Kapitola VI

Dnes vám přináším již šestou kapitolu Ztraceného království. Nyní se ale zdá, že ztracený je spíše nebohý Aris, jehož duše prahne jen po pomstě a ničení. Dokáže to Dio přeci jen změnit?

Dnešní kapitola se asi nebude číst snadno, přesto doufám, že se vám bude líbit.

„Tvé oči jsou slepé, dočista prázdné, ale tvé srdce to vidí. Ty jsi však hlupák, vždy posloucháš jenom rozum, jako kdybys to neuměl vidět nebo spíš nechtěl vidět. Nic se nezměnilo.“

Stará žena popadla drze Dia za ruku, i když ten se tvářil dost poplašeně. Stále si nebyl jistý, co je ta stařena zač a zda mu nechce ublížit. Přeci jen říkali něco o oběti. Přesto k němu mluvila mírně, na rozdíl od Arise, kterého neustále plísnila za skoro každý nádech. Dio netušil, jaký mají tito dva spolu vztah, odkud se znají či jaká byla jejich minulost. Ale přišlo mu, že se znají opravdu mnoho let.

„Pojď, jsi prochladlý a musíš mít i hlad. Pekla jsem králíka, ano toho si dáš a dobré brambůrky.“

Dio nebyl schopný nijak odporovat. Ano, měl hlad, ale zima mu nebyla. Nijak se ale s ženou nepřel a dobrovolně, byť stále opatrně, se nechal usadit trochu násilně k ohni. Poté mu do ruky vtiskla misku s brambory, které nevypadaly zrovna valně, překvapivě ale skvěle chutnaly. K tomu přikusoval kousky pečeného, králičího masa.

Aris už se chystal nejspíš na stařenu obořit, protože mluvila v hádankách a kárala ho za podivné věci. Nerozuměl, o čem to mluví a chtěl jasné vysvětlení. Proto hnal tolik koně, proto jeli až sem, proto se vláčeli na toto místo. I Aris musel uznat, že se nic nezměnilo. Mehri byla stále stejná, přísná, tvrdá, ale starostlivá. Kolikrát ho praštila do zad holí, když jí tehdy neposlouchal a snažil se z počátku utéct. Než pochopil, že není kam. Na ty chvíle tak nerad vzpomínal. Ale Mehri mu nejen zachránila život, ale také mu pomohla opět najít něco, za co by bojoval. A to pro zlomeného muže, který měl jen půlku své duše a srdce, po tolika letech mučení bylo velmi důležité.

„Mluv jasně, stará. Co bych měl vidět? Chci vědět, proč mé runy začaly svítit, proč je ten kluk má na těle také. Posloucháš mě vůbec?!“

Stařena jeho slova poslouchala jen napůl, jak bylo jasně vidět. Neustále mlel pořád to samé dokola a jí už unavovalo, že tomu nerozumí. Přešla tedy k velké, dřevěné truhle a smetla z ní několik knih, než jí otevřela. Zdálo se, že něco určitého se snaží najít.

„Tak hloupý…tak slepý. Měl bys děkovat bohům, že ti toho chlapce zase přivedli do cesty.“

Nakonec objevila jednu velmi starou knihu, která už se trochu rozpadala. Některé listy byly potrhané či na koncích ohořelé. Chvíli v ní Mehri musela listovat, protože byl jen jediný způsob, jak Arisovi dokázat, co neustále přehlíží, byť to má přímo před nosem.

„Dračí duše…. jistě tady to je. Dračí duše se může zformovat do jiného tvaru ve vážných případech i do lidské formy. Když duše nechce odejít k bohům, když jí zde něco drží. Síla dračí duše je naprosto nepřekonatelná.
Chtěl jsi odpovědi, ale slyšet je nechceš, není tomu tak? Ten chlapec, co zde sedí je tvým drakem…tedy býval. Duše Raeuse ani po jeho smrti nemohla dojít klidu. Odmítl odejít k bohům. Použil všechnu sílu své duše, aby stvořil novou schránku, lidskou. Proč to udělal netuším, draci byli vždy podivně myslící bytosti. Co ho zde drželo tak silně, že udělal něco takového? Nyní už se jeho duše k bohům připojit nikdy nemůže. Tak hloupý ztracený drak.“

Aris zprvu nechápal tato slova. Mehri měla pravdu, odmítal slyšet pravdu. Odmítal na ní myslet, i když mnoho indicií mu jí napovídalo. Nyní ale měl svou odpověď a nedokázal o ní pochybovat, byť si to sebevíc přál. Ony runy na jeho těle byly jasným důkazem, že Mehri mluví pravdu.
Dio celou dobu poslouchal jejich slova, i když tomu vůbec nerozuměl. Něco o dracích a duši…až teprve když stařena pronesla ortel, vypadal mu z rukou miska s brambory a jen upřel své velké oči na Arise. I jemu už mnoho věcí dávalo smysl. Ten nádherný drak, kterého viděl ve snu, který k němu promlouval…to, jak ho jeho otec našel v propasti a donesl domů. I fakt, že vždy uměl věci, které nikdo jiný neuměl. Aris však chlapcův pohled moc dlouho nevydržel a okamžitě se obrátil na odchod. Dia nechal svému osudu a doslova vyběhl z oné jeskyně.

„Arisi!“

„Nech ho, hlupáka. Jeho srdce ho velmi bolí. Musí si to přebrat sám, malý dráčku. Nyní mi ukážeš, co vše umíš.
Dříve, když byl svět ještě mladý a draků mnoho, vstupovali v lidské formě mezi lidi, aby se od nich učili a aby se lidé učili od draků moudrosti, vědomostem i síle magie. Tak vznikli první čarodějové. Čím méně těchto tvorů bylo, tím více se vytrácela jejich touha vstupovat mezi lidi. Čím více bylo válek a smrti, tím méně chtěli lidi učit. Až o tuto schopnost přišli úplně. Arisův drak Raeus byl poslední na světě. A přesto ho lidé místo snahy porozumět vzali život z malicherných důvodů a touze po moci.“

„Zdálo se mi o něm, viděl jsem ho ve snu. Řekl mi…on chtěl abych Arise ochraňoval.“

Diovo zrudnutí jasně naznačovalo, že stařeně neřekl zbytek Raeusova přání. Milovat Arise…jak by mohl? Aris ho zdá se doslova nesnášel.
Přesto Dio natáhl ruku k ohni, který zaplál rudým plamenem. To byl jeho dar lidem v té krčmě, kterého si nevážili. Ale tahle stará čarodějnice si ho nejspíš vážit bude. Oheň, který nikdy nevyhasne.

Velmi dlouho Dio se starou ženou rozmlouval. Vyprávěl jí svůj příběh, co se mu přihodilo i to, jak vlastně našel Arise. Ale nyní nevěděl, co dál. Netušil, co vlastně…je. Nádobou pro dračí duši? To neznělo zrovna moc příjemně. Ale nebyl tu jiný způsob, jak lépe popsat jeho existenci, jeho sílu a schopnosti. Netušil, zda bude moci zůstat s Arisem, zda ho muž neodvrhne, zda se vůbec ještě vrátí. Netušil nic o tom, co bude dělat. Věděl jen, že nechce zůstat sám.
Při vyprávění se mu ale podařilo vyčerpáním usnout, stočený na zemi do klubíčka začal pochrupovat. Nemohl tedy vidět, že se Aris o pár hodin později přeci jen do jeskyně vrátil. A jeho pohled nebyl příjemný.

--------------------------------------------------------------------------------------------------

„Raeus je mrtvý…. už mnoho let. Proč teď? Příliš tomu nerozumím. Ale pokud tomu tak je… má část jeho síly, část jeho schopností. Použiju tuto nádobu, abych dokončil to, co jsme začali. Abych pomstil Raeuse.“

Mehri se tato slova vůbec nelíbila. Přela se s Arisem, že je to jen dítě, které netuší, co všechno může umět. Že je stejně člověkem, jako oni dva. Varovala Arise před další honbou za válkou, za pomstou, za zničením království Branthornu, protože to k ničemu nepovede. Prosila ho, aby neobětoval tohoto chlapce své nenávisti a touze po pomstě. Měl nyní šanci zkusit začít znovu. Poznat toho chlapce, který dostal jméno „dar“. Přijmout tento dar, tento odkaz, který mu tu Raeus zanechal.
Ale Aris nechtěl poslouchat. Byl už plně rozhodnut, že využije Dia a jeho moci ke zničení severního království.

„Vypálím ho do základu, oheň bude plápolat stovky let, jako připomínka jejich hříchu.“

„Vypálíš království a co pak? Raeuse ti to nevrátí, klid tvé duši to nepřinese. Nejspíš usmrtíš i tohoto chlapce a stovky nevinných lidí, žijících v království. Arisi tohle není správná cesta. Nebudeš o nic lepší, než ten prokletý král. Zapomeň na svou pomstu, přijmi Dia za svého panoše nebo učně, poznej ho blíže. Něco z Raeuse žije stále v něm. Odejděte daleko a žijte.“

Aris věděl, že slova Mehri jsou pravdivá. To, co mu navrhovala, o co ho žádala. Jistě že mu pomsta nic dobrého nepřinese. Ale nyní měl konečně šanci, konečně sílu… nemohl jen tak utéct a zapomenout. Jeho nitro spalovala nenávist a touha ničit. Jeho duše už byla prázdná.

„Zítra vyjedeme na sever.“

Ani Mehri, ani Aris si však nevšimli, že jejich hlasitá slova vzbudila i Dia, který si vyslechl svůj ortel. Bude obětován jako věc, jako předmět, pro pomstu. Po tvářích mu steklo několik slz, než zase víčka zavřel a snažil se přesvědčit sám sebe, že je to takhle správné, že je to v pořádku. Aby pomohl Arisovi. Ale jeho srdce křičelo ze všech sil, že Arise nechce opustit, že ho chce chránit, postarat se o něj a …milovat ho. Tak jak mu to drak ve snu říkal. Přesně tohle cítil ve svém nitru. Touhu Arise obejmout a zbavit ho této sžíravé nenávisti.

-------------------------------------------------------------------------

Aris nejspíš tu noc příliš nespal. Brzy ráno, když slunce stále ještě spalo, sbalil pár potřebných věcí do velkého vaku - nějaké jídlo a vodu. Stařena jen jeho počínání sledovala, ale nijak mu v odchodu nebránila. Mohla mu radit, mohla mu nadávat, ale nemohla mu fyzicky zabránit odejít a jít za svou pomstou. I když to vypadalo, že by to udělala velmi ráda.

„Pamatuj, že jestli půjdeš touto cestou…už ti nepomůžu. I kdybys přišel po kouskách.“

Aris si byl vědom toho, že s jeho počínáním Mehri nesouhlasí. Neměl jí to nijak za zlé, ale tyto slova bylo nepříjemné slyšet. To právě ona ho zachránila, znovu ho postavila na nohy, zahojila jeho rány i mysl. Naučila ho mnoho věcí o léčitelství, o staré magii, o dracích i runách. Byl jí za tolik věcí vděčný. Ale nyní se jejich cesty rozdělovaly. Tenkrát v něm bublala touha po pomstě, ale rozum mu říkal, že kdyby se o ní pokusil, zemřel by ještě dřív, než by se dostal ke královskému hradu. Ale nyní měl jistou naději. Jeho touha usmrtit krále a podpálit celý hrad nijak nepolevila. Proto si i Dio zasloužil dost nepěkné probuzení, když mu byl vak hozen skoro na hlavu a on se lekl.

„Vstávej, odjíždíme.“

Dio jen rozespale zamrkal na onen vak, ale velmi rychle si vzpomněl na včerejší slova, která zaslechl. Takže to byla pravda. Netěšilo ho to. Přesto si ještě protřel oči a nakonec vstal. Sebral i onen vak a zamířil přímo za Arisem ven z jeskyně. Než ale stačil vykročit do chodeb a následovat tak mužova záda, ucítil sevření kostnatých prstů na své paži.

„Nedovol mu to. Nedovol mu pro pomstu ztratit i to, co mu bylo znovu dáno. Vkládám do tebe naděje, tak jako je vkládal nejspíš i Raeus. Že toho paličatého mezka dokážeš zachránit.“

Poslední slova, která od Mehri slyšel. Ještě mu dlouho zněla v uších. Přesto Arisovi neodporoval. Nasedl s ním znovu na koně a nechal se vést kamsi do neznáma, aniž by tušil, co ho vlastně čeká. Teplo Arisova těla ho však uklidňovalo. Věřil, že je před nimi velmi dlouhá cesta na sever. Možná se mu přeci jen povede změnit Arisův názor a vzdát se své pomsty. I když o tom pochyboval.

Dlouho mezi nimi po cestě vládlo ticho. A čím déle jeli, tím víc Diovo nitro křičelo. Toužil něco říct, toužil něco udělat, toužil s Arisem zatřást, ale…nejspíš by to nepomohlo. Všechno uvnitř něj vědělo, že je to špatně. Že při téhle hloupé odplatě zemřou oba dva. A to nechtěl dovolit.

„Tvůj rudý plamen…. až dorazíme do království, budeš pálit vše, co nám bude stát v cestě. Dokud nedorazíme do hradu.“

Tohle že měl být ten velký plán jeho pomsty? Jen smrt, zmar a ničení? Tohle byl ten muž, kterého měl Dio znát jako laskavého a dobrého? Tohle byl muž, kterého hledal? Dio se se slzami v očích na Arise otočil. Něco v něm mu bránilo odmítnout, odporovat, ale přesto něco jiného zase toužilo, aby tohle přestalo.

„Ne, nic takového neudělám.“

Aris nejspíše neočekával žádný odpor. Doteď se chlapec choval velmi povolně, jako bez vlastní osobnosti, bez vlastního rozumu. Byl přeci jen nádoba, mohl být využit. Nebylo na tom nic špatného…
Aris jako kdyby se snažil přesvědčit sám sebe, když jeho kůň začal povykovat. To, když se Dio nečekaně v sedle celý otočil a stáhl Arisovi kápi. Muž to zřejmě vůbec nečekal, ale než stačil Dia pokárat, chlapec se mu v rychlosti přitiskl na rty těmi svými.

„Nedovolím to…“