Když všichni sestoupili do propasti, nenašli po drakovi ani stopy, měli však dračího jezdce. Zlomeného chlapce, který v agonii bolesti přišel o své vědomí. Přeci jen měli jistý druh trofeje, kterou bude jejich král potěšen.
Král Branh nechal Arise uvrhnout do vězení. Rád ho ukazoval jako loutku, aby se mohl chlubit, jak porazil draka i jeho pána. Svět se najednou změnil. Branh okamžitě zmobilizoval svou armádu a zaútočil na východní království, které bylo prakticky bez obrany, jelikož nemělo již žádnou armádu. Bylo snadné ho obsadit a království připojit k severu. To stejné udělal i s jižním královstvím, kde se mu postavili jen otroci, nevycvičení k boji, bránící svou novou zem. I tu snadno dobyl a připojil jí ke svému území. Východní království nikdy žádnou pořádnou armádu nemělo. Byli to obchodníci, řemeslníci a moudří učenci. Proto i jejich království padlo do rukou tohoto dobyvatele velmi snadno. A jeho zrak se obrátil na konci jeho tažení na údolí a království Sarhat. Pro výstrahu světu okolo, pro výstrahu zemím, které připojil do své obrovské říše, nechal království Sarhat vypálit do základu, jako sídlo revolucionářů. Historie se znovu opakovala. Nikdo nesměl však tentokrát přežít. Ani žena, ani dítě, nic! Král Branh se tak stal dobyvatelem, sjednotitelem všech zemí a jeho vláda a moc byly neomezené. Bez draka a jeho jezdce nebyl nikdo, kdo by se mu dokázal postavit, kdo by se zastal trpícího lidu. Naděje ze světa zmizela, spolu s posledním drakem.
A tak nastala nová éra království pojmenovaného Branthorn, které zabralo území všech ostatních království a vesnic a stalo se tak největším královstvím všech dob.
Dlouho jsem teď nečetl, vlastně je to moje první přečtená kapitola na novém webu :D už se těším, až si najdu trochu času i na další kapitoly a povídky, jen tak dál :)
OdpovědětVymazatTvůj věrný čtenář Kuchta ;)