Kapitola 07

Edvin
Dalo mi práci toho kluka vysmýkat až do bytu. Vypadal hodně mladě, ale kolik mu bylo jsem jen hádal, no možná těch sedmnáct osmnáct? Kdo ví. Nechápal jsem Dariusovo jednání, proč ho nezabil? Normálně by neváhal, ví přece nejlíp že přeměna na vlkodlaka není hezká věc a ne všichni ji přežijí. Kolik šancí měl tenhle drobek? S těmi zraněními minimální. Ale Darius se ho přesto snažil zachránit. Vážně divné jednání.
Viděl jsem že je "D" díky slunci dost oslabený, ale tvářil se pořád zachmuřeně. Proč tenhle kluk? Co se v tom klubu stalo? Čím je tenhle tak výjimečný?
Odnesl jsem ho do koupelny a vyklopil do vany, už tolik nekrvácel, to mě zarazilo. Pak jsem si všiml, že se některé malé rány snaží zacelovat přímo před mýma očima. Takže už to začalo..ten lykanský virus v jeho těle začal jednat.

"Nemyslím si že to přežije, je pořádně zřízený. Měl si ukončit jeho trápení".
Bylo to ode mě drzé říkat mu co má dělat, ale při nejhorším mě prohodí dveřmi. Stejně mě potřeboval.
Sehnul se k vaně a divným gestem chlapci odhrnul slepené vlasy krví z čela. Zůstal jsem jen překvapeně zírat. On toho kluka snad zná? Nebo...o co tu vlastně jde?
"Má horečku".
Podíval jsem se na šedě zakalené oči toho kluka, pak jsem jen odvrátil pohled. Už jsem to párkrát viděl...tuhle proměnu. Bylo mi ho z nějakého důvodu líto. Možná i Dariusovi? Ne, on je upír, nedokáže cítit lítost.
"Bojuje s tím...kdyby, možná jsme tu horečku srazili a přiměli ho uvolnit se a nechat to proudit...".
Nad čím jsem to sakra uvažoval? Měl bych se proplesknout. Opravdu jsem si myslel, že lze to škvrně zachránit? Kdyby s tím přestal bojovat, vlkodlačí regenerace by mu zahojila rány celkem rychle a přežil by, sice jako jeden z nich ale aspoň by žil. Tak tohle Darius chtěl? Provést ho přeměnou?
"Dones led, musíme ho ochladit...spoustu ledu".
"Kde mám v šest ráno sehnat led, zbláznil si se"?
Ale Darius nebyl blázen, věděl přesně co má dělat a hodlal tomu klukovi dát šanci, proto na mě i s typickým upírským zasyčením vyjel, až jsem ucouvl.
"Prostě ho sežeň"!
Nechal jsem je tam tedy o samotě, možná v nějakém skladu masa...na jatkách? Jo ty bývají otevřené brzo ráno. Věděl jsem že musím spěchat.

Semi
Slyšel hlasy...mluvily...co říkaly? Nevěděl to. Zdály se mu zkreslené, jako někde v tunelu, ve vzdáleném tunelu. Viděl jen jakési šedočerné fleky, barvy se rozlévaly jedna přes druhou. Bylo to divný pocit, trochu podobný tomu jak se jednou zkouřil mariánkou. Necítil většinu svého těla, jen tu bolest. Krev se mu v žilách přímo vařila...skoro to mohl i vidět. Všechno bylo tak děsivé. Chtěl křičet, ale nedokázal otevřít ústa a hrdlo ho pálilo jako v ohni. Na krátký okamžik se obraz rozjasnil a viděl nad sebou sklánět se toho muže, ty černé dlouhé vlasy, chtěl by se jich dotknout. Netušil co se s ním děje, ani co se stalo, proč je tady, co s ním ten muž dělá...to...to bylo příjemné. Na chvíli to i přestalo bolet. Vana? Proč leží ve vaně, viděl svou zkrvavenou košili na zemi, umírá? Ne...nechce ještě. Musí ještě...co vlastně? Rozloučit se? Ted by ho určitě hledal a měl starosti. Jeho oči se pomalu zavíraly. Zaslechl hlas, mluvil k němu, ale nešlo poslouchat. Byl tak unavený.
"No tak...vnímej mě. Musíš se uvolnit. Chceš snad žít, ne"?
Znovu musel Semi otevřít tak těžká víčka a zahledět se do tváře toho muže, byla kamenná. Proč mu pomáhal? Postupně se mu začaly vybavovat všechny vzpomínky z dětství, pak škola, život se mu promítal pomalu. Až se dostal k tomu večeru. Viděl dokonce sám sebe z výšky, jak leží v té uličce v kaluži vlastní krve...viděl ten lesknoucí se ostrý kov u svého krku, něco říkal...co?
"Chci...chci žít".
Ano žádal toho muže o život a on mu to přání chtěl asi vyplnit. Ani neznal jeho jméno. Bojovat...ano musí bojovat, nevzdá se tak snadno. Ucítil ruku na své tváři, dlouhé prsty, které ji mapovaly, jen si spokojeně vydechl. Na hrudi mu sedělo stádo slonů, nešlo se znovu nadechnout.
"Poslouchej mě. Nesmíš s tím bojovat...prohraješ. Musíš se uvolnit...nechat to proudit".
Nebojovat? Nerozuměl, ale když to tak bolí, jak má tohle udělat?

Darius
Viděl že je jeho snaha k ničemu. Ten kluk bojoval jako lev. A to byla chyba. Jedině přeměna ho mohla zachránit, stát se lykanem. Musel to nechat proudit i přes tu bolest, kterou cítil. Bolest bylo dobré znamení, hojily se mu pomalu rány, ale pak se opět otevíraly...takhle to nešlo. Darius musel rychle vymyslet způsob, jak chlapce odvést od té bolesti, aby se soustředil na něco jiného. Pomalu už ho vnímal, tím si byl jistý. Sjel štíhlé tělo ve vaně pohledem a na jeho čele se objevily vrásky. Ale po chvíli se čelo zase vyrovnalo, asi přišel na způsob jak mu pomoci...i když to...bylo asi v celku divné, nenapadla ho v tu chvíli žádná jiná možnost.
Tohle chtěl dělat sice za jiných okolností, ale účel světí prostředky. Strhal s chlapce poslední kusy oblečení co na něm ještě visely a rukou mu sjel rovnou do klína. Nešlo to jinak, bude chvíli trvat než Edvin doveze led aby ho ochladily, do té doby musí napomoct přeměně, musí toho chlapce donutit aby se ji nebránil.
Pevně tedy sevřel jeho úd, nebylo v tom příliš vášně nebo touhy, spíše poslední možnost. Doufal, že chlapec bude reagovat a trochu uvolní křeč ve svém těle, že se bude soustředit jen na jeho rytmické pohyby, se kterými jeho mužství zpracovával. Ze začátku žádná odezva, ale po chvíli cítil ve své ruce slabé zaškubání chlapcova mužství. I jeho oči se na něj upřely s otázkou co mu to dělá. Konečně měl Darius chlapcovu pozornost, snažil se být jemný, aby mu nějak neublížil, snažil se aby se mladíkovo tělo uvolnilo. Dalo to práci. Nakonec dokázal dokonce svou rukou a hbitými chmaty nemožné. Semi zvrátil hlavu a zavřel oči, příjemný pocit se mu rozléval po těle, netušil co s ním ten muž dělá...i když se na něj chvíli díval. Ale ta bolest...mizela.
I sám Darius cítil jasný pokrok, dokonce ho mohl po pár minutách i vidět, rány se chlapci konečně přestaly opětovně otvírat a hezky se hojily.
Účelem nebylo mladíka trápit, či ho přivést k vrcholu a ukojit...to ani nejspíš nešlo. Účelem bylo jeho tělo více uvolnit, aby přestal bojovat se svou proměnou.
"To je ono...uvolni se, nebojuj s tím, co ti zachrání život, musíš to nechat proudit svým tělem".

A Semi se snažil. Snažil se poslouchat ten tichý vzrušující hlas, který ho rozechvíval už v tom klubu. Každou minutou se cítil trochu lépe, i když horečka neustupovala, rány se mu hojily.
A Darius neopouštěl rukou jeho úd, dokud nezaslechl klapnutí dveří. Edvin se vrátil a přihnal se do koupelny. Když ale viděl co se tam děje, zůstal zaraženě stát. Že by Darius byl takto...úchylný? Ochmatávat skoro mrtvého kluka, to bylo nechutné. Ale poté si všiml, že chlapcovo tělo už není tak křečovité, většina ran zmizela a zůstaly po nich jen jizvy, jak se kůže hojila. Takže mu čelist málem upadla až na zem, nevěřil že by se Dariusovi povedlo něco takového. Mladík ležící ve vaně konečně odevzdal své tělo přeměně.
"Zaleduj ho".
Darius se odtáhl a sledoval výraz svého přítele, normálně by ho to asi pobavilo, ale dnes tak nějak neměl náladu.
Edvinovi se povedlo na místních jatkách sehnat za úplatek několik pytlů ledu, i když musel přes půl města. Led tedy rozsypaly všude kolem ležícího chlapce a dokonce i na jeho tělo, museli okamžitě tu horečku srazit. Semiho mysl však odplula, daleko do zahrady rozkoše, kterou jeho tělo ještě trochu cítilo.
"Zvládne to"?
"To už záleží na něm".
"Až horečka klesne, budeme ho muset přivázat".
Darius pokýval hlavou, zdi se zdály být pevné, to nebude problém. Jakmile chlapec prodělá přeměnu, jeho tělo zesílí, bude mít pevnější kosti. Jeho smysly, hlavně čich a sluch se zostří. A první přeměna do vlkodlačí podoby bude také těžká, budou ho muset naučit jak si zachovat svou mysl, jinak by se z něj stalo jen další zabijácké monstrum a museli by ho po té složité práci a záchraně opravdu zabít.
Jeho podobu pak bude určovat od koho byl pokousaný...to bylo na tom jediné pozitivní. Lykané ze směčky Enisei si královská smečka neříkali jen tak pro nic za nic. Někteří svou přeměnu dohnaly tak daleko, že dokázali pojmout i podobu běžného vlka.
Ale to v Dariusovi vyvolalo další vodopád otázek.
"Spoj mě s RTK...chci vědět co byl ten lykan zač".