Epilog

Panství Deandre, o pět let později

"Pane hrabě! Pane hrabě, prosím rychle!"
Bylo to ten týden již potřetí, co mě Cecílie budila v opravdu nemilou ranní hodinu. Ranní? Dalo se tomu vůbec říkat už ráno, když měsíc stál ještě vysoko na obloze a prosvěcoval můj pokoj? Rychle jsem se oblékl a ještě rozespalý vyběhl z pokoje. Moc dobře jsem tušil, co se děje a docházela mi pomalu trpělivost. Kuchyně vypadala opravdu jako po výbuchu, všude rozbité talíře i hrnečky, rozsypaná sůl po podlaze a dveře spižírny otevřené. Odvážně jsem vstoupil do spižírny a shlédl to malé tmavě šedé stvoření, které sedělo na podlaze s domácí jitrnicí v puse.
"Brene, co to zase vyvádíš? Že půjdeš zpátky na střechu radnice!"
Malý gargoyl nasadil přímo štěněčí pohled, že by i kámen pukl a slitoval se a celá jitrnice v něm zmizela během vteřinky. Vyhubovat mu většinou stačilo, aby svých nezbedných eskapád zanechal. Přes den nebyl příliš nebezpečný, neměl rád přímé slunce, ale v noci se tohle stvoření budilo a snědlo vše, co potkalo. Před rokem způsobil pořádnou neplechu a děsil noční Londýn. Jakmile měsíc vešel do úplňku, tenhle gargoyl se budil a ničil vše, co potkal. Stopovali jsme ho skoro týden, než se nám ho povedlo chytit. Ale co pak s ním? Vrátit ho do zkamenělé podoby nebylo tak složité, ale tak nějak… jsem mu to nemohl udělat. Dal jsem mu jméno a snažil se ho trochu vychovat. Bohužel většinou bez úspěchu. Musel jsem si jen povzdychnout a natáhnout k němu ruku. Bren se však celý přikrčil a během chvilky už visel na stropě. Za mými zády se totiž objevilo něco mnohem děsivějšího než všichni gargoylové světa. Můj rozespalý démon, kterého můj útěk z pokoje probudil.
"Risky, jen klid, už bude hodný, ano? No tak, vrať se do postele, hned přijdu."
Bylo však marné snažit se situaci vyřešit po dobrém. Riskyho trpělivost s těmito obyvateli domu měla své hranice. Nepopírám, Bren nebyl první potvůrka, kterou jsem při své práci vymítače dovedl domů. Měl jsem potřebu všechna rozličná stvoření zachraňovat. Nebylo tedy s podivem, že se u nás za těch pět let vystřídalo několik tvorů. Od otravného sprostého skřítka, po hejno víl, ducha mága z nějakého devátého století, dokonce i pár nižších démonů, které jsem se snažil tajně ukrýt nejen před vymítači církve, ale i před Riskym. Ale většina se u nás dlouho nezdržela. Jen tomuto gargoylovi se na našem panství velmi zalíbilo. Ze začátku byl jen roztomilý a služebnictvo ho mělo dokonce rádo. Ale čím víc se blížil úplněk, tím větší nepořádek prováděl.

"Takhle už to dál najde, pane. Vždyť ten malý oškliva všechno sní."
Cecílie i ostatní služebnictvo si brzy zvyklo na to, že dům je plný těchto podivných tvorů a většinou to respektovali, byť to bylo někdy složité. Příliš lidských návštěv jsme nemívali. Sem tam se zastavil lord Kesnnom, či nějaký jeho známý, který potřeboval mou pomoc. Takže jsme žili velmi skromně v ústraní, abychom nepoutali pozornost.
Tentokrát už to ale zašlo daleko. Risky se okamžitě na malého gargoyla vrhnul a začal ho škrtit ocáskem. Musel jsem zakročit, než by bylo pozdě.
"Tak dost! Oba dva! Risky, postav ho na zem!"
Naštěstí mě Risky uposlechl. I když postavení na zem pro něj znamenalo, že chrliče omlátí o podlahu, a pak ho nechá být, i s tím jsem byl spokojen.
"Brene, ty ale zlobíš… co s tebou provedu, hm? Zavřu tě do sklepa, co říkáš? Ne? Dobře, pomůžeš ten nepořádek uklidit. Ještě jednou tohle provedeš, nechám si tě jako ozdobu střechy. V kameni. Rozumíš? Myslím to naprosto vážně!"
Malý gargoyl se hned vrhl ke koštěti a začal kuchyň zametat. Vypadalo to velmi komicky. Ale i když toho moc nenamluvil, byl dobrým pomocníkem za malou úplatu jídlem. Bál se toho přijít o svobodnou vůli a skončit jen jako okrasný prvek střechy. Doufal jsem, že toto varování už bude brát na vědomí a zanechá svých zlobivých eskapád.

Rozespalý jsem chytil Riskyho za ocásek a zatáhl, aby mě následoval zpět do pokoje. Dobře jsem věděl, že Risky s mou dobrou povahou a odpuštěním všem tvorům (i těm, co se mě snažili zabít), nesouhlasí. Ale neřekl ani slovo a tiše mě následoval až do pokoje.
"Jsem unavený."
Plácl jsem sebou na postel a celý se zamotal do deky, doufajíc, že se konečně trochu vyspím. Bohužel jsem se zmýlil. Riskyho neodbytné osahávání a olíbávání mého krku mě nenechalo upadnout do spánku.
"Copak démoni nikdy nespí?"
"Vzbudil jsi mě, musíš nést následky."
"To je nefér!"
Nedokázal jsem se ale dál vztekat. Jeho rty mě umlčely a já jen slastně vydechl. Nemohl jsem odolat, nebylo to v mých silách. Obtočil jsem mu ruce kolem krku a nechal se dlouze líbat a hladit jeho dlaněmi, dokud mé tělo nebylo celé horké a rozpálené.
"Omlouvám se…"
"Na to je už pozdě."
Jeho raráškovské jiskřičky v očích jsem miloval. To jak se dokázal podle usmívat a nutil mě sténat pod jeho doteky. Ano, tolik jsem svého démona miloval. A věděl jsem, že i on by za mě položil život. Vždy mě chránil. Nebylo možné, abychom se znovu odloučili, byť na jediný den nebo na jediný večer.
Byl mou láskou, mým stínem, mým přítelem i ochranářem, mým pomocníkem i rádcem…mým partnerem. Ve všech možných situacích stál vždy při mně a dodával mi sílu jít dál.
Čekalo nás jistě ještě mnoho dobrodružství, mnoho zážitků i nebezpečí. Mnoho probdělých nocí a spousta prapodivných stvoření i démonů. Ale tato noc byla jen a jen naše, vyplněná touhou po milování.