XXIII

I když jsem svůj intimní vztah s Caimem zatloukal jak se dalo, stejně to do pár dní prasklo a vyslechl jsem si dvojitou přednášku o prznění dětí jak od doktorky, tak i od Hanese. Nedokázali pochopit, se že té malé obludě nedalo odolat. Nečekal bych, že Caim bude tak... smyslný. Po té noci jsem se fyzickému kontaktu bránil a odmítal si připustit, že to... přeci jen byl nejlepší sex mého života. Ale Caim to nevzdal. Sváděl mě dál, a tak jsme do týdne skončili tam, kde jsme začali - propleteni v sobě ve vášnivém milování. Tenkrát jsem to prostě už vzdal. Obrana proti mimozemské sexuchtivé bytosti byla naprosto marná. Ale musím uznat, že to mělo i své výhody. Caim se choval slušně, nikoho nenapadal, nic neničil a většinu dne byl vytlemený jako sluníčko na hnoji. A tak jsme s doktorkou Salimon zjistili překvapivou věc. Nejen že byl Caim nymfoman a požadoval intimní styk skoro každý večer, ale také když už ho dostal, odbourávalo to jeho agresivitu. Všimli jsme si toho brzy. Když jsem několikrát odmítl se s ním milovat, byl nevrlý a značně nebezpečný. Dovolil si napadnout doktorku a dokonce i mě. A tak Hanes i doktorka můj vztah s Caimem chtě nechtě museli uznat. Byl to totiž jediný způsob, jak tu bestii v něm uklidnit a vyplýtvat jeho přebytečnou energii. Ze začátku jsem se vážně tvářil, jak je mi to proti mysli, ale po měsíci jsem tuhle pózu opustil a začal jsem si uvědomovat, že toho malého mám vážně rád.

Několik dní jsme se ukrývali v chudinské čtvrti po všech motelech, hostelech a podobných zařízeních nevalné kvality. Ale byli jsme tam skvěle ukryti. V půlce února jsem pak sehnal malý byteček blízko řeky v docích, kde dřív přespávali námořníci. Byl hodně levný a podle toho tak i vypadal. Ale stačilo nám to. Doktorce Salimon jsme zařídili nové falešné doklady na jméno Laura Bodewig, takže mohla odcestovat, kam si jen zamanula. Dostala nový život a bylo jen na ni, jak ho využije. Rozhodla se nám zůstat na blízku a dál s námi udržovat kontakt. Nechtěla zapomenout ani žít dál. Chtěla nám nadále pomáhat, kdykoliv budeme potřebovat. Až do března bydlela s námi v tom malém bytě, kde jsme se všichni mačkali jak sardinky, ale i to mělo své účinky. Jak jsem si všiml, trávila hodně času s Hanesem. Často jsem je přistihl, jak spolu flirtují nebo se smějí. Jen jsem čekal, až se Hanes rozhoupe a doktorku někam pozve. Třeba na rande. Jenže jak jsem znal svého spolupracovníka, ten by se nerozhoupal nikdy, a tak jsem tomu trochu napomohl. Byl to vážně divný páreček, ale když jsem se podíval na mě a Caima, uznal jsem, že doktorka a Hanes jsou ještě v mezích pořádku. V půli března se doktorka odstěhovala. Našla si společné bydlení se svou kolegyní z práce. I když jsem ji jasně vytýkal, proč neodjede z města a třeba i z Ameriky, rozhodla se zůstat a zkusit žít nový život. V Bostonské všeobecné nemocnici si tedy začala dělat atestaci na medičku. Chtěla zkusit být opravdová doktorka a zachraňovat lidem životy. K výzkumu ji to už zpět netáhlo. Neměl jsem ji to za zlé, ale chtěl jsem, aby byla i nadále opatrná. Mohlo hrozit ještě nějaké nebezpečí.

Měsíc březen byl celý ve znamení návratů. Díky pár přátelům z branže se mi povedlo sehnat starý menší sklad a začal jsem znovu pracovat na obnovení své detektivní praxe. I já se rozhodl dál neutíkat. Ale potřeboval jsem k tomu ještě poslední krok. To ráno jsem už asi po sté sjížděl videonahrávky od doktora Seldera, na kterých byla Casandra. Caim pochrupoval v mé posteli, záhadně zamotaný do přikrývky jako malá mumie. Už jsem o tom přemýšlel několik dní. Hanes mě sice varoval, že to může způsobit obrovskou lavinu, ale já na to nedbal. Rozhodl jsem se totiž video nechat zveřejnit. Musel jsem mít jistotu, že i ti, kteří v projektu Solos a Casandra tahali za nitky, padnou. A to šlo udělat jen tímto způsobem. Odhalením pravdy.
Slyšel jsem nějaké zabrblání a pak se z postele svezla velká koule v dece a přikutálela se až ke mně, aby z ní vzápětí vykoukla Caimova hlavička. Koukal na mě bezelstně jako dítko, ale já už dobře věděl, že... to je prostě on. Dítě - nedítě, vrah - nevrah... měl tolik tváří, ale všechny do sebe zapadaly. Všechny byly výjimečné. Dokázal z té své dětské naivity do sekundy přejít do stavu připravenosti k boji. Ze začátku mě to trochu děsilo, střídání těchto nálad. Protože to bylo prudké a nečekané. Ale od té doby, co jsem... ehm... co jsme spolu začali mít tamto... no, tak jsem už dokázal rozpoznat, kdy se objeví která jeho tvář.
Tak jako i dnešního rána. Uložil si hlavu do mého klína a chvíli se věnoval jen hlazení mé nohy a hrudi, než ho hlasy na videu zaujaly a začal se mnou sledovat. Jeho ruka se v tu ránu zastavila a jeho pohled ztvrdnul. Nebylo to poprvé, co jsem mu to ukazoval. Ale pokaždé reagoval stejně. Cítil jsem z něj nenadálý chlad a nenávist k celému lidstvu.
"Chtěl jsem si o tom s tebou promluvit. Je na čase to ukončit, Caime. Chci, aby se náš svět tohle všechno dozvěděl. Aby věděli, že ve vesmíru nejsou sami. A taky proto, aby viníci stojící za oponou, byli potrestáni. Za ta dlouholetá zvěrstva."
Cítil jsem, jak mi Caim pevně sevřel ruku. Jeho štíhlé prstíčky byly studené jako led. Přitáhnul jsem si ho prudce k sobě a namačkal ke svému tělu.
"O tobě se nic nedozví, nemusíš mít strach. Zůstaneš hezky se mnou a budeš mě chránit, ano?"
"A můžu s tebou chodit do práce? Já se tu sám nudím."
"Dobře, když mi slíbíš, že budeš hodný."
Rychle zakýval hlavou a pak upřel pohled znovu na video.
"Udělej to."

A tak se i stalo. Informace o Casandře jsem zabalil do úhledného balíčku, jak s videem, tak s jinými dokumenty a výzkumy. Pak jsem to anonymně odeslal do těch největších bostonských novin a také televize. Poslal jsem to několika novinářům i zpravodajům, dokonce i šéfovi stanice BST. Obeslal jsem tímhle balíčkem pravdy mnoho lidí. Musel jsem mít jistotu, že to nebudou ignorovat. Dva dny bylo ticho po pěšině. Docela mě to překvapilo. Čekal jsem nějakou zajímavost ve zprávách, čekal jsem třeba hlášení v pořadech o záhadách. Mohli to považovat za výmysl. Jak jsem se později dozvěděl od jednoho z přátel novinářů, aféra Casandra se stala přes noc velkou, ale ráno druhého dne to vláda zatrhla, s tím, že se to ven dostat nesmí. Bohužel to ještě víc novináře utvrdilo o pravdivosti údajů i videa. A tak třetí den ráno začaly na všech kanálech běžet ukázky na nové zpravodajství. Noviny najednou rozjely dotisk speciálního vydání, kde na hlavní straně byla právě fotka Casandry. Lidé začali šílet, kupovali noviny, zastavovali se na ulici a četli, sledovali vysílání ve výlohách obchodů s elektronikou i u sebe doma. Caim za celou dobu nevystrčil paty z nové kanceláře a oželel i svou milovanou televizi, jelikož tam těch prvních pár dní bylo jen toto téma. Viděl jsem, že mu to dělá potíže... jeho matka byla vláčena tiskem jako pokusný objekt. Jako bytost, která přišla odjinud. Tyto dny jsem litoval, že nevidím jeho úsměv, ani jeho hravé nezbednosti. Ani při milování se nedokázal uvolnit. Jen párkrát se snažil mě svést a skoro znásilnit. Já odmítl. Byla to prosba o pomoc, ale já ji nemohl vyslyšet. Mohl jsem být jen s ním a na tu krátkou chvíli ho schovat před světem.
Tohle šílenství trvalo opravdu celý měsíc. Vznikaly nové internetové stránky i diskuze, zpravodajství se stále zaobíralo tímto tématem i noviny psaly o tom, kdo z vlády padne. Lidé byli hodně rozhořčeni, protože o takové důležité věci neměli ani tušení. Vznikaly odboje proti vládě, demonstrace.
Celý svět se o tomhle dozvěděl a celý svět byl šokován.

Na konci dubna už začaly padat první hlavy vysokých politiků. Odstoupil ministr obrany i několik vysoko postavených generálů. I ostatní politici odstoupili. Ať už proto, že byli sami do záležitosti zapleteni, nebo... také proto, že nechtěli už dál být v takovéto vládě. To byl, myslím světový unikát. Politici se styděli za své druhy a odstupovali jako na běžícím páse. Dokonce i prezident měl za tak krátkou dobu hned tři velké projevy k národu. V prvním komentoval záležitost kolem Casandry. Mluvil o tom, že tam někde ve vesmíru žije i jiná rasa a celé to bylo takové hrůzostrašné, až i mně běhal mráz po zádech. V druhém projevu komentoval tisk a jiná média a prosil je, aby nejitřily rány, které svět dostal do slabin. Ano, lidé si totiž odpradávna mysleli že jsou humánní... omyl. Třetí projev proběhl včera, kdy prezident komentoval rychlý rozpad své vlády a vyhlášení nových voleb. A tak se i stalo. Jestli se zveřejněním Casandřina tajemství něco změnilo? Možná ano. Možná někde v srdcích lidí, nebo v myšlení. Ale svět utichl a šel zase dál s vědomím, že nejsme sami, že můžeme čekat další mimozemskou návštěvu.

I Caim se postupně uklidnil a dokonce se snažil podle televizní kuchařky naučit vařit. Hned jsem mu to zatrhnul, když k nám naběhli hasiči, že nám uniká plyn. Caimovi se povedlo přerušit přípojku a zlomit kohoutek, když se mu zdálo, že se maso v troubě peče pomalu a chtěl zvýšit výkon. Byl nesmírně sladký, když si kousal rty a tvrdil, že mi chtěl udělat oběd jako správná hospodyňka. Dokonce na sobě měl i žlutou zástěru s kytičkama. Kde ji sehnal, opravdu netuším... ale Bože věř, jsem hříšník a půjdu do pekla. Já ho v té zástěře vážně pomiloval. Nemohl jsem odolat. Má perverzní mysl se zase ujala vlády a Caim tomu napomáhal svými svůdnými polohami, když jsem ho vysadil na stůl. Bylo to nečekané a divoké. Ale stůl to naštěstí ustál. Jeho štíhlé tělíčko, když se svíjelo v agonii vyvrcholení… Jeho přerušovaný dech i nádherná zlatá barva pokožky, kterou získával jen při milování. Vše tohle mě nesmírně vzrušovalo a bral jsem si jeho pozadí bez zábran. Už dlouho jsem se za to nestyděl a dokázal jsem náš vztah i tyhle intimnosti v podobě milování brát jako samozřejmost. On byl dokonalý a byl jen můj.
Udýchaně jsme se mačkali na stole. Stále měl omotaná stehna kolem mých boků. Mé kalhoty u kotníků mi neumožňovaly přílišný pohyb. Zástěrku měl potřísněnou vlastní touhou, když při vyvrcholení nestihla uhnout. Tedy spíš jsem ji zapomněl odhrnout.
Tvářil se uspokojeně a odmítal mě propustit ze svého těla. Ano, věděl jsem, co má rád. Za ty týdny jsem byl schopný to zjistit. Pomalu jsem se v něm vrtěl a pohyboval, ale ne nijak extrémně, abych se dokázal udržet v klidu. Jeho pevné svalstvo mě svíralo a ten pocit... byl naprosto fenomenální. I já nějak získal závislost na společném sexu. Poslední měsíc už mě Caim nemusel ani tolik svádět a dokonce jsem několik milování vyvolal z vlastní iniciativy. Jako tohle rychlé na stole.
Miloval jsem jeho tělo. Každý kousek. A nesmírně rád jsem se ho dotýkal. Přivíral vždy oči, takže zlatavá záře jen mírně prosvítala pod jeho řasami. Vypadalo to, jako kdyby zakryl dvě slunce svými víčky.
Vaření jsem mu nakonec vážně zakázal, ale zástěru mu povolil, takže v ní někdy chodil po skladišti a vypadal jako dívka.

Caimova nechuť k nízkým teplotám mě donutila ve skladu nechat namontovat regulátor tepla, takže i když venku bylo chladných -5°C, uvnitř jsme měli kolem 28°C. Trvalo mi dlouho, než jsem si na to horko a dusno zvykl. Přechody do zimy byly pro můj organismus skoro smrtelné. Překvapilo mě však, že jsem z toho ani jednou neonemocněl. Hanes byl nachcípaný snad čtyřikrát po sobě za tu zimu. V jeho denním inventáři se vždy vyskytovala velká krabice kapesníčků. Dokonce mi v dubnu ohlásil, že pokud to tak půjde dál, tak tu zdechneme jako ve skleníku. Jelikož měl sklad celkově prosklenou střechu. V noci jsme s Caimem často hleděli na hvězdy. Znal všechna souhvězdí nazpaměť a učil mě je poznávat. Naštěstí duben přinesl sice aprílové počasí, ale dokonce i vyšší teploty. Takže jsem se rozhodl na pokyn doktorky Salimon začít Caima klimatizovat na zdejší bostonské mlhavé a sychravé počasí. Sice se bránil statečně, ale marně. Věděl jsem jak na něj. A tak jsem ho jednou vytáhl do lunaparku, odkud se nechtěl hnout, dokud nevyzkouší všechny atrakce. Poté jsem ho zaúkoloval s nákupem, takže jsem ho dokonce SAMOTNÉHO nechal jít přes půlku města na trh. Ne, netvrdím, že jsem neměl strach. Trnul jsem hrůzou, co se stane, koho potká, koho rozseká... jelikož ty své dvě hračky nosil ve složeném stavu vždy s sebou za pasem kalhot (pokud nějaké měl).
Naštěstí se vrátil v pořádku a hned se mi jal vyprávět, jak jsou lidi bezva a že se vůbec nebál. No, ne že bych mu věřil, ale zněl nadšeně. Chtěl jsem, aby se stýkal s více lidmi. Častokrát jsem ho chodil venčit jako pejska do parku, kde si někdy dokázal hrát i hodinu na pískovišti s ostatními o deset let mladšími dětmi.

Ale rozhodl jsem se, že ho budu s sebou brát i když budu mít práci. Vlastně na tom bezpodmínečně trval. Protože sám v kanceláři nechtěl zůstávat. Prý se tam nudil. A když se nudil, neznačilo to nic dobrého. Protože potom měl potřebu se nějak zabavit, a tak z něj měli už naši sousedi, což byla autodílna a jeden obchod s pečivem panickou hrůzu. Rád totiž strkal své nenechavé pacičky do všeho, ať už to byl motor auta, kdy naposledy rozebral drahý motor mercedesu a mechanici ho nedokázali zpátky složit dohromady, nebo když se rozhodl zjistit, jak se peče chleba a skoro skončil v peci. Ano, můj malý Marťánek byl příliš živý, příliš aktivní. A navíc... mohl jsem využít při práci jeho schopností a umění přesvědčovat lidi, takže jsem se vůbec nenadřel.

Caim se prostě stal součástí mého života. Nepostradatelnou součástí. Když jsem ho u sebe neměl, připadalo mi, že mi něco chybí. Když jsem ho u sebe měl, někdy ta chuť vlastnoručně ho uškrtit byla silnější než já. Ale... myslím, že... jsem ho miloval. Ano, v jistém slova smyslu...