02

Máma se opravdu po dvou dnech vrátila domů. Tedy spíše to co z ní zbylo. Málem jsem ji nepoznal. Vypadala hodně smutně, nemluvila. Jen se otce křečovitě držela za ruku. Když jsem ji radostí objal, myslím že to tenkrát ani nevnímala. Bolelo mě srdce se na ni takhle dívat. Jen tam tak stála a dívala se do zdi. Otec ji odvedl do pokoje. Sám z jejího stavu byl hodně nervózní. Myslím že nevěděl co má dělat, jak se k ní chovat.
Vlastně ani nevím kolik dní matka ležela v pokoji. Nevycházela ven. Otec ji nahoru nosil jídlo ale málokdy něco snědla. Měl jsem o ni strach a viděl jsem obavy i v očích otce.
Co budeme dělat? Co když se maminka neuzdraví? Teta Nela k nám párkrát přijela, občas mě vzala ven na zmrzlinu. Věděl jsem proč to dělá. Abych nebyl doma a nemyslel na to. Ale to nešlo. Tenkrát mi bylo osm.
Teta Nela tvrdila, že to zase bude dobré, že maminka je jen unavená a moc smutná.
Ale brzo jsem pochopil, že neměla pravdu. Nikdy už to nebylo dobré.

Jednoho dne jsem se vrátil ze školy a slyšel jsem z kuchyně hrát rádio, rychle jsem tam vletěl. Rádio si pouštěla matka vždy když vařila. A opravdu...stála u plotny, vlasy vyčesané nahoru, na sobě růžovou zástěru co jsem ji koupil k vánocům a vařila. Bylo to nádherné...znovu ji takhle vidět. Objal jsem ji nadšeně až jsem ji málem umačkal. Smála se tomu. A já byl moc malý na to abych chápal. Její oči už nezářily, všechna jiskra byla pryč. Její oči byly prázdné.
Tenkrát mě hladila po vlasech a usmívala se tomu jak je mám přerostlé. Řekla že mi udělá culíček, že budu vypadat roztomile. A já ji to odkýval s radostí, že už mě poznává.
Ale mýlil jsem se ve své dětské naivitě.
Maminka nechala oběd obědem a začala mi dělat culíčky. Vypadalo to trochu divně, ale bylo to srandovní. Jenže jen u culíčku to neskončilo.
Máma řekla že si spolu půjdeme hrát a já souhlasil. Zatáhla mě do pokoje a řekla ať se vysvleču. Trochu jsem se zarazil, ale poslechl jsem. Pak na mě máma navlékla její krátké letní šatičky, které mi byly až po zem. Smála se tomu a říkala jak mi to sluší.
Byla to hra...líbilo se mi vidět ji zase se smát. Pro ten úsměv bych udělal vše.
"Stefi je moje krásná holčička viď...ty šatičky ti zkrátím a budou ti akorát...možná mám k nim i někde podkolenky".
"Mami? Kdo je Stefi"?
Ale odpověď mi nepřišla, opravdu našla ty podkolenky a nasadila mi je. To už jsem se trochu mračil, ale v zápalu hry se promenádoval před zrcadlem.
"Bude to naše tajemství Stefi...tatínek o tom nesmí vědět...".
"Tajemství"?
Zálibně si mě prohlížela a já v tom pohledu viděl něco divného. Něco co mě děsilo.
A od té doby to bylo každým dnem horší.

Před tátou se chovala normálně, a tak přece po týdnu přijal další pracovní nabídku. I když nás nechtěl nechávat samotné, mamka ho přesvědčila že je v pořádku a že ji pomůžu já a teta. A tak táta odjel.
Šicí stroj se dvě noci nezastavil a budil mě ze spaní. Už dlouho jsem neviděl že by mamka tolik šila. Dokonce se rozhodla vrátit zpět do divadla, kde ji uvítali. Pár dní byl klid, ale jednou večer přišla do mého pokoje a vytáhla mě z postele. Bylo už kolem půlnoci. Zíval jsem a třel si oči, nevěděl jsem co se děje. Až když mi maka ukázala ty zkrácené holčičí šatičky pochopil jsem. Ano a nejen to. Přešila svůj šatník, věci, které už nenosila. Našila na ně mašličky.
"Stefi sedni si...musíme tě učesat".
Ale byl jsem rozespalý a tak i protivný.
"Nejsem Stefi mami...jsem Ben".
Ale matka to nebrala na vědomí. Navlékla mě i přes můj odpor do těch šatiček a vlasy mi svázala stužkou. Když mě postavila před zrcadlo až jsem se lekl. Já opravdu vypadal jako holka. Protože jsem byl malej a měl dívčí obličej. Bylo to divné. Ale tenkrát...jsem mámu viděl konečně šťastnou.
A tak se ze mě stala Stefi....mámina holčička.

Bral jsem to stále jako hru, po škole když jsem přišel domů jsme zkoušeli nové šaty, dokonce mi mamka koupila i boty...vše bylo holčičí. Chtěla abych v těch šatech doma chodil a stále mi říkala Stefi. Ze začátku mi to nevadilo...když se mamka usmívala hrál jsem tu Stefi. Ale když mi začala zakazovat chodit ven s kamarády...že se to pro mě nehodí, když mi zakázala kroužky jako byl fotbal už jsem tušil, že to začíná být trochu moc.
A pak to přišlo. Nastali jarní prázdniny a máma mi koupila nové žluté šatičky. Tenkrát nejlepší móda. Když jsem ji prosil aby mi zašila klučičí kalhoty odmítla to s tím, že nechce abych tohle nosil. Takže jsem do školy chodil jako trhan a ostatní se mi smáli. Postupně už jsem to přestal zvládat. Kdo teda jsem? Proč mi máma říká Stefi? Proč musím hrát holku?
Ale na mé otázky jsem neznal odpověď. Když mě máma oblékla do nových žlutých šatiček, nandala mi podkolenky i střevíčky, dostal jsem sponky do vlasů v podobě žlutého motýla...řekla, že půjdeme do města nakoupit.
Koukal jsem na ni nechápavě. Bylo by to poprvé co bych šel v dívčích šatech ven. Máma mi slíbila zmrzlinu. Ale já jsem řekl ne.
"Jsem Ben mami...jsem kluk...copak to nevíš? Nechci jít takhle ven, co když mě uvidí kamarádi, budou se mi smát".
"Nemluv hlouposti Stefi, copak nevidíš jak ti to sluší? Možná jsem měla vzít ty modré...víc by ti pasovaly".
Ale bylo to marné, matka mě neposlouchala. A tak jsem musel jít.
Samozřejmě že mě někteří kamarádi v parku zahlédli, i když mě asi nepoznali.
Dostal jsem zmrzlinu a příkaz se neumazat. Ale to co jsem nečekal, že ve městě potkáme i tetu Nelu. Taky mě ze začátku nepoznala.
"Bene? Anno proč je Ben oblečený takhle"?
Ale matka sveřepě tvrdila že se jmenuji Stefi a že jsem její dcera.
Nakonec nás teta vzala domů a zavolala otci. Zjistilo se že matka přestala brát léky a tak to měla v hlavě dost popletené.
"Jak dlouho Bene už to dělá"?
"Od doby co přijela z nemocnice".
Teta se jen zděsila a musel jsem ji ukázat všechny ty šatičky a doplňky. Máma toho měla celou speciální skříň. 

-----------------------------------------------------------------------------------------------------

Otec přijel druhý den. Snažil se matce domluvit, že musí brát své léky, že mě nemůže převlékat za holku, že se to nedělá. Vypadalo to že si máma dala říct. Otec zůstal ještě tři dny, aby ji hlídal. Dokonce mi přestala říkat Stefi...už na mě vůbec nemluvila, ani se na mě nepodívala. Jako kdybych tam vůbec nebyl. Nemohla mě vidět v chlapeckém oblečení. Byla přesvědčená, že jsem její Stefi a ten kluk co jí říká mami je někdo úplně cizí.
Zdálo se že je vše v pořádku. Otec musel nakonec byť nerad odjed na montáž a sliboval, že se za týden vrátí a že bude volat. Nechal nás na starost tetě Nele.
Nastal víkend a já jsem se těšil na kolotoče, které přijeli do města. Ale ráno mě vzbudily rány a trhání. Když jsem zamžoural očima do šera pokoje zahlédl jsem na zemi všechno moje oblečení, košile, kalhoty...fotbalový dres byl rozstříhaný na kusy.
Všechno leželo na zemi. Spodní prádlo...vše. Matka stála u skříně s nůžkami v ruce a stříhala moje chlapecké oblečení.
"Mami"?
Ale už mě nedokázala poslouchat. Zdání jejího zdraví bylo falešné.
"Teď už budeme pořád spolu Stefi...už budeš nosit jen to co ti maminka koupí nebo ušije".
"Nejsem Stefi...jsme Ben, rozumíš? Ben"!

Křičel jsem na ni aby přestala, aby mi tak už neříkala...ale bylo to marné.
"Ben je mrtvý...umřel, zabila jsem ho. Ty si Stefi, moje malá holčička, tolik jsem si tě přála...tolik. Budeme pořád spolu".
Děsila mě...její výraz byl naprosto šílený, strhla ze mě deku.
"Ustřihneme všechno co Stefi nepatří...budeš moje sladká holčička".
Vykřikl jsem a vyskočil z postele, s nůžkami vypadala tak strašidelně. Bál jsem se jí. Bylo to jako nejhorší noční můra. Nakonec se mi povedlo ve spěchu na sebe naházet tátovu košili a montérky, které mi plandaly a utekl jsem z domu. Už jsem nemohl.
To co začalo jako dětská hra na převlékání...skončilo jako šílenství. Maminka se zbláznila, chtěla mi ublížit. Jen jsem chtěl aby byla šťastná, chtěl jsem ji vidět se usmívat. Když jsem nosil ty holčičí věci měla radost...ale přerostlo to v posedlost.
Znal jsem jen jedno místo kam jsem mohl jít. K tetě Nele.
--------------------------------------------------------------------------------------------

Teta mě uvítala a vyslechla mě. Také nevěděla co dělat. Domlouvání dávno nepomáhalo. Nakonec mi uvařila horké kakao a vydala se k nám domů. Byla tam několik hodin a já se zatím v jejím bytě klepal strachy. Možná jsem neměl utíkat...měl jsem...co vlastně? Byl jsem dítě.
Teta se po pár hodinách vrátila a oznámila mi, že budu spát u ní...že maminka musela k doktoru a pár dní se tam zdrží.
Tetě Nele nezbyla jiná možnost. Máma už byla při jejím příjezdu nepříčetná a tak zavolal záchranku. Odvezli ji na oddělení psychiatrie. Dlouho jsem ještě v pokoji brečel. Dával jsem si za vinu, že kvůli mě je máma nemocná. Kdybych jen zůstal tou Stefi jak chtěla...možná by se to nestalo.
Tenkrát jsem si opravdu přál být tou Stefi, kterou matka tolik milovala a o kterou přišla ještě v bříšku. Ale nebylo to možné. Byl jsem jen zklamáním...nic víc. Matka už mě jako syna nedokázala milovat.
Hleděl jsem do velkého nástěnného zrcadla a sledoval svojí dívčí tvář a světlé skoro blonďaté vlásky...tehdy jsem se rozhodl.
Vzal jsem z nočního stolku nůžky a vzpomněl jsem si, jak s nimi matka mávala u mého klína. Ale rozhodl jsem se...Ostříhal jsem si ty vlásky co jsem jen mohl.
Teta mi za to ani nevynadala. Myslím že ona jediná chápala co se s mámou děje a proč jsem to udělal.