03

Mořská říše Enala

Ozvalo se burácení vln...celá podmořská říše se otřásla. Malé rybky se rychle skryly k útesu a i ty velké se raději klidily stranou. Nikdo by si teď nedovolil přijít králi pod ruku. Jak se zdálo král podmořské říše zuřil. Jeho špatná nálada se projevovala přeléváním jedné vlny za druhou. Příboj dnes bude hodně bouřlivý. I mladík s dlouhými bílými vlasy a olivově zelenou ploutví se musel skrýt za mořské sasanky.
Kdyby mě našel roztrhne mě jak mořského hada. Věděl že mu nesmí na oči. Nechá ho chvíli vychladnout a pak bude dělat že se nic neděje.
"Zase jsi to udělal Verine"?

Mladík sebou leknutím škubnul. Neslyšel nikoho plavat kolem. Myslel si že ho nikdo nenajde.
"Nevím o čem mluvíš sestřičko".
Verin už věděl komu patří ten kousavý hlas a dlouhé vlnité kadeře sepnuté kusem ozdobného korálu.
Lorin si jen dala ruce v bok a začal kroutit hlavou. "Asi tě baví otce takhle rozčilovat co? Pak to ale odnášíme všichni".
Verin se tomu jen zasmál a rychle mrsknul ocasem, aby od téhle vzteklé sirény byl co nejdále. Ale jak mohl tušit, jeho sestra se pustila hned za ním a brzo ho dohonila, takže oba skončili v písečných dunách na dně moře.
"Tak ty nevíš o čem mluvím? Lháři. Byl jsi zase na hladině"!
Verin celý zbledl, protože doufal že jeho výlety zůstanou ostatním v podmořském království utajeny. A jeho starší sestra konečně dostala důkaz že má pravdu. "Copak nevíš že je to zakázané? Otec kvůli tomu zuří".
Tak tohle je důvod jeho zloby? Verin to přece mohl tušit. "Ty jsi mu to řekla? Zrádkyně"!
Verin zčeřil písek, aby se přeci jen dostal z jejího sevření. "A to si říkáš moje oblíbená sestra"?
"Já myslela že máš radši Norin. Ty lháři ulhaná. Nic jsem otci neřekla. To byla Eirin. Prý tě viděla když sbírala na útesech perly".
Verin věděl že jeho sestry jsou proradné, jedna více než druhá. Ale svou sestřičku Lorin měl rád, vyrůstali spolu a často se závodili v chaluhovém lese, byli jako dvojčata. Ona by mě určitě nezradila.
"Perly? No to určitě, spíš si tam dával schůzku s velitelem stráží, až já to povím otci".Schválně zahrozil prstem sestřičce před nosem, protože znal pravdu.

Jen to dořekl dostal ploutví do obličeje. Jeho sestra byla velmi žárlivá a na velitele Celesa si myslela sama. Proto ji tahle zpráva pobouřila.
"Ta by neulovila ani toho nejpomalejšího mořského hlemýždě. Jsem hezčí a mladší než ta medúza".
Zvedla svůj nosánek nahoru a odplavala kousek ke korálům. Verin se tomu jen rozesmál a třel si postižené místo na tváři. Ta má ale sílu.
"Ale s těmi výlety by jsi měl vážně přestat, než tě otec uváže na řetěz. Doufám, že jsi si aspoň dal pozor a nikdo tě neviděl".
"Neprozraď mě sestřičko, jinak Celesta pošlu až do Edorie hlídat mořské plže".
"Podraze, podrazná.To neuděláš...nebo...nebo... Vypláču si oči a moře bude o to slanější".
S tím párkrát máchla mocně ocasem a zmizela. Verin se složil zády do písku a nechal se unášet vlnami a mořským proudem. Zavřel oči a vzpomněl si na ty kouzelné noci, kdy mohl sledovat měsíc. Tady z dola vypadá překrásně jak se leskne na hladině. Proto ho rád sleduje. Chtěl vědět jak ho vidí ti lidé na souši a byl překvapen jeho září a kouzlem.
Vzpomněl si na sestřina slova. Viděl sestřičko, viděl. Ale to se nesmí nikdo dozvědět. Bylo by zle.

Bylo zakázáno vyplouvat na hladinu když svítilo slunce nebo měsíc. Kdyby to otec věděl, byl by se mnou konec. Určitě by mě nechal svrhnout do nějaké mořské propasti navěky věků. To není zrovna příjemná představa.
Ale ten chlapec...nemohl tu štíhlou postavu toho člověka dostat z hlavy. Byl tolik zvláštní. Verin už viděl spoustu lidí, námořníků a rybářů, většinou sice utopených...ale i tak. Nikdy však neviděl žádného člověka se světlými vlasy. Učitel jejich rodiny jim vštěpoval do hlavy, že lidští tvorové jsou celý snědí s tmavou kůží a tmavými vlasy, že páchnou a jsou nebezpeční a nechutní.
Ale ten chlapec...jeho kůže byla tak bílá jako písky při pobřeží. Světlé vlasy...
Sám si prohrábl své bílé kadeře a nechal je unášet vlnami. Měl tak krásný úsměv.
Rychle takové myšlenky musel zaplašit. Už jen za tyto myšlenky bych dostal doživotní vězení.
Lidé jsou lidé....
Vzpomněl si na starou legendu o stvoření oceánů a o stvoření jich samých, mořských lidí. Ano před tisícem let všichni žili pospolu jako jeden národ zde v mořské říši. Ale jednoho dne se rozhodla jedna s královských dcer vystoupit na břeh, na neprobádanou půdu, kde žili podivní tvorové. Prý utekla před hněvem svého otce i manžela v jedné osobě a povila na souši svému tajnému milenci nemanželské dítě, které přeci jen k hněvu mořského krále přežilo. A tak se lidé začali množit i na souši. Někteří byly vyhnáni z moře pro své hříchy za trest, jiní utekly z různých vážných i malicharných důvodů. Časem ztratili schopnost se vrátit do vln oceánu a moří, jelikož na souši příliš dlouho využívaly lidské nohy. I jejich kůže a vlasy ztmavly. Ztratili tu příslovečnou eleganci a také svou magickou moc ovládat oceány, tak už tihle dnešní lidé, suchozemci, nemají nic společného se svým původním domovem odkud kdysi dávno přišli, z přenádherné krajině Enaly, největšího podmořského království.
Jejich duše po smrti však dřív či později najdou cestu zpět a zůstanou uvězněny v mořské pěně jako varování pro ostatní. Ti co zradí svůj lid a opustí moře déle jak na tři dny, zůstanou uvězněni na souši. Po smrti se pak nikdy nebudou připuštěny do síní Livie a musí bloudit sem a tam společně s vlnami po celá staletí.