04

Dnes měl Verin v plánu zase se vytratit tajně až k zátoce. Chtěl znovu vidět měsíc...ne, měsíc ho tolik nezaujal. Chtěl znovu vidět toho chlapce. Jak to bylo bláhové. Věděl co všechno tím riskuje, ale poznal že ho něco stále táhne do té zátoky.
Sám dobře věděl co se stalo tomu poslednímu mládenci, který viděl jeho sestřičku Lorin. Otec se tak rozčílil, až se vzedmula přívalová vlna a smetla pár rybářů do moře. Lorin pak jako svůj trest musela toho suchozemského mládence utopit v moři. Byl potrestán za to že viděl co neměl.
Ne, lidé nás nesmí vidět, je to zakázané. Ale ten chlapec mě viděl, dvakrát. Pokud se to nikdo nedozví možná ho dokážu uchránit před tímto osudem. Byla by škoda vzít mu tak mladý život.
Bude tam na mě zase dnes večer čekat? Nebál se mě, možná že byl překvapený, ale nebál se.

A Mino čekal. Tak jako každou noc. Seděl zabořený do chladivého písku na pláži a sledoval vlny. Občas mu zrak zabloudil na část útesu, který vystupoval z moře. Přijde i dnes večer? Půlnoc už byla dávno pryč a chlapcovi oči se začaly pomalu klížit. Ozvalo se konečně to očekávané šplouchnutí. Proto si rychle protřel víčka a snažil se do temné noci zaostřit svůj zrak.
Verin se schovával u kamene, na kterém tak rád sedával a sledoval toho chlapce na pláži. Bylo na něm tolik zvláštností. Věděl že když se mu ukáže riskuje tak nejen svůj, ale také jeho život, ale neodolal. Mino si rychle zakryl ústa aby nevykřiknul, ale zůstal bez hnutí sedět v písku a sledovat tu dokonalou postavu s ploutví na kameni.
Pokusil se toho mladíka znovu oslovit, i když se bál že mu zase zmizí do vln.
"A..Ahoj, dnes, dnes je tak horká noc viď?" Ani nevěděl co to blábolí, ale upřely se na něj azurově modré hloubky Verinových očí. To bylo poprvé co neutekl. Mino se tedy odvážil vstát a přejít blíž ke skaliskům. Verina to polekalo, ale hodlal setrvat na svém místě. Proto jen na Minovu otázku tiše kývl hlavou, jako že souhlasí. Neodvažoval se ukázat před ním že má dar řeči, to by bylo nebezpečné.
"Ty...no ty jsi...". Mino nevěděl jak ho pojmenovat. Proto znovu plácnul to první co ho napadlo. "Mořská panna"? Verin pobaveně nadzvednul jedno obočí a musel se hodně hlídat aby se nerozesmál. Ten chlapec byl tak roztomilý.
Ale jak se zdálo Minovi tyhle nepatrné posunky nezůstaly utajeny. "Omlouvám se ale nevím jak jinak tě nazvat. Chodíš sem často co? Já taky. Je tu krásně".
Verin dál chlapce bedlivě pozoroval a tak znovu kývl na souhlas.
"Ty asi nemluvíš viď"?

Mina okouzlil ten nádherný úsměv, který ten mořský mladík vykouzlil na svých rtech. Nezdál se být nebezpečný. "To já zase mluvím až moc, otec to říká. Můžu si sednout tam za tebou"?
Verina překvapila tahle jeho nebojácnost a přátelskost. Nevěděl co dělat. Snadno by mohl zmizet do moře, utéci, ale proč? Ten chlapec ho zajímal, líbil se mu. A tak tedy nic nenamítal.
Mino se snažil po mokrých skaliscích vyšplhat až k tomu mladíkovi s ocasem, ale když už byl na místě podjela mu noha a už viděl jak se řítí do vln pod sebou. Ale zavčasu ho zachytili dvě silné paže. Mino vytřeštil oči. Ten mladík z moře ho držel kolem pasu a z blizoučka studoval každý kousek jeho obličeje. Mino se nijak nebránil, jen dělal to samé. Než ho napadl ten hloupý nápad a vztáhl k té mořské bytosti ruku. Chtěl se ho dotknout a přesvědčit se že je skutečný. Verina to značně vylekalo, ale nemohl se odtáhnout, celý jako kdyby vrostl do skály pod ním. Nemohl se ani hnout, jen na chlapce házel vyděšené pohledy.
"Nemusíš se mě bát, nechci ti ublížit. Jsi tak krásný...".
Mino přeci jen našel odvahu a ukořistil si pramen bílých vlasů a nechal je projíždět mezi prsty. "Tak hebké...". Byl naprosto okouzlen. Vlastně ani nevěděl proč ho tak lákalo se toho mladíka dotknout. Stále cítil jak ho v pase svírají jeho paže.
Verin už jeho doteky nemohl snášet, bylo to...nedokázal ten pocit popsat, jako kdyby v něm cosi hořelo a vybuchovalo. Proto jen tiše zašeptal.
"Přestaň nebo tě pustím do moře".
Mino okamžitě ruku stáhnul a vyjeveně koukal do těch azurových hlubin. Takže on umí mluvit? Proto se polekaně rozkoktal a Verin ho usadil na kamen. Konečně si mohl mořský princ odechnout. Cítil jak mu splašeně bije srdce a to jen kvůli tomu že se ho ten člověk dotknul. Necítil však odpor, nic takového. Nedokázal popsat to co cítil. Někde hluboko v mysli věděl že je tohle špatné, bohužel však jeho zdravý rozum zakalila mlha.

Jak se ale zdálo Mino se jen tak snadno nevzdával a tak po chvilce mlčení se znovu ozval. "Máš nějaké jméno? Kdo vlastně jsi"?
"Proč bych ti měl odpovídat"?
"Protože hezky poprosím"?
Dívali se na sebe a snažili se odhadnout kdo má větší odvahu, kdo se tedy vzdá a podvolí se. Nastalo ticho, které přehlušilo dokonce i příval vln, tříštící se o kameny.
"Je pozdě musím jít".
"Přijdeš i zítra"?
Verin však neodpověděl a skočil zpátky do moře.
Mino se však rozhorlil, protože ho tu chtěl ještě chvíli zdržet. "Nevím jak ti mám říkat".
Mořský princ se přeci jen vynořil a oblažil Mina posledním pohledem. "Verin, jmenuji se Verin".