01

Bylo nebylo, byl jeden chlapec jménem Ben....Žil za sedmero horami a za sedmero řekami, ve velikém zámku. Ne, myslím že takový začátek se k tomuhle vypravování nehodí. Přeci jen nejsme v žádné sladké pohádce. Ať už byl můj život jakýkoliv, neměl s pohádkou nic společného. Někdo by řekl noční můra, jiný bude tvrdit, že tenhle příběh nezní věrohodný a je pouhou fikcí. Ale kdo ví. Neslibuju vám že budu mluvit pravdu a nic než pravdu.
Je to příběh jako každý jiný, utopený v krutosti lidských osudů, taková malá sonda z jednoho života. Pokud se mě ptáte, bude tenhle příběh mít dobrý konec? Kdo ví, konec ještě osud nenapsal. Dobré konce jsou jen v pohádkách a v naivních románech červené knihovny. Lidský osud končí více méně stejně. Nikdy nemůžou být všichni dokonale šťastní.

Ať už můj život byl špatný nebo dobrý...není na vás, aby jste mě soudili ani litovali. Je to jen život...a ten se musí žít, ať už vám ta vyšší moc nadělila do vínku cokoliv. Lidé jsou tvorové přizpůsobivý. Často na staré kolena vzpomínají jaké to bylo za dob jejich mládí. Vryjí se jim jen ty nejdůležitější vzpomínky. Ale já zase tak starý nejsem...přeci jen mi bude 22. Všechno si do detailu pamatuju i když na některé okamžiky bych raději zapomněl. Je jen na vás jestli tenhle příběh budete chtít poslouchat či ne. Nebude hezký, nebude veselý, bude plný útrap, pláče a bolesti...
Budu vám ho ale vypravovat tak jak šel od mého dětství až po poslední měsíce.
Co mě k tomu vedlo? Vlastně ani nevím. Možná že už je má bytost příliš vyprahlá a unavená tímhle životem. Ale nechci jen hledat kde se stala chyba, to je zbytečné.
Je to jen příběh, jako každý jiný.

-----------------------------------------------------------------------------------------------

Tudíž začnu asi jménem. Jmenuju se Ben, mám své jméno rád...proč to brzo pochopíte. Mé příjmení není nijak důležité, já sám už ho používám jen minimálně. Skoro jsem na něj zapomněl. Narodil jsem se 28. května. Tím by mohl můj příběh začínat. Proč taky ne.
Byl jsem asi strašně roztomilé miminko. Tak jako všechna miminka...všichni vás jen štípali do tváří a rozplývali se v nějaké šišlavém neznámém nářečí.
Vzpomínám si na své první vzpomínky. První točená zmrzlina, která vypadala jako obrovská hora v letním slunci, ještě teď si pamatuju jak chutnala. První kolo, které mi táta koupil za levno v bazaru a snažil se mě učit na něm jezdit. Vždy když jsem upadl a rozbrečel se mlátil mi do hlavy že kluci nebrečí a že musím vstát a naskočit znovu. Dobrá rada...často jsem ji později praktikoval i na jiné věci než jízdu na kole.
První den ve škole a kornout plný bonbónů, který se mi na chodbě neznámo jak rozlepil a bonbony se rozkutálely celou chodbou. Díky tomu jsem si našel první kamarády.
Vše je zahaleno takovou hezkou milou mlhou, kdy už člověk neví jak to bylo přesně...něco si pamatuje, něco mu vyprávěli rodiče či si něco domyslel, aby vzpomínka byla úplná.
Ale trochu přeskočme tyhle krásné dětské léta. Byl jsem kluk jako každý jiný...až na pár drobností. No dobře nepopírám, vždycky jsem měl...jak to říkal táta? Jemnej ksichtíček?
Jo to je přesně ono. To vyjadřuje všechno. Bavily mě skotačiny s klukama a nejednou jsem rozbil sousedům okno, kradl jablka v cizích zahradách nebo si odřel koleno.
Ale teď bych spíš chtěl popsat moje rodiče. Asi to není tolik důležité, kdo byli, ale...pro mě to důležité je. Utvářeli totiž můj život, můj charakter.

Otec se od mládí živil jako montér ocelových konstrukcí. Byl to ten typ robustního obhroublého muže s mozolnatýma tvrdýma rukama. A i když neoplýval příliš velkou inteligencí, uměl úžasné věci se dřevem. Byl to jeho koníček. Většinu nábytku dělal sám a ručně. Byl to vždy hrdý silný muž. Měl své neměnné názory a zvyky. Často jezdil na montáže i na celé týdny. Ale vždycky když přijel něco mi přivezl, byť to byla jen hloupost, přece jsem měl vždy radost.
Makal tvrdě, aby matce a mě mohl dopřát slušný život. Vždy toužil po domku se zahradou a snažil se na něj vydělat dost peněz. Ale mamka vždy tvrdila, že nám stačí byt v paneláku, hlavně že jsme všichni spolu.
Nebyli jsme nijak bohatí, ale ani netrpěli chudobou.
Mamka byla ten typ noblesní ženy. Vlastně jsem si někdy říkal, že s tátou vypadají jako kráska a zvíře. Ale milovala ho a dokázala v něm probouzet to dobré. Sama si přála stát se herečkou, jak mi často vyprávěla. Ale nikdy ji na žádný konkurz nevzali. Prý nebyla dost hezká, neměla nadání...ale nijak ji to nevadilo. I tak vždy vyzařovala teplo domova.
Nakonec se ji povedlo svůj sen si malinko splnit i přes tátův nesouhlas. Začala pracovat v městském divadle jako pomocnice pro všechno. Ošetřovala kostými, vařila hercům kávu a pomáhala v zákulisí. Přeci jen se dostala k divadlu.
Zní to jako dokonalá šťastná rodina. Ano myslím, že to jsme byly. Až do toho osudného dne.
..................
Vlastně jsem to věděl už delší dobu. Bylo mi tenkrát skoro deset. Táta přijel po dlouhé práci zase na dva týdny domů. A já byl rád. Tenkrát mi přivezl to co jsem si vlastně ani nepřál. Říkal, že to vyhrál v kartách mezi dělníky. Byl to na tehdejší dobu dost moderní fotoaparát.
Táta mě s ním naučil fotit a tehdy vznikla první sada mých fotografií s názvem maminka. Byla to velmi fotogenická žena, její úsměv rozzářil celou fotku.
Vlastně jsem netušil, že tenhle dárek z cest mi změní život.
Další dny jsem ho vzal do školy, kluci mi strašně záviděli. A když jsem přišel domů...něco se mi nezdálo. Mamka a taťka seděli v kuchyni a drželi se za ruce, mluvili spolu vážně. Nejdřív si mě nevšimli, tak jsem jen poslouchal.
"A jak to všechno zvládneme? Další hladový krk, já nevím, nejsem si jistá jestli chci znovu...nejsem už na další dítě trochu stará".
"Co to povídáš Anno, nejsme staří, je to úžasná zpráva. Peněz máme dost, nemusíš mít strach".
"Ale bude o tolik mladší než Ben".
"To nevadí, aspoň ti pomůže s výchovou a hlídáním když tu nebudu. Pokusím se najít si práci blíž, snad šéfa přemluvím".
A tak jsem se to dozvěděl. Mamka byla už nějaký pátek těhotná, ale bála se to otci říct. Takže jsem měl dostat bratříčka nebo sestřičku. Tak nějak jsem nevěděl co si o tom myslel, ale měl jsem radost. Naše rodina se měla rozrůst.
Mamka si vždy přála holčičku, i já vlastně původně měl být holka, ale jaksi se to nepovedlo a bůh mi nadělil v děloze pindíka. Teď měla mamka konečně možnost.

--------------------------------------------------------------------------------------------

Všechno šlo celkem dobře. Plánovali jsme jak přestavíme ložnici a potom můj pokoj a co všechno se bude muset zařídit. Pár dní před otcovým odjezdem jsem se ve škole zdržel déle. Přihlásil jsem se do školní soutěže o nejlepší fotku. A ten den jsem konečně vyhrál svůj první diplom. Vlastně ani nevím jak se mi ta fotka povedla, chodil jsem po parku a namátkou fotil to co se mi líbilo. Natrefil jsem na fontánku a když jsem ji chtěl vyfotit zrovna začalo pršet. Ale výsledek byla opravdu zajímavá momentka.
S diplomem jsem spěchal domů, těšil jsem se jak se mamce pochlubím a jak mě táta pochválí.
Ale když jsem doběhl domů byt byl prázdný. To mě překvapilo. Máma v tuhle dobu vždycky byla doma. Na sporáku stál nedovařený oběd, na koberci byly nějaké šlápoty od bot, otec se vždy vyzouval, jinak by dostal vařečkou. Nechápal jsem. Až když jsem prohledal všechny pokoje a v koupelně na zemi uviděl tu velkou krvavou skvrnu. Dostal jsem obrovský strach. Mamka mi vždy kladla na srdce, že když se něco stane mám volat tetě Nele, bydlela v centru. Byla to mámina mladší sestra. Vždycky měla trochu trhlé nápady a táta ji proto neměl rád, říkal ji poběhlice.
Ale tenkrát jsem ji volal. Vykoktal jsem ji do telefonu, že všude je krev a nikdo není doma a že se bojím. A ona do dvaceti minut přijela.
Klepal jsem se a odpovídal na dotazy. Mamčin telefon ležel na stole, táta svůj nebral. Co se to děje?
Nakonec se otec po dvou hodinách vrátil domů sám. Vypadal hodně zničeně a smutně. Myslím že tenkrát jsem ho viděl i poprvé plakat. Řekl mi, že maminku museli odvést do nemocnice a že se za pár dnů vrátí.
"Maminka je nemocná? Co ji je"?
Ale odpověď sem nedostal. Tehdy večer jsem byl vyhnán do pokoje. Otec na mě zvýšil hlas a tak jsem utekl.
Slyšel jsem je mluvit přes zavřené dveře. Otce a tetu Nelu, ale o čem mluvili jsem nerozeznal. Až pozdě k večeru za mnou otec přišel si promluvit.
Snažil se mi to vysvětlit. Říct mi...že žádná sestřička nebude. Ale já to stále ve své dětské naivitě nechápal.
"Tvoje sestřička umřela".
Až potom jsem to celé pochopil. A celou situaci viděl v jasném světle.
Máma tehdy vařila večeři, když ji začali ty křeče. Odešla do koupelny a tam...samovolně potratila dítě, které čekala, moji sestřičku. Otec ji tam našel a volal hned záchranku. Maminku odvezli do nemocnice na vyšetření. Řekli že se to prostě někdy stává v jejím věku...
Celý náš byt toho dne potemněl, zešedl a vytratil se z něj život.
"Maminka se uzdraví, za pár dní se vrátí, do té doby musíš být hodný Bene".
Slíbil jsem to. Ale nemohl jsem tušit...že má matka tak jak jsem ji znal a miloval už se ke mě nikdy nevrátí.