Po chvíli se už na zemi povalovaly andělova tunika i Solomonova bílá krajková košile, které byly na studené podlaze propletené stejně, jako jejich majitelé.
"Samaeli..."
Tiché sténání ze rtů, které unikalo Solomonovi. Volal svého přítele, jeho tělo hořelo touhou a on nevěděl, jak to zastavit, ani co dělat. Mladík byl bezradný. Tiskl se k andělovu tělu, protože jen to mu přinášelo úlevu. O intimních věcech samozřejmě neměl ani potuchy, v klášteře ho takové věci neučili. Modlitbami šlo utišit ducha, ale jak utišit tělo?
"Pššš."
Tiché zašeptání do Solomonova ucha ho rozechvělo. Odevzdal se do andělových rukou, plně mu důvěřoval. I když cítil ten podivný pocit. Smutek v jeho srdci čím dál víc rostl.
Anděl si dobře uvědomoval, že tenhle sen právě končí. Měli tedy jen tuhle poslední noc. Samael se rozhodl. Nemohl dopustit, aby ho nebe prohlásilo za zrádce. Ne kvůli sobě, jeho osud mu neležel tak na srdci. Mohlo to však ohrozit Solomona. Andělé by nejspíš nechtěli, aby knihu nosil hříšník. Knihu světla by si mohli chtít vzít zpátky a nevinný chlapec by byl potrestán smrtí za to, že svedl anděla. Ano, znal přesně tohle uvažování rady archandělů. Označit za hřích bylo tak snadné. I vykonat jeho očištění. Už toho byl svědkem několikrát. Sám přeci viděl mnoho takových, kterým musel brát životy. Kolik jich milovalo? Kolik jich poslal na smrt? Jen protože věřili v lásku a spáchali hřích. Jen proto, že i andělé měli své chyby.
I kdyby se sebevíc chtěl vzepřít těmto zákonům, sám proti celému nebi by Solomona Kariena neochránil. Ale přesto by nedokázal odejít bez rozloučení. Nedokázal by se vrátit do nebe, dokud neokusil tento hřích v jeho pravé podobě. Touhu, tu děsivou touhu po milování.
Mladík se ocitl zcela nahý. Ale necítil stud. Nezakrýval se. Ne, dlaně používal k hlazení andělovy tváře a křídel. Brzy zjistil, že tam je Samaelovo nejcitlivější místo a dnes toho plně mohl využít.
"Moje srdce... rozletí se na kousky..."
"Ne, tvé srdce je mé, Solomone. To si pamatuj."
Splašený dech, bolestný výkřik i slzy. Solomonovo tělo se třáslo v touze poznat více něhy, více lásky. Byl mladý a tak nenasytný. A anděl se tomu smál. Od srdce se smál, i když jeho duše plakala.
-------------------------------------------------------------------------------
Solomon ležel zamotán v tenké přikrývce a spokojeně oddechoval. Ten den prožil něco výjimečného. Něco, na co jeho tělo ani srdce jen tak nezapomene. Spojil se s andělem a bylo to překrásné. Ještě teď cítil tu sílu v sobě, cítil, že se mnoho věcí změnilo. Už nebyl tak úplně chlapcem. Probudil ho jemný polibek na skráň, lechtání na krku. Studilo to... co... co je to? Snažil se otevřít oči, ale nešlo to. Něco bylo špatně, proč nedokázal otevřít oči?
"Samaeli?"
"Jen klidně lež."
Ale to mladík nedokázal. Cítil, že anděl vstává a instinktivně ho chytil za konec křídla. Tak sveřepě, že mu vyrval pár pírek. Možná, že tušil... něco tam uvnitř mu napovídalo, že anděla nesmí nechat jít. Ale proč? To ticho, andělovo mlčení... proč jen mlčel?
Solomon si přejel dlaní po krku, vážně ho něco studilo. Až tehdy dokázal, přes andělovu magii, proklouznout kousek světla a chlapec konečně mohl otevřít oči. Zlatý přívěšek v podobě jednoduchého andílka se mu třpytil na krku. Dárek? Ano, nedávno se v klášteře zdržoval zlatník. Byl to moc milý člověk, ovšem byl slepý. Solomon jeho slepotu však vyléčil tak, aby mohl dále pracovat.
Ale proč mu teď dává Samael dárek? Vždyť jeho narozeniny ještě nepřišly, zbývalo několik dní. Zahleděl se na svého anděla. To ticho ho mučilo stejně jako Samaelův výraz.
"Musím jít."
"Kam? Kdy se vrátíš?"
Ale i tato otázka zůstala nezodpovězena. A jelikož nebyl Solomon hloupý, pomalu začal chápat, proč Samael vypadá tak utrápeně. Proto se vrátil z nebe v tak podivném rozpoložení? Proto s ním sotva ten den promluvil. Proto cítil tu tíseň, která však nebyla jeho, ale andělova. Odchází.... on odchází.
Ano, možná by bylo jednoduší tiše se vykrást z pokoje, otočit se k chlapci zády a zmizet z jeho života. Tak to přece nebe chtělo. Odletět a ani se neohlédnout. Neříct jediné slovo. Tak by ho Solomon mohl aspoň nenávidět za to, že ho opustil. Zapomenout na jejich společné chvíle, na doteky, polibky. Možná by mu někdo z andělů mohl vymazat ty vzpomínky, násilně magií. Proto Samael musel učinit něco, co již nepůjde vymazat. Něco, co si jeho srdce zapamatuje na věky. Musel mít jistotu, že jejich láska je skutečná a nepomine ani při dlouhém odloučení. Nemohl však snést ten Solomonův pohled. Tolik si přál říct mu vše, slíbit, že se brzy vrátí. Ale nebyl si tímto jistý a jako anděl nemohl lhát. Navíc byl Solomon prorokem. Poprvé za tolik století tu byl člověk, který mohl přinést lidem víru v anděly. Mohl jim tlumočit jejich příběhy, jejich víru. Byl jediný, kdo to mohl dokázat, protože vlastnil Knihu světla. A proto nemohl Samael dopustit, aby něco jeho víru v anděly narušilo. I když mladík znal několik příběhů o andělech, nedokázal ještě přečíst celou knihu. Již brzy se však měla probudit. Pozná všechny chyby andělů. A bude jen na něm, jestli se rozhodne svou víru a obsah Knihy světla poskytnout lidem. Do té doby nesměl znát celou pravdu.
Samael tedy nemohl mladíkovi nic říct. Že i jejich láska je hřích a může je stát oba život. Moc dobře znal zákony nebe a sám věděl, jak sedmá legie působí proti hříšníkům. Brzy se to Solomon vše dozví z Knihy světla. Nechat ho samotného na tak těžký úkol. Nechat ho bez obrany. Nebe jedná špatně a archanděl Samael si toho byl vědom. Ale stále doufal v naději, že se mu povede radu přesvědčit a za pár týdnů, měsíců se bude moci k Solomonovi vrátí, až se vše uklidní. A když ne oficiálně, tak alespoň tajně.
"Musíš teď být hodně silný a také odvážný. Čeká tě dlouhá cesta, Solomone. Jsi našim prorokem, jen ty to můžeš být, kdo přivede lidi k víře v anděly. A já vím, že to dokážeš. Ale po té cestě dál musíš kráčet sám."
"Ne... nechci! Neodcházej, proč? Proč mě opustíš? Nenechávej mě tu, Samaeli, já to nedokážu. Slíbil jsi... slíbil jsi mi, že nezůstanu sám!!!"
"Nikdy nebudeš sám. Vždy budu ve tvém srdci. Na to nesmíš nikdy zapomenout."
"Ale... slíbil jsi..."
Samael váhal. I když věděl, co musí udělat, jeho srdce se nedokázalo jen tak odpoutat od tohoto mladíka. Proto ho sevřel pevně v objetí a šeptal mu mnoho slov, která ho měla uklidnit. Hladil jeho nahé tělo, jemnou kůži a jeho mysl se zase ztrácela v té touze zůstat.
"Snad mi jednou odpustíš..."
Solomonovo tělo v jeho náručí po chvíli ochablo. Jeho ruce sklouzly podél mladíkova těla. I přesto, že ho Samaelova magie uvedla do spánku, tak jako vždy, když ho Kniha světla vysilovala, dnes to bylo jiné. Protože chlapci po tváři, i přes uspání, stékaly slzy. Samael se je snažil stírat dlaní, ale stále se rojily nové. Ale byla to jediná volba. Chtěl chlapce uchránit před tím citovým vypětím. Takhle bude spát, celý den bude spát. Jeho mysl se uklidní.
I když nejspíš nepochopí, proč Samael odešel, jednou možná pozná pravdu. Zatím ho na této cestě musí nechat kráčet osamělého.
"Odpusť mi, Solomone, má láska není o nic menší. Ale slíbil jsem i, že tě ochráním a tento slib je důležitější. Miluju tě... ale teď musím jít. Věřím však, že... nás osud nerozdělí na vždy. Vrátím se... jen mi prosím věř."
Okno otevřené dokořán, po andělovi zbylo jen několik šedých pírek a zlatý přívěsek na mladíkově krku. Také mnoho slz a jedna zlomená duše. Mladík na posteli, jehož tělo se třáslo. Tolik bojoval s magií svého anděla. Tolik toužil se probudit a ještě naposledy ho vidět. Ale nemohl vyhrát.
Mniši pobíhali po chodbách tak chvatně, že do sebe naráželi. V klášteře bylo rušno. Všichni mniši nesli knihy a převážně prázdné nové svitky. Byly to již tři dny, od doby, co archanděl Samael odletěl. A od té doby mladý chlapec nepozřel sousto. Nedokázal to zastavit. Jeho mysl nebyla schopná ničeho víc. Jen tam tak stál u další zdi a psal.
Všechny stěny jeho pokoje byly popsány černým uhlem. Všechny hustě zaplněny slovy a písmeny, které byly povětšinou latinsky. Solomon nespal celé dva dny. Od rána do druhého rána se jeho ruka nezastavila. Dokonce části psal i levou, když už pravá nebyla schopná udržet uhel. Mniši zděšeně nosili jeden svitek za druhým a několik jich text přepisovalo. Ano, toto byla první podoba Solomonovy knihy. Párkrát se do chlapce snažili nalít polévku, nebo krajíc chleba, ale jídlo vždy skončilo na podlaze, či na nějaké popsané zdi. Solomon se vůbec neovládal. Nebyl schopný s mnichy mluvit. Vydával jen neidentifikovatelné zvuky a sem tam slova, kterým nikdo z nich nerozuměl. První kapitola o stvoření světa, druhá o andělech, třetí o Azraelovi, na čtvrtou už nebylo místo, proto chlapec sevřel svícen a začal slova rýt do dřevěné podlahy své cely.
Mniši ho nedokázali zastavit. Mohli mu jen dát prostor, aby se linie jeho myšlenek nepřerušila.
Možná to byla jedna z možností, jak nemyslet na Samaelův odchod. Chlapec se prostě vzdal a nechal Knihu světla ať se probudí. I přes bolesti, i přes závratě a mdloby, nebyl schopný se zastavit. Třetího dne, beze spánku a jídla, se jeho tělo zhroutilo. Na podlaze chodby, kde přes noc zvěčnil další příběhy andělů.
Až tehdy začaly jeho slzy opět téct. Plakal a volal svého anděla. Věděl však, že se ho již nedovolá.
----------------------------------------------------------------------------
Samael doufal, že po svém návratu mu rada dovolí vrátit se zpět k sedmé legii. Jediná legie, která měla neomezené možnosti a působení na zemi. Snadno by se mohl po nějaké akci vytratit a alespoň na chvíli vidět Solomona. Ale rada k němu byla krutá. Čekal ho výslech, kdy měl popřít veškeré city k lidskému chlapci. Jenže andělé nemohou lhát, proto výslech skončil velkým pobouřením, zvláště z Rafaelovy strany. Samael nedokázal své city popřít. Ale jeho srdce bylo schopno je uchránit. Z počátku byl uvězněn, několik týdnů hlídán na každém kroku. Teprve po prvních třech měsících, které pro něj byly utrpením, ho čekal první úkol. Ale marně doufal Samael v návrat k sedmé legii. Jeho post velitele přebral jeho bratr, který byl velmi schopný. Takže se Samael musel podřídit rozkazům a pod Rafeolovým velením byl přidělen ke třetí legii, která strážila Angel Gate a likvidovala kolem všechny více nebezpečné démonky, kteří se skrz ní prodrali ven. Byla to velmi rutinní a nudná práce a nedosahovala kvalit archanděla. Na tyto úkoly byly většinou posíláni mladí andělé. I tak si mezi nimi Samael vydobyl jistý respekt. Všichni totiž věděli za co byl poslán na takovou práci a většina z mladých andělů v něj věřila.
Ale v archandělovi Rafaelovi i nadále bublal vztek a žárlivost. Jeho dobrý přítel se nechal svést nějakým lidským chlapcem? To on sám ho tomu člověku přidělil jako ochránce. Sám Rafael musel pochybovat o svých činech a to ho ještě více zlobilo. Také znal Samaelovu povahu. I když nedával nic najevo, cítil z něj touhu vrátit se k tomu chlapci. Samael měl příliš silný cit pro odpovědnost a ochranu. A nyní ho nebe donutilo nechat Solomona Kariena bez ochrany. Bylo jasné, že Samaelovo srdce se bouřilo, i když vypadal navenek klidný a profesionální jako vždy. Něco se v něm změnilo. Ale Rafael se zařekl, že nepřijde o žádného dalšího přítele. Že to nechce zažít znovu. Nedovolí Samaelovi se stýkat z žádnými lidmi a to už nikdy. Jedině tak ho ochrání. Jeho srdce se jistě přestane postupně vzpírat a pochopí, že nebe je jeho domovem a dává mu vše co potřebuje.
Měsíce však plynuly jeden za druhým. I když se je Samael snažil počítat, pokoušel se stále držet si kontakt s lidským časem, nebylo to lehké. Protože ten andělský běží nesmírně pomalu. Archanděl si plně uvědomoval, že už uběhlo skoro půl roku a on nebyl schopný Solomona znovu vidět. Snažil se doufat, že to mladík zvládá a je silný, tak jak si přál. V nebi byl Solomon Karien zakázané téma, ale přece musel být někdo, kdo ho chránil. Rada by nenechala Knihu světla jen tak bez ochrany. Stačilo najít jeho nového ochránce a od něj by možná získal nějaké informace o Solomonovi. Ale to nebyl lehký úkol. Mohl to být teoreticky kdokoliv. A Solomon o něm ani nemusel vědět. Ptát se však v kruzích andělů bylo pro Samaela nebezpečné. Tedy do doby...
Samael byl z ničeho nic najednou předvolán před jednoho z nejvyšších archandělů. Docela se obával, že ho Rafael bude zase vyslýchat. Gabriel se od něj dávno odvrátil, protože považoval city za velkou slabost. Proto byl více spokojen se Simmaelem, který žádné neměl a jen plnil rozkazy bez ptaní, bez skrupulí či svědomí. Ale když poklekl Samael ve velké síni, spatřil jiného archanděla - Michaela, který byl z tří nejsilnějších a nejstarších archandělů takovým benjamínkem. Účastnil se často rady, ale málokdy vůbec promluvil. Říkalo se o něm spoustu věcí. Pár jich bylo i vcelku nelichotivých. Jeho vzhled stále připomínal sotva odrostlého mladíka, na rozdíl od ostatních. Sám držel svou podobu v takovémto stavu. A rád se usmíval. Mohl působit naivně, křehce, nerozhodně, ale ani jedno z toho nebyla pravda. Když na Samaela tiše promluvil, anděl klopil zrak k zemi. Zaplavila ho úcta.
"Hledáš a stále nenalézáš svůj klid, Samaeli."
"Klid? Ale..."
"Dost slov, jsou tady zbytečná. Mě tvá hra neošálila. Ale nejsem ten, který tě chce soudit. Mám pro tebe jen jedno jméno. Jak s ním naložíš bude jen na tobě, Samaeli."
Anděl nechápavě zvedl k Michaelovi pohled. Málokdy ho slyšet promluvit tak dlouhou větu. Bylo známo, že se neplete do žádných záležitostí a nechává rozhodovat své bratry. Ale nejspíš to nebyla tak úplně pravda. Z Michaela vyzařovala obrovská síla a chuť porozumět a pomoci.
"Eridel."
Z počátku Samael nechápal, proč mu starší sděluje jméno jiného anděla. Ale stačil jediný pohled do jeho šedých průzračných očí a anděl pochopil. Jak... jak mohl Michael vědět, co trápí jeho duši?
"On... chrání to, co je mi drahé?"
Odpověď se však nedostavila. Místo ní se Michaelovi na rtech rozlil pozitivní hřejivý úsměv, pak zmizel ze sálu.
Žádné komentáře:
Okomentovat