Kapitola 31

Semi
Stál na terase opřen o zábradlí a sledoval, jak slunce zapadá za vysoké koruny jehličnatých stromů. Byl to překrásný pohled, přesto mu však bylo smutno. Darius mu dal na vybranou. Mohl zůstat zde, u své smečky, ke které ho poutaly vazby skoro rodinné. Nikdy žádnou pořádnou rodinu neměl, takže to pro něj byla nová zkušenost. Věděl, že by tu mohl žít šťastně. Přátelil se s princem, no, teď už vlastně králem Roanem, i Konráda si oblíbil. A jistě by si brzo našel i další přátele.
Semi však byl rozhodnut už dávno. Ten malý kousek přátelství, rodiny... musel ho najít. Svého kamaráda Teda, který byl spíše jako jeho starší bratr a který mu ukázal, co je to rodina. Do té doby nebude mít klid. Stejně, nějak moc si zvykl na upírovu přítomnost. Sám si musel přiznat, že k němu pociťuje jisté zvláštní city. I když by to sám asi láskou nenazval, možná se ji to blížilo.
Když slunce zmizelo úplně a okolí tohoto kraje se uvrhlo v šero, cítil Semi malý závan té známé vůně. Darius se k němu připojil na terase a jeho pohled se také upřel do dáli. Čekal na Semiho rozhodnutí, bylo na čase odjet.

Darius
Upír přemýšlel o tom všem, co se událo. Možná ze začátku mu byl ten lykan na obtíž, to byla pravda. Zachránil ho pro tu obdivuhodnou chuť k životu a nelitoval toho. To, že ho sem přivedl, byl dobrý nápad. Mohl vidět, jak to ve vlkodlačích smečkách funguje, i když Enisei nebyla nakonec tak dobrým příkladem, jak doufal. Naučili ho kontrolovat svou proměnu i vtělit se do podoby vlka, to byl velký pokrok na to, že byl Semi lykanem krátce. Mohl zůstat u své smečky, ale přesto si ho upír na terase majetnicky přivinul do náručí. Začalo se mu líbit, že ho tahá sebou, vlastně to bylo velmi uspokojivé. A Semi ho nadmíru vzrušoval. Nechtěl se připravovat o něco takového. Po dlouhých desetiletích našel někoho, s kým rád trávil čas, kromě Edvina. Koho si pustil tak blízko k tělu. Možná to bylo sobecké, ho k sobě vázat, ale mohl si vybrat sám.
Chlapec k němu zvedl pohled a na tváři se mu rozlil spokojený úsměv.
"Asi bychom měli jet, že?"
Upír se ale ani nehnul a Semiho, který už mu utíkal z náručí, přitáhl prudce zpět a začal ho trochu splašeně líbat. Mladík se nijak nebránil, možná ho to jen trochu překvapilo. Ale polibkům se plně oddal.

Nakonec rozhodnutí proběhlo klidně. Semi se ještě byl rozloučit s Roanem, který se právě strojil a hodlal přednést svou královskou přísahu. Noc se snesla velmi rychle, okolí sídla bylo osvětlené velkými reflektory a už několik hodin se tam shromažďovali vlci i lykané ve své lidské podobě. Mladý král byl velmi nervózní. Ruce se mu třásly, takže mu všechny ty spony a knoflíky musel dopínat Konrád.
"Opravdu nechcete ještě pár dní zůstat, Semi?"
Ale Roan svého rádce a regenta umlčel prstem na rtech. Věděl, že je čas, aby šli, měli ještě svůj úkol, který museli dokončit.
"Zase se potkáme. Určitě."
"Jo, budu se těšit. Budeš dobrý král."
Semi chlapce nekrálovsky poplácal mezi ušima a se smíchem se vydal ke dveřím, kde už na něj čekal upír.
"Tady vždy budeš vítán, Semi, vždy tu budeš mít místo ve smečce, pamatuj si to, ano?"
Pro chlapce to bylo nadmíru důležité sdělení. Setřel si slzy z tváře a nasadil pozitivní úsměv. Nečekal, že by při loučení plakal, ale opravdu se mu srdce sevřelo. Byl vděčný za domov, jenž mu Roan nabízel. A možná jednou... až tohle vše skončí, možná se vrátí.
Auto už měli přichystané. Cesta do New Yorku je dlouhá, ale snad proběhne v klidu. Jejich pohřební auto bylo nachystané a Semi se neubránil tomu morbidnímu úšklebku, za který dostal mírný pohlavek od upíra.

Darius
Znuděně se rozvaloval na sedadle spolujezdce a marnivě si natáčel na prst pramen svých vlasů. Pořád se toho zvyku nemohl zbavit, dokonce mu Semi cestou vyhrožoval, že vezme nůžky a až bude spát, tak mu je ošmiká. Upír se smíchem však jen dál pozoroval Semiho bravurní kličkování a to, jak za volantem skoro usínal. Ale nechtěl, aby skončili někde v pustině či převrácení na střeše, takže jakmile zahlédl po pěti hodinách jízdy ceduli, hlásající nějaké malé městečko, nakázal Semimu tam zajet. Měl by si odpočinout, poslední dny toho moc nenaspal a stále mu na bedra nakládaly příliš obtížné věci. Upír si byl vědom, že chlapec to přetěžování vždy zvládal s tím svým úsměvem, nebo ironickými poznámkami. Vlastně tu zastávku nepožadoval jen kvůli Semimu, ale také protože měl už sám pořádný hlad a cítil se oslaben. Zranění, která utržil při zápase s Tarasem stále bolela, bylo na čase načerpat nové sily.
Upír se rozhodl, že raději přespí v autě, aby ho nezastihlo svítání někde nepřipraveného a Semi už stejně pospával za jízdy. Sklopil mu tedy sedadlo a přikryl ho dekou, aby neprochladl. Pak se po chvíli tiše vypařil, aby chlapce nevzbudil.
Takhle pozdě v noci, v takové zapadlé díře, bylo těžké někoho chytit venku, aby se nakrmil, ale měl štěstí, v místním klubu probíhala nějaká westernová tancovačka, takže se nenápadně vmísil mezi hosty. Jeho vzezření ovšem muselo působit jako pěst na oko. Vysoký, štíhlý muž, nepřirozeně bledý, s dlouhými černými vlasy a hlubokýma hnědýma očima. Možná i ty katany u pasu moc klidu nedodávaly těm, co si ho povšimli. Ale Darius byl čistokrevný, měl tu schopnost vmísit se kamkoliv tak, aby si ho nikdo nevšiml. Jako dokonalý černý panter si hledal svou kořist ve stínech. Nakonec ji našel, mladá dívka, která seděla v koutě a netančila. Vytáhl ji za ruku a vedl dozadu k záchodkům. Šla s ním jako poslušná ovečka, nijak se nebránila. Ani poté, když se ji zakusoval do krční tepny, sotva vykřikla. Omámena jeho charismatem a tou vůní, kterou čistokrevní vyluzovali za lovu, si ráno nic pamatovat nebude a bude si myslet, že toho moc vypila. Nenápadné ranky na krku se rychle zahojí a po upírovi nezůstane jediná stopa.
Jenže upír byl příliš hladový a jen jedna kořist mu nestačila, pokud ji nechtěl zabít. Proto mu té noci padla za oběť ještě servírka s tácem piv, kterou překvapil za barem. Pivo se rozlilo po podlaze, ale Darius byl vždy rychlý a hlavně tichý, takže si rozjaření tanečníci a tanečnice ničeho nevšimli. Upír měl raději na krmení ženy, snáze je mohl ovlivňovat svou vůlí, snáz se poddávaly, podléhaly jeho kouzlu, a navíc i lépe chutnaly. Muži se často bránili, protože upíří feromony na ně neměly takový účinek, a to nebylo ideální.

Semi
Semiho k ránu vzbudil až drnčící mobil, který upír nechal ležet na přístrojové desce. Rozespale ho zvedl, aniž by se díval, kdo volá. Cítil se ještě trochu rozlámaný.
"Hej, "D", co tam děláte? Proč se nehlásíš? Mám novinky, jak dlouho se tam ještě budete flákat?"
"Darius tu není, tady jeho záznamník, po pípnutí zanechte vzkaz."
Táhlé zívnutí a zvuk podobný zakňučení, který Semi vydoloval ze svého hrdla, místo toho známého pípnutí, asi musel muži na druhém konci připadat velmi směšný.
"To seš ty, prcku? Zníš jak po flámu... no, radši se neptám. Kde máš násosku?"
Mladík se rychle rozhlédl po autě, násoska se záhadně nehlásila o svůj mobil, rakev byla otevřená a po upírovi ani stopy. Takže jen vykulil oči a málem mobil upustil. Viděl, že co nevidět začne svítat. Slunce už vykukovalo z poza nízkých střech, takže dostal o Dariuse velký strach.
"Já no... nevím, kde je. Proč voláš?"
"Nevíš? Jak to, že nevíš? Nemáš ho náhodou hlídat?"
Edvin zněl dost rozzlobeně, ale nakonec jen něco zabrblal rusky a mávl nad tím rukou, snad si poradí.
"Slyšel jsem novinky, šíří se to rychle, takže jste v Enisei udělali malej královskej převrat, jo?"
"No... tak nějak."
Semi příliš Edvinova slova nevnímal, zaklínal slunce, aby ještě nevycházelo. Jakmile probudil totiž svůj rozum a rozespalé myšlení, došlo mu že asi šel upír lovit. Ale proč se jen nevracel?
"Posloucháš mě? Vzkaž Dariusovi, že jsem našel toho doktora, nebude tomu věřit, je to asi horší než jsme si mysleli. Oni si staví celou armádu. Sejdeme se v bytě za dva dny."
Mladík sotva stačil zaznamenat tu informaci celou, Edvin mluvil strašně rychle a komolil slova, bylo těžké rozumět. Ale ten základ pochopil. Pak zahlédl na konci ulice postavu, zabalenou od hlavy až k patě do kabátu, nesoucí nějakou tašku a hned pochopil.
Rychle vyběhl a otevřel auto, pak upírovi pomohl dovnitř. Viděl, že jeho tělo hyzdí pár ošklivých popálenin, takže mu začal nadávat do hlupáků. Na podlahu auta se v tu chvíli rozsypaly bagety, chipsy, čokoládové bonbony, vše nezdravé, tučné, či s velkým množstvím cukru. Dokonce se vykutálelo i pár energetických nápojů.
Semi na to překvapeně upřel zrak, bylo mu jasné, že si to upír nedotáhl pro sebe... ale spíše pro něj jako snídani, jelikož také už dlouho nejedl.
"Pro tebe."
"Ale proč... proč jdeš tak pozdě sakra?!"
"Obchod otvírali až v šest, něco jíst musíš."

Další příval Semiho nadávek následoval, i když ho to tak nějak dojalo, že se upír stará i o jeho jídlo, dokonce i přes své bezpečí. Docela si na Dariuse vyskakoval a dával mu rodičovské přednášky. Ale upír neměl náladu na nějaké spílání, takže se zavřel trucovitě do rakve, dokonce i dobrovolně, jen cíp pláště mu z ní vykukoval. Vypadalo to více než komicky.
"Utíkáš? Koukej to otevřít a vylézt! Víš, jaký jsem měl strach, že z tebe bude hromádka popela?!"
Semi ještě chvíli bušil marně na rakev, než se o ní opřel, tohle měl vážně za trest. Ale přesto byl rád za tolik jídla a pití, nebudou už muset zastavovat a to urychlí jejich cestu.
"Edvin volal, prý našel toho doktora. Měli bychom vyrazit. Opravdu jsi v pohodě?"
Víko rakve se na moment nadzvedlo a z ní vykoukla upírova ruka, která chlapce rozcuchala, pak zase zmizela. Tohle měla být nějaká odpověď?
"Hňupe."
"Dobrou chuť."
Semi raději zavřel auto a zasedl zase za volant, bylo to ještě daleko... pak jízda vlakem... zase ho bude muset nějak udržet v kupé, ale po minulé zkušenosti už celkem věděl, jak to provede. Už žádní mrtví, nedovolí to.


Edvin
Seděl v tom starém polorozpadlém autě už skoro 14 hodin v kuse. To, co se dělo včera v noci, ho nenechalo na pochybách. Sledoval tu věc až do doků. Stará konzervárna na ryby, to stálo na vývěsním štítě. Ale jak si pozjišťoval telefonicky u známého Zasvěceného, byla už dlouhé roky zavřená. Prý ji koupil nějaký bohatý podnikatel pro soukromé účely. A Edvin si živě dokázal představit pro jaké.Všiml si dvou černých dodávek, které v noci u té konzervárny zaparkovaly. Sledoval to místo už tři dny, ale tuto noc to stvoření konečně viděl na vlastní oči. Něco takového bylo až děsivé. Jen tiše seděl, skoro nedýchal. Vedli si to jako psa na řetězu. Tušil, že ti muži, co vyskákali z dodávek, jsou upíři. Zapadli do té haly a nad ránem zase odjeli. Ale Edvin si všiml, že stráž, Zasvěcení, zůstali. Dlouho uvažoval, jak se do té budovy dostat, aniž by ho někdo zahlédl. Musel vědět, co je uvnitř, co tam dělají. Tušil, že právě tam ten doktůrek provádí pokusy. Viděl tam pár mužů nosit pytle, takové ty černé, jako se používají v márnicích na těla. Nebylo pochyb. Normálně by počkal na Dariuse, jenže ten byl teprve na cestě, takže mu nezbývalo, než to prověřit sám. Při dalším příjezdu dodávek se tiše vmísil mezi ty muže. Šátek na svém tetování trochu povytáhl, aby šlo vidět jen částečně, tak si mysleli, že patří k nim. Vkradl se do další černé dodávky a povedlo se mu jednoho z mužů překvapit. Vzal si jeho visačku s kódem na otevření dveří a do očí si narazil kšiltovku. Tělo muže tiše odklidil do jednoho z přistavěných motorových člunů u mola.
Pak už nebyl problém normálně projít, jako další nosič materiálu, dovnitř. Vzal si jeden z chladících boxů, ale když ho nenápadně otevřel, málem se pozvracel. Obsahoval totiž vnitřnosti, pravděpodobně zvířecí, většinou se tím krmili lykané. Takže krmení pro zvířátka, jak milé. Viděl, že konzervárna uvnitř byla celá přestavěná na nějaké výzkumné centrum a snažil se si vše zapamatovat. Viděl několik doktorů, kteří pečlivě pracovali. Bylo tam mnoho ozbrojenců, kteří je hlídali. Smrdělo to tam upířínou až do morku kostí.

Jeden z mužů mu ukázal sklad, kam má chladící box složit. Samozřejmě už bylo ráno, slunce pražilo a upíři tady byly perfektně krytí. Okna konzervárny byla malá, ale všechny zastříkané perfektně na černo, takže i v brzkých ranních hodinách tam bylo šero.
Edvinovi se povedlo chladící boxy složit na určené místo, pak se tiše vytratil na průzkum.
Zahlédl několik ocelových dveří, na kterých byly patrné stopy po drápech, tak jako v tom Tedově bytě. Tyhlety potvory chodily normálně vzpřímeně jako lidé, místo rukou však měly vlkodlačí tlapy s ostrými drápy. Všiml si, že mají i špičáky jako upíři... ano, to vše zahlédl, když nenápadně nakukoval do nějaké místnosti, kde jedno ze zvířat drželi a bodali do něj harpunou, aby ho víc rozdráždili. Dokonce zahlédl i toho postaršího muže v bílém plášti, který tomu všemu přihlížel. Jasně v něm podle fotek, které si stáhl z internetu, rozpoznal doktora Belise. Nebo by mu měl spíš říkat doktor Frankenstein.
Edvin si nevšiml, že je příliš neopatrný, jeho oblečení nasáklo pachem těch vnitřností, které přinesl jako pomocná síla, a tak se za jeho zády brzo ozvalo hluboké dýchání. Bál se otočit, ale věděl, že to co za ním stojí, jistě není upír. Neměl však čas o tom přemýšlet, protože v další vteřině bylo jeho tělo odhozeno na protější stranu chodby, kde zády přerazil jakousi trubku a zůstal ležet v bezvědomí na zemi.
"Ale, ale... máme tu čmuchala. No to se podívejme. Odvést, nakrmíme s ním moje mazlíčky."