Prolog 13

Nejhorší hřích, jenž mohl, být spáchán. Anděl, který vzal život jinému andělovi. Věc, která za tisíce let nebes neměla obdoby. Nebe nedokázalo zahubit ani prvního, jenž zradil. Nedokázalo zahubit Azraela. Andělé nedokázali smrtí potrestat ani podlé jednání světlonoše Lucifela a raději ho svrhli z nebe. Ani Casiela za jeho hříchy nečekala smrt, nýbrž vězení v temnotě.
Smrt z rukou jiného anděla, navíc svého bratra, to byla tak děsivě neslýchaná věc, že se v nebi život na dlouho zastavil. Ostatní andělé cítili ten hřích na svých bedrech, cítili ztrátu jednoho ze svých. Byla to zbytečná smrt, ke které nemělo nikdy dojít. A archanděl Rafael si až tehdy uvědomil, jak moc chyboval, když pro záchranu Samaela obětoval nevinného chlapce. Nikdy si ani nedovedl představit takové následky. Kniha světla, jenž se vrátila do nebes, přestala zářit. Jako by jasně dávala najevo prvním božím stvořením, že jejich kroky byly špatné.

Simmaelova smrt nezůstala dlouho bez odezvy. Díky tomu rada archandělů chtěla vědět, proč zemřel nevinný. Dokonce i dříve nemluvný archanděl Michael byl krutě rozezlen. Neměl totiž, jako většina rady archandělů, či prostých andělů, o činnosti sedmé legie nejmenší tušení. Pro všechny to byla skupinka silných andělů, bojujících proti zlu na Zemi. Ale o vraždění nevinných, o očišťování lidstva už věděli jen Bůh, Gabriel, Rafael a také členové sedmé legie.
Hned jak vyšla pravda najevo, všichni andělé se dožadovali patřičného vysvětlení a dokonce i zrušení takovéto legie. I Bůh protentokrát mlčel, tohle byla záležitost jeho synů.
První, co andělé udělali bylo, že poslali jednotku andělů na Zemi, aby zastavili běsnění Samaela, kterého považovali za padlého. Všichni se ale vrátili zraněni a vyčerpáni bojem. Jakým šokem pak byla skutečnost, že Samaelova křídla nezčernala, jako všem padlým, ale zůstala šedá. To by znamenalo, že do svého srdce nepustil temnotu, že nespáchal žádný hřích. A to bylo pro nebe trestem. I když miloval člověka, nebyl to hřích. I když ze žalu a nesmírné bolesti připravil vlastního bratra o život, nebylo to hříchem. Tak krutý čin zasluhoval potrestání a Simmael si to brzy po svém činu uvědomil, a proto smrti vyšel vstříc.

Samael nespáchal nic zlého, to nebe se prohřešilo proti němu. Rafael se po téhle zprávě stáhl do ústraní. Odmítal mluvit s ostatními anděli, odmítal se s nimi setkávat. Některé zlé jazyky, které Rafaelovi nedokázali odpustit, tvrdily, že některá jeho pírka zčernala hříchem. Ale byly to jen pověsti. Rada archandělů se usnesla po druhé a jednala, jak napravit tuto situaci tak, aby se už nic podobného nestávalo. I Bůh konečně pronesl svůj verdikt, který byl překvapivý. Konečně po těch staletích pochopil, jak je ta láska silná, konečně dokázal díky Samaelovi a jeho bolesti pochopit Azraelovu i Lucifelovu zradu. A proto se rozhodl, že láska andělů se již nebude trestat. Nebylo možné proti ní bojovat. Bohužel pro Samaela a Solomona již bylo pozdě. Ovšem Solomonův život byl odňat neprávem, a tak Bůh přikázal Rafaelovi chlapcovu duši vrátit do světa lidí, aby se trochu vyrovnaly skutky a zásah do děje lidstva. Nebylo to však možné. Solomonova duše byla pohlcena Knihou světla a Rafael je ani při největší snaze nedokázal oddělit. Andělé se tedy museli rozhodnout, zda znovu Knihu světla pošlou na Zem, do nějaké lidské bytosti. Nakonec se tedy dohodli, že duši Solomona Kariena dají ještě jednu šanci prožít svůj život až do lidského konce. Vrátili Knihu světla na Zem, vložili ji do lůna mladé těhotné ženě. Rafael se ale obával, že další život nebude dostačující, aby jeho hřích smyl. Proto udělal poslední krok. Nechal knihu v plné síle vstoupit do lidského dítěte. A jelikož Kniha světla se měla vrátit do nebe po smrti dítěte, které nebylo narozeno, Rafael do Knihy světla vložil velkou část své síly tak, aby se kniha reinkarnovala i se Solomonovou duší stále dokola. Myslel, že tak dokáže napravit jeden život, který mu vzal - tisícem jiných. Ale pro lidské stvoření by bylo příliš těžké prožívat všechny po sobě jdoucí životy, a proto Rafael umístil na Solomonovu duši pečeť vzpomínek. Aby si nepamatoval své minulé životy.
Ovšem Rafael nepočítal s tím, že když byla existence Knihy světla přerušena v Solomonovi v osmnácti letech, i jeho nová reinkarnace nebude mít více let života. Kniha světla po osmnácti letech získala plnou sílu, pamatovala si, že byla odňata z těla a znovu a znovu opakovala stejný krok. Takovou sílu nevydržela ani Rafaelova pečeť, a proto, po dovršení osmnácti let, se Kniha světla znovu a znovu probouzela, chlapci se vybavily všechny vzpomínky na minulé životy a poté zemřel. Po stovky let se tak dělo. Jako by duše Solomona Kariena netrpěla dost, z dobrého úmyslu Rafaela a z jeho touhy smýt svůj hřích, byla tato duše odsouzena k neustálým reinkarnacím. Ale každá nová reinkarnace měla stejný osud jako Solomon Karien. Jen osmnáct let života, víc mu nebylo dopřáno.

---------------------------------------------------------------------------------

Samael prodléval v klášteře ještě několik smutných dní. Jeho bytost jako by křičela bolestí, ze ztráty milovaného. Obviňoval se z jeho smrti, z toho, že mu přinesla jeho láska smrt. A stále prodléval u jeho krásného chladného těla. Do sakristie kláštera nesměl těch několik dnů nikdo vstoupit, neboť by riskoval svůj život. Archanděl chtěl být se Solomonem sám, co nejdéle to šlo. Každého mnicha, který se snažil vstoupit vyhodil. Ale bylo potřeba tělo mladého chlapce připravit na cestu, bylo nutné zařídit pohřeb. Anděl však něco takového odmítal. Nedokázal ho nechat jít s myšlenkou, že dokud bude svírat jeho chladnou ruku, jejich pouto nezmizí a Solomon tu bude s ním. Vypadal přece jako by jenom spal. Andělé, kteří přilétli oslovit ho za nebesa, se setkali s něčím hrůzným. Andělova tvář stále nesla známky krvavých slz, jeho duše byla chladná jako led. Proto poprvé opustil Solomonovo tělo a postavil se svým bratrům. Nenechal je ani domluvit, prostě na ně rovnou zaútočil. A i když mohl nejméně jednoho zabít, jeho ruku s mečem jako by něco zastavilo. Něco, co mu nedovolovalo dokončit usmrcení. Anděly poranil, ale přes to je nechal vrátit se do nebe. Poslal po nich vzkaz. Slova, která mrazila.
"Nikdy nezapomenu..."
Když se Samael vrátil k chlapcovu tělu, rozhodl se. Vzal mladíkovo štíhlé tělo do náručí a jednou pro vždy opustil klášter, ve kterém byly oba tak šťastní. Bez jediného slova rozloučení. Zanevřel archanděl i na lidi? O tom se vedli dlouhé spory. Tak jako o tom, co se stalo se Solomonovým tělem. Kam ho anděl pohřbil? Kam zmizel na dlouhých deset let? Možná se jen bezcílně potuloval světem. Nemohl se již vrátit do nebe, nemohl sejít ani do podsvětí. Byl uvězněn ve světě lidí, sám a opuštěn jen se svým žalem a vzpomínkami na Solomona.

Ale stal se zázrak. Anděl při svých toulkách světem vycítil Knihu světla. Zprvu nemohl věřit... ale přesto tu sílu vyhledal. Vycházela z mladého chlapce, který měl ve vlasech stejný bílý pramen jako Solomon Karien. A jako by ho anděl znal. Jako by z něj duši Solomona cítil. Bylo to tak šokující, že anděl zůstal poblíž chlapce, sledoval, jak dospívá, jak se veselí a jeho duše pookřála. Poznal, že tohle je Solomonova reinkarnace. I když tělo bylo jiné, některá gesta zůstala stejná. Ale i když se ho Samael snažil kontaktovat, zdálo se, že si chlapec nepamatuje nic ze svého předchozího života. Anděl mu zůstal tajně po boku až do jeho osmnáctin. Až v ten den večer... k němu mladík přišel. Jen v noční košili, přes půl města. A když ho konečně spatřil, vrhl se mu do náručí se slovy lásky. Samael věřil, že dostali novou šanci, že nebe mu tímto vzkazuje, že jednalo špatně. Jaký šok pro něj byl, když viděl novou reinkarnaci Solomona Kariena znovu umírat. Ve velkých bolestech, dva dny po svých osmnáctinách. Aniž by to anděl dokázal zastavit. Musel se dívat na jeho smrt a prožívat to celé znovu. Až tehdy Samael pochopil. Nebe jim nedalo novou šanci na lásku. Byl to trest. Tak krutý až mu Samael odmítal věřit.
Když mu posel z nebe, od Michaela vyřídil, jak se věci mají, Samaela se zmocnilo obrovské běsnění a posla málem zabil. Proklel celé nebe a slíbil, že každého dalšího anděla, kterého potká, připraví o život. Pět let pak dál hledal další Solomonovu reinkarnaci s úmyslem jeho smrt zastavit. Ale situace se opakovala. Pořád znovu a znovu. Přesto anděl, který tolik trpěl, vytrval. Jen pro těch pár dní lásky, i když ho musel vidět znovu a znovu umírat, přesto se rozhodl pokaždé jeho duši vyhledat. I přesto se rozhodl kráčet po boku Solomonovy duše. Chránit ho před zlem i před dobrem. A doufal, že jednou najde způsob, jak tohle všechno zastavit.

"Už vím, jak to prokletí zruším. Když vyčerpáme Knihu světla, nezabije mě."
Byl to jeho nápad, probuzené duše Solomona Kariena. I když věděl, že má jen pár dní.... být se svým milovaným opět po osmnácti letech. Jejich propletená těla, andělovo bušící srdce, vše ho kolébalo ke spánku. Věděl však, že když zavře oči, již se nevzbudí. Jeho duše, se snažila na světě setrvat i o pár minut déle.
"Ale musí se to udělat dřív než mi bude osmnáct. Nejdřív ale musíš porušit pečeť na mých vzpomínkách."
Anděl se o to snažil už tolikrát, ale jeho síla k tomu nedostačovala. Nevěděl jak to udělat. To Solomona napadlo, že dostatečně krutá a silná vzpomínka by to mohla dokázat, že by mohla pečeť alespoň poškodit, aby se mu vzpomínky vrátily o něco dříve, než pár dní před smrtí.
I když neměl moc času, věděl, že za osmnáct let anděla znovu uvidí tak, jako teď, že znovu procitne. Samael ho držel v náručí až do poslední minuty. Slíbil, že bude bojovat, že udělá cokoliv, jen aby měli minimální šanci uspět.
Vyčerpat knihu nebylo snadné, šlo to jen otevřením Angel Gate, tím by však otevřel démonům vstup do lidského světa. Něco, co sám jako anděl střežil po staletí. Nestihl to Solomonovi už říct.
Jeho další reinkarnace se tak nechala zlákat Cassielem.
Až tehdy si anděl uvědomil, že má stejné cíle s démony. Otevření Angel Gate chtěli jen oni. Ale démoni by použili celou sílu Knihy světla, tím by Solomonova duše navždy zanikla. Ani to už nestihl chlapci říct. A mladík věřil, že mu padlý anděl pomůže.
Tenkrát v tom metru, když věděl, co ho čeká, když opět jeho vzpomínky procitly a uvědomoval si co udělal, pochopil, že je to špatně. Viděl svého milovaného svázaného a od krve. Viděl co způsobil. Už dřív se snažil před tou bolestí ze vzpomínek utéct. Vzpomněl si na jeden z životů, kdy si raději sám vzal život, aby tak ukončil své trápení. Nechtěl už aby anděl dál trpěl, aby ho dál následoval. Nemělo to konce. Ale Samael miloval příliš.
Až tehdy v tom metru, když byl chlapec na pokraji smrti, kdy se na něj sápali démoni s úmyslem pošpinit jeho tělo i duši, s úmyslem vytáhnout Knihu světla a otevřít bránu, Solomon pochopil sílu archandělovy lásky.
Tenkrát ho požádal o obrovský čin. Požádal ho o smrt. Nebyly to slova pronesena v zoufalství, ani strachu. Ne, Solomon dobře věděl, že by nezapomněl. Na smrt od svého milovaného. Tím to začalo. To byla vždy jeho první probuzená vzpomínka, vlastní smrt, kterou mu přinesl anděl, vypadající jako Samael. Kdyby to anděl zopakoval, smrt z rukou milovaného, nikdy by nezapomněl. Ta vzpomínka by porušila Rafaelovu pečeť, tím si byl jist.
"Nenech mě znovu zapomenout!"
"Nenech mě... zapomenout."

Až tehdy Samael pochopil, co po něm mladík žádá. Ale přesto... jeho duše krvácela. Usmrtit toho, kterého následoval po tolika staletích, zabít toho, kterého miloval. Ale ty oči, prosily ho o to. Samaelo neměl času na rozmyšlenou. Jeho rány byly vážné. Měl jen jedinou šanci. Věděl, že se chlapec zrodí znovu. A netušil jestli je tohle správné. Přesto však jeho přání splnil.

Ještě to ráno, zmožen a zraněn z boje s démony, se vydal na cestu. Netušil však, že tentokrát se rozhodl archanděl Michael zakročit. Už se nedokázal na to utrpení dívat, a proto nechal chlapcovu duši reinkarnovat co nejblíže a aby ho nemusel Samael složitě hledat tolik let, vedl jeho kroky, napovídal mu tak jemně, aby to Samael nepoznal. V té porodnici, když viděl za sklem to malé dítě, tolik tmavě hnědých vlásků, přesto mezi nimi byly bílé prameny. Nemohl se mýlit. Poprvé zahlédl chlapce, na jehož jmenovce stálo Efram Bei.
Nestaral se o jeho matku či otce, v noci se vloupal do porodnice a odnesl si právě toto dítě sebou. S touhou ho tentokrát uchránit, ho vzal sebou na místo, které dobře znal.
Kostel archandělské církve. Té víry, kterou Solomon jako prorok před pěti sty založil. Kostel s názvem Nebeské pravdy byl jako stvořený k Eframově úkrytu. Té noci jako by se ho blesky snažily zastavit. Prudký déšť mu neumožňoval letět, přesto v tu noc dorazil k tomuto kostelu. Zahleděl se do hnědých očí malého dítěte. Nebálo se, usmívalo se a drželo ho za palec. Jako kdyby vědělo, že je v bezpečí se svým andělem.
"Nenechám tě zapomenout! To přísahám. Budu tě chránit."

Slzy andělů padaly k zemi a skrápěly celý svět. V andělovi vřela nenávist k těm nahoře, ale přesto i láska k tomu uzlíčku, který držel v náručí. Noc byla temná, jako kdyby ho chtěla pohltit a zastavit. Jako by věděla, že nadchází nový boj...