Kapitola 22

Samozřejmě vběhl do letadla jako žíznivá střela. Jedna letuška ho ihned u vchodu zastavila s tím že se v letadle neběhá, ale on si myslel své. Když konečně po chvilce hledání našel kaštanovou kštici hned se k němu rozběhl.
Peter zrovna seděl u okénka a přemýšlel o nesmrtelnosti chrousta...neboli přemýšlel proč ho ten kluk tak strašně stále rozčiluje. Proč mu to dělá? Rád si hraje, ale i hra má své meze to by měl vědět. Už neměl nervy na další hry. Už jsem dospělý na takové dětinskosti. Vypadal zamračeně a nijak neregistroval když si k němu inkriminovaný mladík sedl a tvářil se nešťastně.
Když ho konečně zpozoroval, hodlal mu dát lekci. Ne, milej zlatej už toho mám dost. Už žádné úsměvy, už žádné hlazení, ani polibky.
Michail seděl jako přibytý k sedačce. Ani se nehnul, ani nepípl. Věděl, že se na něj Peter zlobí. Snažil se vymyslet jak se zase vloudit do jeho přízně, ale momentálně ho nic nenapadalo. Všechny scény, které si v mysli přehrával končili katastrofou.
Z reproduktoru se ozval hlas letušky, která zrovna ohlašovala odlet letadla a udávala pokyny co mají pasažéři provést. Peter si zapnul pás a natáhl se pro noviny. Michail s tím svým chvilku zápasil. Peter musel odvrátit pohled, protože měl chuť mu vážně vrazit jednu výchovnou. Nejsem jeho otec, ať si poradí sám.

Když se to mladíkovi konečně povedlo hlasitě si oddychl. Chtěl nějak navázat hovor, to však bylo v tuto chvíli nemožné.
" Ty se na mě zlobíš"?
Ticho. Žádná odpověď z druhé strany. Žádná známka života.
Michail sklopil hlavu a jal se hrát s pásem.
Peter se na něj nemohl sem tam nepodívat. Mrzelo ho že takhle vybuchl. Mrzelo ho, že se mladík tváří jak kdyby mu sebral lízátko a hodil mu ho do bláta. Ale snažil se zatvrdit proti takovým pocitům. Udělal z tebe blázna, žádné utěšování nebude.
Když sebou letadlo trhlo a začalo rolovat po letištní dráze Michail dostal do tváří krásnou zelenou barvu. Nějak se Peterovi zapomněl zmínit že létání nesnáší. Že mu vždycky bývá v letadle špatně a připadá si jako kdyby umíral.
Letadlo se odlepilo od země. Sbohem New Yorku nebudu na tebe vzpomínat s láskou. Možná jen na toho cizince co jsem potkal na letišti. Jediný světlý bod mého pobytu tady.
Po deseti minutách letu si Peter něco uvědomil. Postava vedle něj sebou nešila jako obvykle. Nevrtěl se, nevydával žádné zvuky, vůbec ho ani neslyšel oddechovat. Byl až příliš potichu a to se Peterovi nějak nezdálo. Proto se na Michaila otočil a to co viděl ho překvapilo. Chlapec byl vražený do sedačky tak hluboko, jako kdyby do ní hodlal vrůst. A vypadal zeleněji než rybník Brčál. Navíc měl trochu vytřeštěné oči a výraz jenž říkal "za své hříchy jsem teď v pekle". Ani neměl sílu chudák skučet.
Petera polilo horko. Srdce se mu rozbušilo. Chudáček malý, asi mu není dobře. On sám lety zvládal dobře, protože létal často. Ale věděl že někteří lidé létaní nesnáší a zdálo se, že Michail bude jedním z nich. Úplně se nad ním slitoval. Jak se na něj proboha můžu zlobit? Vždyť je tak roztomilý, tak nevinný.

Když si Michail všiml Peterova upřeného pohledu na svou maličkost pokusil se o úsměv. Budu statečný, budu silný, nějaké letadlo mě přece nedostane. Musím se vzpamatovat a nedělat tu ostudu....chce se mi zvracet podejte mi kyblííííík.
"Je ti špatně"?
Michail se nezmohl na odpověď. Jen na Petera hodil úpěnlivý pohled, který říkal " netrap mě a rovnou mě doraz".
Peter se po tomhle pohledu na něj nedokázal dál vztekat. Chtěl ho spíš obejmout.
"To bude v pořádku, neboj se jsem tu s tebou".
To byla pro Michaila rajská hudba. On už se nezlobí. Má mě rád!
Peter pípnul na letušku a hned v zápětí se u jejich sedadel objevila krásná rusovláska s plným poprsím v upnutém modrozeleném kostýmku. Peter ji vysvětlil že potřebuje něco na nevolnost. Letuška hned Michaila politovala svým zpěvným hlasem a odběhla do zadní části letadla.
Michail chtěl poděkovat, ale neměl k tomu sílu. Tak jen na Petera koukal jak na svého zachránce. Peter se jen příjemně usmál a vzal jeho ruku do své. Pevně ji uchopil, aby tak dal najevo mladíkovi že v něm má oporu. Jemně hladil jeho ruku a nespouštěl z něj své čokoládové oči.
Michail byl i přes svou nevolnost šťastný. Jsem rád že tu jsi se mnou. Proč jen ti to nedokážu říct? Proč na tebe pořád jsem tak zlí? Proč tě jenom škádlím...to si nezasloužíš.

Když se letuška vrátila s nějakým lékem a skleničkou vody měl Michail chuť ji zatleskat. Rychle to spolknul a pak už jen přivřel oči.
" Nebojte se, po tomhle se mu udělá lépe. Chvilku se prospí a bude zase jako rybička". Letuška se usmála a Peter ji poděkoval.
Pak vytáhl z poza sedadla přikrývku a přehodil ji přes to křehké tělíčko. Jsi tak zranitelný můj maličký, i když se snažíš vypadat tvrdě. Michail se jen zavrtěl, tiše zasténal a přitiskl se na Peterovo rameno. To hřejivé teplo mu dělalo dobře.
Peter to nijak nekomentoval, jen ho v klidu nechal odpočívat a připadal si momentálně jako polštář. Trochu však zkoumal chlapcovu tvář a sem tam ho pohladil, jemně, jen aby ho nevzbudil. Trochu mu odhrnul i neposedné prameny vlasů z očí.
Jsi tak krásný. Opravdu ti nedokážu odolat. Vypadáš jako andílek, který právě usnul na svém obláčku. Peter měl rozněžnělou náladu. Škoda že spinkáš. Chtěl bych ti říct, že se nezlobím. Chtěl bych tě zase políbit. Přitiskl si chlapce mnohem víc k sobě, takže mu teď Michail spočíval na hrudi. Líbilo se mu to. Sice to mělo jisté nevýhody a bylo to nepohodlné, ale pro něj by udělal cokoliv.

Bohužel mu slečna letuška nesdělila, že po tom co ty prášky zaberou a Michail se probere, bude nejen jako rybička, ale bude až příliš přítulný. Pro Petera nastanou těžké chvilky.