Kapitola 17

"Omlouvám se za ni, víš Nana je...prostě matka".
Peter se snažil usmívat jak jen to šlo, ale Michail byl stále trochu pobledlý a mlčel.
To se Peterovi moc nelíbilo. Miloval ten jeho ironický smysl pro humor, teď měl říct něco třeba jako že mě maminka hlídá a mění mi plenky....ale on mlčí.
Michail jen zakroutil hlavou. "To je v pořádku, je to celkem rázná žena".
"To ano".
"Takže jsem přežil setkání s tvou matkou, co horšího mě ještě může potkat"?
"Tak to netuším, ale řekl bych že jsi se jí líbil".

Michail se jen zašklebil. To určitě. Ta má lepší nos než kde jaký policejní pes. Jen se musím modlit aby ji ta ztráta paměti vydržela. Přece rok je celkem dlouhá doba.
Tím se Michail stále uklidňoval. Proto se mu povedlo vykouzlit celkem okouzlující úsměv.
Peter k němu přešel a pokusil se ho políbit. Michail se na něj pověsil a nijak neprotestoval. Musím si jen dávat na tu ženu pozor. Bude lepší když se jí budu vyhýbat. Peter ho začal nenápadně tlačit směr ložnice. Když si to chlapec uvědomil zamračil se.
"Co děláš"?
"Já? Nic...jen myslím, že tam to bude pohodlnější".
Michail od něj odskočil a začal kroutit hlavou, aby dal jasně najevo svůj nesouhlas. Ještě teď mě bolí celý člověk a on chce znova? Tak to teda ne.
S tím rychle doběhl k věšáku a oblékal si bundu.
Peter jen nechápavě na něj hleděl.
"My někam jdeme"?
"Jistě že jdeme. Ledničku máš prázdnou a už tu není nic co bych zkonzumoval. Je potřeba doplnit zásoby". S tím se na muže usmál a lákal ho k sobě.
"Ale mě se nikam nechce".
"Lenochu. Nemůžeš se pořád válet v posteli. Jako tvá hospodyně ti říkám, že je čas na nákup"!

Peter jen protočil oči v sloup. Hospodyně....pro boha za co? Ale i tak raději tenhle malý výlet akceptoval a vydali se s Michailem do města.
Konečně přestalo sněžit a venku mrzlo až praštělo. Ale zdálo se, že Michailovi to nijak nevadí a protáhl Petera snad desítkami obchodů.
Až se ocitli před posledním a naproti nim stáli už jen kancelářské budovy. Michail čekal na chodníku i s nákupem v rukou,když si všiml toho auta.
Zastavilo naproti u těch kanceláří a vylezli z něj tři muži v tmavých oblecích. Jeden si zrovna zapaloval cigaretu u auta.
Michailovi ztuhl úsměv na tváři. Toho muže totiž poznal. Rozklepaly se mu kolena. To je Gryška, jestli mě uvidí je se mnou amen. Ano otcův oblíbený vymahač dluhů. Jednou ho viděl jak prohodil jednoho chudáka neplatiče oknem ve čtvrtém patře. Z té představy se oklepal.
Ne, on mě nesmí vidět!
Peter zrovna vycházel z obchodu, když ho Michail čapnul za rukáv a táhl ho kamsi do uličky.
"Co...co to děláš, kam jdeme"?
"Vezme to zkratkou".

Peter se jen podivil. Tudy žádná nevedla. Ale pak ucítil jak se Michailovi třesou ruce, proto ho zastavil a přitiskl ke zdi.
"Co se stalo? Kam tak ženeš"?
"Já...". Ale nebyl schopný mu říct cokoliv co měl na srdci. Chtěl jsem se schovat, protože kdyby mě uviděl tak by okamžitě informoval otce a ten by poslal celou svojí armádu takových hromotluků aby mě našli. A pokud by ho našli u Petera tak by mu ublížili.
Michailovi se najednou vyhrnuly s očí slzy.
"Prostě chci jít zpátky k tobě".
Peter jeho chování vůbec nechápal a když si Michail ještě začal rukávem bundy otírat slzy zamračil se. "Tak jdeme". S tím ho Peter chtěl táhnout zpátky, ale mladík se zapřel a odmítl se hnout. "Tamtudy ne, prosím...".
Michail svíral křečovitě tašku s nákupem a hleděl úpěnlivě na Petera.
Ten samozřejmě takové prosbě v očích chlapce nemohl odolat a proto ho následoval. Museli si obejít pár bloků než se dostali zpátky k bytu. Za tu dobu Michail neřekl ani slovo a nepřestával se třást. Peter ho chtěl vzít kolem ramen, jak to dělával, ale tentokrát se mu mladík vykroutil.
To ho už celkem dopálilo, takže se rozhodl udělat mu doma přednášku.
Když však konečně vešli do bytu a zavřeli se za nimi dveře nákup letěl na zem a Michail Petera objal kolem pasu a schoval si obličej do jeho bundy.
Muž jen vykulil oči, ale neprotestoval. "Hodláš mě umačkat"?
"Omlouvám se".