02

"Důvod vaší cesty, pane Murasako? Osobní, nebo pracovní?"

"Spíše osobní. Úmrtí v rodině."

"Ach tak, přijměte upřímnou soustrast."

Tentokrát jsem cestoval se svým pravým pasem i jménem, bylo to pro mě neobvyklé. Stále jsem si na to nemohl zvyknout. Při svých pracovních cestách jsem používal desítky jmen a pasů, kryl svou totožnost. To byla pro mě navyklá nezbytnost.

Let do Tokia byl zpožděn o půl hodiny, kvůli nějaké bouři. Nesnášel jsem zpoždění. Celou tu dobu jsem nemohl dostat z hlavy slova pana notáře Warasane. Dědictví? Neměl jsem ani tušení, jak sestra v Tokiu žila, jakou práci vykonávala, jestli měla rodinu, manžela… děti? Ani jedno mi k ní příliš nepasovalo, v tomhle jsme si byli hodně podobní. Celé ty roky ani jeden pohled, dopis či telefon. Ani jsem neznal její číslo. Ale nebyla to jen její vina. Ani já se nepokusil se s ní spojit. Nejspíše jsem přeci jen měl. Kolikrát jsem za tu dobu byl "pracovně" v Tokiu? Třikrát? Ne, spíše čtyřikrát. A ani jednou jsem ji nevyhledal. Nebylo by to tak těžké.

Byli jsme dva cizí lidé se společnou krví, nic víc. Nedokázal jsem si ani vybavit její tvář. Byl jsem ještě dítě, když jsem Yuriko viděl naposled. Myslím, že jsem ji to zazlíval. Jí i matce, která jen tak odešla a vzala sebou Yuriko a ne mě. Možná jsem ji i záviděl. Když jsem byl ještě dítě, nechtěl jsem, aby obě odjely.

 

Celý let jsem se snažil utřídit své myšlenky a vzpomínky. Když jsme přistávali a já zahlédl Tokijskou věž, vyvolalo to několik kusých záblesků vzpomínek. Už dávno jsem Tokio nepovažoval za domov, přesto vždy, když jsem byl v Japonsku či Korei, cítil jsem něco zvláštního, k těmto dvěma zemím.

Letištní kontrolou jsem prošel bez problémů, tentokrát jsem u sebe neměl žádnou zbraň, kterou bych musel maskovat. Na tu chvíli, kdy jsem byl v asijských zemích, jsem udržoval pravidlo mluvit řečí země, ve které jsem právě byl. Japonština mi nedělala problémy. Díky svému asijskému vhledu jsem tak nebudil žádnou nechtěnou pozornost jako cizinec. To bylo velmi příjemné. U letiště jsem nasedl do taxíku a nadiktoval adresu notáře pana Warasane. Na ubytování v hotelu byl přeci jen čas a jelikož jsem zvládal časový posun i cestování velmi dobře, nebyl jsem z cesty vůbec unaven.

Kancelář notáře byla ve vyšším patře jednoho z nově postavených kancelářských mrakodrapů. Tyhle budovy jsem vždy nesnášel. Připadaly mi jako prosklené králíkárny. Ovšem Sagittarius je oceňoval při své práci, jelikož se s nimi potýkal velmi často. A vždy našel nový, jiný způsob, jak svou práci provést. Zdálo se však, že tato budova by odolala i střelci s dobrou muškou i výbavou. To byla má nemilá vlastnost. Někdy jsem se tak ponořil do kalkulací a prohlídky jednotlivých míst, jako bych byl na obhlídce místa určení.

 

Sekretářka pana notáře byla až přehnaně uctivá a já zase po dlouhé době pocítil ten poměrně nepříjemný trapný pocit, přesto jsem však musel ještě chvíli počkat, než mě pan Warasane přijal.

Příjemná, poměrně strohá kancelář, bez zbytečných dekorací či fotek rodiny, jasně dávala najevo, že muž kolem padesátky v dobře šitém obleku na míru dává přednost ve svém životě práci před rodinou. Usadil jsem se v pohodlném křesle a vyslechl si několik zdvořilostních frází a přání upřímné soustrasti, než jsme se konečně dostali k jádru věci. Pan Warasane vytáhl poměrně tenkou složku a s mým dovolením ji začal číst. Bylo tam vše o nehodě Yuriko. Nepřiměřená rychlost, mokrá vozovka a také alkohol v krvi způsobili, že nezvládla jednu zatáčku a své Suzuki Swift obtočila kolem sloupu veřejného osvětlení a potažmo i o svodidla. Tato informace mě nechala vcelku chladným, tak jako oznámení o její okamžité smrti, jak se psalo v policejním protokolu.

Poté mi pan Warasane vytáhl velkou obálku s věcmi, které měla ten den u sebe. Klasické ženská líčidla, klíčky od auta a nejspíše i od bytu, nějaký PC disk, který však byl zlomený a také štos mnoha bankovek, svázané karmínovou gumičkou, nějaký malý klíček s vyrytým znakem.

Vše vypadalo běžně, až na ty bankovky a klíček.

"Co vlastně má sestra vykonávala za povolání? V jaké oblasti pracovala?"

"Ah no jistě, byla účetní na Americkém konzulátu. Některé spisy, které ten den vezla autem, zabavila ochranka konzulátu, jako důvěrné materiály."

"A tohle? Od čeho je?"

"To nevím, ale ten znak mi připadá povědomý. Podívám se na to."

Po chvíli se panu Warasanemu povedlo najít stejný znak, jako byl na klíčku. Národní Tokijská banka. Nejspíš klíček patřil k nějaké úložní schránce na šperky či cenné listiny. Avšak o ničem takovém se soupis majetku později nezmiňoval.

 

Soupis majetku obsahoval pár tisíc na soukromém účtu, také vlastnictví bytu v centru Tokia, nic významného. Sestra si žila velmi skromně a měsíčně utrácela za naprosto stejné položky. Ve výpisu mě však zaujala právě jedna z těchto položek. Každý měsíc velká platba nějaké paní Obawake na účet.

"Ach ano, to je platba nájmu pokoje ve studentském penzionu."

"Nájmu? Proč by platila Yuriko nájem, když měla vlastní byt?"

"Vy to nevíte, pane Murasako? Paní Shiratori platila ubytování v tomto penzionu svému synovi. To je také poslední položka, o které jsem s vámi chtěl mluvit. Vyvstává tu problém s poručnictvím po její smrti, protože mladý pán Shiratori ještě není plnoletý. Není možné, aby žil sám, bez svého zákonného zástupce. Bohužel až v 18 letech bude moci podepsat plnou moc a převzít tak zodpovědnost sám za sebe. Nyní mu je 17 let, takže ještě jeden rok bude potřebovat opatrovníka. A jelikož jsem nedokázal najít jiného žijícího příbuzného, budete muset o tomto rozhodovat vy."

Zůstal jsem na pana notáře překvapeně hledět. Nejspíše mi i spodní čelist poklesla někam ke kolenům. O existenci sestřina syna jsem neměl nejmenší tušení. Celých sedmnáct let… Musela otěhotnět sotva se vrátili do Tokia. Byla tak mladá. V mysli se mi honily tisíce myšlenek a já si musel na chvíli dokonce stáhnout brýle z nosu.

"Ne, neměl jsem o něm tušení. Víte, se sestrou jsme se nestýkali, proto…"

"Jistě, to naprosto chápu."

"A jeho otec?"

"Mám tu rodný list Shiratori Hidea, ale otec zde není uveden."

To mě stavělo do velmi svízelné situace. Synovec, mám synovce. A jak to tak vypadá, budu se o něj muset postarat. Celé to bylo příliš šílené. Cizí člověk - notář přede mnou, toho o mé rodině věděl více, než já. Nebylo to příjemné.

"A naše matka?"

"Paní Shiratori Yumi zemřela před deseti lety na srdeční infarkt."

Proč jsem o tom nevěděl? O smrti vlastní matky? Proč mi Yuriko nedala vědět? Celé to bylo jako zlý sen.

 

"Mrzí mě, že jsem poslem tolika těžkých zpráv, pane Murasako. Vaše sestra sepsala však svou poslední závěť, měsíc před svou autonehodou a určila vás jako opatrovníka pro svého syna. Přála si také být zpopelněna a pohřeb proběhne zítra, ve 14:00, podle jejího přání bude její popel rozprášen."

Měsíc před autonehodou? Mé smysl dost zbystřily. Že by jen náhoda? I to bylo možné, přesto mi můj instinkt říkal, že je něco špatně. Svou sestru jsem sice neznal, ale i tak tady bylo mnoho podezřelých skutečností. Zabavené dokumenty z konzulátu, podivná hotovost, i ten klíček k bankovní schránce. Nejspíš jsem byl poslední člověk, na kterého by se Yuriko obrátila, proč mě tedy zahrnula do závěti jako opatrovníka? Tolik otázek a žádné odpovědi.

"A ten…Hideo? Kde ho najdu?"

"Hideo je velmi… svérázný mladík v tom rebelském věku. Studuje na soukromé akademii Narasa. Bylo by dobré, kdybyste se s ním setkal ještě před pohřbem a seznámili jste se. Nejlepší by bylo provést to zde, až mu skončí vyučování. To by mělo být ve čtyři hodiny."

 

Musel jsem uznat, že je to dobrý návrh. Netroufal jsem si toho chlapce kontaktovat sám. Jistě ani on nemá potuchy o mé existenci. Bude to určitě velmi "milé" překvapení. Ovšem právě on by mohl být klíčem k mým otázkám a říci mi o životě Yuriko více. Navíc, ať jsem nad tím přemýšlel jakkoliv, chtěl jsem ho poznat. Byl poslední člen mé rodiny. Netušil jsem nic o téhle pubertální japonské mládeži, ale jelikož jsem párkrát učil i na střední škole jako záskok, nedovedl jsem si představit, co s tím chlapcem provedu. Rozhodně jsem ho nechtěl sebou brát do Ameriky. Kvůli mé práci a kvůli Sagittariovi to nebylo možné. Navíc by jistě nerad opouštěl zemi, ve které se narodil a ve které je doma. Ale ani já nemohl přesídlit sem, do Tokia. Možná bude stačit být jen… tichý strýček v pozadí a nechat ho na starosti někomu zde v Tokiu. Ale komu?

Když jsem opouštěl kancelář notáře, hlavou mi vířily desítky myšlenek. Automaticky jsem si vyhledal volný taxík, ale při taxikářově otázce "Kam to bude?" se mě zmocnila zvědavost. Původně jsem chtěl jet do svého hotelu a ubytovat se, ale tuto možnost jsem se rozhodl ještě oddálit a vytáhl složky spisu sestřina úmrtí. Taxikáři jsem nadiktoval adresu jejího bytu. Chtěl jsem ho vidět, zjistit, kde sestra bydlela. Možná jsem doufal, že mi to o ní něco nového prozradí. Na hotel bylo dost času a na další schůzku s panem notářem také.

 

Byt Yuriko se nacházel v celkem klidné čtvrti. Nájemní byty ve starší zástavbě vypadaly naprosto klasicky jako bydlení pro úřednické rodiny. Nájem jistě nebyl drahý, i přesto to bylo blízko k metru.

Když jsem vešel, přivítal mě místní vrátný, postarší mužík, který zrovna srkal svou polévku. Mile mě pozdravil a já mu vysvětlil, kdo jsem i celou nastalou situaci. Mou sestru znal podle vidění. Prý velmi tichá nájemnice, kterou tak často nevídal, nejspíše příliš moc pracovala.

"Páni od policie už byt 306 zapečetili. Dokonce tu byli i nějací tajní… víte no, v oblecích."

Jeho slova mě však překvapila. Proč by policie pečetila byt, když šlo o autonehodu? Další věc, co ve mně vyvolávala nepěkný pocit nelogičnosti. Nyní jsem si byl jistý, že mi něco podstatného uniká.

"Tajní?" Možná lidé z konzulátu? Nebo nějaká tajná služba? To mi ještě potvrdilo fakt, že se nejspíše Yuriko do něčeho musela připlést. Opravdu dělala na konzulátu jen účetní? A opravdu její smrt byla nehoda?

Otázky, které jsem si v duchu pokládal se mi, ani trochu nelíbily. Přesto jsem však místního domovníka přesvědčil, aby mě pustil podívat se do jejího bytu.

 

Překvapilo mě, jak byl její byt malý a strašně… neosobní. Ano, tak mi to připadalo. Žádná televize či jiná elektronika, jen pár knih v poličce. Žádná květina, žádné fotky jí nebo rodiny, ani žádná fotka syna. Vůbec to nevypadalo jako byt, který by trvale obývala. Všiml jsem si, že je zde sice připojení k internetu, ale notebook nebo počítač nejspíš odnesla policie nebo tajná služba. Kuchyňka byla velmi malá, sporák vypadal nepoužívaný už pár měsíců, v koši stále krabičky od polotovarů a sáčky z rychlého občerstvení. Ani v koupelně, kde jsem čekal sadu kosmetiky, jsem nenašel nic podstatného, jeden krém, jeden kartáček a zubní pasta, hřeben. Jen základní kosmetika, která by jistě nedostačovala žádné ženě. Usadil jsem se na okraji vany a prohlížel si tak celý tenhle podivný byt. Můj dojem se však jen utvrzoval a já z toho neměl ani trochu dobrý pocit. Nebyl to byt, určený na každodenní obývání, nebyl určen k všednímu životu! Ne, vypadalo to jako zástěrka. Musel tu být ještě nějaký… jiný byt, jiné místo, kde Yuriko žila. To, že její syn bydlel daleko odsud, v penzionu mou domněnku ještě podporovalo. Která matka by žila odděleně od svého dítěte a proč? Jen taková, která měla co schovávat.

Pomůže mi snad její syn v téhle záhadě? To jsem netušil.

Rozhodně jsem však věděl, že budu muset navštívit i konzulát a nenápadně se vyptat a zjistit v čem byla Yuriko opravdu namočená či co vlastně dělala.

 

Ze složek, které mi dal pan notář, jsem vytáhl několik fotek Yuriko. Byla to krásná žena s chladným pohledem a bez úsměvu. Až díky této fotce jsem si dovedl vybavit její tvář, i tvář naší matky, které byla Yuriko velmi podobná. Stejný výraz, stejné oči i rty. Stejný chladný výraz, jak jsem si ji pamatoval. Dokonce jsem našel i jednu fotku, kde v náručí držela svého syna. Musela to být hodně stará fotka, mohlo mu být tak pět let. Na té jediné se trochu usmívala. Na té jediné vypadali jako rodina. Když jsem obě Yuriko na fotkách porovnal, byly diametrálně odlišné. Jedna velmi vážná, chladná, dokonale upravená s velmi svázaným postojem a padnoucím kostýmkem, druhá usmívající se s rozpuštěnými vlasy a bez make-upu v pohodlném domácím oblečení. Fotka vypadala jako z nějakého výletu, Yuriko měla na zádech batoh a v pozadí byla vidět nějaká svatyně. Která z těchto dvou žen skutečně existovala? Která byla ta pravá Yuriko? Jaký byl její život? Proč zemřela, co tajila? A jaký je asi její syn Hideo? Tolik otázek bez kloudných odpovědí.

Rychle jsem se zahleděl na hodinky. Ten časový posun mě trochu mátl. Ale byl jsem si jist, že navštívit konzulát už dnes nestihnu. Čekalo mě to setkání se synovcem, ze kterého jsem byl krajně rozpačitý.