Kapitola 11

"Nezavoláme raději policii? Přeci jen je to únos, drží je tam proti jejich vůli."
Poprvé jsem ho slyšel smát se. Přejel mi mráz po zátylku. V autě bylo poměrně těsno a on se neustále vrtěl. Nejspíš mu nebylo moc příjemné mačkat si zraněná křídla o sedačku spolujezdce. Zaparkovali jsme na místě, kde jsem předtím sledoval únos otce Pilase a Sage. Schováni větvemi stromů.
"Vaše policie či lidské zákony nemůžou proti démonům a jejich přisluhovačům nic dělat. Všichni ti lidé dávno propadli zlu. Jejich oči jsou prázdné a srdce temná. Jsou ovládáni sektou a udělají cokoliv, co se jim nařídí."
"A kdo jim velí? Ten muž se zelenýma očima?"
"Ten? Ne, Orinas je jen poskok někoho vyššího, sám by na takové věci neměl sílu ani intelekt."
"Už jsem ho jednou potkal. Nasměřoval mě k vašemu kostelu."
"Nejspíš mě chtěl jen zdržet. Dříve pracoval s námi na lovu démonů, zachránil jsem mu kůži a tak mi slíbil věrnost. Jeho slib ale nic neznamenal. Tak jako většina slibů démonů třetí kategorie. Zradil nás před pěti lety. Myslel jsem, že je mrtvý."
"No super. Takže si to shrňme. Máme tu sektu po zuby ozbrojených fanatiků, co střílí po všem, co se hne a otravného démona Orinase, který drží v zajetí kněze i Sageho. Objekt je střežen kamerami. Jen tak pro zajímavost, jak se tam chceš dostat a osvobodit je? Nějakým andělským trikem? Nebo ten barák sejmeš se zemí jako minule?"

Ano, byl jsem právem sarkastický. Tady už šlo do tuhého. A já rozhodně nechtěl být zastřelený ještě před tím, než o tomhle napíšu článek, nebo aspoň knihu. Navíc jsem opravdu neviděl způsob, jak rukojmí osvobodit, aniž bychom neskončili mrtví.
"Máme jejich knihu. Bez ní nemůžou provádět žádné rituály na vzývaní Aridela, či nějakého démona, kterým jim velí. Bez té knihy nedokáží dokončit rituál, pro který tak pracně sháněli plody dětí. Jednoduše uděláme výměnu."
"No nevím... tak nějak si to představuješ moc jednoduše, ne?"
"Budeš mi muset věřit."
"Budu? No moment, já tam dovnitř nejdu."
"Ale ano, jdeš, budu tě potřeboval."
Najednou mě velký anděl Kamiel potřeboval? Z toho jsem měl husí kůži, protože to nevěstilo nic dobrého. Možná mě předhodí jako živou oběť, nebo budu jeho živý štít? Kdo ví.
Tahle akce byla krajně nebezpečná a já si nebyl tak úplně jistý, jestli ten anděl ví, co dělá. Když jsme vystupovali z auta do ruky mi vrazil malý plochý kamenný oblázek. Jen jsem na něj nechápavě pohlédl.
"Až ti dám signál, otevři dlaň. Nic víc. Zbytek už pochopíš."

Jen tak si hrdě nakráčel až k bráně a ukázal strážím knihu. Naštěstí nestříleli, ale byli jsme zajati. Jak si mohl být jistý, že nás neodstřelí u brány a shrábnou knihu? Obdivoval jsem jeho odvahu. Ve tváři se mu nehnul ani sval. Jen poslušně kráčel dlouhou chodbou do velkého sálu.
Démon s tak pronikavě zelenýma očima, Orinas, seděl ve velkém křesle a u nohou se mu plazilo několik dívek a chlapců. Byl to opravdu nechutný pohled. Hrál si na velkého šéfa. No jistě, Cam ho znal, věděl, jak se zachová a jak bude reagovat. A zabít padlého anděla pro Orinase byla slast, kterou si vychutná vlastníma rukama - jak nám posléze sdělil.
"Co takhle výměnný obchod?"
"Nejsi v pozici vyjednávat, Kamieli."
"Naopak."
Černá kniha stínů se začala pomalu obalovat kamennou vrstvou. Tak jako můj foťák tehdy v kostele. Jak se zdálo, to Orinase příliš nepotěšilo a vyskočil ze svého trůnu jako čertík z krabičky. Jen jsem se ušklíbl.
"Když ji proměním v kámen, bude již bezcenná. Takže ti dám volbu, jak nenaštvat svého pána. Vyměním Černou knihu za otce Pilase a Sage."
Démon Orinas se chvilku vztekal, ale nakonec nechal přivést vězně. Ani jsem nemrkl okem a cítil jsem jeho dech za krkem. Překvapila mě jeho rychlost.
"A tohle je co? Nová hračka? Vždycky jsi byl tak pateticky oddaný ochraně nevinných. Nebo je to zahřívadlo do postele?"
Už jsem se nadechoval k tomu, že tomu démonovi něco řeknu. Ale Kamiel mě překvapil, když přesně trefil jeho hlavu svým křídlem. Kolem mé tváře se prohnala záplava černých pírek, které mě jen polechtaly, zatímco démonovi uštědřily opravdu slušný pohlavek.
"Dost her, Orinasi. Komu sloužíš? Kdo ti dává rozkazy?"
"Proč bych ti to měl říkat?"
Otce Pilase a Sage přivedli vedlejší chodbou. Byli spoutáni provazem a oba jevili známky po bití. To Kamiela dosti rozzlobilo. Viděl jsem, jak se jeho záda napnula a celý ztuhl. Otec Pilas se ho snažil přes rozbité brýle aspoň pohledem uklidnit, ale nejspíš mu nebylo jasné, jakou roli v tomhle představení mám já. A popravdě zatím jsem to taky netušil.

Kamiel však musel očekávat, že démon Orinas nedodrží své slovo a rukojmí zabije okamžitě, jakmile sevře knihu v rukou. A nejspíš proto jsem se mu hodil jako možnost únikové cesty. Celou dobu jsem si pohrával s tím kamínkem v dlani. Byl horký a tak hebký. Uklidňovalo mě to. To, co jsem netušil bylo, že ode mě ten anděl očekával nějaké hrdinství. Jakmile předal černou knihu zpět Orinasovi, ten se podle usmál. Tak pěkná sexy tvář se mi tím naprosto zhnusila. Ale jeho pronikavý pohled jako by se mi vysmíval. Pak už bylo vše otázkou vteřin. Posluhovači zvedli své zbraně a v nastalém zmatku chtěli vystřelit. Kamiel sejmul Orinase na podlahu svým modrým bleskem, ale bylo jasné, že moc dlouho na zemi nevydrží. Viděl jsem jednoho z přisluhovačů zvedat ke mě zbraň. Hleděl jsem do hlavně pistole a tenkrát jsem si snad poprvé v životě řekl, že tu dnes, teď a tady zemřu. Po té peripetii a objevení nového světa si jen tak chcípnu zastřelen klukem o deset let mladším.
"Teď!!!"
Docela jsem i zapomněl, co že jsem to měl udělat. Až když kámen v mé dlani začal nehezky pálit, rozevřel jsem ji. V tu ránu se kamínek zvedl do vzduchu a roztáhl se do něčeho jako kamenného štítu. Dokázal mě tak ochránit před přilétající kulkou. A pak jsem pochopil. Kamiel měl příliš moc práce s démonem Orinasem, nemohl zachránit otce Pilase a Sage. Ale já měl štít z tvrdého kamene, který však byl překvapivě lehký. Rychle jsem uskočil k rukojmím a zakryl nás společně štítem, který odolal i střelbě z kalašnikova. Podařilo se mi třesoucími prsty a loveckým nožíkem, který jsem nosil u sebe, oba rozvázat a rychle jsme vyběhli ven. Štít se stále rozšiřoval, tak, aby nás dokázal chránit od kotníků až po ramena, takže jsme museli utíkat skrčení.

Nevím, jakým zázrakem se mi podařilo dostat k autu. Nemohl jsem opětovat střelbu, neměl jsem u sebe žádnou střelnou zbraň. I když střílet jsem uměl, nechtěl jsem zvednout zbraň proti těm dětem s vymytými mozky. Nacpal jsem otce Pilase i Sage do auta, které taky schytalo několik ran. Jen jsem se modlil, aby nastartovalo. O Kamiela jsem se dál nestaral. Musel se o sebe postarat sám, je to přeci anděl. A pokud jsme nechtěli umřít, museli jsme vypadnout. Motor se mi naštěstí povedlo nahodit a prudkým smykem jsem dokázal vyrazit šílenou rychlostí na cestu. Dál nás nepronásledovali.

"Komu sloužíš?"
"Nezastavíš ho... to ani ty nedokážeš. Už je pozdě! Pozdě... má smrt na tom nic nezmění. On přinese zkázu na lidský svět."

Když jsme dorazili do kostela, otec Pilas tvrdil, že jsme v bezpečí. Sage celou cestu nepřestával nadávat, takže jsem měl hlavu jako balón. Otec si rychle vyměnil brýle a vyčistil sobě i Sagovi pár ran. Já jen seděl zařezaně v lavici a vzhlížel na sochu archanděla Michaela, která vévodila celému kostelu. Po chvíli, kdy jsme se všichni uklidnili, si otec Pilas ke mě přisedl.
"Jste v pořádku, Jonasi? Zachránil jste nám život, velice vám děkuji. Vím, že jsme neměli právo vás do takového nebezpečí zatáhnout, ale... jsme vám za vaši pomoc vděční."
V ruce jsem stále žmoulal ten kámen. Po tom, co na něj přestaly dopadat kulky a co jsme opustili místo u domu sekty, zase se zmenšil do toho původního oblázku.
"Bude v pořádku, otče?"
"Cama jen tak něco neskolí, jenom klídek."
"Sage má pravdu, Kamiel bude v pořádku."
Měl jsem o něj strach? No jistě. Chyběly mi ty jeho krásné oči, i jeho nepřístupný výraz ve tváři. Chyběl mi jeho hlas a překvapivě i ta charakteristická vůně jeho křídel, které jsem se nemohl nabažit. Brzy jsem zahlédl na bočním okně vitráží černý stín a rychle se zvedl. Pak se ozvala dutá rána a všichni tři, jako jeden muž, jsme vyběhli před kostel. Doutnalo to z něj jako z komínu. Vypadal opravdu hrozně. Otec Pilas přes něj rychle přehodil přikrývku, aby uhasil doutnající oděv a také schoval jeho černá křídla. Opravdu se mi ulevilo, že se z toho sektářského domu dokázal dostat.
Rychle jsme ho vzali dovnitř a odnesli do zadního pokoje, kde jsme ho s námahou svalili na postel. Zrovna nejlehčí nebyl a museli jsme opatrně, abychom ho ještě více neporanili. Sage neměl moc v lásce krev, takže se raději odporoučel jinam. Já jsem zůstal s otcem Pilasem, abych mu pomohl Kamiela ošetřit.
"Nůžky, Jonasi, to oblečení musíme sundat."

Museli jsme z něj všechny zbytky ohořelého oblečení odstříhat. Při tom jsem si všiml, jak je jeho tělo poseto mnoha jizvami. Nejen na hrudi, ale naprosto všude. Docela mě to vyděsilo, ale snažil jsem se být nápomocen při čištění těch čerstvých a později ovazování.
Omotali jsme ho tak pečlivě obvazy, že vypadal jako mumie nějakého egyptského vládce. Bohužel se nám začal budit a dalo nám práci udržet ho na posteli. Házel sebou jako kdyby stále bojoval. Pak jeho tělo ale ochablo a otec Pilas si povzdychl.
Bylo to za námi? Ne, spíše jsme jen vyvázli se štěstím. To pravé nebezpečí nás mělo ještě čekat. Odeslal jsem otce Pilase odpočívat a sám se nabídl, že Kamiela ohlídám. Přeci jen jsem mu ošetřoval zranění už u mě v bytě, takže jsem si byl jist, že si s ním nějak poradím i kdyby se probudil. Spal však jako miminko.
Nemohl jsem odolat té touze. Vztáhl jsem ruku na křídlo anděla. Jemně jsem pohladil heboučká pírka, byla jako samet. Viděl jsem, jak se mu na rtech objevil úsměv. Tak krásný až mě to zarazilo a jen jsem hleděl na ty rty, v touze je políbit. Pokračoval jsem však v hlazení křídel, zvědav, jakou reakci to ještě vyvolá. Byl jsem jako Kolumbus, co objevuje nový svět. Úsměv se na andělově tváři rozšířil, což bylo dobré znamení. Jakmile jsem však vjel prsty mezi pírka, v touze se v nich utopit, či se s nimi pomazlit, ozvalo se zasténání.
Vyděsilo mě to, skoro jsem odskočil. On vážně zasténal? Ale nebylo to bolestí... spíš... jako by vzrušením. To mě hodně udivilo. Dál jsem neměl odvahu pokračovat, nechtěl jsem ho vzbudit, otec Pilas mu nakázal odpočinek.
Můj nový objev mi však nešel dlouho z hlavy. Sledoval jsem jeho tvář tak bedlivě, až se mi také začaly klížit víčka. Usnul jsem ani nevím jak. Hlava mi spadla na deku na Kamielově hrudi a pak přišly opravdu netradiční, vzrušující, zvláštní sny, které se rozhodně nehodily do prostor kostela.