01

Buscar: Posílám informace. Tentokrát to bude trochu jiné než obvykle. Cíle jsou dva.

Sagittarius: V tom nevidím problém

Buscar: No problém bude umístění, je to poměrně nepřehledné. Klient požaduje ženu zabít, muže jen zmrzačit. No chápeš to?

Sagittarius: Jaké zmrzačení klient požaduje?

Buscar: Pokud to mám tlumočit doslovně… máš mu prý ustřelit ptáka.

Sagittarius: Zhrzené ženy jsou vždy nebezpečné. Nestačilo by koleno?

Buscar: To ti nevím… ale asi jo.

Buscar: A na příští týden tu mám něco v Londýně.

Sagittarius: Nejsem volný.

Buscar: Jak to myslíš, že nejsi volný?

Sagittarius: Beru si dovolenou. Na další dva týdny žádná práce.

Buscar: To jako fakt? Hodláš se někde válet u moře? Ty zrádce jeden.

Sagittarius: Nic takového, potřebuju si zařídit jistou záležitost v Tokiu.

Buscar: Bereš práce i od někoho jiného? Ty zmetku jeden!

Sagittarius: Uklidni se. Není to pracovní, ale osobní. Všechny akce přesuň na někoho jiného. Ty už to nějak zvládneš.

Buscar: Někoho jiného, to se ti lehko řekne. Ale fajn no.

 

Obrazovka mého notebooku zčernala hned poté, co jsem si prohlédl informace o dalších dvou cílech. Poté jsem vše pečlivě smazal, tak jako pokaždé. Odsunul jsem se od pečlivě uklizeného pracovního stolku a s krabičkou cigaret zamířil ven na balkon. Dovolená… to bylo poprvé, co jsem si něco takového bral. I když to nebyla dovolená jako taková. Hleděl jsem na klidné předměstí San Franciska a vzpomínal na události posledních dvou dnů. Probíhaly klasicky jako každý můj všední den.

……………………………………………

Bylo pondělí, jako každé ráno jsem brzo vstal, uvařil si kávu do termosky, posbíral své složky a aktovku a zamířil do práce na univerzitu v Berkeley, jako každý jiný profesor. Cestou do práce jsem sledoval trousící se studenty, několika z nich jsem i mávl na pozdrav, pokud navštěvovali mé hodiny a já je znal. Zaparkoval jsem na parkovišti pro profesory a opět se ráno rozčiloval nad tím, jak slečna Mendesová špatně zaparkovala a nebude moct vyjet. Znovu tak jako každé ráno se opakovala stejná scenérie mého příchodu do kabinetu učitelů, pozdravení kolegů, prohození pár zdvořilostních frází, zasmátí se pár vtípkům a odchod do mé vlastní malé kanceláře.

Ano, všední život nudného učitele asijských jazyků na této univerzitě.

Když jsem dosedl do svého křesla, v klidu jsem okusil trochu své kávy a věnoval se překladům, které jsem dlužil dodat již do dalšího dne. Nezodpovědně jsem to odložil, kvůli mé druhé, utajované práci, která však byla diametrálně odlišná.

Otevřel jsem noviny a nalistoval až dozadu na horoskop a hledal pod svým znamením Střelce, co mě toho dne čeká.

 

"Dnes vás čeká nečekaná, špatná zpráva, která vám zasáhne do života a změní ho. Budete se muset rozhodnout, zda dáte přednost rodině nebo práci, ovlivní to vaše další rozhodování. Volte uváženě, abyste později nelitovali."

 

Musel jsem se tomu pousmát. Tak nesmyslný horoskop už jsem dlouho neměl. Netvrdím, že jsem mu nějak věřil. Jen to byl můj ranní zvyk, přečíst si svůj horoskop a pobavit se. Dělal to už můj děda a já po něm převzal tento zvyk. Překlad dokumentů pro místní společnost s lodními díly byl do hodinky hotov, ozvalo se třetí zazvonění a já vyrazil do své učebny jazyků. Ráno hodina čínštiny, poté korejština a odpoledne japonština. Všechny tyto jazyky mi byly jako rodnými. Tak jako angličtina.

Přeci jen matka byla Japonka a otec Korejec. Odjeli z Japonska, když mi bylo deset sem do Ameriky. Možná za lepším životem nebo před něčím utíkali, kdo ví. Ale dobře se jim tu nevedlo. Otec se marně snažil najít práci na velvyslanectví a matce brzy došla trpělivost se zdejší zemí. Často mě a sestru Yuriko vychovával náš soused, kterému jsme říkali dědo. To on nás učil sprosté anglické vtipy, to on nás brával na svou malou loď a vyráželi jsme na ryby. Ale sestru to brzy přestalo bavit, byla už skoro dospělá, tehdy ji bylo 16 let.

Otec a matka se do dvou let rozhádali natolik, že už spolu nedokázali vycházet. Matka se vždy toužila vrátit do Japonska, a proto po rozvodu i s Yuriko, které nikdy angličtina ani Amerika nesedla, vrátila zpět do Tokia. Já zůstal žít s otcem zde, v San Francisku. Náš dům stával kousek za městem na kopci, nyní je tam nákupní centrum. Vystudoval jsem tuto univerzitu v Berkeley a do roka a do dne jsem nastoupil jako asistent profesora asijských jazyků. Po jeho odchodu jsem jeho pozici převzal.

Vcelku normální všední život profesora však byla jen zástěrka. Tak jsem si to vždy myslel.

Když jsme s otcem osaměli ve velkých Spojených státech, začal jsem se postupně dozvídat celou pravdu o svých drahých rodičích. Matka byla špionka Japonské tajné služby a otec zase něco jako korejský nájemný vrah. Vůbec nechápu, jak spolu dvě tak rozdílné bytosti mohly stvořit dvě děti a žít spolu celých 18 let. Nikdy mě to asi nepřestane udivovat a nikdy se nedozvím, jak se vlastně dali dohromady. Otec o takových věcech nikdy nemluvil.

Už když mi bylo dvanáct, začal mě otec tajně brávat sebou na střelnici a učil mě střílet snad ze všeho. Víkendy v lesích na lovu, přímo vojenský výcvik pro střelce. Přesto jsem to miloval a měl na to opravdu talent. V patnácti už ze mě byl výborný střelec. Ani konec střední školy neznamenal změnu a otec výcvik ještě přitvrdil. I když jsem neměl tušení proč. Nemohl jsem se ptát. Bylo to prostě takhle. Jako by otec spěchal v tom, naučit mě co nejvíce. Po střeleckém výcviku přišel i výcvik sebeobrany, přežití a zacházení s nožem

Tehdy, když jsem ho poprvé přemohl, uznal, že už mě více naučit nemůže. Bylo mi čerstvě devatenáct. To léto mě sebou vzal otec na lov, ale místo vznešeného jelena jsme narazili na jiné lovce, kteří se rozhodli ulovit nás. Nikdy jsem se nedozvěděl, kdo je najal nebo proč, ani co byli zač. Byli to všechno asiaté s jediným úkolem - zabít nás. Tehdy jsem s otcem mluvil naposledy. Řekl mi jen jedno slovo.

 

"Sagittarius..."

 

Pak se pustil na lovce. Podařilo se mi utéct lesem skoro kilometr, než mě jeden z lovců dohnal. To bylo poprvé… poprvé, co jsem zabil člověka. Nebál jsem se, netřásl jsem se. Chladně jsem ho popravil. Byla to sebeobrana? Nebo pomsta? Jelikož jsem si byl jistý, že mého otce zabili. Výstřely utichly…

Když jsem viděl to tělo kácet se k zemi, cítil jsem zadostiučinění. Vyběhl jsem z lesa na silnici a podařilo se mi zastavit jeden kamion. Požádal jsem řidiče, aby zavolal policii. Když dorazili, našli to, co jsem předpokládal. Tělo mého otce a ještě dvě těla lovců, které později identifikovali jako členy nějaké větve Yakuzy. Čím je otec tolik naštval? Proč po něm šli? Neměl jsem nejmenší tušení a nedokázal to sdělit ani policii. Vražda muže, který mě pronásledoval, byla uznána jako sebeobrana a tak můj rejstřík zůstal čistý. Má mysl však byla plná otázek, na které nebyly odpovědi.

Sagittarius - to znamení zvěrokruhu mě pronásledovalo dlouhá léta, než se stalo mým jménem.

Když jsem nastoupil na univerzitu a chtěl jsem se věnovat své druhé vášni po střelbě, jazykům, zjistil jsem, že nedosáhnu na stipendium. Nemohl jsem si univerzitu dovolit a z naspořených peněz po otci jsem sotva vyšel. A tak jsem přijal tu první nabídku, která se naskytla tak náhodně a hloupě. Objevil jsem pár tajných soukromých fór, které měl otec na svém počítači zaheslovány tak, aby je nikdo z policistů neobjevil. Mě však zmást nemohly. A pak jsem poznal ty tajné zákoutí práce nájemného vraha. První nabídka nebyla příliš moc vysoká. Jen pár tisíc, za zabití jednoho černocha, který zabil malou holčičku a z vězení byl propuštěn kvůli policejní chybě. Částka však byla natolik lákavá a dostačující, že mohla pokrýt první tři měsíce mého studia. A tak jsem odpověděl. Myslím, že v počátcích jsem chtěl věřit, že usmrcení takového člověka je vlastně dobrý čin, byl to vrah. Nikomu chybět nebude. Bylo to snadné. Veřejně se promenádoval s partou po své ulici. Stačilo si počkat na vhodný okamžik. Zbraně jsem doma měl ještě po otci, i když to bylo nanečisto jen loveckou puškou, neminul jsem, nezaváhal. Byl to zvláštní pocit. Myslel jsem, že budu něco cítit. Cokoliv. Hněv, vztek, lítost, zadostiučinění, strach? Ne, nic z toho nepřišlo. V klidu jsem z místa činu odjel a zkasíroval svou odměnu na tajně založený bankovní účet, na vymyšlené jméno. Přeci jen jsem nebyl hlupák.

Původně jsem si myslel, že už to nikdy neudělám, že jde peníze vydělat i jinak. Popravdě jsem si zapsal ale na univerzitě tolik přednášek a předmětů, jelikož mě získávání informací bavilo, že jsem neměl čas na nějakou práci či brigádu. Navíc, byť to bude znít poměrně syrově, chybělo mi to. Ten pocit mít moc nad životem a poté smrtí. Ta touha… opravdu mi to chybělo. Po třech měsících jsem se přihlásil znovu a převzal další dvě nabídky. Ano, pro mě to nebylo nikdy víc. Nabídka a poptávka.

Začal jsem být znám jako sniper, pod přezdívkou Sagittarius… tak jsem se podepisoval. Poslední slovo mého otce, i když jsem neznal jeho význam, nevěděl jsem, co tím myslí… to slovo se stalo mým jménem, mým osudem.

 

Od té doby uběhlo mnoho let. Dál jsem pracoval tajně jako nájemný vrah a kryl to zástěrkou profesora asijských jazyků a překladatele. Dvojí život mě ale překvapivě naplňoval. Miloval jsem ho a ve třiceti jsem byl v tom nejlepším věku. S desetiletou zkušeností jsem si mohl vybírat už jen ty nejlukrativnější nabídky. Nikdy jsem neminul, nikdy. Vždy perfektní práce, jedna rána, odkudkoliv, kdekoliv… na okolnostech nezáleželo. Byl jsem profesionál. A na to jsem byl hrdý.

Buscara jsem potkal před pěti lety na stejném chatu. Zjistil jsem, že práce přes agenta je mnohem jednoduší a dohodli jsme se na, pro oba, prospěšné spolupráci. Neznal jsem jeho pravé jméno, tak jako on neznal to mé. Nevěděl jsem odkud je, jaký je jeho život… byl jen mým informátorem a mým agentem. Nenazval bych ho přítelem a pokud by mě zradil, neváhal bych ukončit jeho život. Dostával tak dvacet procent mé platby. Nevadilo mi to. Za ty roky jsem si dost peněz naspořil. Nebyl jsem utrácivý typ, neměl jsem žádné drahé koníčky, nejezdil na dovolené, neživil rodinu. A dvacet procent z mých nynějších plateb byl pakatel. Samozřejmě, žádná smrt není nikdy zadarmo. Právě díky Buscarovi jsem se párkrát dost okatě vyhnul policii i tajným složkám. Chránil mě jako skvělou investici a přísun peněz, jelikož jsem byl žádaný.

Má zástěrka byla dokonalá.

 

Má hodina skončila a já zamířil zpět do své kanceláře, když mě zastavila má kolegyně, učitelka ekonomie, paní Stenerková.

"Dobré ráno, Ryou, jsem ráda, že jsem tě zastihla. Před chvílí volal panu řediteli nějaký muž z Tokia a chtěl s tebou nutně mluvit. Počkej, mám tu jeho číslo…"

Snažila se mi ho najít ve změti svých papírů, testů a dvou knih. Její neuspořádaný chaotický systém výuky jsem nikdy nechápal. Proto jsem také odmítl několikrát její pozvání na večeři. Nebyla zrovna typ, který by mě zajímal…

"Tady je, nějaký pan Wara… Wara cosi… představil se jako právník a notář. Máš mu prý zavolat hned, jak to bude možné."

To jméno jsem neznal. Netušil jsem, kdo to je. Právník z Japonska? Ale proč mě shání? Mírně jsem se zamračil a posunul své brýle blíž ke kořenu nosu, pak jsem si převzal papírek s číslem.

"Děkuju, zavolám mu."

Zdálo se, že žena by ráda znala více podrobností, ale já nikdy nebyl sdílný. Navíc jsem sám netušil, o co se jedná. Zamířil jsem do své kanceláře s úmyslem muži zavolat a zjistit, proč mě hledá. Slyšel jsem za svými zády jen zklamané povzdechnutí. Nebyla jediná z kolegyň, co se mě snažily uhnat alespoň na skleničku. Když jsem odmítl i třetí v jednom měsíci, dostal jsem přezdívku "ledový muž". Všechny další pokusy už mé kolegyně vzdaly. Neměl jsem chuť se vázat, možná jsem ani neměl žádné city, nejspíše ta přezdívka byla velmi trefná.

 

Okamžitě jsem v kanceláři vytočil číslo na papírku. Poznal jsem Tokijskou předvolbu. Jakmile se v telefonu ozvalo zdvořilé "Prosím", okamžitě jsem přešel na japonštinu. I když jsem věřil, že právník a notář bude umět obstojně anglicky, přesto pro nás oba byl tenhle jazyk jednodušší a příjemnější.

"Dobrý den, jsem profesorMurasaka Ryou, volám vám ze San Franciska, univerzita v Barkeley. Dnes ráno jste volal a sháněl mě. Mohu se zeptat, o co se jedná?"

"Dobrý den, jsem rád, že jsem vás zastihl. Mé jméno je Warasane Suichirou, jsem soukromý notář a právník. Mohl bych s vámi na chvíli mluvit?"

"Jistě, můžete mluvit."

"Znáte ženu jménem Shiratori Yuriko?"

"No… ano, to je má sestra. Používá teď matčino jméno za svobodna?"

"Jde o to, že vaše sestra měla nehodu, autonehodu."

"Já… počkejte, moment, autonehodu? Jak je jí? Je v pořádku?"

"Lituji, ale není. Zemřela včera v noci na následky svých zranění."

Byla to velká rána. Najednou jsem přestal sledovat slova pana notáře, musel jsem se posadit. Yuriko… moje velká sestřička. Bylo těžké uvěřit. I když jsem se nestýkali, nebyli jsme v žádném kontaktu už sedmnáct let. Zmizela mi z dohledu… nikdy mě nevyhledala a já ji také ne. A nyní byla mrtvá. Proč? Neznal jsem odpověď. Nikdy jsme spolu neměli nějak blízký vztah, ani v dětství. Nechyběli jsme si vzájemně. Ta určitá absence citů byla pro naši rodinu specifická.

"Pane Murasko? Jste v pořádku?"

"Ano, v pořádku, jen..."

Vzpomněl jsem si na horoskop na tento den, znovu si promítl ta slova před očima. Děsivě se tentokrát vyplnil.
"Omlouvám se, že vám to říkám právě já, ale nenašel jsem žádné žijící příbuzné kromě vás. Bylo by dobré, kdybyste mohl v co nejbližším termínu přijet do Tokia, zařídit pohřeb a převzít poslední závěť a dědictví."