Kapitola 06

Vyběhl jsem všech těch tisíc schodů k našemu bytu, protože jsem se nechtěl zdržovat výtahem. Potřeboval jsem vybít nějak tu energii a setřít si ten rozjásaný výraz z tváře. Vběhl jsem tedy do bytu jako vichřice. Málem porazil matku, která nesla kávu a otec jen zakroutil hlavou a pronesl něco ve smyslu "ach ty děti". Zapadnul jsem do svého pokoje kde jsem padnul na znak do postele a začal svůj smích dusit polštářem.

Takže už je jasno. On mě vážně pozval na rande. M.K....ne vlastně už Marek. Já tomu nemůžu uvěřit. Připadal jsem si jako ve špatném americkém filmu o lásce na první pohled. Takové věci se přeci nestávají ve skutečnosti nebo ano?
A co teprve když jsem si vzpomněl na ten polibek....stále mě z něj brněly rty. Přejížděl jsem si je prstem a přemýšlel, že do soboty mám dva dny. Navíc se blížil konec prázdnin a to mě značně deprimovalo. O čem s ním budu na obědě mluvit? Proboha...až teď jsem začal chápat. Co když mě pozve i na večeři? Nebo na sex? Samozřejmě že řeknu ano. Co si budeme povídat. Vždyť mi bude teprve 18 a moje hormony jsou značně...ehm....sjel jsem pohledem dolů do svého klína a zaklel. Asi jsem chtěl říct značně nevybouřené, to je to správné slovo.
Hlavně ať ta stará drbna nic mámě nepoví, jinak nevím jak bych to vysvětloval. Zatím se mi to dařilo skrývat před našima. Vzali si totiž do hlavy, že když tolik času trávím se Simčou tak spolu chodíme...což bylo sice dobré pro mne....ale co až se tohle provalí?
Ne, nechtěl jsem na to myslet. Možná jsem byl bláhový. Ale kdo je zamilovaný nikdy nemyslí na to špatné co může nastat. Říká se tomu vidět svět růžovými brýlemi.
Ano takové problémy budu řešit až nastanou, do té chvíle si chci jen užívat.
O, bože že ale umí sakra dobře líbat. Já chci ještě.
Rychle jsem vyštrachal mobil a už žhavil Simče SMS aby se okamžitě dostavila, že je to otázka života a smrti.
Pak mi padl zrak na tu knihu od paní Kajerové...kdyby jste věděla...ale raději ani ne, to by bylo taky zle. Co oči nevidí to srdce nebolí že ano.

Simča se přihnala rychlostí blesku a obsadila mi moji pohovku. Koukala na mě jako u vytržení, protože nevěděla co si myslet. Tvářil jsem se schválně jako na vlastním pohřbu, takže už volila utěšující tón když jsem na ni vybafl že mám v sobotu s Markem rande. Chvíli nevěděla jestli mi to věřit nebo se mi vysmát, ale když jsem ji povyprávěl jak to bylo tak jen otevřela pusu a vytřeštila oči.
"To jako fakticky fakt"?

Oba jsme se rozesmáli. Byl jsem tak šťastný, protože jsem se měl s kým o své štěstí podělit, což byl krásné. Simča mi předala gratulaci a jen mě poplácala po zádech.
"Takže náš Adámek má konečně vytoužené rande jo? Stejně by mě zajímalo jak se ti to povedlo ho klofnout".
"Hele jaké klofání? Vždyť já jsem v tom naprosto nevině, já nic".
"Jistě já nic, já muzikant co"?
"Správně. Ale co si budem povídat, mám strach".
"Z čeho ty hluponi? Vždyť se ti právě plní sen tak jásej a přestaň všechno tak strašně řešit. Jsem si jistá že to dopadne dobře".
Ano taky jsem v to doufal. Musí to dopadnout dobře. Simča mi pak ještě chvíli vyhrožovala, že jestli mu ji nepředstavím tak mě zakousne zaživa. Sice mi to bylo trapné, ale souhlasil jsem. Popravdě, neměl jsem na výběr.
"A víš vůbec kam tě pozve"?
"Ehm...já se nějak zapomněl zeptat".
Dostal jsem malý pohlavek. "Copak takhle se chodí na rande, když ani nevíš kam? No styď se".
"Dobře, dobře...já se stydím. Ale asi to má být překvapení".
Sám jsem byl moc zvědavý na to kam mě pozve. Ale ať už to bude kamkoliv já to stejně nebudu vnímat, já budu jen zamilovaně koukat na něj.
"Simi víš že naši si myslí že spolu chodíme"?
Simča se začala tak bodře smát až jsem myslel kdo ví jaký vtip jsem zrovna nepronesl.
"Já a...a tvoje holka? No to potěš teda".
"Nevím co je na tom tak směšného".
"To bude teprve legrace až přivedeš toho svého spisovatele k rodinné večeři. Úplně si to umím představit. Mami, tati tohle je moje holka...teda kluk".
"No nevím, to asi legrace nebude. Musím se tomu raději vyhnout dokud to půjde".

Další salva smíchu následovala. Jen se mi směj, ale já mám vážně problém. Musím Markovi jasně říct, že pokud pro mě má jezdit tak raději ať zastavuje o kus dál. Je to trapné, vždyť neděláme přece nic špatného, teda zatím...ale stejně, čím později se to naši dozví tím líp.
Zatím jsem se rozhodl je nechat v té lži ala Simonka moje přítelkyně.

--------------------------------------------------------------------------------------------

Nastala sobota. Vstával jsem schválně brzo, abych se stačil připravit. Rodičům jsem řekl že jdu na oběd s kamarády ze školy, takže byl klid. Navíc se u mě zastavila Simča s pomocnou rukou. Asi hodinu jsem se snažil vymyslet co si vezmu na sebe. Simča se většinu toho času klátila na pohovce a pořvávala na mě že jsem horší jak ženská.To byla její neocenitelná pomoc vážně. Ale co jsem měl dělat? Za prvé jsem nevěděl kam mě Marek vezme, takže jsem nevěděl ani co na sebe abych nevypadal jako hlupák. Věděl jsem že Marek má narozdíl ode mne vkus a potrpí si na drahé restaurace. Ale taky je hravý a klidně by mě mohl vzít i na závody motokrosu, kdo ví. Vždyť o něm skoro nic nevím.
Za druhé...i kdybych věděl kam mě pozve, byl jsem tak nervózní, že jsem se nedokázal rozhodnout. A za třetí, co si budeme nalhávat, chtěl jsem udělat dojem. Ano Marek je vždycky tak elegantní a sexy a já si připadám jako šupák. I když to možná bude od kluka znít divně, prostě jsem se chtěl líbit. Co je na tom špatné?
Nakonec se nám povedlo s módní policií v podobě Simonky najít něco odpovídajícího mému vkusu, aby se to hodilo jak na romantický oběd tak i ke žvejkání hranolek u Číňana.

Musel jsem uznat že mi to vážně sekne a to jsem vůbec nebyl takový egoista nebo narcis.
Musel jsem Simče poděkovat, ale ona mi sdělila že to nebylo zadarmo a že chce, abych z Marka vyloudil podpis.
Jen jsem pozvednul obočí. Dobře na tom není nic těžkého. Když ho hezky poprosím tak snad se slituje.
Jenže Simča se zaksichtila a mě přeběhl mráz po zádech. Protože jsem tenhle výraz znal moc dobře.
"Hlupáčku. Ten podpis nebude pro mě. Já chci ten podpis vidět na tobě chápeš"?
"Jsi perverzní, vážně. To si děláš snad srandu ne"?
"Ani omylem Ady, hezky se necháš podepsat a abys viděl že jsem nelítostná, ruka se nepočítá jasné"?
"Ale..."?
Vytřeštil jsem oči. Ona to myslí vážně? Vždyť to...Simonko tohle po mě nemůžeš chtít.
Raději jsem nesouhlasil, protože bych nedokázal udržet před Markem ruměnec. A to mám jako udělat jak? Říct mu vem si fixu a já se svlíknu? To je ...ne prostě to vyženeme z hlavy a nebudeme na to myslet. Ano tak správně, nic jsi neslyšel a Simča je husa. Ano správně.
Ale ona věděla že mi ta představa nedá spát. Znala mě až moc dobře. Poslal jsem ji někam, abych se trochu uklidnil. Jen se tomu rozesmála.
Blížilo se poledne a já byl jako na jehlách. Marek se tu každou chvíli objeví a pak...ano číhal jsem z okna a jakmile jsem viděl ten jeho stříbrný koráb silnic okamžitě jsem vyrazil ven. Nemůžu ho nechat jít dovnitř, ještě by mi udělal ostudu, nebo se mě snažil zase líbat jako minule. Ne že by mi to tak moc vadilo, na jeho polibek jsem se těšil celé dva dny, ale nemusel to dělat před našim panelákem.
Když jsem ho viděl jak vystupuje, ve sportovním upnutém tričku a džínách málem se mi podlomila kolena. Chtěl jsem k němu doběhnout a povalit ho na zem...ale zavčasu jsem si uvědomil, že to by byla blbost, proto jsem jen k němu pomalu došel a snažil se moc nezírat. Sjel mě pohledem a pak se usmál. Otevřel mi dveře, ale schválně se postavil mezi ně, abych se o něj při nastupování musel otřít.
Dobře srdce jsem měl v kalhotách už jen z toho letmého dotyku a vsadím se o krk že on to věděl.
"Moc ti to sluší Adame".
"Díky. Kam jedeme"?
"Hm...kam? No ke mě přeci".

Zalapal jsem po dechu, protože jsem mu na vteřinu opravdu uvěřil a zrudnul. To ho velice pobavilo tak se začal smát tím svým sametovým hlasem.
"Takové vtípky si odpusť nebo si vystoupím".
"Ale no ták, přece se nebudeš zlobit, chtěl jsem jen vědět co bys odpověděl".
"Co? Poslal bych tě do prdele".
"Do té tvojí? Velmi rád".
Vážně jsem šahal na otvírání dveří, protože takové sexuální narážky si přeci nenechám líbit, nebo jo? A navíc jsem vypadal jako velké rajče, takže mě jasně odzbrojil a já nevěděl už jak mu odseknout. Ale dveře jen klaply jak je centrálním zamykáním ten prevít zajistil.
Hodil jsem na něj výhružný pohled. Propaloval mě pohledem až jsem se bál že moji nadávku vážně vezme doslova a do písmene.
"Moje červená Karkulka mi chce utéct? To není hezké, zvlášť když jsem tě pozval na schůzku".
"Ano chce, protože vlk ji chce sežrat, nebo ji udělat horší věci. Otevři nebo ...".
"Nebo co? Začneš křičet? Nejsme v nějakém hloupém filmu Adámku". Nenáviděl jsem když mi někdo říkal zdrobnělinou jména. Dovolil jsem to jenom Simče. A to že mě tak nazval mě rozčílilo.
Asi poznal že si hraje z ohněm, proto se najednou začal tvářit jako beránek a naklonil se ke mě.
"Něco mi stále dlužíš od minula. Je na čase si to vybrat".
Nehodlal jsem spolupracovat. "Nevím o čem to mluvíš".
"O tomhle"... S tím se vrhnul na moje rty a začal mě jemně líbat. Chvíli jsem se ho sice snažil odstrčit, ale pak jsem jen rezignovaně vzdych a polibek mu oplatil. Nešlo to jinak. Jen se na mě zářivě usmál a já věděl že ten parchant už ví jak na mě.
Abych nevypadal hloupě s tím svým připitomělým spokojeným výrazem rozhodl jsem se svou otázku opakovat.
"Kam teda jedeme? Nebo jsi se rozhodl mě unést na pustý ostrov a tam mě zotročit"?
"Máš skvělo fantasii Adame. Líbí se mi to".
No fajn tak jsem se zase nic nedozvěděl. "Jsi mistr v neodpovídání na otázky víš to"?
"Opravdu? To jsou léta praxe".
Nemělo cenu dál se vyptávat kam že jsem to byl právě unesen, jen jsem v klidu seděl a nechal bych se odvést i do pekla, kdyby to Marek shledal vhodným. Ano...je konec...moje svobodná vůle byla zlomena.
Ale tak lehko se nevzdám.

-------------------------------------------------------------------------------------------------------

Přísahal jsem si že tak snadná kořist nebudu a jestli mě Marek vezme k sobě, bude jasné co po mě chce, s čímž bych se asi nesmířil. Nevím jestli bych souhlasil, ale on by mě určitě dovedl přesvědčit. Ale následky by byly hrozné a bylo by mi mizerně. Naštěstí se tak nestalo.
Marek mě vzal do příjemné a útulné hospůdky, což příliš neodpovídalo jeho vkusu. Nestačil jsem valit oči. Ale musím uznat že měl pravdu a skvěle tam vařili. Tak skvěle jsem se už dlouho nenajedl. Až jsem se bál že to moje kalhoty nevydrží a švy povolí. Celý oběd jsme si příjemně povídali a já se dozvídal další a další zajímavosti o mém spisovatelském idolu. Taky jsem zabruslil na téma nová kniha. Začal záhadně mlžit, což mě celkem pobavilo. Měla vyjít už za pár měsíců, ale Marek řekl že vydání asi odloží. Koukal jsem na něj jako vyoraný.
"Proč? Já se tak těšil".
"Vážně"? Probodával mě pohledem, takže jsem raději sklopil zrak.
"Ty v sobě moji fanynku nezapřeš co"?
Znělo to možná až moc ledově. Nechápal jsem proč mu to vadí.
"Co je na tom špatného? Nikdy jsem se netajil tím že mám tvoje knihy rád. Nevěděl jsem že ti to vadí".
"Omlouvám se, nechtěl jsem aby to tak vyznělo. Jen někdy...už toho mám plné zuby".
Chápal jsem ho, být slavný je asi občas dost těžké. Proto jsem na to jen pokýval hlavou. Vyhledal na stole moji ruku a sevřel ji. Bylo to zvláštní gesto. Poprvé za nějakou dobu nevypadal tak rozverně, ale tak jak jsem ho znal z obalů knih, velký M.K se vrátil.
"Chtěl bych tě vzít ještě na jedno místo pokud souhlasíš".
Jen jsem souhlasil. Když jsme vycházeli z restaurace znovu mě chytil za ruku. Bylo to takové nenadále že jsem ucuknul. "Jsou tu lidi".
"No a"? Bylo mi jasné že vysvětlovat mu něco nemá cenu. Ale zdálo se že se nepoučil a zkusil to znovu. Když jsem i podruhé ucuknul asi ho to naštvalo, protože mě našťouchal do nějaké uličky s kontejnery a začal mě divoce líbat, asi jako satisfakci. Nechápal jsem co dělá, takže když se odtáhl jen jsem se zašklebil. "Takže tohle je to místo co jsi mi chtěl ukázat"?
Zasmál se a přitáhl si mě až těsně k sobě. Došla mi slova a tak jsem se jen oddal dalšímu polibku a v hlavě se mi zatemnělo. Když se protlačil jazykem do mých úst už jsem neviděl temno, ale spíš hvězdičky. Nechal jsem ho, protože jsem to sám moc chtěl. Cítili jsme oba to mocné vzrušení. Ale nakonec se přeci jen odtáhl a chytil mě za ruku, tentokrát pevně a vyvedl mě k autu. Bylo mi trapně. Zjistil jsem že to udělal schválně aby mě odzbrojil a abych mu tohle dovolil. Ty pokrytče jeden.
Když jsem s ním seděl zase v autě vyjeli jsme kousek za prahu. Tady jsem to vůbec neznal, takže jsem mu byl vydán na milost. Kdyby chtěl mohl mě zatáhnout někde do lesíka...ne na to nemůžu myslet. Jeho ruka mi přistála na stehně. Bylo to tak klišovité až to snad ani pravda nebyla.
"Řadící páka je vedle".
"Já nehledám řadící páku".
Jen na mě hodil svůdný pohled, já se však už úplně dopálil a po ruce ho klepl. Začal si ji foukat jako malý. "Radši se věnuj řízení, nerad bych skončil někde ve stromě".
"Ty mi tedy důvěřuješ".
Marek zaparkoval nedaleko velké kamenné brány. Nechápal jsem co tu děláme. Byl to hřbitov. Že by měl Marek takovou divnou úchylku? Začal jsem se bát.
Ale on mě vytáhl z auta a znovu si přivlastnil mou dlaň.
Dobře nepopírám, nebyl jsem sice posera, ale hřbitovy mě tak nějak už od útlého dětství děsily. Nevím proč, nebo kde jsem k tomu přišel. Prostě jsem je neměl rád a jasně to Markovi dal najevo.
"Důvěřuj mi Adame". Nechtěl jsem, ale měl větší sílu než já, takže mě tam odtáhnul.
"Já vím že to vypadá divně, ale prosím nemysli si nic hrozného".

Ne? A co si mám sakra myslet, když mě vede při prvním rande na hřbitov?
Ale hned jsem poznal svůj omyl. Marek sice prošel bránou, ale nesměřoval na hřbitov spíš dál cestičkou dolů. Když jsem pochopil kam mě to vede jen jsem úžasem oněměl. Byl to krásný velký park, zalitý slunečními paprsky, se spoustou romantických laviček a s malou fontánkou ala sousoší uprostřed. Ale on mě vedu dál, až na konec toho parku, odkud byl nádherný výhled na Prahu. Posadili jsme se na lavičce a já už chápal proč mi to tu chtěl ukázat. Bylo to úchvatné. Nejsem zrovna nějaký mega romantik, ale takhle nějak jsem si představoval romantickou první schůzku.
"Líbí se ti tu"?
"Ano, je to nádhera".
"Chodím sem moc rád. Je tu ticho a klid. Občas sem chodím i psát".
To mě celkem překvapilo, protože jsem z různých rozhovorů a článků o M.K věděl skoro všechno, ale tohle ne.
"Ale bude to naše malé tajemství ano"?
Skoro mi vyhrkly slzy do očí. On, člověk který si tak váží svého soukromí mě pozval kousek do svého ráje? Ukázal mi to místo protože mi důvěřuje. Ano, nemusel to říkat, já to poznal.
"Ano bude. Nikomu o tom neřeknu". Rozhodl jsem se tohle místo zatajit i před Simčou, když jsem viděl ten jeho zasněný výraz. Neodolal jsem a opřel se mu o rameno. Nijak nereagoval, jen jsme tam chvilku spolu seděli bez mluvení, jen jsme vnímali toho druhého. Bylo to moc krásný pocit, moci mu být tak blízko na takovém kouzelném místě.
Pak jsem se osmělil a poprvé jsem ho sám od sebe jemně políbil. Myslím že ho to mile překvapilo a nechal mě ať si chvíli s jeho rty hraju. Nic dokonalejšího snad na světě není. Tímhle mě ujistil že mu nejde jen o to se mnou spát. Jasně mi dal najevo, že chce něco víc než tělesnou lásku.