Kapitola 15

"Promluv s ním."
Sledoval jsem velmi komickou scénu. Otec Pilas se snažil vysušit mokrá pírka Mihielovi a dokonce poslal Sageho do obchodu pro fén. Teď tam stáli a snažili se mladého andílka uklidnit a fénem mu sušit pírka. Strašně sebou šil a smál se, nejspíš ho to opravdu lechtalo.
"Nemá to žádný smysl. Oni nám nepomůžou, je to proti jejich zákonu. Nehnou zadkem aby zachránili lidstvo."
"Četl jsem tu vaší bibli, četl jsem Solomonovu knihu. Andělé se do lidských záležitostí pletli i v minulosti. Chceš mi snad říct, že teď nebe nepomůže? Tomu nevěřím!"
Snažil jsem se Kamiela přesvědčit, aby si s mladým andělem z nebe promluvil. Ale on byl strašně tvrdohlavý. Nechtěl se k Mihielovi ani přiblížit, natož s ním mluvit. Popravdě jsem nechápal takové jednání a rozčilovalo mě to. Ano, já věřil, i když to bylo v této době hloupé. Věřil jsem i po přečtení Solomonovy knihy, že dobro přeci jen zvítězí. Četl jsem příběh o Solomonovi a Samaelovi, o tom, jak jim Michael otevřel Ráj. Byl to nádherný příběh. A proto jsem pojal naději, že právě archanděl Michael by nám mohl jako jediný pomoct. Byl jediný archanděl, kterého kniha vykreslovala jako milovníka lidstva, jež se snášel z nebe a někdy i žil tajně mezi lidmi. Často byl znázorňován jako malý blonďatý chlapec, vypadal na kresbách jako beránek. Bylo to zvláštní vyobrazení archanděla.
"Promluvím s ním tedy sám, když jsi zbabělec."

Cítil jsem sevření jeho ruky. Držel mě pevně za zápěstí a nedovoloval mi opustit místo u hlavních dveří, kde jsme oba stáli. Vpíjel se do mých očí a já mu jasně ukazoval svůj vzdor a snahu nějak pomoci. Po chvíli zkoumání mojí tváře k ní natáhl dlaň a já ucítil, jak mi jeho prsty mapují lícní kost, tváře až k bradě. Bylo to rychlé. Tak jako před nějakou chvílí v autě. Stačilo mu udělat jeden nepatrný krok a já ucítil tajemnou chuť jeho rtů. Bylo to poprvé, co to udělal takto veřejně. Otec Pilas a Sage nás mohli zahlédnout, ale jak se zdálo, měli příliš starostí s Mihielem. Polibek nezůstal osamělý. Přibyl další a ještě jeden, než jsem se ocitl natlačen na dřevo vchodových dveří a zezadu do žeber mě tlačila velká kovová klika. Líbal mě tak hladově, že jsem nemohl odolat. Nedokázal bych říct dost a bylo mi opravdu naprosto ukradené, že se teď právě líbám v archandělském kostele se samotným padlým andělem, zatímco kněz a potulný podvodník suší křídla jinému andělovi jen o pár metrů dál.

Vyrušil nás až hlasitý křik, nadávky a pak skřípot kostelních lavic. I Kamiela to polekalo, proto polibek rychle ukončil a kus ode mě odstoupil. Musel jsem nejdříve popadnout svůj dech, poté splašené srdce, které se mi opět rozbušilo jako kostelní zvony a raději si upravit neexistující záhyby na košili. Pak jsem teprve mohl věnovat pozornost dění kus od nás. Sage byl mrštěn o jednu z lavic a s bolestným klením se z ní sbíral. Otec Pilas měl rychlejší reflexy a stačil couvnout až ke zdi. Přímo před jeho očima viselo Mihielovo bílé křídlo a hrozivě na něj ukazovalo, jako dýka, která jen čeká, než se zakousne do masa. Překvapeně jsem zamrkal a rychle se propletl mezi ostatními lavicemi, abych zabránil neštěstí. Jak se zdálo, mladý andílek nebyl příliš trpělivý a už mu to vysoušení křídel lezlo na nervy. Ale v jeho očích jsem viděl i strach, který se snažil schovávat za bojovný výraz malého ublíženého dítěte.
"Mihieli, dost, jsme tví přátelé, jen ti chceme pomoci, aby jsi se mohl zase vrátit do nebe."
Zdálo se, že má slova na něj platí. Křídlo od otce Pilase rychle stáhl zpátky k sobě a zostuzeně pípnul něco ve smyslu omluvy, pak se posadil na jednu lavici a já si k němu obezřetně přisedl.
"Až tvá pírka oschnou, zase se vrátíš domů. A právě kvůli tomu s tebou chci mluvit. Chápu, že nemáš důvod poslouchat člověka, ale prosím, vyslechni mne. Jsi jediný, kdo nám může pomoci."
"Pomoci vám?"
"Přesně tak. Vím, že andělé mají zakázáno plést se do lidských záležitostí, ale tohle už není záležitost jen nás lidí, ale všech. Chceme po tobě jen jediné. Abys se vrátil do nebe a kontaktoval archanděla Michaela, dokážeš to?"
"Ale to přeci... nemůžu, on je vysoko postavený... proč by měl..."
"Protože tě posílá Kamiel. Řekneš mu přesně tato slova: To, pro co jsem bojoval s nebem bude brzy svobodné. Ale svět není připraven... Jsi jediný, kdo to může zastavit pokud my selžeme."
Kamiel se vmísil do našeho rozhovoru a malý nebeský anděl k němu zvedl nechápavý pohled. Nejspíš nemohl rozumět, ale to nebylo v tuto chvíli podstatné. Měl jen vyřídit vzkaz.
"Pokud nám ani nebe nepomůže... démoni otevřou Bránu duší. Všechny duše, vše mrtvé bude opět povoláno k životu. A pokud se tak stane... bude uvolněn i ON, ani anděl, ani démon. A nejspíš bude pěkně naštvaný. ON umí otevřít Nebeskou bránu, i Bránu do podsvětí. Lidský svět padne, tak jako nebe i podsvětí, vše se spojí v jedno a démoni si budou moci na Zemi dělat co chtějí. Já jen doufám, že andělé se na to nebudou jen dívat, bojovali bychom zbytečně."
"To ne! To, co popisuješ je... rouhačný, padlý anděli..."
"Ano, to, co teď popisuji, je apokalypsa."
"Andělé nepůjdou do války... to nikdy!"
"Nemusí, mrňousi, stačí když zabrání otevření Brány duší."
Kamiel natáhl ruku i k malému andílkovi, s tím, že ho podle rozcuchá, ale ten se prudce odtáhl, jako by se bál nějaké nakažlivé nemoci. Bál se Kamielových černých křídel jako by mohly ušpinit jeho čistotu.
"Máme to... máme ty hnusáky!"

Sage se prohnal kostelem až do domu otce Pilase, kde jsme v tichosti popíjeli horký čaj. Krásně voněl, bylo to skvělé uklidnění nervů. Mihiela se nám povedlo dostat až do věže kostela a odtud mohl, tak před hodinkou, v klidu a bezpečí odletět. Pamatuju si, jak roztahoval svá křídla, která se tak ostře zaleskla. Ta sytě bílá mi připomínala čerstvý napadaný sníh, ze kterého člověka vždy bolí oči. Otočil se na nás a mírně se uklonil. Poděkoval za záchranu života. Jako kdybych jeho hlas slyšel hluboko ve své mysli. Slíbil mi, že jednou, až vyroste, si budu moci u něj toto dobrodiní vybrat. Jen jsem se tomu pousmál a sledoval, jak ho jeho mohutná křídla zvedla z římsy věže a vynesla do vzduchu. Nesměl otálet. Vyrazil pak prudce vysoko do oblak. Tenkrát jsem poprvé zalitoval, že se nemohu vznášet s ním. Jaké by to asi bylo? Letět tak vysoko po obloze? Nechat si čechrat vlasy studeným větrem. Vždycky jsem chtěl zkusit nějaký kluzák nebo rogalo, ale nikdy jsem se k tomu opravdu neodhodlal. Povšiml jsem si, že i Kamiel sleduje vzdalující se postavu nebeského andílka. Jeho pohled však vypadal... smutně? Možná trochu chladně. Pak opustil věž kostela, aniž by na nás s otcem Pilasem počkal.

Sešli jsme se znovu až u toho výborného anglického čaje, jehož jméno jsem zapomněl okamžitě, jak do kuchyně vstoupil Kamiel. Přisedl si ke stolu a najednou jako by atmosféra mezi námi zhoustla. Všiml jsem si pohledu kněze, který nás po očku zvědavě sledoval, proto jsem se snažil klopit zrak k talíři sušenek, které přede mnou před chvíli přistály. Měl jsem pocit, jako by to otec Pilas věděl, jako by dokázal číst mé myšlenky. A nebylo to zrovna příjemné. Dusnou atmosféru však přerušil Sage, který se do kuchyně udýchaně vřítil a mával svým mobilem. Chvíli mu trvalo popadnout dech, ale když se mu to podařilo, otočil si židli opěrkou dopředu a obkročmo ji zasedl, i když mu kněz za to vynadal.
"Měl jsi pravdu, Came! Právě mi přišla zpráva ze Senesy. Před hodinkou vykradli jeden jejich obchůdek s okultním zbožím. Na rohu Marstreet a Třetí. Pobrali všechno, co mohli - svíčky, svícny, podstavce, talismany, křídy a podobné blbosti. Co nepokradli to zničili."
Přesně jsem věděl, co bude následovat. Stačilo mi vyměnit si pohled s Kamielem. Museli jsme jít! Dokud byla stopa ještě čerstvá. Netušil jsem, zda tam najdeme něco, co by nás dovedlo k démonům, ale byla to jediná možnost. I otec Pilas byl jako by srozuměn s naším plánem, aniž bychom ho s ním konzultovali, či ho vůbec pronesli nahlas. Všichni tři, i se Sagem, jsme se zvedli s tím, že je nutné to místo navštívit a porozhlédnout se kolem.
"Vy tu zůstáváte, je to nebezpečné."
"To si děláš srandu? Chceš do toho jít sám?"
"Pokud ty démony objevím, nebudu s nimi moci bojovat a ještě vás chránit."

Sage vypadal dost rozčílen a já na tom byl obdobně. Nehodlal jsem se jen tak vzdát.
"Na to zapomeň! Jsem dobrý novinář. Neriskoval bych život tolikrát, abych teď byl jen divák. Takže jdu s tebou a konec diskuze."
Jak se zdálo kněze i Sageho moje odporování překvapilo. Když však Kamiel svolil s mou přítomností, překvapení se změnilo na šok. Proč bere mě? Cizího novináře, kterého zná jen pár dnů, místo svého čmuchalského kamaráda? Jak se zdálo, měl jsem nějakou výsadu, nějaká privilegia. Otec Pilas se jen smířlivě usmál a nakonec souhlasil.
"Jdu pro auto."
"To je zbytečné."
" Marstreet je na konci města."
"Poletíme."

Původně jsem vážně myslel, že si dělá legraci, ale když mi Kamiel svá slova potvrdil, zmocnil se mě strach. I když jsem ještě před chvílí toužil poznat, jaké by to bylo létat, nyní se mi svíralo hrdlo.
"Jsi zraněný, není to dobrý nápad."
Ale jak se zdálo, Kamiel se mnou o tomto nehodlal diskutovat. Nejspíš doufal, že takhle tam budeme rychleji a budeme mobilnější. To jsem dokázal přijmout. I přesto jsem cítil takové podivné rozechvění. Něco mezi strachem a vzrušením. Opravdu podivná kombinace.
Když si Kamiel sundal kabát a přehodil ho přese mě s tím, že nahoře bývá zima, ucítil jsem jeho vůni. Vůni pírek. Jedno se vzneslo ve větru a chvíli kroužilo kolem nás, než jej vítr odnesl na vzdálený strom.
"Proč jsi... nevzal Sage?"
Když kolem mě anděl obtočil paži a dával mi tiše pokyny, mrazilo mě až na zadku. Jeho hlas, jeho dech v zátylku. Copak mě jen tohle mohlo vzrušit?
"Je těžký a navíc přitahuje smůlu."
Začal jsem se smát. Tak přitahuje smůlu... hm. A to osahávání mého stehna bylo co? Nechal jsem ho ať se mnou manipuluje tak, jak potřebuje. Ale byl to jen trik, jak mě víc vystresovat.
"Otoč se."
Poslušně jsem se otočil ke Kamielovi čelem a dřív, než jsem stačil vyheknout, namačkal si mě na své tělo a donutil mě si na něj tak trochu vyskočit. Sevřel jsem ho nohama kolem pasu a rukama kolem krku. Bylo to hodně intimní, hodně těsné a blízké. A tehdy jsem pochopil, proč si k tomu vybral mě.

Na rozdíl od Mihiela nemusel Kamiel skákat z žádné věže. Jen roztáhl svá velká křídla. Cítil jsem tu sílu svalů. Fascinovalo mě to. Několikrát máchnul a pak se jen odrazil od země. Okamžitě začal nabírat výšku, až se mi zatočila hlava. Viděl jsem jeho černá křídla, ten šelest, jak prořízly vždy studený odpolední vzduch. Byla to vysloveně nádhera.
Sem tam jsem odvážně pohlédl stranou, abych viděl střechy domů z výšky a nechal se unášet padlým andělem. Pevně jsem se držel jeho těla, z takové výšky by to nebyl příjemný pád. Opatrně manévroval a já jen tajil dech. Vítr mi vháněl slzy do očí a těžko se mi dýchalo při té rychlosti. Bylo to úžasné.
Jenže náš let nemohl trvat věčně a byl jen účinnou dopravou v tuto chvíli. Byla to možná poslední příjemná a klidná společná chvíle.