XI - Pokušení

Občas se mi stane, že se mi kapitola opravdu moc nepovede a jasně to vidím. Jen...nejsem autor, co by rád přepisoval. Jeden odstavec, dva...pár vět...dobrá. Ale celou kapitolu? Občas se stane, že přesně víte, jak to má vypadat, znít, být...ale nějak to nakonec dopadne strašně kostrbatě a nedrží to po kupě. 

Mě osobně se tohle stalo jen párkrát za 12 let psaní. A tahle kapitola Futatsu pro mě byla z počátku noční můrou. Ale přepisovaní se nepovedlo ani na druhý pokus a celá kapitola se rozpadla. 

Co mě tedy nenapadlo, prostě jsem si napsala tuto kapitolu znovu, na zkoušku a překvapivě to fungovalo. Jsem ráda, že jsem to udělala, protože to má konečně ten podtext, který jsem potřebovala a chtěla.

Žádné opravy, tohle je stokrát lepší! 

Proto doufám, že si tuhle kapitolu užijete. Asi není nutné psát nějaké varování, ale pro ty, co mi nevěří, opravdu by tahle kapitola mohla být 18+. A že já tyhle kapitoly neumím, to určitě víte. Tady to šlo úplně samo.

Politujte proto Haruku, jehož tělo vyhlásilo samostatnost nad srdcem i rozumem.

Mlčky, skoro nehybně seděl Haruka za malovaným paravánem a naslouchal zvukům, které do jeho pokoje doléhaly z chodby, či z nádvoří hradu. Brzy mohl i zaslechnout zvuk, který ho donutil se zamračit. Byly to rázné a rychlé kroky. A Haruka moc dobře věděl, komu patří. Brzy se i dveře jeho pokoje odsunuly a Haruka tak zvedl hlavu a narovnal svá záda. Jeho obrys šel jistě vidět za paravánem dostatečně, jinak by pokoj vypadal naprosto prázdný.
Haruka jen na sucho polknul, věděl, že nadešel ten čas. A byť dnes byl nucen se podřídit, nehodlal obětovat svou důstojnost.

„Princezničko, chceš se schovávat? To je roztomilé.“

Haruka pevně zatnul pěst. To, po čem toužil bylo, aby všechno tohle byl jen hloupý vulgární vtip. Aby Sadawa odešel. Ale to se stát nemohlo. Haruka si dobře uvědomoval, co musí ochránit, svou obětí. Nebylo přece nemožné Sadawu usmrtit po aktu, nebo kdykoliv až bude nepřipraven. To mladíka trochu uklidňovalo.
Nevzdával se, nikdy!
Nakonec ale vstal a vyšel z poza paravánu. Poprvé se tak Sadawovi představil i jako muž. Čekal nějaké poznámky, výsměch, nějaké cynické vyjádření o jeho i tak ženském vzhledu, ale nic z toho nepřišlo. Pokojem zavládlo ticho. Až po chvíli si Haruka dovolil zvednout svůj odvážný pohled na svého věznitele a málem mu upadla čelist na podlahu.
Ten sprosťák, ten nemravný chlap si dovolil přijít do jeho ložnice v koupací, tenké yukatě, která vůbec nic nezakrývala. Jelikož byla ještě mokrá, lepila se na Sadawovo tělo natolik, že nebylo možné skrýt žádný záhyb těla. Měl ještě mokré vlasy, takže byl nejspíše v koupeli.
Haruka se vehementně snažil dívat se tomu muži zpříma do očí, ale bez valného úspěchu. Pohled mu pořád klouzal po Sadawově těle. Takhle stavěného muže nikdy neviděl.
V pokoji však vládlo ticho i nadále a Haruka si brzy uvědomil, že i on je pod drobnohledem tmavého, ostrého pohledu.

„Nyní už jako princeznička nevypadáš.“

Prosté konstatování faktu, které mohlo Haruku urazit. Ale tón hlasu Sadawi byl dost zvláštní. Než se ale nad tím Haruka stačil pozastavit a zjistit, co se děje, Sadawa bez varování zamířil přímo k němu. Haruka se odmítal stáhnout, odmítal ucouvnout a hrdě zvedl bradu, aby jasně dal najevo svou neústupnost a to, že nikdy nebude povolným otrokem. Ale jakmile k němu Sadawa natáhl ruku, reflexivně Haruka opravdu couvl. Nebylo to ale dostatečně. Nejspíš Sadawa očekával odpor nebo na něj byl zvyklý, protože na nic nečekal a popadl Haruku přímo za zátylek, aby si ho přitáhl blíže.
V tu chvíli si mladík opravdu uvědomil, že se to děje. Že ho nic a nikdo nezachrání, že tohle neskončí nikterak dobře.

„Nevzpírej se mi, nesnaž se mě zbytečně rozčílit nebo ti ublížím.“

„Ublížíš mi stejně, jaký je v tom rozdíl? Opravdu čekáš, že ti daruji své tělo na podnose?“

„Tak užvaněná princezna. Líbí se mi tvoje bojovnost.“

Možná by to byl kompliment, jelikož Haruka opravdu byl paličatý a byl na tuto svou charakterovou vadu překvapivě pyšný. Už proto chtěl oponovat, aby Sadawu možná schválně naštval svými drzými a odmítavými slovy, ale vůbec nestihl zareagovat na přicházející nebezpečí. Sotva se nadechl a otevřel ústa, Sadawa se nerozpakoval a okamžitě si ho prudce přitáhl ke svému tělu, až Haruka zavrávoral, a to ještě více rozhodilo jeho opatrnost. Pak jen viděl přibližující se tvář muže a ucítil jeho rty na svých.

Sadawa byl přesvědčen o tom, že Haruka nebude mít žádné intimní zkušenosti, nejspíš ani s polibky. Přeci jen byl váženým členem rodu Kuriyuki, kteří si zakládali na starých mravech, počestnosti a pravidlech. A možná i to Sadawu na mladíkovi tolik přitahovalo, kromě jeho dokonalého vzhledu a tvrdohlavé povahy. Překvapivě ale zjistil, že se nejspíš zmýlil? Jeho údiv byl jasně patrný, když mu po chvíli Haruka jeho vášnivý a chtivý polibek začal oplácet. Nebylo to příliš zkušené, ale rozhodně plné zakázaného chtíče.

Haruka byl z počátku polibkem překvapen a zděšen. Netušil, co dělat. Přesto polibky znal. Jak s mužem, tak i se ženou již pár zažil. Jediný, který ho dokázal ale rozechvět byl onen falešný, ukradený polibek, který místo své sestry vzal sensei Munatakovi tehdy ve svatyni. A tohle do jeho žil nalilo opět podobný pocit nesmírné touhy získat víc. I když by rozum nesouhlasil, srdce bilo na poplach… Harukovo tělo opravdu toužilo tohle zažít. Proto se do polibků vložil se stejnou měrou, jako před malou chvílí do svého odporu proti muži, který ho líbal. Bylo to naprosto bláznivé. Haruka by nejspíš nedokázal pochopit, proč to dělá ani jak. Ale jeho tělo vyhlásilo samostatnost nad rozumem i srdcem. Čím více Haruka tyhle polibky opětoval, tím více Sadawa vyžadoval. Líbat muže, kterého nenávidí, který mu vyhrožuje, který chce zničit jejich rod a vše, na čem Harukovi záleželo. Copak tohle nebyla definice bláznovství? Přesto si nemohl pomoct, ani nemohl přestat.
Jejich krátká chvilka skončila, jakmile už nebyl Haruka schopen se mezi polibky stíhat nadechnout. Zapřel své ruce o Sadawovu hruď a silou se od něj odtáhl. S rychlým lapáním po dechu a rudými tvářemi se snažil přijít na to, co to dělá.

„Proč…“

Haruka však netušil, na co se přesně snaží zeptat. A zda chce vůbec odpověď právě od Sadawi. Jako by se spíš nahlas ptal sám sebe, co to má znamenat. Proč mu tak splašeně bije srdce, proč ho brní rty, proč cítí podivné návaly horka, hlavně ve spodních částech svého těla. Tak jak se celý den připravoval, jak dnešní noc bude v jeho vedení, tak, jak měl dokonale promyšlený plán na to, jak Sadawu svede a než dojde k nejhoršímu, ubodá ho třeba jehlicí do vlasů. Tak přesně se mu to nyní naprosto vymklo z rukou. Nic nešlo podle jeho plánu. Protože by nikdy nemohl předpokládat, že ho vlastní tělo zradí.

„To se nedá vydržet…. co jsi proboha zač?“

Haruka jen nechápavě zvedl k Sadawovi pohled a ucítil znovu tlak na svém zátylku. Prudce sebou trhnul, jak něco v něm nakonec dokázalo zavelet ústup. Ale Sadawa si ho držel skutečně dobře. Stačil jeden hloupý pohyb hlavou, a klidně by mu těma medvědíma rukama zlomil vaz. Brzy ale pochopil, proč ten tlak zesílil. Sadawa se snažil jeho tělo natočit směrem k futonu na podlaze.
Teprve až když ho Haruka uviděl, uvědomil si, že takto tahle noc bude končit. Jeho tělo se rozechvělo a po kůži mu přejel mráz. Nijak ani neodporoval a zamířil k futonu, na který se hned vzápětí posadil na paty, jako kdyby mu to někdo dal příkazem, který nešlo odmítnout ani zpochybnit. Jeho bojovná povaha jako by se rozplynula, jako by nikdy ani neexistovala. Poslední pokusem bylo k Sadawovi zvednout pohled a jasně ukázat, že v něm ještě nějaký oheň zůstal. Byl však okamžitě udusán, když si Sadawa rozvázal yukatu a nechal jí sklouznout po svém těle na podlahu. Zůstal tak naprosto nahý.
Haruka měl tak dokonalý pohled na tělo pravého válečníka. Poseto mnoha malými i většími jizvami dokazovalo, že jeho majitel prošel mnoha bitvami a potyčkami a ze všech vyvázl živý. Dokonalé tělo k nošení zbroje, k držení meče. Haruka byl naprosto fascinován, dokud mu pohled nesklouzl až na Sadawovi intimní partie. Pak ho ta fascinace rozhodně přešla. Jako rána z blesku přišlo uvědomění, a vzpomínka na slova madam Kanasuri, která mu líčila spojení dvou mužů.
Tohle rozhodně možné nebylo, to přece… nechce… nemůže…
Proto se Haruka v mžiku pokusil postavit, bylo však pozdě. Jako by Sadawa očekával jeho útěk, zatlačil ho silou zpátky na futon, než si přiklekl k němu.
Několikrát se poté pokusil z Haruky sundat jeho kimono, ale už jen rozvázat pás byl boj, protože Haruka ho k němu odmítal pustit a neustále se vrtěl. Jako malé dítě se s ním přetahoval o každý kus látky, jako kdyby tomu, co chce Sadawa udělat mohl nějak zabránit.

„Počkej, to přece…já nevím jak.“

Haruka víc vykoktat nestihl, protože poté i přes svoji snahu o až dětinský odpor přišel o jedinou jistotu, svůj pás, který držel jeho kimono. Poté cítil, jak si ho Sadawa prudce vybalil a nechal jeho kimono sprostě rozhalené. Haruka se při doteku na své nahé kůži doslova vypjal a kopl Sadawu do kolene, aby se mu podařilo vyskočit. Byl to reflex na obranu vlastního těla. Bylo to naprosto automatické, aniž by to Haruka plánoval. Když už vyskočil na nohy a opravdu se chtěl pokusit utéct, Sadawa opět reagoval jako nebezpečný had. Prudce a bez varování chytil v poslední chvíli Haruku za kotník a podtrhnul mu nohy. Hrubě tak s Harukou praštil zpět o futon, až mladíkovi skoro vyrazil ten pád dech. V té chvíli byl Haruka bezbranný.
Sadawa toho využil a doslova Haruku zalehnul svou vahou, přes kterou se mladík nemohl nijak dostat. Rozhalil i jeho spodní část kimona a natiskl svůj klín na ten Harukův.
Mladík jen leknutím doslova vypískl. Jeho mysl ale hned zafungovala a nalezla správnou obranu. Jakmile se opět mohl nadechnout, vzpomněl si na jeden souboj s Gedo-san, který mu ukazoval, že i když se dostane na lopatky, není to vždy pro něj konec zápasu. Haruka jednal instinktivně a omotal svá stehna kolem Sadawowa těla. Naivně totiž doufal, že švihem a sevřením dostane muže svou vahou pod sebe a pak…. no pak vymyslí další postup.

Zapřel se vší silou a …
ono nic.

Se Sadawou to ani nehnulo.
Haruka jen překvapeně zamrkal, jak je tohle možné. Jistě, byl o mnoho kilo lehčí než muž na něm, ale v tomhle ohledu měl být schopen….

„Ale, ale…chceš se prát? To mě vzrušuje. Bohužel je to marné, na mě tyhle triky nefungují.“

Haruka jen naštvaně zafuněl, ale ani Sadawova slova ho nepřesvědčila, aby se o to nepokusil znovu. Bohužel tak narazil na tvrdá místa, v jeho klínu a Sadawa jen vyhekl. Žádný efekt ale Harukovo snažení nemělo, byť to zkusil snad ještě dvakrát.
Jediné, co svými pokusy o útěk dosáhnul bylo to, že muže na sobě ještě více vzrušil, což mohl jasně cítit. Sadawa ani nezakolísal, jako by byl ze skály celý, nejen jen jedna jeho část.

„Pomalu…no… máme celou noc, nebuď hned tak hrr.“

Když veškerá mužská snaha o vysvobození selhala, Haruka se instinktivně uchýlil k ženským zbraním. Popadl to první, na co dosáhl, což byl polštář, a přetáhl s ním Sadawu po hlavě. Ani to však nemělo žádný efekt a polštář byl Harukovi zabaven a odhozen až ke dveřím.
Haruka si v tu chvíli opravdu neuvědomil, že právě udělal zásadní chybu. V tu chvíli totiž nemyslel na to, co skryl tak pracně pod dekou pod polštářem. Nejen lahvičku s olejíčkem, ale také několik sprostých obrázků, které mu dala madam Kanasuri a které vyobrazovaly dva muže v sexuálních pozicích.
Díky svému pokusu o záchranu tak Haruka odhrnul i kus deky a odhalil tak své skryté poklady, kterých si Sadawa samozřejmě všiml. Možná tam očekával spíše ukrytou dýku. Lahvička však vypadala podezřele, proto po ní Sadawa sáhl a natáhl se tak přes Harukovo celé tělo. Mladíkovi utekl ze rtů slabý vzdech, jak ucítil příliš tření jejich kůží o sebe. Byl proto rozptýlen a neschopen své poklady rychle zakrýt.

„Co to je?“

„Ne, nesahej tam!“

„Jed, chtěl jsi mě otrávit?“

„Ano! Ano chtěl!“

Sadawa rychle lahvičku otevřel, aby si k ní přičichl. Mohl to být jistě nějaký jed nebo něco podobného. Tomu by se ani nedivil. Vůni, kterou ale ucítil, dobře znal. Bylinky i to silně vonící koření…znal tento přípravek až moc dobře. Podobné se míchaly v každém domě rozkoše. Jelikož je navštěvoval velmi často, ta vůně mu byla více než známá. Přivřel oči a zahleděl se na Haruku. Jistě že ho zajímalo, odkud tohle má.
A když se chystal z mladíka dostat odpovědi klidně násilím, všiml si také těch obrázků a rozesmál se. I ty dobře poznával. Patřily do sbírky jedné vzrušující hry, která se hrála v podnicích, které navštěvoval. Mít styk přesně v poloze jako na obrázku bylo výzvou ale i pěkným zpestřením. Nyní už se nemusel ptát, kde k těmto věcem Haruka přišel. Bylo to naprosto jasné. Ve městě byl jen jeden velký podnik, poskytující rozkoš, který tohle jistě měl. A jak se zdálo, Haruka si dělal nějaký průzkum, jako správný stratég.

„Vážně…jsi roztomilý.“

„Zmlkni bast….“

Haruka nestačil zachránit své tajné poklady. Nestačil ani Sadawu proklít do šestého kolene. Znovu totiž přišel o dech i rozum při dalším polibku. Netrval ale moc dlouho. Než si Haruka stačil vzpomenout, jak ta nadávka pokračovala, a jistě by Sadawu zavalil i dalšími, které znal, nacpal mu muž do úst smotaný pás jeho kimona a nedovolil mu dlaní na ústech tuto látku vyplivnout. Haruka nyní pocítil opravdu strach. Snažil se Sadawovu ruku sundat, zmítat hlavou, ale marně. Nechápal, proč mu tohle Sadawa dělá. Ale byl k tomu jeden podstatný důvod, který Haruka pocítil o chvíli později. Sadawa si bez rozpaků nakapal trochu olejíčku do dlaně a sjel rukou po Harukově podbřišku přímo do klína, aby uchopil jeho mužství. Harukovo tělo se leknutím vypnulo do mostu a nemít v ústech ten kus látky, jistě by si překousl jazyk.
Haruka cítil Sadawowu velkou dlaň i jeho prsty. To sevření mu hnalo až slzy do očí, jak se i přes látku v ústech snažil něco nesouhlasně chvíli mumlat. Brzy ale tohle mumlání vystřídaly vzdechy a zalykání se. Sadawa totiž přesně věděl, co má dělat. A také dobře znal všechny způsoby, jak Harukovi přinést rozkoš. Nezkušený mladík už nebyl schopen žádného fyzického odporu. Jeho tělo se třáslo a dlaněmi křečovitě svíral okraje futonu.
Brzy se nedokázal ani pořádně nadechnout. Sadawova ruka byla rychlá a pevně svírala jeho mužství, po kterém se pohybovala až v dokonalém rytmickém tanci. Harukovo tělo zaplavovaly neustále vlny vzrušení, horka i chladu. Jeho dech byl stále rychlejší a křečovitě tiskl svá víčka k sobě. Nedokázal se na Sadawu podívat, protože ho jeho vlastní tělo zrazovalo. Jeho sténání bylo čím dál hlasitější a prudší. Haruka cítil ostrou bodavou bolest, jak se něco snažilo vydrat z jeho těla.

„Dost!“

Sadawa však nebyl spokojen. Proto druhou rukou propustil Harukova ústa a cvrknul ho do nosu. To u mladíka způsobilo jisté leknutí a prudké otevření očí. Přesně o to Sadawovi šlo. Chtěl, aby se na něj Haruka díval, až jeho tělo zastihne ten dokonalý pocit uvolnění. A že přišel opravdu brzo. Haruka byl nezkušený mladík, nemohl takové týrání svého těla vydržet moc dlouho. Po tom cvrnknutí a pohledu do těch nebezpečných očí Sadawi se jeho tělo naposled prohnulo a vyšlo jeho ruce vstříc, než s tlumeným výkřikem opravdu dosáhl vrcholu, a ještě chvíli poté se nedokázal přestat třást.
Ten pocit byl ale neskonale dokonalým.

Ještě chvíli cítil, že se ho Sadawa dotýká. Cítil jeho velké dlaně na svém těle. Nijak už se nebránil, ani se nevzpouzel, jen tiše oddechoval. Jeho mysl však odplula někam daleko.
Vnímal jen vyndání látky ze svých úst, kdy se konečně mohl pořádně nadechnout. Vnímal polibek, kdy mu Sadawa vyplenil ústa svým jazykem, což Harukovi přišlo trochu nepříjemné a několikrát cuknul. Ale to, co vnímat rozhodně nechtěl, byla Sadawova slova.

„Teprve jsme začali, princezničko… teprve začali.“