XVIII

Ten osudný večer jsem si vzpomněl na slova lorda Kesnnoma. Jak mi kladl na srdce, abych byl tvrdší, abych Riskyho tak nerozmazloval. Ale já chtěl. Byl pro mě tolik důležitý, tolik jsem ho miloval. Tu noc jsem mu musel ukázat, kdo je tu pánem. Poprvé v životě jsem měl pocit, že jsem překročil tu hranici a stal se vlastním otcem. Něco, čeho jsem dosáhnout opravdu nikdy nechtěl.
Bylo to poprvé, co se mnou Risky nespal v posteli. Nezahřívalo mě jeho teplo. Byl jsem tak strašně rozčilený a křičel jsem na něj, až jsem ho vykázal do křesla u okna, kde opravdu zůstal.
Ráno bylo tělo mrtvé ženy pryč. Služebnictvo mlčelo, dokonce ani lord Kesnnom se k tomu nijak nevyjádřil. Zůstávalo to nevyřčeným tajemstvím mezi námi. A já byl vděčný. Lord se mnou jednal naprosto normálně, jako vždy jsme spolu posnídali a dali si sklenku dobrého vína.

"Rád bych pro vás naplánoval oslavu vašich osmnáctých narozenin, Edgare. Bude to velká sláva. Pojmeme to opravdu ve velkém stylu, aby o vás všechna smetánka věděla. Dělat si známosti a kontakty je pro vás velmi důležité."
"Nemyslím, že je nutná nějaká velká oslava, potřebuji jen promluvit s panem notářem, který spravuje otcovo dědictví a dokázat mu mou plnoletost…"
"A pak mě opustíte. Jistě. Ale dovolte mi ještě uspořádat pro vás tento malý večírek. Pozveme i vaší tetičku. Bude to legrace."
Neviděl jsem na narozeninovém večírku nic legračního, o to méně, pokud lord Kesnnom chtěl pozvat Lady Rachel Arlette Marstenovou. Ale možná setkání na neutrální půdě bude přeci jen dobré. Jistě nebude chtít dělat skandál před půlkou Londýna. Proto jsem nakonec s večírkem souhlasil.
……………………………………………….
Dům lorda Kesnnoma se ve večer mých narozenin jen hemžil hosty, kteří přinášeli dary. Neznal jsem ani půlku z těch lidí a i z té půlky, co jsem znal, jsem neměl dobrý pocit. Jako oslavenec jsem měl čestné místo u krbu a musel si potřásat se všemi rukou, přijímat gratulace a prohodit pár konverzačních vět. Bylo to tak hloupé a nabubřelé. Risky ve svém převleku arabského sluhy stál kousek za mnou. Cítil jsem jeho pohled, až mi z toho naskakovala husí kůže. Ale choval se opravdu slušně a tiše. Když se konečně procesí uklidnilo, tajně jsem se vytratil do kuchyně, abych si trochu odpočal. Toužil jsem jen po jediném - schovat se do bílého hábitu mého arabského sluhy. Vpadl jsem Riskymu do náručí. Jeho pevné paže mě pořádně sevřely. Toužil jsem říct: "Utečme odsud". Ale Risky jen chvíli mlčenlivě stál, než mi ukradl velmi dlouhý a vášnivý polibek.
"Všechno nejlepší, Edgare."
Musel jsem se tomu pousmát. Vzpomněl jsem si na své jedenácté narozeniny, kdy chůva upekla veliký koláč a byla na něj právem hrdá, dokud jej Risky v nestřežené chvíli půlku nesnědl. Jak ho proklínala všemi různými kletbami od rychlé smrti až po bolesti v břiše a upadnutí jazyka. Jak ho honila vařečkou po kuchyni a malý démonek z toho měl tak akorát legraci. Oba jsme dospěli. Tolik let už uběhlo. Chybělo mi otcovské poplácání po rameni. Chyběla mi chůva a její darovaná pletená šála. Chyběl mi opilý podkoní, snažící se vlézt si do kočáru a usnout v něm. A překvapivě, i když jsem se za to nedokázal nenávidět, mi chyběl i strýček Ruben a jeho dobrá nálada, se kterou by přinesl nějaký záhadný dárek, či hlavolam.
Bylo mi osmnáct let. Byl jsem dospělým mužem. Zůstal mi jen Risky, kterého jsem tolik miloval.

Nepředpokládal jsem, že se ten večer objeví i tetička. Přeci jen přímá konfrontace s tou kupou lží, které o mě navykládala, by jí asi normálně nebyla po chuti. Hodně mě tedy překvapilo, když jsem z haly zaslechl její nezaměnitelný hlas s francouzským přízvukem.
Setkání s ní jsem se trochu bál, ale uvědomoval jsem si, že to jinak nejde. Záleželo už na mně, jak se s ní poperu. Jestli dokážu obhájit svůj nárok na naše panství, nebo se nechám udupat pod zem jejími podpatky. Vyšel jsem tedy z kuchyně, abych ji milostivě přivítal, jak se slušelo a patřilo na rodinného příslušníka. S hranou maskou na tváři jsem jí děkoval za její účast na mé oslavě, vyptal se na její zdraví a políbil její sličnou ručku, div jsem nezemřel na otravu jedem. Risky mi celou dobu stál po boku a vše pozorně sledoval. I pro něj to byla zkouška. Jasně jsem mu nakázal, ať nezasahuje a drží se zpátky. Sám jsem byl zvědav, zda dokáže zkrotit tu svou divokou touhu mě ochraňovat před čímkoliv.
I lord Kesnnom se proplížil tím davem hostů, aby se mohl s mou tetou seznámit, jak se slušelo a patřilo. Nazval se mým dobrým přítelem a vykouzlil tak svůdný úsměv, že jsem šel do kolen málem i sám. Jak se zdálo, na tetičku to také zabralo.
"Vlastně jsme vás nepozvali jen ze slušnosti, madam Marstenová, váš synovec toužil se s vámi setkat a vážně si promluvit o budoucnosti. Knihovna je volná, prosím následujte mne."
Myslím, že to mou tetičku opravdu překvapilo, ale lorda Kesnnoma následovala. Děsil jsem se toho, co přijde, ale bylo na čase tohle vše ukončit jednou pro vždy. Získat, co mi právem náleželo.
………………………………………………
"To je nehorázná drzost!"
Jak jsem předpokládal, nešlo to příliš snadno. Chvíli mi trvalo, než jsem se tunou zdvořilostních frází prokousal k podstatným věcem a tetičce sdělil, že podle otcovy závěti, nyní náleží veškerý majetek mě. Dokonce jsem měl i potvrzení od notáře, který otcovu závěť spravoval.
"Přeji si, abyste do sedmi dnů opustila sídlo rodiny Deandre i se svým služebnictvem. Vyplatím Vám patřičnou apanáž za ty roky, které jste naše sídlo obývala a udržovala ho, nemusíte mít strach. Ale jistě chápete, že po tolika letech se chci vrátit domů a Vy mi v tom nijak nezabráníte. Právo je na mé straně."
"Jak si dovoluješ, po těch letech, co jsem ti platila vzdělání i ošacení…"
"O ano, na to jsem nezapomněl. Na ty roky, kdy jste ho platila z otcových peněz. Nejsem Vám vůbec nic dlužen."
"Váš synovec má právo na svůj domov. Jistě máte mnoho přátel, kteří Vám v Londýně poskytnou útočiště, madam Marstenová. Velmi rád Vám v tomto ohledu pomohu, pokud dovolíte."
Byl jsem nesmírně vděčný lordu Kesnnomovi, že vyřešil už tak zapeklitou situaci a poskytl mé tetě přeci jen nějakou šanci, jak si zachovat svou důstojnost. I přesto se zdála velmi rozčilená, vyhrožovala soudy a odplatou. Byl bych její slova dokázal ignorovat, čekal jsem je. Ale když začala pomlouvat mého otce a hanit jméno rodiny Deandre jako přisluhovačů církve s krví na rukou, už jsem to snést nedovedl. Ano, možná na tom bylo trochu pravdy, ale přesto neměla právo říkat tak zlé věci, když o práci mého otce nic nevěděla.
"Risky, sundej si turban!"
"Edgare, ne!"

Už jsem nechtěl poslouchat dobré rady lorda Kesnnoma. Bylo na čase si zjednat respekt i u tetičky. Naštěstí mě Risky bez odmlouvání poslechl a turban z hlavy stáhl. Dokonce vytáhl i svůj ocásek z pod bílé arabské tuniky. Tetě se na tváři objevil zděšený výraz a rychle zacouvala až ke dveřím.
"Dal jsem Vám týden, teto. Může to jít buďto po dobrém, nebo i po zlém. Výběr nechám na Vás. Ale nehodlám už o tom více diskutovat. Mě vyhrožovat nebudete, to si pamatujte. To sídlo patří rodině Deandre už po tři generace, Vy na něj nemáte žádné právo."
Pohladil jsem Riskyho po ocásku. Stál klidně po mém boku a sledoval mou tetičku svým zlým pohledem. Nezaútočil však. Tetička rychle vyběhla z knihovny a opustila můj narozeninový večírek ve spěchu. Cítil jsem jisté zadostiučinění. I když jsem věděl, že odhalovat Riskyho existenci nebyl dobrý nápad. Přesto jsem toho nelitoval, ani když mě hrabě Kesnnom káral pohledem. Zase jsem Riskyho pečlivě upravil a namotal mu turban na hlavu, pak jsem ho objal.
"Děkuju."

Večírek se protáhl až do pozdních nočních hodin. Musím uznat, že jsem se po té záležitosti s tetičkou opravdu začal bavit. Jako kdyby ze mě spadla jistá tíha. Byl jsem velkorysý, ale přitom neústupný. Sedm dní byla dost dlouhá doba.
Když všichni opustili dům lorda Kesnnoma, ještě mě varoval před odhalováním existence démonů lidem. Ale já ho skoro neposlouchal. I když jeho rady vždy byly dobré, teď už to bylo na mě, jak svůj život budu vést dál. A toho večera se v mé mysli zrodilo mnoho věcí, které jsem chtěl udělat. Už jsem nebyl dítě, už jsem nemohl spoléhat na pomoc ostatních, ani jsem nechtěl. Toužil jsem sám pomoci, tak jako to dělal můj otec. Pomoci démonům. I když to znamenalo jít proti samotné církvi. Otce to stálo život, ale věřil, že to má smysl. A já věděl, že měl pravdu. Nebylo nutné všechny přeci zabíjet. Pokračovat v jeho práci mi přišlo přirozené. Nechtěl jsem, aby jeho odkaz zůstal mrtev. Věřil jsem, že s Riskym dokážeme ukázat světu i církvi, že vše neznámé není hrozbou. To byl můj sen. I když nejspíš nebyl splnitelný, přesto jsem chtěl doufat a mít nějaký cíl do budoucna.
………………………………………………….
Sedm dní uteklo jako voda. Byl jsem nervózní a postával u kočáru, který mě měl zavést zpět na panství Deandre. Netušil jsem, v jakém stavu ho najdu, ani jestli se tetička opravdu odstěhovala. Od toho večírku jsem o ní neměl žádné zprávy. Jedna její přítelkyně prý tvrdila, že se má drahá teta vrátila do Francie. Nevěděl jsem, zda to byla pravda.
Lord Kesnnom se s námi přišel rozloučit a já ho musel obejmout. Slova díků nestačila, abych vyjádřil to, jak jsem si cenil jeho pomoci, jeho rad, i poskytnutého útočiště. Nebylo možné na tuto pomoc nikdy zapomenout a věděl jsem, že jsem mu velmi zavázán. A jeho lišácký úsměv prozrazoval, že jednou toho opravdu využije.
"Buďte opatrný, Edgare. Přeji vám mnoho zdaru. Kdybyste potřeboval dobrou radu přítele nebo pomoc, stačí napsat."
Risky celou dobu našeho loučení tiše vrčel a já se tomu musel jen smát. Když jsme osaměli v kočáře, přitulil jsem se k jeho tělu. Zima už o sobě dávala vědět a chlad a mrazík už se projevovali i na Londýnském předměstí.
"Žárlíš?"
"Objímáš cizí muže."
"Lord Kesnnom je můj přítel, není to žádný cizí muž, Risky. Říká se tomu loučení."
"Je to pěkně úchylný cizí muž, rád se loučí se svým démonem."
Překvapeně jsem na něj vykulil oči, zda jsem Riskyho slova pochopil správně. Nikdy jsem si nevšiml, že by lord Kesnnom…
Raději jsem chtěl takovou představu rychle vyhnat z hlavy.
Když jsem v dáli zahlédl známou vesničku a za ní mezi lesy obrys sídla rodiny Deandre, cítil jsem uvnitř zvláštní pocit. Znovu vidět domov po tolika letech bylo příjemné. Vracely se mi všechny vzpomínky na naše skotačení, když jsme byli děti. Pamatoval jsem si tu pěšinu do hor, i každý strom v blízkosti. Vůbec nic se nezměnilo. Zahlédl jsem i budovu stájí a vzpomněl si, jak mě otec učil jezdit na koni, i jak se všichni koně strašně báli Riskyho a plašili se. I Risky hleděl z okýnka kočáru na naše sídlo. Jeho výraz byl však nečitelný. Nebyla v něm přímo radost, spíše bych hádal, že obava.

"Jsme doma."
Když jsem stanul na prahu a rozhlédl se po hale, dokonce i v krbu plápolal oheň, vše vypadalo jako dřív. Naštěstí teta příliš neměnila ani barvu tapet, ani obrazy, či cokoliv jiného, za to jsem byl nesmírně vděčen. Hned se mi vybavila vzpomínka, otce sedícího v křesle a nás dvou s Riskym, jak jsme mu seděli u nohou a poslouchali jeho melodický hlas při učení, nebo čtení nějaké dobrodružné knihy. Povšiml jsem si, že Risky už dobrých pár minut hledí na schody. Na to místo, kde se to stalo. Cítil jsem jeho nejistotu, tak jsem pevně sevřel jeho ruku, aby věděl, že jsem tam s ním a že je to v pořádku. Než jsem však stačil cokoliv říct, přihnala se z kuchyně mladá dívka. Nejspíše měla na sobě ty nejlepší šaty, a pěkně vyšívaný čepec na hlavě. Hned se uklonila. Nebyla o moc starší než já. Nečekal jsem přítomnost žádného služebnictva, proto mě to velmi překvapilo.
"Vítáme Vás, pane hrabě. Jsem Cecílie, služebná."
"Děkuji. Takže Cecílie? Proč jsi zde zůstala? Měl jsem dojem, že sídlo bude prázdné a madam Marstenová si odveze s sebou všechny sloužící."
"Nikoliv, pane. Madam Marstenová s sebou vzala jen některé sloužící, zbytek zde na panství zůstal. Mohli jsme sice odejít, ale rozhodli jsme se zůstat, i když jsme Vás neznali. Žijeme tu už tři roky, je těžké si hledat novou práci."
"Takže kolik vás tu…vlastně zůstalo?"
"Já, má matka, která je výborná kuchařka a také můj otec s bratrem, kteří se starají o stáje, zahradu a také o dům."
Zahleděl jsem se na dívku, vypadala velmi pokorně, jak klopila svůj zrak. Proti služebnictvu jsem nic nenamítal. Tohle sídlo bylo příliš velké a opuštěné. Byl jsem rád, že přeci jen někdo zůstal, i když jsem tuto rodinu neznal. Byl tu však poměrně velký problém, který jsem chtěl vyřešit hned.
"Cecílie, mohla byste zavolat všechny sem do haly? Rád bych se jim představil a promluvil s nimi."
"Jistě, hrabě."

Připomněl jsem si naše staré služebnictvo, které pro mě bylo jako rodina. Kde jim byl jen konec? Otec služebnictvu vždy důvěřoval a platil je opravdu dobře, chtěl však po nich jistý respekt k dění v domě. Proto si naše bývalé služebnictvo brzy zvyklo i na pobíhajícího polonahého démona po domě. Nechtěl jsem, aby se Risky musel skrývat i na našem panství. I když jsem věděl, jak by na to nahlížel lord Kesnnom, přesto jsem měl pocit, že tohle musím udělat.
Brzy se v hale shromáždila celá rodina sloužících, všichni slušně oblečeni a učesáni, nejspíš, aby udělali dobrý dojem.
"Vítáme vás, hrabě, na panství Deandre."
"Děkuji. Tohle sídlo patřilo mé rodině celá staletí, jsem velmi rád, že jsem se vrátil domů. A budu velmi vděčný, když zde všichni zůstanete pracovat. Tento dům si zaslouží trochu života. Nevím sice, kolik vám platila má tetička, ale hodlám vám nabídnout dvojnásobek. Za to požaduji jen pár věcí. Důvěru, loajálnost a také to nejdůležitější. Mlčenlivost. Je tu jedno tajemství, které budete muset akceptovat a skrývat. A i když vím, že to nebude lehké, dám vám na výběr. Pokud budete chtít odejít, rád vás ze služby vyplatím."
Možná bylo troufalé po nich žádat důvěru, i když jsem je vůbec neznal. Bylo troufalé s nimi jednat jako se sobě rovnými a nedat jim to příkazem. Ale já to takhle chtěl. Toužil jsem po klidném domově bez přetvářky a skrývání. Všichni ke mně upřeli poměrně zděšený pohled, nejspíš si o mě nemysleli nic hezkého.
"Tento dům po staletí ukrýval velmi důležitý odkaz vymítačů démonů. Můj děd, i můj otec jimi byli. A i já hodlám jít touto cestou. Proto jako služebnictvo v tomto sídle musíte být připraveni na… poměrně netradiční návštěvníky."
"Netradiční, hrabě? Myslím, že…vám asi příliš nerozumíme. O historii panství toho víme dost, madam Marstenová se tím nijak netajila."
"Výborně. Tak asi… přejdeme k ukázce. Toto je Risky, můj přítel. Byl bych rád, kdybyste respektovali jeho přítomnost."
Zahleděl jsem se na Riskyho a natáhl se k jeho turbanu. Poklekl, abych nemusel balancovat na špičkách a já mu ho odmotal. Dobře jsem věděl, že to může být pro nové sloužící šok. Přesto to bylo nutné.
Překvapilo mě, že jejich pohledy nebyly tak vyděšené, jak jsem čekal. Spíše zvědavě pozorovali rohy v Riskyho vlasech i jeho kmitající ocásek. Matka mladé Cecílie se sice rychle pokřižovala a pronesla motlitbu, ale nikdo z nich nejevil známky strachu.
"Můj přítel Risky je démon, chrání mě a bude chránit i toto panství. Doufám, že si na něj brzy zvyknete. Je trochu svérázný, ale nijak vám neublíží, máte mé slovo."
Chvíli mého démona okukovali, než si vyměnili překvapené pohledy a kývli.. Jak se ukázalo, celá tahle rodina se však s démonem nesetkala poprvé. Pocházeli z dalekého Švédska a angličtina otce byla poměrně krkolomná, přesto jsem z jeho slov pochopil, že už démona jednou zahlédli ještě ve své domovině.
"I přes tuto skutečnost chcete nadále zůstat a sloužit panství Deandre?"
"Ano, hrabě, přejeme si zůstat."

Měl jsem nevýslovnou radost. Jejich tváře vypadaly důvěryhodně, měl jsem jistotu, že oni nic neprozradí a Risky se bude moci po domě pohybovat volně, bez skrývání svých démoních předností.
Toho dne jsem si prošel celé sídlo, jako kdybych ho znovu objevoval. Navštívil jsem i otcovu pracovnu, která se zdála být od jeho smrti nepoužívaná.
"Konečně budeme moci žít spolu, v klidu domova. Po tolika letech, Risky."
Nejspíše tušil, jak je to pro mě důležité. Pevně mě objal a začal mi do ucha šeptat samé nemravnosti, takže jsem se musel rozesmát.
"Koupel. Dáme si spolu koupel, hned!"
"Počkej Risky, od kdy se tak hrneš do horké vody?"
Bylo však marné se ho snažit zastavit. Jakmile si něco umanul, byl strašně tvrdohlavý. Vybafnul na Cecílii, zrovna když nám chystala pokoj, chudák dívka z něj málem měla smrt. Ale podařilo se mu velmi slušně ji požádat o připravení koupele. Bylo to trochu legrační, ale souhlasil jsem. Risky celou dobu Cecílii pozorně sledoval při přípravě koupele, jako kdyby se to chtěl sám naučit a já už tušil, že se bude poté chtít koupat každý den. Ne, že by tolik dbal na svou očistu, nebo měl rád horkou vodu, spíše dokázal využít každé vhodné situace, kdy jsme spolu mohli být nazí.
Vrátilo se mi tolik vzpomínek. Jednou obyčejnou koupelí to před lety začalo, právě ta nás od sebe odloučila a nyní se kruh musel uzavřít.