01

"Viděl jsem ho, viděl"!
Tržnicí se rozlehl jen pobavený smích. Co to ten chlapec říká za nesmysly? Takové bludy, má příliš bujnou fantasii.
"Ale on opravdu existuje. Viděl jsem ho"!
Bylo však zbytečné něco se těm hlupákům snažit vysvětlit.
"Vrať se zpátky ke svému otci Mino, jistě potřebuje pomoct se sítěmi"
"Ano vrať se a přestaň nás balamutit pohádkami, tvůj otec tě zase seřeže"...
Mladý chlapec tedy svěsil hlavu a musel se odšourat z trhu. Proč si myslí že si vymýšlím? Hloupý rybáři. Věděl že jeho otec se bude zlobit, proto přidal do kroku až nakonec utíkal. Nechtěl ho rozzlobit, jen chtěl vědět...co vlastně? Jestli se mu tenkrát večer něco nezdálo?
Otec vždy říkal, že rybáři na trhu znají všechno, znají moře lépe než kdo jiný. Vyrážejí ještě za ranního úsvitu a vracejí se až po západu slunce. Někteří tráví na moři i několik dní. Na trhu se objevují i námořníci, kteří objeli už mnoho zemí a viděli všechny záhady světa, viděli tolik vln a tolik moří. Ale ani ti mi nevěřili a smáli se.

Malý chlapec s vlasy barvy zapadajícího slunce. Rybářův syn jménem Mino. Byl proslulý svou fantasií a také tím, jak si dovedl vymýšlet, bavil tím mnoho ostatních rybářů na slavnostech moře. Už od malička vyrůstal mezi dospělými. Jeho otec nad ním držel pádnou ruku. Jeho maminka...jak rád na ni vzpomínal. Zemřela když byl ještě malý. Stýskalo se mu. Otec o ní vůbec nemluvil. A když už začal, jeho slova byla mnohdy ostrá jako břitva. To po ní měl Mino světlé vlasy, což bylo v tomto koutě země vzácné. Proto byl miláček všech. Mnozí rybáři věřili, že když rozcuchají jeho čupřinu blonďatých vlásků přinese jim to štěstí a více úlovků, či klidnou cestu. Takže byl takový talisman jak říkali námořníci.
Ale jeho otec to neviděl rád. Zlobil se na Mina. I když už mu bylo 17 let, stále nebyl schopen s otcem při práci držet krok. Byl příliš křehký, příliš jemný a lovení ryb ho příliš nebavilo. Raději trávil svůj čas v zátoce a sledoval racky, nebo se snažil pomáhat malým želvičkám překonat plážové duny. Či si hrál s plážovými kraby. Tolik věcí, co přinášelo moře, tolik zábavy na celý den. Možná byl Mino trochu snílek. Vždy si představoval co se může skrývat tam v hlubinách oceánu. Tolik zvídavý, tolik bystrý a usměvavý.
"Jsi dar Mino, dar co mi dalo slunce když šlo spát".
To říkala jeho matka. Nechápal co tím myslela. Ale znělo to krásně. Tak jako šumění vln.
Dnes šel na trh aby zjistil pravdu. Předminulou noc o úplňku totiž viděl něco...viděl to vůbec? Nebyl to jen přelud? Ne, byl skutečný.

Byl krásný úplněk. Měsíc stál tak nízko nad mořem a vypadalo to, jako by se ho v dáli dotýkal. Mino miloval takovéto noci. Něco ho vždy táhlo ven. I tu předvčerejší se tiše bez svolení vyplížil z jejich chajdy a rozběhl se bosí po písku. Studilo to do nohou, ale vzduch byl prohřátý a tak mu ani v polorozepnuté košili nebylo chladno.
Doběhl až do zátoky, kterou lemovaly skaliska. Sedl si do písku a pozoroval měsíc. Čekal jestli se snese tak nízko až se namočí. Co dělá měsíc když se namočí? Zaujala ho ta představa natolik, že tak jak u něj bývalo zvykem zapomněl na všechno okolo.
Ze snění ho probralo až podivné šplouchnutí o útesy, které sbíhaly strmě do moře a vynořovaly se z vln vždy při odlivu. Nevěděl co ho na tom zvuku tak upoutalo. Neznělo to jako od ryb, to už jako rybářův syn dokázal rozpoznat. Proto zaměřil pohled na skaliska a pak ho uviděl...
Nebylo by na něm nic tak zvláštního, kdyby...kdyby nebyla dnes tak krásná noc. Kdyby měsíc neosvítil jeho postavu sedící na kameni vyčnívajícímu z moře. Kdyby tam neseděl jako překrásná socha a nedíval se tak jako před chvíli sám Mino na měsíc.
Nebylo by na něm nic zvláštního, kdyby jeho vlasy neměly barvu mořské pěny, bílé a tak bujné. Dosahovaly mu až doprostřed zad. Mino neznal zatím žádného muže s tak dlouhými vlasy. Ale byl to vůbec muž? Nebo přízrak?
Jeho tělo nebylo tak hubené a vypadal ztepile, ale přesto ještě nebyl mužem. Mohl být jen o něco starší než Mino.
Ale nebyl to člověk. To chlapec na pláži zpozoroval rychle. Nebylo by na něm nic zvláštního, kdyby na kameni místo silných osvalených nohou neležela olivově zelená ploutev, podobná těm rybím, ale přesto tolik jiná. V měsíčním světle však se třpytila jako ryzí zlato. Ploutev, která tomu mladíkovi na kameni dosahovala až do pasu.
Míno musel zadržet dech, nemohl se tím šokem ani pohnout. Bylo jasné, že ta bytost o něm neví a tak se bál jakkoliv pohnout, aby na sebe neupoutal pozornost.
Chlapec na pláži a strnule sledoval postavu na kameni. Dívá se na měsíc?
I Mino se přeci jen odvážil oči odtrhnout a tak tam oba seděli mlčky a pozorovali tu kouzelnou noc.

Noc začala být chladnější a vlny hlasitěji hlučely a narážely o skaliska. Ale Mino udělal osudovou chybu. Když se chtěl nepozorovaně zvednout a přesunout se blíž k tomu stvoření, nedopatřením šlápl na prázdnou mušli, zabořenou v písku.
Mušle i pod jeho bosýma nohama zapraskala a postava na skále sebou prudce trhla a zaměřila svůj pohled k pláži. Mino naivně doufal že zůstane utajen, ale když zvedl své oči...střetl se z modrým ostrým pohledem. Tak azurově čistá modř, jako dva safíry, říkal si v duchu. Ten pohled, tak prudký a divoký, ale při tom odvážně setrval několik vteřin.
Pak se ten mladík odrazil svou ploutví o skálu a zmizel v oceánu.
"Počkej..."!!
Míno se k tomu místu rozběhl a snažil se skaliska přelézt, ale klouzalo to a bez bot by si leda pořezal chodidla, proto stále upíral pohled na místo kde ten mladík zmizel ve vlnách. Nevynořil se. Mino setrval na tom místě ještě nejméně hodinu, přemýšlením zda viděl to co si myslel. Díval se na mě. Ty oči, točila se mu hlava z toho jediného pohledu. Překrásné oči.
Přeci jen se ale vrátil domů do své postele, tu noc však nedokázal usnout. Ne po tom zážitku.