Kapitola 09

Musel jsem se rychle obléknout a trochu zkulturnit, abych nevypadal tak nevyspale a před desátou jsem mamku líbnul na tvář a zalhal ji že jdu za Simčou. Jen mi to odkývala a řekla ať se vrátím aspoň do večeře. No ne že se o to budu pokoušet, ale slíbit jsem to musel.
Pak jsem uslyšel troubení a podíval se na hodinky. Deset přesně, teda to jsem koukal. Otec vykoukl z okna a začal brblat něco o městských hejscích, ale já věděl moc dobře kdo to je. Rychle jsem seběhl schody, výtah jsem poslední dobou neřešil, byly to jenom čtyři patra. Ale když jsem seskakoval ty poslední a probíhal kolem sušárny cosi mě popadlo kolem pasu a vtáhlo dovnitř. Vyjeknul jsem leknutím a chtěl už jsem se ohnat, když jsem byl naražen na dveře a vášnivě políben.

"M...Marku"?
Sotva jsem po tom polibku stačil chytnout dech a naprosto jsem nechápal o co se tu pokouší. "Ahoj Růženko".
Zrudnul jsem a odstrčil ho od sebe. "Neříkej mi tak ano".
"Ty se na mě zlobíš? Nebo jsi se jen špatně vyspinkal"?
Zpražil jsem ho tak ohnivým pohledem že se rozesmál. "Ale Adame, ta byla za minule".
"Co prosím"?
Dřív než jsem stačil zjistit o čem mluví znovu se na mě namačkal a začal mě líbat. Jen jsem mu vzdechnul do rtů, protože jsem si musel chtíc nechtíc přiznat že tohle přesně potřebuju, jeho polibky, jeho doteky...doteky?
Vykulil jsem oči když mi rozepnul mikinu a zajel mi rukou pod tričko. Chtěl jsem říct ne, ale nějak jsem k tomu neměl sílu. Jen jsem dál odpovídal na jeho polibky stále vášnivěji. Tedy do chvíle než jsem si uvědomil že jsme v naší sušárně, do které má přístup celý panelák a která se nedá zamknout, takže jsem Marka od sebe násilím odstavil. "Neblázni to přece...tady ne".
Nevypadal moc nadšeně, ale souhlasil a nechal mě vyjít ven. O kéž bych ho o to nežádal, protože hned ve dveřích jsme zase potkali drbnu Trávníčkovou z košem prádla. Koukala na nás jako na nějaké zloděje, takže jsme se rychle vytratili do Markova auta.
"Vážně tohle je snad za trest, baba jedna zvědavá".
Myslím že ho to pobavilo, protože mi rozcuchal vlasy a spiklenecky na mě mrknul. Bylo mi divné že pro mě přijel tak brzo. A navíc...druhé rande, to už je co říct. A řekl bych že bude i třetí, čtvrté...no ale nebudu předbíhat.
"Kam jedeme dneska? Jestli mě chceš pozvat na snídani tak už je pozdě".
"Ne, nebudu tě pořád cpát byl by z tebe za chvilku cvalík. Mám lepší nápad".
Proboha ať už tu věc neříká, mráz mi přejel po zádech když jsme si vzpomněl jak dopadl ten jeho minulý "dobrý nápad". Chtěl jsem se ohradit, ale nějak mi došly slova po tom včerejšku, už jen z představy co ho zase v té jeho choré mysli napadlo...

"A neprozradíš mi ho"?
"Hm...když hezky poprosíš".
Odsekl jsem a raději se věnoval výhledu, protože jsme netušil kam to jedeme. Vyjeli jsme z centra Prahy na předměstí a proplétali se pár uličkami. Dobře přiznávám tady jsem to neznal. Až Marek zaparkoval před takovou malou pěknou vilkou z velkou zahradou. Užasle jsem si ten dům prohlížel a nějak mi nedošlo čí asi bude. Chvilku mě sledoval než vystoupil. Následoval jsem ho.
"My jdeme někoho navštívit"?
Rozesmál se až se musel opřít o auto. Až teď mi to došlo, já jsem ale hlupák.
"Ano jdeme. Jednoho malého pisálka, určitě se ti bude líbit".
Tak tady Marek bydlí....ano je to přesně jeho styl. Nic převratně moderního ani nóbl jak by člověk čekal od tak známé osoby. Navíc celkem v klidné části města. Byl jsem okouzlený a tak jsem ho jen tiše sledoval a šel za ním. Proč mě vzal k sobě domů? Proč asi? To to vážně musíš slyšet takhle po lopatě? Co ti říkal včera do telefonu?
Začal jsem se ošívat, ale dřív než jsem stačil říct byť jen jedinou hlásku prostě mě strčil do velké přijímací haly. Odtud jsme přešli do obyvákokuchyně. Jak jsem si všiml Marek měl rád volný prostor. Všechny pokoje byly spojené, a já zahlédl jen jediné dveře a počítal jsem že budou asi od ložnice.
"Nádhera". Ani nevím jak mi to vyletělo z pusy. Co si budeme povídat, proti králikárně...ehm teda paneláku tohle bylo jako ráj.
Marek mě usadil na pohodlnou pohovku, která mě málem celého spolkla a pak se na chvilku omluvil. Zkoumal jsem vybavení bytu. Obrovská televize, akvárium s rybičkami přes půl zdi. Nějaké obrazy...spousta dalších věcí. Vše působilo tak svěže a volně. Určitě dílo nějakého architekta.
Myslím že celý tenhle dům se naprosto hodil ke svému majiteli. Já si přitom připadal jako malá blecha na obrovském pěstěném psím kožichu.
Přede mnou přistála vychlazená limonáda a Marek se usadil hned vedle mě. Usmál jsem se, abych dal najevo můj obdiv.

"Jsem rád že se ti to líbí".
"Hm, to ano líbí, majitel si asi potrpí na pořádek co? Doufám že nás tu nenačapá". Schválně jsem ho škádlil, ale to jsem asi neměl, protože se ke mě sunul čím dál blíž. "Myslím že ne, ten je teď trochu mimo".
"No to vidím".
Schválně jsem si odsedl, abych dal najevo že nějaké to jeho obtěžování nestrpím. Bohužel to bylo naprosto marné, protože mě povalil na pohovku a začal mě líbat snad ještě vášnivěji než v té sušárně. Oh, božíčku...pomoc.
"Tak...tak proto jsi mě sem přivedl? Aby si udělal dojem a já ti skočil hned do postele".
Zjevně ho to rozladilo, protože se zarazil. "A kdyby ano"?
"Tak to by jsi měl smůlu. S chlapy nespím ani na druhém rande".
"Och, takhle...a na kolikátém, ať vím jak dlouho mě ještě budeš mučit".
"Až na šestém". Sice jsem si to vymyslel, ale nehodlal jsem mu dát svou počestnost tak lacino. Vždyť mu musí padat k nohám kdejaká holka či kluk a lézt mu denně do postele. Já takový být nechci. I když bych moc chtěl...no milovat se. Vím že bych toho nelitoval.
Ale Marek vypadal že to vzal na vědomí. "Vlastně jsem tě sem vzal z jiného důvodu. Chci ti něco ukázat".

-----------------------------------------------------------------------------------------------

Popravdě jsem se až děsil co mi chce ukazovat, ale svolil jsem. Najednou se z té velké chobotnice co se po mě před minutou válela stal sofistikovaný pan M.K což mě tak překvapilo že jsme se musel raději napít limonády a studovat ho pohledem. Takhle jsem ho neznal, tu jeho masku přede mnou vystavovat nemusel. Nějak jsem nechápal proč ta změna z toho jeho svádivého tónu do pana chladného. Kde je můj Marek? Koukej mi ho vrátit zpátky. Já chci aby mě osahával, aby měl ty své sexistické nadržené poznámky, chci mu zase něco odseknout.
"Jsi můj velký fanoušek viď? Četl si všechny mé knihy"?
"Ano četl, proč se mě na to ptáš"?
"Chtěl bych jenom znát tvůj názor nic víc".

S tím na stolek položil nějaké papíry sepnuté sponkou. Vzhlédl jsem na něj pak na papíry a nějak mi nebylo jasné co se po mě chce. Nakonec jsem je ale zvedl a začetl se do nich. Byl to rukopis, myslím že začátek nějakého románu. Marek zatím tiše seděl vedle mě a bedlivě pozoroval každý výraz mé tváře při četbě.
Popravdě hned po prvním odstavci jsem se zděsil. Co je proboha tohle za brak? Něco tak strašného už jsem dlouho nečetl. To i já umím psát líp a to už je co říct. Jasně jsem to dal najevo když jsem začal krčit obočí a raději otočil stránku. Nový začátek, stejné postavy, jiný děj. Ale jinak žádná změna. Zase něco tak hrozného. Připadalo mi to jako kdyby to psala nějaká třináctiletá naivní školačka. To byla hrůza.
"Vidím že tě to moc nezaujalo. Víš Adame, vážím si té tvé pravdomluvnosti. Chci znát tvůj názor".
"To jako na tohle? No já...kdo tohle psal"?
Kouknul jsem Markovi do očí a on uhnul pohledem. Bylo to poprvé co něco takového udělal. "Já".
"Cože"? Možná jsem neměl tak vyjeknout, protože to nebylo moc zdvořilé. "No dobře ...je to, je to".... . Co mu mám na to sakra říct? Je to skvělé jako vždycky? Blbost. Tahle příšernost že byla od Marka? Ne, tak tomu neuvěřím, vždyť to nemá žádné společné znaky nebo ano? Kde je ten jeho nadhled? Ten jeho krásně kousavý sarkasmus? Ne Marek nikdy nebyl červená knihovna, jeho postavy byly dokonale uvěřitelné a své. Tohle bylo opravdu jako z dívčího románu. Koukal jsem na něj přímo úpěnlivě, aby mě zbavil té povinnosti se k tomu vyjadřovat. Asi to pochopil a jen si vzdychnul.
"Je to strašný brak, neutřel bych si s tím ani zadnici". S tím vstal a začal v bundě lovit cigarety. Už zase ten jeho zvyk. Neměl jsem to rád.

"Myslel jsem že si přestal".
"Já taky přestal, ale zase jsem začal".
Zapálil si a spokojeně se přemístil do svého křesla naproti mě. Plně si vychutnával cigaretu a ani jednomu z nás se to nechtělo komentovat.Čekal jsem od dnešku mnohem víc. Proč se to tak pokazilo?
"Co se stalo? Proč tohle"? Hodil jsem mu tu jeho literární urážku na stolek a propaloval ho pohledem. Nevypadal že by chtěl odpovědět, spíš odvedl téma hovoru.
"Moje editorka mě nahání už pár dní a požaduje alespoň ukázku nového románu. Asi ti je jasné že něco takového ji nemůžu dát". Kývl jsem na souhlas. Najednou se mi ho chtělo obejmout, protože jsem nevěděl kde je chyba.
"Asi jen tvůrčí blok ne? To se přece stává a zase to brzy odejde".
"Není to tvůrčí blok, ty já nemívám. To ty".
Vykulil jsem oči a tuplem nic nechápal. "Počkej jak to myslíš? Co s tím mám já co společného"?
"Všechno hlupáčku. To kvůli tobě nejsem schopný napsat ani smysluplný řádek. Popletl si mi hlavu".
"Nežertuj".
"To není vtip, to je zlý sen". Marek vzal do ruky papíry a chvilku si je prohlížel.
"Celé tohle je špatně a víš proč? Není to skutečné. Skončil jsem, jako spisovatel jsem odrovnaný". Prudce mrštil papíry o zeď až to ve mě hrklo.
"Já...já...nevím co říct. Pokud se se mnou chceš přestat vídat mohl jsi to říct hned a to divadlo si ušetřit". Vstal jsem z pohovky a zamířil ke dveřím. Ale nenechal mě k nim dojít a objal mě zezadu kolem pasu. "To jsem neřekl. Myslím že ti budu muset něco vysvětlit. Ale slib mi že i potom zůstaneš".
Váhal jsem. Ale nakonec přeci jen vyhrála láska a tak jsem kývl.

-------------------------------------------------------------------------------------

Když dokouřil druhou cigaretu a shýbal se pro další, krabičku jsme mu zabavil s tím že je to nezdravé. Bylo mi to sice trapné poučovat tady dospělého člověka, ale chtěl jsem vědět proč už Marek nepíše jako dřív.
"Víš má matka tenkrát měla pravdu".
Nijak jsem nechápal co s tím má společného jeho matka, ale rozhodl jsem se být trpělivý a vyčkat až to z něj vyleze. Popravdě líp bych to mámil i z chlupaté deky než z něj.
"Varovala tě přede mnou. Tenkrát mě to rozčílilo, ale už chápu proč to udělala".
"Tak to jsi asi jediný. Nechápu kam tím míříš".
"Víš no...jak bych ti to řekl...jsem spisovatel a každý spisovatel potřebuje inspiraci a múzu".
No dobře inspiraci, to dokážu pochopit. Ale co s tím mám co dělat já? Jen jsem na něj zvědavě hleděl, ale on mlčel a díval se mi zpříma do očí. Asi doufal že se dovtípím a popravdě...ano něco tam uvnitř mě začalo tušit nepěkné věci. Dokonce i můj úsměv začínal pohasínat. Až teď mi to začalo pomalu docházet. Mé oči zabloudili na zdi, kde měl zarámované obálky svých nejlepších knih. Na každé byly dva muži, buď se objímali, líbali, či se jen drželi za ruce...múzy.
Všiml si mého pohledu a jen mi beze slova přitakal. "Ano psal jsem své knihy ne podle své fantasie, ale povětšinou podle osobních zážitků". Nějak jsem začínal blednout. Tolik knih, tolik múz...tolik mužů? Už jsem chápal kam mířil. Proč mě jeho matka varovala. Nechtěla abych byl jen další zářez nad postelí? Nechtěla abych byl jednou z těch pomíjivých múz, kterou po dopsání knihy zase Marek vymění za někoho jiného. Varovala mě a já ji neposlouchal, nechtěl jsem to slyšet a ona to byla pravda. Proto některé z jeho románů měli pokračování, to když mu jeden z múzáků vydržel déle?
Vstal jsem z pohovky a hodil po něm krabičku cigaret ať se s nimi udáví a přešel jsem k té jeho stěně slávy. Bylo mi to tolik odporné ty zatavené obálky jako kdyby říkaly toho jsem měl, s tím jsem taky spal...

Marek mě chvilku sledoval a pak také vstal a přešel ke mě. Chtěl mě pohladit, ale já tentokrát ucuknul, protože jsem musel přemýšlet.
"Tolik? Tolik jich bylo? Tolik jich prošlo tvou postelí "? Možná jsem si přál slyšet zamítavou odpověď, ale věděl jsem že nepřijde.
"Ano". Ani se za to nestyděl, proč taky . Je to jeho život, může si přeci spát s kým chce. Věděl jsem od začátku z novin a časopisů o jeho početných milostných avantýrách. Ale když jsme spolu začali chodit zdálo se to být dále nedůležité. Možná jsem se jen mýlil.
Když jsme však došel až k prázdnému místu na zdi, vyhrazenému pro další úspěšnou knihu nahrnuly se mi slzy do očí. Proč mi tohle všechno musel říkat? Proč mi musel ničit můj dokonalý bezchybný sen?
"Tohle...tohle je místo pro mě? Taky si mě zvěčníš nějakou obálkou jako další múzu"?
Myslím že už jsme toho měl dost. Prostě jsem se sebral a chtěl jsem odejít, ale Marek mi zamkl dveře před nosem.
"Pusť mě ven, chci odejít. Nemáš právo...nemáš právo mě tu držet".
"Adame proč mě sakra neposloucháš? Snažím se ti tady vysvětlit že ty nejsi jako oni. Je jsem nikdy tolik nemiloval, byly to je múzy, které mi umožňovaly tvořit. Ale ty si jiný, copak si to sám nečetl"?
Asi jsem na něj nekoukal moc inteligentně, protože se mu v tváři zračila starost. "Slíbil si že zůstaneš".
Měl pravdu, slíbil jsem to, ale něco uvnitř mě to prostě nedokázalo spolknout že jsme jen jeden z mnoha.
"Nemůžu tě brát jako múzu Adame, ty si antimúza. Ničíš mě. Láska k tobě mi nedovoluje psát, nedovoluje mi si vymýšlet fikci".
Nevěděl jsem co na tohle odpovědět, nebo jestli vůbec odpovídat. Jen jsem na něj dál hleděl a myšlenky mi létaly hlavou. Možná by bylo naivní si myslet že jsem jiný. Proč bych měl být? Proč bych mu měl tohle věřit? Co když to říkal těm všem přede mnou? A záleží vůbec na tom? Teď je přeci můj tak proč si nemůžu užít aspoň chvilku lásky a vášně? Zůstat a riskovat vše, či odejít a nikdy nepoznat jaké by to bylo to byť jen zkusit? Neměl jsem rád riskování, možná to bylo hloupé od kluka mého věku. Já chtěl víc než pár postelových hrátek. Ale může mi to Marek dát?
Moje pocity se mi asi zračili v tváři, proto Marek dveře zase odemkl a kousek ustoupil. "Rozhodnutí zda mi věřit je jen na tobě Adame. Ale věř že bych ti nelhal. Miluju tě".

 

Myslím že to rozhodnutí bylo nejtěžší v mém životě. Ale já si vybral. Zůstal jsem a dokonce se mi povedlo někde vylovit křečovitý úsměv. Marek měl radost a stáhnul si mě k sobě na klín a začal mě líbat. Bylo to trochu divné tak u něj sedět a navíc...no co si budeme povídat, moje tělo na jeho líbání jasně reagovalo.
Nemusely jsme mluvit, stačilo mi jak si se mě dotýkal a líbal. Věděl jsem že mu můžu věřit byť to bylo bláhové. Chápal jsem proč si mi takové věci řekl. Nechtěl mít přede mnou tajnosti, což bylo asi nesmírně těžké. Musel tušit že kluk jako já to nevezme zrovna pozitivně a že by mě mohl ztratit. Ale přes to Marek riskoval. Obdivoval jsem ho. Já jsem byl názoru, když už tak zatloukat a zatloukat.
"Jsi hňup".
Nemohl jsem si pomoct abych mu to aspoň trochu nevyčetl, i když to asi moc vyčítavě neznělo, byl jsem spíš momentálně okouzlen z jeho ruky pod mým tričkem, která mě hladila.
"To bolelo". Oba jsme se tomu rozesmáli.
"Marku počkej já taky bych ti asi něco měl říct". Zrudnul jsem a začal se mu na klíně ošívat, ale držel mě pevně, abych neměl šanci se vykroutit. "Já no víš...ještě nikdy jsem no...však víš"... .
Myslím že ho to moje zbabělé koktání více než pobavilo, protože se hraně zamyslel jako nějaký vědec před objevem nového prvku do periodické tabulky než z něj prostě vylítlo: " Nespal s mužem"?
"A..Ano no víš...ani s holkou ne".
Jen se na mě zaculil jako sluníčko a já si připadal jako idiot. "Já vím".
Byl jsem rád že je mezi námi jasno, ale nebyl jsem rád z toho co následovalo.
"A chtěl bys"? Vykulil jsem na něj oči a plácl ho přes ruku, která mi směřovala do klína. "Chlípníku. Ty by jsi chtěl co? Proto si mě přivezl"?
"Ano a ano, co je na tom špatného"?

Božíčku já snad špatně slyším. Pokusil jsem se z jeho klína vstát, ale natlačil si mě k sobě schválně ještě víc, takže jsem mohl cítit přes jeho těsné kalhoty no...TO. A jasně jsem poznal že moje vrtění tomu zrovna moc nepomáhá, no teda pomáhá ale jinak než bych chtěl takže no...
Byl jsem z toho v rozpacích.

"Víš neukázal jsem ti ještě poslední místnost mého bytu, myslím že bych to měl napravit".
"Kterou záchod"? Snažil jsem se znít odvážně, i když mě odvaha dávno opustila. Navíc se Marek začal smát a vzal mě do náručí. To už jsme značně zpanikařil.
"Koukej mě pustit slyšíš".
"Ale Adame, vždyť jsem ti slíbil opakovaní včerejší noci nebo ne"?
Musel jsem vytáhnout ten nejtěžší kalibr, protože mě Marek opravdu odnesl do krásně zařízené ložnice a hodil mě na postel, která by se do mého titěrného pokojíčku ani nevešla. Hned si vlezl za mnou a s lišáckým úsměvem se na mě zadíval.
"Musím přeci zkontrolovat své mistrovské dílo ne"? Mluvil asi o tom podpisu, protože vysílal hypnotické pohledy do mého rozkroku, což nebylo zrovna nejpříjemnější a já už teď byl značně mimo.
"Určitě se mu daří dobře, můžeš mi věřit".
Pokusil jsem se posadit ale marně. Nezbylo mi než ležet, sledovat ho a kousat si rty. Po chvíli jsem ale zjistil, že má na stropě velké zrcadlo, což mi přišlo v první řadě značně nechutné, ale nakonec mi nezbylo nic jiného než se do něj dívat, protože mé oči přímo magicky přitahovalo.
"Nespím s chlapy před obědem".
Poslední šance na útěk, poslední šance na záchranu. Marek opravdu na moment přestal a zazubil se.
"Nepovídej, tak vymyslíme něco jiného".
Ani jsem se nenadál a vyhrnul mi tričko. Rozhodl jsem se raději nebránit, protože by mě v něm jistojistě jinak udusil. Takže jsem si ho nechal stáhnout. Kam letělo to jsem už nezjišťoval, musel jsem se soustředit na jeho ruce, které mi přejížděli po těle. Jedna si zrovna usmyslela pohrát si s mou bradavkou, takže ji Marek začal rolovat mezi prsty, což z mých úst vykouzlilo překvapivé zasténání. Co si budeme povídat, chtěl jsem to, strašně moc jsem se s ním chtěl milovat a zkusit jaké to asi je když se do mě vnoří, bolí to?

Ale stále ve mě hlodal červík pochybnosti.
"Marku...já počkej, přece chvilku...". Sice nevím jak ale povedlo se mi ho odstavit od mého opasku a donutil jsem ho zvednout hlavu abych ho mohl políbit. Naše jazyky se zase propletly ve vášnivém tance a já cítil že Marek vyžaduje stále víc.
"Nechceš....nechceš se mnou spát jenom, jenom kvůli tomu aby jsi...aby jsi mohl zase psát"?
Tak dlouhá věta mě stála hodně sil a přemáhání, abych ji ze sebe vychrlil. Ale místo odpovědi jsem dostal malý pohlavek a byl jsem zbaven i kalhot, takže už nebylo úniku.
"Neurážej mou důstojnost Adame. Chci se s tebou milovat, protože po tom toužím už dlouho a myslím že ty taky". Schválně přejel rukou přes vybouleninu v mých trenýrkách, aby mi dokázal že má pravdu a já jen nasucho polknul.