02

Druhý den se Mino vrátil do zátoky, protože si nebyl jistý zda se mu to jen nezdálo včera v noci, ale nezahlédl ho. Možná se smí ukazovat jen v noci, napadlo chlapce.
Mino byl dychtivý toho mladíka s ploutví vidět znovu. Proto se další noc vytratil ke skaliskům na stejné místo, kde ho viděl naposledy. Čekal. Tak dlouho čekal zda se jeho mořský přízrak zjeví. Až zahlédl v moři tu záplavu bílých vlasů. Byl to on!

Tak jako předchozí noci doplaval až k tomu samému kameni, ale tentokrát byl obezřetnější a rozhlížel se kolem. Minovi se ale povedlo ukrýt za jedním vyplaveným kusem dřeva a tak se mohl kochat pohledem. Mladík se zase vyhoupl na kámen a pohodlně se tam usadil. V ruce svíral podivně tvarovanou mušli a začal si s ní pročesávat vlasy. Mino tomu pohledu nemohl uvěřit. Vydržel by ho sledovat věčnost. Tak krásný, tak dokonalý, jako z pohádky.
Ale jakoby mladík vytušil jeho přítomnost a obrátil se zpátky k pláži. Bedlivě ji zkoumal pohledem, jeho smysly mu říkaly že něco není v pořádku. Teprve teď se mu oči rozšířily uvědoměním. Všiml si, že za vyplaveným dřevem vykukuje něco světlého. Cíp košile.
Mino brzo poznal že i dnes v noci byl prozrazen. Proto přeci jen vykoukl z poza dřeva. Znovu ten pohled. Tentokrát byl více překvapený. Ale mladík na kameni se ani nepohnul. Jen Mina propaloval pohledem.
Nebyly od sebe tak daleko. Mino se tedy pokusil něco říct, ale slova mu nějak zmizela z hrdla. Cítil husí kůži, i když dnešní noc byla horká. Co to znamená?
"A...ahoj"?

Mladík sedící na kameni však neodpověděl a znovu tak jako tu první noc zmizel ve vlnách. Ale dřív než se potopil ještě na Mina nenápadně vykoukl z vln.
Chlapec na pláži mu zamával a vykouzlil ten nejpřesvědčivější úsměv, jakého byl schopen.
Jeho přízrak znovu zmizel.

Ale Mino zjistil, že ten mladík s ploutví sedává na tom místě asi poměrně často.
Dnes hned jak rozpletly s otcem ráno sítě se Mino pod záminkou vydal do vesnice na trh. Chtěl se poptat nenápadně rybářů co všechno ví o takovém stvoření, jaké viděl dvě noci po sobě.
Slyšel námořníky mnohokrát povídat různé historky. Legendy, staré jako lidstvo samo. O velkých chobotnicích, co dokážou potopit celou loď do hlubin oceánu. O mořských hadech, kteří vykusují do lodí obrovské díry a potápějí je. O sirénách jenž svým líbezným zpěvem tříští lodě o skály. O bílých velrybách tak obrovských, že by každou loď spolkly jako mřenku. A také miloval legendy o mořských pannách. Od pasu nahoru tělo nádherné ženy, od pasu dolů však ploutev. Námořníci i piráti tvrdili, že je viděli v posledních hodinách svého života. Vynořily se z moře a ukradly jim duši. Nebo některé stáhly svým zjevem a svou krásou do hlubin zatracení.
Ano námořníci často mluvili o těchto přízracích, ale Mino nikdy neslyšel nic o mořských...no chlapcích a vrtalo mu to hlavou.
Viděl ho už dvakrát, nebyl to sen. Proto se tak nenápadně vyptával, zatímco se snažil prodat nějaké chobotnice, co uvázly v jejich sítích.
Ale odešel s nepořízenou. Kapitán Konel, který byl známý všemi historkami a kterému se říkalo Kapitán "Ko" se mu vysmál když se ho zeptal, zda na výpravách viděl někdy mořského chlapce. Ostatní to také pobavilo a klepali si na čelo. Kdo to kdy slyšel.
"Ale já ho viděl"!
"Mino, co tě to zase popadlo vymýšlet takové historky, dostal si snad úžeh".
Rozcuchali mu jeho blonďatou kštici a dál se smáli. Pro ně to byl jen malý klučík s bujnou fantasií.
Poslali ho domů za jeho otcem.

Mino byl zklamaný. Domů se přímo loudal než mu došlo kolik je hodin. Otec už ho vyhlížel před jejich domkem.
"Zase si zapomněl vytáhnout krabí klece"?
Mino se celý přikrčil pod tím hromovým hlasem. Otec opravdu budil hrůzu, když byl rozzlobený. "Kde jsi se tak flákal kluku? Jsi k ničemu. Jsi celá tvá matka".
Mino dostal pohlavek, div mu neuletěla hlava do písku. Třel si postižené místo a celý schlípnul. Zmínka o matce bolela víc než jakékoliv bití a jeho otec to dobře věděl.
"Jsi vážně k ničemu, nemáš žádnou sílu, nedokážeš vytáhnout ani sítě do lodě.Navíc máš hlavu pořád v oblacích. Proč nemůžeš být kruci po mně? Správný rybářův syn. Děláš mi jen ostudu.Všichni okolo se mi smějí co mi to ta poběhlice porodila. Já ve tvém věku už vyjížděl na několik dní na moře a lovil sám, musel jsem živit rodinu. Otec by mě rozkrájel, kdybych se nevrátil s velkým úlovkem, ale ty neumíš ani plavat, copak to si za rybáře, hm"?
Otec si odplivl do písku. Jeho výčitky Mina pálili jako rozžhavený pohrabáč. Ale Minův otec věděl, že tohle je jako mluvit do větru. Jeho syn se nepovedl. Je celá matka. Ty vlasy a ty
tmavě modré oči, pokaždé když se na něj podívám, je jí čím dál víc podobný, dokonce má i ženské rysy tváře.

Mino pochopil že se otec zlobí. Zlobil se poslední roky velmi často. Úlovky už nebyly takové jako dřív. Jen stěží to stačilo na živobytí. Mino věděl že to otce trápí a on mu ještě přidělával jen starosti. Nevěděl proč nezdědil po otci fyzickou sílu či cit pro rybaření, přál si být užitečný.
Jediné co uměl už od svého dětství bylo to, že dokázal rozpoznat kdy se otec z moře vrátí s plnými sítěmi a kdy přijede s prázdnou. Nevěděl jak to dělá. Stačilo mu se zahledět na moře a bylo mu to jasné. Proto věřili i ostatní rybáři, že je výjimečný a občas, když potřebovali jistý úlovek, přišli se za Minem zeptat, jestli je vhodné odjet na moře dnes, nebo až zítra.
Otec z toho neměl radost, vždy tvrdil že si Mino vymýšlí a že je to jen náhoda něco takového uhádnout. Ale v duchu dobře věděl, že tuhle zvláštní vlastnost měla už Minova matka Meiana.
A to že Mino neumí plavat? Za to se sám styděl. Nevěděl proč. Snažil se to mnohokrát naučit, ale byl v něm zakořeněn strach z moře. Sám nevěděl proč. Ale nedokázal se naučit plavat, byť se snažil sebevíc.
Proto jen mohl svěsit hlavu a poslouchat otcovi výčitky.
V duchu však myslel na dnešní večer, kdy se zase vytratí do zálivu aby ho uviděl. Bude tam znovu?