Kocourek Haiiro - Kapitola 1

Tak jako každé ráno, i dnes se ozval ten nepříjemný pípavý zvuk mého budíku. Bylo právě půl šesté ráno. Tohle podmračené deštivé ráno se mi ovšem absolutně nikam nechtělo. Zašmátral jsem rozespale po budíku a se vší námahou ho zamáčkl. Ještě cekneš a pořídím si to kladivo z animovaných filmů.
Když se mou ložnicí zase rozlilo ticho, povzdechl jsem si. Do práce se musí, vydělávat penízky…
Teprve když jsem se chtěl protáhnout, ucítil jsem křeč v rameni. Už zase? Kdy přišel? Ani jsem to v noci nezaznamenal. Můj pohyb paží ho však probudil. Otevřela se na mě dvě malá zelená očka, pak obrovské zívnutí, při kterém ukázal ty svoje bílé špičáky, jako lvi z těch dokumentárních pořadů, a pak jsem ucítil, jak mi jeho dvě měkké tlapky skončily v obličeji, jedna přímo na nose a jedna na tváři. Musel jsem se tomu pousmát. I on se protahoval. Vždycky vypadal tak roztomile. Jako kdyby se mi snažil říct: "Ještě spi, dnes se nevstává."

Ale tak jako každé ráno jsem ho musel zklamat. Nebyla sobota, ani neděle či jiný státní svátek, abych se s ním mohl válet v posteli do oběda, jak jsem to občas dělával. Přitáhl jsem ho až těsně k sobě jako nějakého plyšáka. Nebránil se. Jen se hlasitě rozvrněl, jak to dělával také každé ráno. Pořádně pomačkat a pohladit jeho vyhřátý kožíšek, který se mi v noci nasomroval pod deku a usnul mi na paži.

Dělal to často, pokud byly chladnější noci, většinou jsem jeho příchod nebo spíše skok na mou postel zaznamenal a odhrnul mu deku, aby si mohl zalézt. Pak jsme spolu spali v objetí. Někdy mi funěl do obličeje, jindy mě šimral vousy, a často poměrně dost chrápal. Že jste ještě neslyšeli kocoura chrápat? No věřte, že to je strašně srandovní zvuk, zvláště když visí hlavou dolů z mé paže.
Když jsem ho dostatečně zvalchoval a pomačkal, pokusil jsem se vysunout svou paži z pod jeho pětikilového, mourovatého těla. Věřte, že se takové závaží, které vám leží na ruce celou noc, pronese. Často mě pak rameno opravdu bolelo, ale neměl jsem tu odvahu ho tohle spaní se mnou odnaučit. Nebo jsem spíše nechtěl? Přeci jenom to příjemné teplo, co vydával jeho sametový kožíšek, často zahnalo spoustu zlých nočních můr.
Bohužel vysvobodit se z pod toho kožichu bylo velmi nebezpečné. Ranní hazard. Tak jsem tomu říkal. Bylo to buď anebo. Buď je dostatečně ospalý, stočí se na druhý bok a já ho jen zakryju nebo není, a pak…

"Au… Haiiro, nech toho!"

Samozřejmě že dnešní ráno to byla ta druhá možnost. Zaťal své drápy do mé paže a odmítal mě pustit. Nesnášel ranní vstávání. Nelíbilo se mu, že mu utíkám, že ho nebude mít kdo mazlit a hladit. Docela jsem ho chápal.
"Buď hodný kocourek… pusť, no tak…"
Má snaha vyndat jeho drápy ze své paže přišla vniveč. Jakmile jsem se o to pokusil, zakousl se mi do palce druhé ruky. Nijak bolestně, jen můj prst sevřel v zubech, aby ukázal, kdo je tady pán.

Kocour versus člověk 2: 0.

Když jsem odvážně vysvobodil obě mé ruce z jeho zajetí, rychle jsem ho líbnul mezi ouška. I přesto, že mě ráno tak zlobil, jsem ho miloval. Byl to můj jediný přítel v každodenní samotě. Byl jediný, kdo na mě čekal po příchodu domů. Byl jediný, kdo mě uměl rozesmát kdykoliv mi bylo zle. Byl jediný, kdo zahříval mou postel... To znělo dost uboze, viďte? Milovat vlastního kocoura…
Ale on byl se mnou, celou dobu, celých pět let. Za tu dobu jsem o žádného přítele ani nezavadil. Sice jsem šel na pár nezávazných rande na slepo, a jednou dokonce do gay baru s tím, že někoho aspoň na noc klofnu, ale byl jsem smolař. Žádný chlap mě na rande nezaujal natolik, abych mu řekl: "Vyndej kondom, hupnem na to." 
Ani v tom gay baru jsem nezaznamenal úspěch. Nejspíš jsem vyzařoval špatné vlny, protože zas tak ošklivej jsem snad nebyl.
Podíval jsem se na sebe do zrcadla a umyl si svůj rozespalý obličej. Haiiro se také odhodlal vylézt z postele. Sedl si ke koupelně, ze které měl panickou hrůzu (nikdy nevešel do koupelny, nevím proč) a sledoval mě.

"Možná jsem moc…staromódní, co?"

Nečekal jsem, že by se mi od kocoura dostalo odpovědi. I když někdy jsem měl pocit, že ví, na co myslím, jak se cítím, nebo mi alespoň rozumí.

"Modrou nebo šedou kravatu?"

Ani při další otázce žádná odpověď nepřišla a já se jen pousmál.

"Haiiro… to znamená šedá, viď? Tak si vezmu šedou."

Po tom, co jsem se spěšně oblékl a po chvilkách popíjel už studenou kávu, jsem ještě svému kocourovi nasypal čerstvé krmivo, umyl misku s vodou a nalil mu novou. Zkontroloval jeho kočičí záchod, i zabezpečení všech skříní, které jsem každé ráno musel přelepovat izolepou, jinak by je Haiiro velmi rád navštívil. Ochlupatil či podrápal nebo při nejhorším mile označkoval mé oblečení, které pak ze skříní všechno vyházel a ustlal si na prázdné poličce. Satan je proti tomu zvířeti nic. Od té doby jsem zavedl několik protiopatření, aby se takové jeho eskapády nekonaly. Byl sám většinu dne a nudil se. Nudící se kočka je horší než tajfun.

Všechna kvítka jsem musel přesunout až vysoko na skříň, všechno nádobí hned umývat nebo schovávat do trouby. Všechny skříně zamykat. Protože Haiiro se krátce po nastěhování naučil nejen otvírat všechny dveře tím, že skočil na kliku a pověsil se na ni svou vahou, ale také všechny skříňky. Až jsem se někdy divil, jak byl schopný otevřít i ledničku. Nad tím mi rozum zůstával stát dodnes.
Když jsem prošel celý byt a ujistil jsem se, že je nezničitelný, a obrana proti nenechavému kocourovi funguje, sebral jsem svou hnědou pracovní aktovku. Haiiro stál na stole a mával ocáskem. Vždy věděl, že ho ještě před odchodem pomazlím a využil toho ke znásilnění mého obličeje. Omazlil mi celou tvář svou velkou hlavou, div si ji neurval. Až tehdy, kdy jsem smrděl jeho pachem, byl spokojen. A já mohl konečně vyrazit na ranní autobus do práce.

---------------------------------------------------------------------

Poslední měsíc jsem si říkal, že bych možná měl chodit víc do společnosti, najít si nějakého stejně podivínského a staromódního přítele. Ale kde hledat? V barech, kde každý hledá jen lásku na jednu noc? To nebylo nic pro mě. V podnicích pro homosexuály, kam chodili samí afektovaní jedinci nebo mládež? Možná v té pěkné dobové čajovně, kam jsem strašně rád chodil každou neděli. Ale i když se mi tam pár mužů líbilo, většinou byli v doprovodu manželek, přítelkyň nebo v nějakých větších skupinách kamarádů. Nevěřil jsem si natolik, abych nějakého, kdy oslovil. Byl jsem jen stydlivý podivín, milující kočky, japonskou kulturu a knihy.
Autobus jsem stihl jen tak, tak. Řidič na mě naštěstí chvilku počkal, už mě znal a usmíval se tomu, když jsem dobíhal na zastávku. Vždy jsem chodil pozdě, vždy jako poslední.

A pak rovnou směr má práce – archiv národní knihovny, kam jsem nastoupil hned po škole, doufajíc, že se jednou možná vypracuju na knihovníka. Ale zatím jsem jen pět let tvrdl v archivu a můj sen se vypařil. Ale svou práci jsem měl i přesto rád. Monotónní, klidná, většinou jsem pracoval osamocen, vázal staré noviny či přebaloval poškozené obaly knih, nebo rovnal archivní spisy. I tak jsem nikdy nelitoval, že jsem z malé vesničky odešel sem do velkoměsta. Opustil jsem rodinu už před deseti lety. Toužil jsem po samostatnosti, po vlastním životě. Ale zůstal jsem sám. Sám v té malé garsonce. Dokud jsem tedy nepotkal jeho…

Vracel jsem se tehdy z práce. Zamířil jsem z nějakého důvodu na zastávku dál od knihovny. Chtěl jsem ještě nakoupit jídlo ve večerce. Zaslechl jsem rány, křik, hlasy, jako by zvuky boje, pak kvílení brzd a z vedlejší uličky najednou prudce vyjelo staré auto. Div mě ten hlupák nepřejel. Měl jsem strach, co se to tam stalo, když jsem odvážně vstoupil do zadní uličky, smrákalo se. Zahlédl jsem jen převrácený kontejner, který byl pěkně zřízený, tak jako zábradlí požárních schodů a zdi vedlejších budov. A mezi odpadky jsem našel tělíčko. Zvedl ke mně pohled… ještě žil. Ty zelené kočičí oči se mi propálily do mysli. Byl celý od krve, přesto jsem poznal, že je to velký šedý, mourovatý kocour. Rasu bych nepoznal. Ale věděl jsem, že tam toho chudáčka nemůžu nechat. Nejspíš ho tam vyhodili z toho auta? Nebo ho porazili? Kdo ví. Hodil jsem na něj své sako. Nevadilo mi, že bude špinavé a od krve. A i když mě ošklivě poškrábal, zvedl jsem ho z odpadků a zamířil k nejbližší veterinární klinice. Našel jsem soukromého veterináře, na kterého jsem musel dlouho zvonit, už bylo po ordinačních hodinách. Ale jakmile spatřil to zkrvavené nebožátko v mé náručí, pustil mě dál a kocoura ošetřil.

Bylo to už pět let a stále si to pamatuju tak podrobně. Chodil jsem kocourka navštěvovat celý týden, cestou z práce. I když jsem si zašel tři bloky, přesto mě zajímalo, jak je na tom. Rány byly sice hluboké, ale hojil se rychle. Po dvou týdnech ho veterinář propustil s tím, že si ho nechat nemůže a musí do útulku. Představa kocourka, kterého jsem tajně v mysli nazval Haiiro, což znamenalo v japonštině ekvivalent pro šedou barvu, jak leží někde zavřený v kleci do konce života, nebyla hezká. Jakou měl šanci na adopci? Mizivou.
Proto jsem tenkrát udělal něco šíleného. Řekl jsem, že si ho vezmu. Nejspíš to byla láska na první pohled. Nebo očaroval mou duši těma velkýma kukadlama. Aniž bych něco věděl o kočkách, či jak se o ně starat, odnesl jsem si ho domů. Dostal jsem dokonce reklamní mističky a knihu o tom, jak se starat o kočku. Dokonce jsem koupil u veterináře i přepravku, a pak jsem vyrazil z Haiirem domů. Ze začátku byl bázlivý a odtažitý. Často se snažil utíkat. Ale já na něj neustále mluvil, a tak po pár měsících už suverénně vládl celému bytu i mě.

Od té doby bylo všechno otázkou pokusu a omylu. Jaké krmení mu bude víc chutnat, jaký pelíšek se mu víc zalíbí, jaké hračky ho budou bavit. Začal jsem ho strašně rozmazlovat. Dovoloval jsem mu vše. A tak se mezi námi za těch pět let vyvinul tenhle skvělý přátelský vztah. Už jsem si svůj život bez něj neuměl představit. Byl náhražkou za společenský život, který jsem tak často zanedbával, až jsem prostě přestal do společnosti chodit úplně. Stačilo mi, představit si, jak mě doma přivítá, až se vrátím domů, jak mě omazlí a skočí mi za krk, lišák. Jak si sedneme do křesla a pustíme nějakou starou detektivku, nebo mu budu číst a on bude vrnět na mém klíně. I když to byl jen kocour, pro mě znamenal rodinu, přítele, i domov. Lidé umí zradit, umí lhát, není na ně spolehnutí, ale Haiiro… ten mi lhát nemůže, bude tu vždy jen pro mě…

-----------------------------------------------------------------------------------------

Dnešní pracovní den se blížil ke konci a já opouštěl archiv jako poslední. Zamykal jsem to studené vlhké místo a utíral si své brýle. Ano, za těch pět let mizerného osvětlení a luštění mnoha spisů jsem si zkazil zrak. Zamířil jsem opět k autobusu. Zastavil jsem se ještě ve známé večerce, koupit Haiirovi takovou tu chutnou tyčinku pro kočky, kterou vždycky smýkal po celém bytě. A opět jsem dobíhal k autobusu jako poslední. Každý den byl pro mě stejný, přesto jsem nepociťoval stereotyp. Možná jsem mu jen nepodléhal, i když byl všude kolem mě. Možná jsem si ho neuvědomoval. Byl jsem… šťastný? Žil jsem svůj život poklidně, tak jak jsem si zvolil. Tak jsem to měl rád.
Když jsem dorazil domů, chvíli jsem hledal klíče, ale nešlo odemknout. Až poté jsem si všiml, že zamčeno ani nebylo. To mě na chvíli úplně zarazilo. Tohle nebyla zrovna bezpečná čtvrť. Snažil jsem se vzpomenout, zda jsem zamykal, když jsem odcházel. Ale zamykal jsem přeci každé ráno, i když jsem byl v poklusu. To byla věc, na kterou jsem nesměl zapomínat. Se strachem jsem tedy pootevřel dveře, co kdyby tam byli zloději. Ozvalo se známé hluboké mňouknutí a já si oddychl. Málem jsem ho zašlápl.

"Já jsem nezamkl? To není možné…"

Vrtěl jsem nad sebou hlavou a zahleděl se na Haiira, který seděl u dveří a pronikavě na mě hleděl.

"No, co je? Ani mě nepřivítáš?"

Až po chvíli se opravdu zvedl a přišel se mi omazlit kolem nohou.
Rozesmál jsem se tomu a zvedl ho do náručí. Pak jsem si všiml, že druhý rezervní klíč leží na zemi, místo aby visel na věšáku.

"Ale ty ses zase nudil, ty malá strako? To se dělá shazovat klíče? To mi vysvětli, jak se ti tohle povedlo, hm?"

Přesto jsem byl strašně rád, že se nepokusil skočit na kliku u dveří. Bál jsem se, že by utekl. I když se kočky domů často vracejí, jak jsem četl na internetu, nechtěl jsem ho pouštět ven, bál jsem se o něj. Směl jen na balkon. Ten den jsem však našel ještě dalších pár nesrovnalostí. Mé cigarety…
I když jsem byl jen sváteční kuřák a nikdy jsem tomu zlozvyku nepropadl, přesto jsem měl doma vždy schovanou krabičku cigaret, kdybych někdy dostal chuť. Vždy bývaly v zamčeném baru, který však toho večera byl otevřený a cigarety ležely na stole.
Zastavil jsem se u stolu a na chvíli strnul. Co… dělají mé cigarety na stole? Že by je tam… Haiiro dosmýkal od baru? Nevypadaly ale nijak ožužlaně, ani podrápaně, jak by se po nájezdu kocoura mohlo zdát a krabička byla v pořádku. Trochu nervózně jsem se pousmál, neměl jsem rád tyhle záhadné události.

"Od… od kdy kouříš, Haiiro?"

Jmenovaný sebou jen plácl do mého křesla a začal si olizovat kožich, jako by se ho to netýkalo.
Ale my oba jsme věděli, že to nebyla první taková podezřelá událost, nad kterou mi zůstával rozum stát.

Otevírání ledničky, které by se zdálo pro kocoura i jeho váhy nemožné (je k tomu potřeba přeci jen nějaký tah a síla). Otevřené balkonové dveře, které měly petlici a byly zabezpečené a těžké. Zablácený koberec v předsíni. Hrající televize, sáček od pečeného kuřete, povalující se u koše, aniž bych taková jídla, kdy kupoval. Na balkoně jsem jednou dokonce našel kusy jakéhosi zakrváceného hadru. Nejspíše spadla sousedům z horních pater? Další desítky podivných, nevysvětlitelných událostí, které jsem si neuměl vysvětlit, ale vždy nad nimi nějak mávl rukou, nebo se vysvětlení prostě našlo samo. (Nebo jsem ho chtěl najít?). Můj kocourek byl prostě velký kutil. S tím jsem každé podobné podivnosti uzavřel.