Semi
Měl co dělat, aby ráno stihl přestup na další vlak. Vůbec se mu z té
vyhřáté postele nechtělo. Na tváři se mu usadil tak uspokojený výraz, spolu
s úsměvem, až to asi vypadalo celkem zvláštně. Přeci jen by měl vypadat
zachmuřeně a truchlivě, když převáží rakev, ve které podle dokladů ležel jeho
mrtvý bratr, kterého vezl domů do Kanady. I překládající dělníci na něj podivně
hleděli, ale Semi si nemohl pomoct. Stále v něm zůstával pocit ze včerejší
noci. Poprvé poznal, že upír umí být i jemný a něžný, i když tomu musel
napomoct tím olejíčkem.
A vůbec, právě tahle kouzelná lahvička lásky, jak by se to dalo nazvat, záhadně
zmizela. I když se ji Semi ráno snažil najít, nebylo po ni ani stopy. Takže
předpokládal, že ji upír asi zabavil nebo rovnou zničil, jako důkaz své
slabosti. Ještě je čekaly více jak čtyři hodiny cesty za hranicemi. Kanada byla
velmi sympatický stát, jak Semi zjistil. Možná se trochu podobala kombinací
Francie, Anglie a Ameriky. Navíc jídlo v jídelním voze tu bylo celkem
podivné. Samé sýry a zelenina, ale pořádné maso aby člověk pohledal. Když na
něj ještě obsluha začala žvatlat Francouzky raději se uklidil do kupé. Ale
přesto, než uběhly čtyři hodiny, tajně se vplížil i do zavazadlového vagónu,
kam se nesmělo. Musel zjistit jak to bude s dalším úsekem cesty.
Povedlo se mu najít upírovu rakev zavalenou jakýmisi kufry a zavazadly a
dokonce zaklepal, aby upír věděl, že je to on.
Darius se zdál celkem čilí, rakev nebyla zrovna extra pohodlná, tak vzal za
vděk každou možností se aspoň posadit.
Semimu to přišlo vcelku směšné, celá tahle scéna vstávání z hrobu...no
spíš z rakve. Jako z nějakého béčkového hororu o upírech.
Přinesl také upírovi krev z přepravního boxu, aby se tam tak nenudil a
alespoň měl co sát.
"Až dorazíme na místo, pronajmeš nám odvoz".
"Dobře...jaké auto"?
"Takovou černou dodávku firmy Lenston a syn".
Semi pozvedl obočí, dodávku? Jaké firmy? Až když si vzpomněl kde kupovali tu
rakev, hned ho to trklo, na vývěsním štítu stál stejný název.
"Pohřebáky"?
To už bylo morbidní i na Semiho, ale nedovoloval si odporovat, když ho upír
skoro probodl očima.
"Řekneš jim že potřebuješ dopravit tělo na hřbitov v Alme".
"Dobře ale proč zrovna...no pohřební vůz"?
"Mysli trochu, do normálního auta se rakev nevejde, navíc mají pohřební
vozy upravená skla, takže do nich nesvítí slunce. Jakmile vyjedeme zbavím se
řidiče i spolujezdce. Umíš snad řídit ne"?
"No...teoreticky nebo prakticky"?
Semi auto sice už řídil, párkrát to vyžadovala práce, ale řidičák neměl, takže
to vše bylo jen o cviku.
"Jsi k ničemu".
"Nezabiješ ty lidi že ne"?
Odpověď se však Semi nedozvěděl, zaslechl že se někdo dobývá do zavazadlového
vozu. Rychle upíra natěsnal i přes syčení do rakve a zabouchl ji právě zavčasu.
Jak se zdálo místní...no asi hlídač byl na obhlídce a zaslechl hlasy. Semi mu
vysvětlil, že neměl šanci se se zemřelým bratrem rozloučit, takže mu to nakonec
prošlo.
Chlapec jednal tak jak mu upír nařídil. Po příjezdu do
poslední stanice tedy povolal pohřební službu, jak se zdálo pánové asi o práci
stáli, protože přijeli rychleji než kdejaká sanitka. Tvářili se velmi
profesionálně a velmi rychle naložili i rakev do vozu. Semi se jen bál jak to
bude pokračovat dál, nepřál si aby jim upír nějak ublížil nebo je zabil, ale
potřebovali auto jen pro sebe, čekala je ještě dlouhá cesta, až na to
místo...městečko Somers. Jaké bude?
Po půlhodině jízdy když Semi začal komunikovat s oběma muži se rakev
neslyšně otevřela, pak už šlo vše rychle.Semi to sotva stačil sledovat. První
Darius zlikvidoval spolujezdce, divným chmatem mířeným na krk. Pak následoval
řidič, do kterého se zakousl, takže auto nebezpečně zakličkovalo po silnici.
Semi jen vyplašeně couvl, než se trochu vzpamatoval.
"Dariusi dost, nech ho...".
Podařilo se mu upíra přemluvit a strhnout pozornost na sebe. Řidič naštěstí
stačil šlápnout na brzdu i tak ale auto skončilo v křovinách u cesty. Upír
si jen olízl chutně rty a zase se vrátil do rakve jako krytí.
"Vyhoď je z auta..prošacuj je...seber jim mobily, doklady i peníze.
Pak je svlékni do spodního prádla".
Víko rakve se zabouchlo, Darius musel do krytu, jinak by ho slunce usmažilo,
jak by Semi otevřel dveře auta.
"To...to si děláš srandu"?
Ale Semimu nezbylo než vykonat rozkaz, jelikož se z rakve nic neozvalo
v odpověď. Pány pohřebáky odtáhl až dozadu za křovisko a podle Dariusových
pokynů je tam zanechal. Naštěstí jeli po méně frekventované místní silnici,
takže žádné auto kolem nejelo. Pak byl nucen sednout si na sedadlo řidiče a
jejich poslední kus cesty mohl začít.
Upír opustil svůj úkryt, ale zdržoval se převážně v zadní části vozu, ta
byla víc chráněná.
"Nemusel si těm mužům ubližovat".
"Ne...stačilo je požádat ať si laskavě vystoupí, že jim zabavujeme vůz za
stovky tisíc".
To Semi trochu nedomyslel, ale přesto se mu to nelíbilo. Co ho ale překvapilo,
že zahlédl...něco děsivého. Na upírově tváři pohrával úsměv, už od toho rána ve
vlaku...a stále tam byl...takový rádoby zamaskovaný. A dokonce se zdálo že má
upír i dobrou náladu.
"Co bude až dorazíme na místo"?
"Kdo ví".
Zdálo se že to upíra nijak netrápilo, ale snad musel mít nějaký plán, jinak se
sem vlečou zbytečně. Bude chtít kontaktovat tu vlkodlačí smečku Enisei?
Darius
Cestování už mu lezlo na nervy, ale začalo se smrákat, takže už si připadal
trochu bezpečnější. Slunce bylo největším nepřítelem upírů. Co si pamatoval
lovci nebo Hlídači jich ulovili celkem malý počet, takže hlavní příčina smrti
upíra bylo často slunce, nebo vlastní genetické vady. Občas se stávalo, že upír
i podlehl otravě krve z oběti, kterou pil.
Zato Lykany lovili lidé, lovci už po staletí jako zrůdy. Dokonce to
v některých končinách dodnes byl zábavný sport pro smetánku. Byli
pronásledovaní mnohem více než upíři, protože jejich zvířecí já a proměňování
jim nedovolilo zůstat utajeni v lidské společnosti. Brzy upír zahlédl
ceduly s nápisem Somers. Konečně jsou na místě. Ještě pár kilometrů a čeká
je městečko.
Jít sám do brlohu lykanů by bylo pro normálního upíra sebevražda. Hodlal se
opírat o své postavení Hlídače, i když byl ze všech akcí odvolán...lykané to
vědět nemusí. Může tvrdit, že je tu oficiálně a vyšetřuje to napadení jejich
smečky. Sice ten plán měl děr jako ementál, ale musel vědět kdo za tím stojí.
Kdo podporuje ty nechutné pokusy? Je to Enisei a nejstarší dcera Rise? Nebo je
to upírský klan Vrangel? Musel začít pátrat u lykanů...Vrangel mu nemá kam
utéct ani kam se schovat.
Městečko Somers vypadalo vcelku nenápadně, jako starý typ těhle kolonizovaných
městeček. Historické centrum, vypadající jako z filmů o divokém západě. I
tak to vypadalo vcelku přívětivě. Nevěděl kolik Lykanů žije přímo
v městečku, protože ti ho dokáží ucítit. Ale nejspíš jsou už sžití
s obyvatelstvem. V tom byl problém. Oni ho poznají, ale on lykany
z Enisei nerozpozná od lidí.
Proto mě Semiho. Doufal, že právě díky jeho proměně, díky tomu že teď je sám
lykanem je rozliší. Takže mu dal jasné kázání.
"Když ucítíš něco divného řekneš mi".
"Divného? V jakém smyslu"?
"To musíš poznat sám...možná pach...pach který znáš, povědomá vůně,
cokoliv".
Nebylo na to moc spolehnutí, ale nic lepšího Darius na rozpoznání Enisei neměl.
Zahleděl se na pěkně vypadající bistro přímo u cesty. První dům...nejspíš tu
musí mít někoho za svých, aby měli přehled o návštěvnících města. Takže je na
čase se ukázat. Už příjezd pohřebního vozu vzbudil celkem nechápavé pohledy u
místních, co prošli kolem. Co teprve když z dodávky vystoupila štíhlá
postava v bílém orientálním oděvu s vlasy černými jako havraní pera a
u pasu se mu pohupovaly dvě katany. Semi musel uznat, že to vypadá
nepatřičně...ale maskování asi nebylo upírovou silnou stránkou. K čemu
také.
Vešli do bistra a usadili se na strategické místo u dveří, kdyby se museli
prosekat ven násilím.
Darius obhlížel místní hosty. Sice na sebe strhli značnou pozornost, ale zdálo
se že se nic neděje.
Brzy k nim přibruslila servírka...no ano přibruslila, na kolečkových
bruslích.
"Já jsem Kandy, psáno s K...copak si dáme"?
"Kávu".
"Palačinky se šlehačkou a taky...topinky a tatarák, hodně tataráku a
slaninu, potom sekanou a tohle...kovbojské koleno".
"Projíždíte naším krásným městem? Nebo jste turisti"?
Upír blonďatou servírku zpražil nenávistným pohledem a ta hned zacouvala.
"Jsme tu pracovně".
Jídlo jim přistálo na stůl v krátkém čase. Chlapec se hned vrhl do slaniny
až mu sliny div nekapaly. Ale měl strašný hlad, jeho tělo potřebovalo maso.
Zapomněl dokonce co bylo jeho úkolem, takže si upír musel sám vypozorovat, že
dva muži u baru si dali také tatarák a zrovna přívětivě na ně nehleděli, že by
lykané? Mohl jen hádat.
"A co...co teď"?
"Romantická procházka při měsíčku"?
"Cože to"?
Darius musel Semiho vytáhnout ven, jinak by je tam vážně vyjedl. Jak se zdálo sledovalo je z oken mnoho očí, což upíra znervózňovalo. Jeho ruka jemně hladila černou katanu. Jak se zdálo městečko žilo i večer. Ve western clubu se pořádaly nějaké tanečky a hudba zněla celým náměstím.
Schválně se upír rozhodl pro klamání nepřítele a o Semiho se zapřel. Chlapec to nijak nekomentoval, jen zvedl k Dariusovi tázavý pohled.
Prošli si v klidu takhle celé městečko aniž by je někdo zastavil. Jak se zdálo Somers byl opravdu netypické místo. Ale když už to upíra přestalo bavit rozhodl se jednat. Povytáhl svou katanu a prořízl si dlaň. Krev vždy přivábí psa. I Semi to hned ucítil a zavrčel. Ten pach ho praštil do nosu jako velké kladivo. V temných uličkách se konečně pohnuly stíny a brzy Dariuse a Semiho odřízlo několik mužů v zadní uličce.
"Upírům je sem vstup zakázán".
Mezi davem asi deseti mužů a pár žen se prodral jeden z mladíků, který mohl být o něco starší než Semi. Obešel si chlapce a trochu ho očuchal, překvapeně pohlédl na ostatní.
"Kdo jste a co vás přivádí do města"?
Upír na něj upřel pohled, zdálo se že s tímhle hošíkem bude možné jednat. I když vypadal trochu jako indián, snědší pleť, delší tmavé vlasy, i tmavé oči. Ostatní se zatím drželi zpátky, i když upír jasně slyšel neurčité vrčení kolem. I Semi byl zmatený a ve střehu.
"Přejeme si mluvit...s hlavou smečky Enisei".
"On je jeden z nás...proč je s upírem"?
"Zabijeme ho, upíři tu nejsou vítaní"!
"Jak si dovolili překročit hranice města, je to nějaká provokace"?!
"Jenom klid...prosím, uklidněte se, jistě se vše dá vyřešit mírovou cestou. Můžete se rozejít do svých domovů, tento upír nepředstavuje hrozbu".
Mladý indián se na osazenstvo otočil s mírným úsměvem, ale jeho pohled jasně říkal, že nesnese odmlouvání. Nakonec se lykané pomalu rozešli, zůstali jen tři muži po jeho boku. Prvním byl jak se zdálo šerif a měl stále ruku na své zbrani. Druhý byl zástupce šerifa.
"Omlouvám se, místní obyvatelé nejsou zvyklý na takové návštěvy. Mé jméno je Konrád Ersken".
Zahleděl se na Semiho a pozitivně se usmál, pak mu podal ruku. Od upíra raději držel jistou vzdálenost.
"Asi nebudeš lykanem příliš dlouho, jsi příliš neopatrný".
"Ehm...no já...jsem tu s ním".
To právě Konrádovi nedávalo smysl. Upír a lykan přicestovali spolu? Bylo to velmi zvláštní.
"Darius Drake...Hlídač RTK. Chceme mluvit s lordem Revenem".
"Bojím se že to není možné. Náš vládce je nemocen. Ale mohu vás doprovodit do sídla. Lady Rise vám jistě poskytne všechny potřebné informace".
Žádné komentáře:
Okomentovat