Ludus Kargo V

Titus Crotila zájem mladého Římana nechápal. Vůbec tady neměl být, jelikož ošetřovna nebyla veřejnosti nikdy přístupna. Možná, že na tom přímém sluníčku dostal úpal?

"Mladý pane, prosím, ušpiníte si svou drahou róbu. Je tu nepořádek a strašně to tu smrdí. Půjdeme si promluvit ven, ano?"

Jak se však zdálo, Flavius Verus Kargo starého muže vůbec neposlouchal. Dál hleděl na gladiátora před sebou. Nemohl se mýlit. I když byla jeho postava mohutnější, jeho kůže dostala nádech bronzu, věděl, že je to Ramio.

"Nech nás o samotě. Ven!"

Titus Crotila byl zjevně zmaten. Pohledem těkal ze svého gladiátora na toho mladého muže. Nebyl si jist, zda ho má vyvést ven násilím, nebo zavolat stráže. Nerad by ale budil takovouto nepatřičnou pozornost. Když si povšiml, že i Apollonius kývl a dlaní mu naznačil, aby odešel, jen si povzdechl. Rozhodně bude chtít dobré vysvětlení. Ošetřovnu však opravdu opustil. Začínal tušit, že se oba muži znají, i když si nebyl jist, jak by to bylo možné. Apollonius byl jen otrokem, gladiátorem, na jeho minulost se ho však nikdy neptal. Jak by ale bylo možné, aby se otrok znal s váženým Římanem?

"Sejmi si helmu!"
"I po tolika letech máš stále tenhle umíněný, rozkazovačný tón?"

Gladiátor se tomu musel rozesmát. Flavius se v jeho očích vůbec nezměnil, jen… tak nějak dospěl a zmužněl. Věděl, že přijde, byla to jen otázka času. Povšiml si ho totiž už při boji v aréně. V lóžích totiž stáli jen dva muži, Prétor a Flavius Verus. Zbytek přihlížejících se sice nakláněl přes zábradlí, ale všichni byli pohodlně usazeni. Ramio ho poznal okamžitě, i na tu dálku. Byla to jen chvíle, pár vteřin, po které si dovolil hledět na své ho milovaného, než se musel věnovat svému protivníkovi v aréně. Tušil, že ho Flavius pozná. Také dal do boje veškerý um Ludus Kargo. Flavius byl nejspíše jediný, kdo si tento způsob boje pamatoval, který ho uměl rozpoznat.

"Ramio…to…"

Už nebylo nutné skrývat svou tvář. Gladiátor si opravdu svou helmici sundal a upřel na svého přítele pohled dvou jasně modrých studánkových očí, které prozrazovaly radost z jejich shledání. I jeho světlé kudrnaté vlasy, jeho tvář, ty nádherné rty, před Flaviem jako by všechno znovu ožilo. Nemohl uvěřit svým očím.
Během chvíle cítil, jak se mu po tvářích kutálí slzy. Neschopen cokoliv říct jen několikrát pohnul rty, ale hlas ho zradil. Mladý Říman tam zůstal jen stát, jako solný sloup a hleděl na svého gladiátora. Jako kdyby si chtěl zapamatovat každý nový detail v jeho tváři i na jeho těle.

"Tolik let, tolik dlouhých let…"
"Já vím. Dal jsem ti slib, že se znovu potkáme. Své sliby držím."

Ramio však nevěděl, zda si jeho přítel ten slib vybaví. Zda k němu ještě pociťuje lásku. Proto jednal opatrně a mladému muži před sebou nic nevnucoval.

"Hledal jsem tě. Po všech arénách a dírách, na všech možných dražbách gladiátorů. Nikdy jsem na náš slib nezapomněl. Ale… jako by ses do země propadl. Kde jsi byl celé ty roky? Tak kde?!"

"Všude a nikde. Prodali mě do dolů v Nubii, strávil jsem tam dva roky, než jsem se popral se strážným. Pak jsem byl atrakcí, jejich vlastním gladiátorem. Bojoval jsem s jinými otroky, se strážnými, s šelmami, které přivezli… a nakonec mě prodali do malé provinční arény, kde mě našel Titus Crotila a odkoupil mě. Mým jediným snem bylo probojovat se až do Říma, do velké arény. Doufal jsem, že na náš slib nezapomeneš. Že tě zahlédnu na místě, kam přichází všichni Římané. Ale když už jsem byl tak blízko, bývalý Prétor hry zrušil. Musel jsem čekat další dva roky."

Flavius nemohl uvěřit, kolik toho jeho přítel musel za ty roky prožít. Kolikrát se musel zvednout z písku, kolikrát utržil v boji vážná zranění. I přes to všechno se Ramio nevzdal a šel za svým slibem. Nyní se sám Flavius cítil pokořen. Protože on své snadné hledání a čekání vzdal. Neměl dost naděje. Kde ji tedy bral Ramio?

"Odpusť mi… odpusť mi to. Chtěl jsem tě zachránit, měl jsem…
"Ne, já tě přeci neviním. Ta cesta mě posílila a přeci jen nakonec dovedla sem, do velké arény. Sen každého gladiátora. A já zvítězil. Ne proto, že jsem porazil svého protivníka, ale protože jsem tě našel."

Ramio rychle seskočil z nízkého stolu a přešel ke svému příteli. I když byl celý špinavý od krve, písku a potu, přesto si dovolil své ruce, které znaly jen zabíjení a svírání meče, natáhnout k té jemné tváři. Otřel Flaviovi jeho slzy. Kolikrát mu v dětství říkal, že nesmí plakat? Kolikrát mu říkal, že vždy musí vstát z písku a znovu sevřít meč. Nemohl té touze odolat. Přivinul si Flaviovo tělo ke svému a pevně ho objal.

"Nikdy jsem…tě nepřestal milovat Ramio."

Jeho slova ho tolik hřála u srdce. Bál se, že Flavius bude třeba už dávno ženatý s nějakou krásnou Římskou ženou. Že zapomněl na jejich slib a žil svůj život dál. Ale teď věděl, že tomu tak není, měl jistotu, že jejich láska přetrvala i tak dlouhé odloučení.

"Nemáme mnoho času, za chvíli…"
"Pšš, máme už všechen čas na světě. Nenechám tě znovu zmizet ze svého života Ramio. Nedovolím to."

Ramio tomu zarytému pohledu hnědých očí opravdu nedokázal odporovat. Jediné, co dokázal, bylo znovu jim podlehnout. Byla to jen chvíle, kdy si oba vzájemně hleděli do očí, než překonali tu poslední vzdálenost mezi jejich těly a opatrně se políbili. Kdo polibek inicioval, nebylo zjevné. Jistě by oba dva svedli vinu na toho druhého. Trval však celou věčnost. Zkoumali své rty, dlaněmi svá těla, jako kdyby se toho dne viděli poprvé. Jejich polibek stále nabíral na intenzitě, až byli oba značně zadýchaní. Co bylo horší, oba byli i poměrně dost vzrušení. Byla to trochu trapná situace. O to více, když se ozvaly kroky a oba dva od sebe rychle odskočili, než na ošetřovnu vrazili dva strážní, kteří nesli skoro polomrtvého gladiátora.
Přítomnost Flavia Vera je překvapila, proto se oba zastavili na místě a nevěděli, jak jednat. Uctivě tedy mladého Římana pozdravili.

"Byl to…úžasný zápas. Vedl sis skvěle, gladiátore. Díky tobě jsem vyhrál sázku. Těším se na další tvé vystoupení."

Flavius věděl, že jejich vztah musí zůstat nadále utajen. Ramia by to jistě mohlo ohrozit. Proto rychle zamířil ke dveřím s jediným úmyslem. Najít Ramiova majitele.

"Apollonius, jak příhodné jméno."

Titus Crotila zatím přecházel po chodbách sem a tam, a budil dojem lva v kleci. Jeho mysl se snažila najít logické vysvětlení Apolloniovy návštěvy. Možná se ho měl na minulost opravdu ptát častěji. Ale pokaždé, když na toto téma zavedl řeč, jeho gladiátor se stáhl do sebe. Vzpomněl si i na jeho slova, v předvečer her. O slibu, který dal jednomu muži. Mohl to být právě tento Říman? A o jaký slib se jednalo? Jeho zvědavost ho opravdu užírala. Překvapilo ho tedy, když viděl, jak k němu onen mladý muž míří chodbou. Vypadal však jinak. Ne tak nazlobeně a horlivě, spíše…šťastně? Na rtech mu pohrával mírný úsměv. Kdyby byl žena, vypadal by rozhodně okouzlující.

"Omlouvám se za můj nenadálý vstup do rozhovoru s vaším gladiátorem, bylo to ode mne velmi netaktní. Jsem Flavius Verus Kargo. Myslím, že bychom si měli promluvit. Mám pro vás jednu nabídku."

-----------------------------------------------------------------------------------

"Cože chcete?"

Titus Crotila se musel pořádně rozesmát. Návrh toho mladého architekta ho velmi pobavil.

"Počkejte, na co vám, tak významnému muži Říma, bude gladiátor? To je nějaký žert?"
"Žádný žert, Tite Crotilo, chci odkoupit vašeho gladiátora Apollonia."
"Ale Apollonius je gladiátor, nehodí se jako otrok nebo sloužící. Jedině že byste chtěl, aby pro vás bojoval. I tak nevidím důvod ho odkupovat, stačí, když se dohodneme na měsíční apanáži a já vám ho pro vaše turnaje připravím."

Bylo to sice nezvyklé, ale občas nějaký bohatý Říman projevil zájem vlastnit Gladiátora. Bylo to jako vlastnit výborného válečného koně. Velká čest, velká sláva, a gladiátor přinášel svému pánovi nejen peníze z vyhraných zápasů, ale také prestiž. Jenže odkoupit někoho jako byl Apollonius, to chtělo hodně peněz. A Titus Crotila se ho nechtěl jen tak vzdát. Ano, byl už starý na další turnaje a hry. Chtěl odejít na odpočinek. Apollonius mu už vydělal mnoho zlata. Ale právě proto si ho chtěl stále držet u sebe. Kdyby v dnešních hrách získal svobodu, možná by vše bylo jinak, ale nestalo se tak.

"Nerozumíme si, Tite Crotilo. Já nechci, aby pro mě Apollonius bojoval. Je to příliš složité. Prostě si určete cenu."
"No počkat, jak složité? Podívejte, pane… já jsem slušný lanista. Vycvičil jsem už mnoho gladiátorů. Nenechám se sebou zametat. Takže, co kdybyste mi řekl vše, a já to pak případně zvážím?"

Flavius se ještě snažil se starým mužem nějak domluvit, nabízel mu až nehorázné sumy peněz, ale Titus Crotila byl jako tvrdohlavý býk, který se nepohne z místa. Nakonec tedy mladému Flaviovi Verovi nezbývalo nic jiného. Musel začít vyprávět celou historii, celý svůj příběh a příběh Ramia. Jen doufal, že si to muž nechá pro sebe. Sledoval každý pohyb jeho tváře, jeho výraz. Samozřejmě, že intimní detaily jejich vztahu z vyprávění vynechal, ale jak se zdálo, Titus Crotila nebyl hlupák. Vše si snadno domyslel. Poskládal si všechny potřebné indicie. Nyní měl odpověď na svou otázku. Už chápal, co jeho gladiátora celou dobu hnalo kupředu. Houby slib, láska to byla. Musel se tomu rozesmát. Tak hloupý sentimentální motiv a kolik síly to Apolloniovi dávalo. Byl jako splašené stádo, nezastavil se před ničím. Šel jen za svým hlavním cílem. A nyní ten cíl seděl právě naproti Titovi Crotilovi.

"Ludus Kargo, ó ano. Znal jsem tu školu. Byla výjimečná. To jsem byl ještě sám gladiátorem, to už je mnoho let. Jednou jsem potkal i vašeho otce, byl to opravdu zvláštní muž s velkým snem. Pamatuji si také tu ostudu, když mě, velkého Crotilu, porazil v aréně sotva odrostlý chlapec z Ludus Kargo. Já věděl, že je mi ten Apolloniův styl boje povědomý. Tušil jsem to celé roky. Nikdy o sobě moc nemluvil, zmetek jeden. Nyní však už vaši motivaci chápu. Chcete zpět svého přítele z dětství. Pokud si on přeje totéž, jsem si jistý, že se dohodneme na nějaké… poměrně vysoké sumě. Přeci jen, ty roky výcviku a starání se o něj, za to si jistě zasloužím patřičnou odměnu."

Ano, Titus Crotila byl rozený obchodník, nebo by se dalo říct vyděrač? Když už se měl vzdát svého Boha slunce, chtěl alespoň odejít na odpočinek s pořádně naditým měšcem. Dohoda byla uzavřena. Ale Titus Crotila trval na vyplacení hotově, a to trochu předání gladiátora pozdrželo. Flavius Verus Kargo musel tedy ještě jednou opustit svého Ramia a navrátit se domů, do svého světa, aby mohl dát dohromady patřičnou sumu. Byla až nehorázně vysoká, sám si to uvědomoval. Ale v tu chvíli, když měl Ramia znovu nadosah, nebyly peníze nijak důležité. Jejich cena se vytrácela pro ty dvě modré oči, které tolik Flavius toužil vídat. Spěchal. Přihnal se do domu jako velký vítr a málem porazil služebnou se džbánem vína. Nestačila už mu sdělit, že hostí vzácnou návštěvu. Flavius to poznal, až když zahlédl svou sestru, zjevně šťastnou a rozesmátou, sedět na lenošce se svým idolem Marcem Gnaeem Vatiou. Oba okamžitě zvedli své pohledy, jako kdyby byli milenci přistižení v manželově loži. Flavius byl rozhodně překvapen, že tu vidí tak váženého muže.

"Flavie! Jak si to představuješ! Utekl jsi z her a ani ses nerozloučil, neřekl jsi, kam jdeš. Copak ses už dočista zbláznil? Víš ty vůbec, jaký jsem o tebe měla strach? Naštěstí mě Marcus Gnaeus doprovodil."
"Nezbláznil, sestřičko, já jen… viděl starého přítele, se kterým jsem musel rychle mluvit."

Zdálo se, že tato výmluva u Dianeiry zrovna dobře neprošla. Dál zkoumala bratrovu tvář a v očích se jí zračila obava. Dokonce se musela přesvědčit, zda nemá horečku, nebo úžeh, což bylo v těchto měsících běžné. Ale Flaviovo čelo, byť bylo oroseno potem, jak pospíchal, horké nebylo. To spíš jeho srdce hořelo nedočkavostí. Nechtěl se zdržovat, ale musel dbát na dobré vychování. S Marcem Gnaem prohodil pár zdvořilostních vět a zdálo se, že si poměrně rozumí. Dokonce ho Marcus Gnaeus ujistil, že by Dianeiru rád dále vídal. Copak tomu mohl Flavius zabránit? V zádech přímo cítil bodavý pohled své sestry. Dobře ji znal, jistě by ho zardousila ve spánku, kdyby nesouhlasil. Proto mu nezbylo nic jiného, než vzít vztah své sestry v potaz a respektovat ho. S oběma se však v rychlosti rozloučil s výmluvou, že musí ještě mnoho věcí zařídit. Vlétl do své pracovny a okamžitě se jal přepočítávat naspořené peníze, které měl doma uložené. Ale byť dal dohromady veškeré své volné peníze, stále mu část sumy na koupi Ramia scházela.

To byla značně nemilá věc. Flavius tedy rychle začal přecházet po místnosti, aby přišel na způsob, jak získat i zbytek sumy peněz, kterou potřeboval. Věděl, že nemá cenu s Titem Crotilou smlouvat o ceně, ten starý vychytralý kozel by neustoupil ani o píď. Ale jiný příjem Flavius neměl. Až si vzpomněl na jedno nemilé setkání. Vzpomněl si na muže, který se živil lichvou. Půjčoval peníze bohatým Římanům, když byly jejich výdaje příliš vysoké, a pak z nich peníze dost nehezky vymáhal vydíráním. Potkal ho jen jednou, při své práci, bylo to už mnoho měsíců nazpět. Dodnes si ale vybavoval ten jeho nemilý slizký úsměv. Flavius se krajně štítil jakéhokoliv půjčování peněz. Také se sestrou žili poměrně skromnými životy, a jednání s takovými osobami se obloukem vyhýbal. Ale nyní neshledával jinou možnost, jak tak rychle získat peníze.