XVII

"Podívej, Risky, tohle je Anglie."
Stál jsem na palubě opřený o zábradlí a sledoval, jak loď pomalu vplouvá do přístavu. Ten pocit znovu vidět domov byl krásný. I když jsem dobře věděl, že tam na molu na nás nikdo nečekal, nikdo nás nebude vítat, tak jako ostatní cestující. Přesto jsme to dokázali, vrátit se spolu. Když jsem před několika týdny odplouval, bál jsem se, že má cesta bude marná, že ho nenajdu. A nyní Risky stál po mém boku a hleděl do dáli na ruch v přístavišti. Sevřel jsem jeho ruku, abych cítil na chvíli jeho teplo. Vypadal zamyšleně, duchem nepřítomný. Jen jsem doufal, že bude bojovat se všemi těmi špatnými vzpomínkami.

Naše první cesta po vylodění vedla k drožkám. Musel jsem se zastavit u lorda Kesnnoma, předat mu balíček od pana Guillaumera a vůbec mu za všechno poděkovat. To jen díky němu se mi povedlo Riskyho najít. Mému démonovi se však do těsného kočáru drožky příliš nechtělo a dalo mi práci ho přemluvit. Nakonec si ale dal říct. Po našem příjezdu padla na Londýn clona mlhy a počasí začalo být opravdu anglické. Mrholilo a byla zima. Podzim už o sobě jasně dával vědět.
K domu lorda Kesnnoma jsme dorazili vcelku brzy. Nijak jsem se předem neohlásil, proto jsem jen doufal, že ho zastihneme doma. Naštěstí nás majordomus vpustil dovnitř. Nečekal jsem žádné problémy. Neuvědomil jsem si však jednu podstatnou věc, že v domě už se jeden démon nacházel. Myslím, že ho Risky vycítil. Jeho výraz se v sekundě změnil a během pár dalších byl konec s arabským sluhou. Turban shodil za běhu a ocásek za ním nebezpečně plápolal. Sotva jsem stačil vykřiknout, ale zastavit ho to nedokázalo. Hnal se dlouhou chodbou ke knihovně, kterou jsem znal. Zaslechl jsem jen rány a dvojité vrčení, než se dveře do knihovny rozletěli a já viděl jen jedno obrovské klubko tvořené dvěma démony, kteří se do sebe pustili hlava nehlava.
"Risky přestaň, nesmíš!"
Naštěstí hluk přilákal i několik sluhů, kteří informovali pána domu o našem vpádu.
"Edgare, tak rád vás zase vidím. Proč jste nenapsal, kdy dorazíte?"
Sotva jsem zvládl zašermovat rukama ke knihovně, ale neměl jsem dost odvahy se vrhnout mezi dva rozzuřené démony, ani lordovi vše vysvětlit když přicházel. Byl jsem bezradný. Lord Kesnnom se však nezdál být tak šokován a vše bral až s překvapivým klidem.
"To je v pořádku. Démoni takto na sebe často reagují. Porovnávají si síly, berte to jako…démonní pozdrav."
"Ne, on ho zabije. Risky ho zabije, prosím…"
Nakonec lord Kesnnom odvážně vstoupil do knihovny. Stačilo mu ke zjednání pozornosti jen udeřit holí do podlahy a dvě slova v démonském dialektu. Neměl jsem tušení, co znamenala, ale rozhodně to pomohlo. Oba démoni k němu zvedli zrak a jako mávnutím kouzelného proutku svou bitku ukončili.
"Gani, dost, zmiz!"
Překvapeně jsem jen hleděl na lorda, jak velmi snadno přiměl svého démona k poslušnosti. V té chvíli jsem ho opravdu obdivoval. Zrovna takto jsem si naše setkání po tolika týdnech nepředstavoval. A rozhodně jsem nechtěl, aby se takhle představil Risky. Ale bylo pozdě. Několikrát jsem musel na Riskyho volat, než mě vůbec vzal na vědomí.
"Tak to je on?"
Lord Kesnnom ale nedbal mých varování a dovolil si přejít až k Riskymu, který kolem sebe šermoval ocáskem a neustále vrčel, jako divoké zvíře. Lord se zdál být mým démonem fascinován. Několikrát ho obešel dokola, aniž by se strachoval o svůj život. A já byl jak na trní a v duchu Riskyho prosil, ať neútočí.
"Je dost divoký, ale velmi pěkný exemplář."
"Omlouvám se, já jsem netušil, že se tohle stane."
"To je v pořádku, Egare. Máte se toho o démonech ještě hodně co učit. Jsem velmi rád, že vaše hledání nebylo marné. Dokázal jste to. Jistě, jsem to nezdvořák. Určitě jste po cestě unaven a máte hlad. Prosím, byl bych velmi rád, kdybyste dnes zůstali zde a byli mými hosty. James vám ukáže váš pokoj a sejdeme se za hodinku u večeře, co říkáte, hrabě?"

Neměl jsem možnost takovou nabídku odmítnout. Vděčil jsem lordu Kesnnomovi za mnoho věcí. Přijal jsem tedy nabízené pozvání. Popravdě jsem se domů ani příliš nehnal. Věděl jsem, že budu muset čelit své tetičce. Risky se konečně po pár minutách uklidnil a jeho mazlivé chování mě dovádělo k šílenství. Bylo mi jasné, že mě nikdy nebude poslouchat, tak jak to předvedl lord Kesnnom na svém démonovi. Zlobil jsem se na něj a dával jsem to jasně najevo. Několikrát jsem Riskyho opětovně pokáral a vysvětlil mu, že takové věci dělat nesmí. Bylo to však jako házet hrách na stěnu.
Už jsem se uchyloval k další přednášce o chování, když mě umlčel svými rty a stáhl na postel k sobě. Vždy měl dojem, že tímto se vyřeší všechno a já mu odpustím. A i když jsem si to nerad přiznával, nejspíš jsem mu v tu chvíli opravdu odpustil. Nedokázal jsem se na něj zlobit dlouho. Jemně jsem se mu probíral dlouhými havraními vlasy a vyhrožoval mu, že ho ostříhám. Pohladil jsem i jeho růžky a Risky jen spokojeně přivíral oči.
Ale ta chvíle nemohla trvat navěky, i když bych si to přál. Musel jsem se převléct a donutit ke stejnému úkonu i Riskyho. Můj arabský sluha na chvíli zmizel a objevilo se mě už dobře známé snědé mládě kočovných cikánů. Byl jsem si jistý, že to v tomto domě nebude problém, služebnictvo se zdálo vcelku navyklé, na podivné úkazy. Risky se navíc tvářil velmi rozverně, jakmile se zbavil světlého hábitu.

Dole v jídelně už na nás čekal lord Kesnnom a bohatě prostřený stůl. Naštěstí už se tu nevyskytoval jeho osobní démon Gani, takže jsem si mohl trochu oddychnout. Bál jsem se dalšího incidentu. Před večeří jsem předal lordu Kesnnomovi balíček, z kterého se vyklubaly doutníky a nějaký osobní dopis. Pak jsem byl podroben výslechu, jaké to bylo v Americe a jak se mi podařilo získat zpět svého démona. Snažil jsem se mu vylíčit celé naše dobrodružství a nevynechal jsem ani scénu u bažiny, která lorda velmi překvapila. Měl jsem v lorda opravdu důvěru. Risky se zatím snažil spořádat většinu jídla, které měl v dosahu rukou a ocásku, což způsobilo, že jsme se nakonec u stolu společně rozesmáli při pozorování jeho zápasu s neustále unikajícími brambory.
Dokonce jsem se dozvěděl vcelku zajímavé zprávy o mém údajném útěku z Ewersticku a dalších protizákonných a podivných činech, jako bylo okradení jisté hraběnky, podvod s bavlnou, který jsem měl také spáchat a dokonce jsem měl i vstoupit do armády. Další velmi pěkné historky na sebe nenechali dlouho čekat, jen aby se tetička zbavila právoplatného dědice otcova majetku. Byl jsem zaskočen její fantazií. Ale nemohl jsem se ani jakkoliv bránit. Oficiálně mi ještě nebylo osmnáct let. Zbývaly mi tři měsíce. Přesto jsem lordu Kesnnomovi jasně vylíčil svou touhu po návratu na naše rodné sídlo. V takové situaci to bylo ještě mnohem těžší, ale slíbil, že mi zkusí i v tomhle trochu pomoci.

"Počkejte, Edgare, věříte, že si jen tak po tomhle všem nakráčíte do vašeho sídla a laskavě tetičku požádáte o odchod? Jste velmi naivní mladík. Vaše tetička má mnoho známostí i zde v Londýně. Nebude to tak jednoduché."
I když jsem to věděl, přesto jsem doufal, že to nějak půjde. Zahleděl jsem se na Riskyho a pohladil ho tajně pod stolem po stehně. Okamžitě na mě upřel ty své děsivé černé oči. Nyní jsem měl přeci jeho, měl jsem sílu. A to, co je mé, jsem si mohl vzít i násilím. Nemohl jsem uvěřit, že mě to opravdu v tu chvíli napadlo. Byť jen na krátký okamžik jsem o této možnosti také uvažoval. Jak snadné by to bylo - využít Riskyho sílu. Ale jak bych poznal tu hranici, kdy přestat? Kde by ležela ta mez, co je ještě správné a co špatné? A co by mi zabránilo v použití Riskyho síly k dalším věcem? Pomstě opatství, či čehokoliv jiného?
Myslím, že lord Kesnnom jasně vytušil, o čem uvažuji. Pokáral mě pohledem a zavrtěl hlavou.
"Ne, Edgare, tudy ta cesta nevede. Démoni jsou silná stvoření a lidé je od nepaměti využívali ke špatnostem. Váš otec to věděl. On se snažil být jiný. Neopovrhujte tím, co vás naučil. Cesta do pekla je vždy snadná a dlážděná dobrými úmysly, ale pořád vede jen do pekla. Vy mladí vždy tak strašně spěcháte. Jako kdyby vám svět měl utéct. Mám pro vás návrh. Byl bych velmi rád, kdybyste se u mě zdržel…dejme tomu ještě tři měsíce? Dokud nedosáhnete plnoletosti. Pak budete moci vše získat právně, bez použití zbytečného násilí. Mám rád vaší společnost. Navíc by se vám jistě hodilo i pár triků jak manipulovat se svým démonem. Váš otec už vás to nestihl naučit. Když dovolíte, rád bych se toho ujal osobně."
"To přece nemůžu…já…"
Nevěděl jsem, co přesně na to říct. Copak jsem mohl něco takového přijmout? Lord Kesnnom byl otci zavázaný, ale měl jsem pocit, že svůj dluh už splatil, když mi pomohl hledat Riskyho. Jeho nabídka mě velmi překvapila. Zněla však skutečně lákavě. Nejen po stránce střechy nad hlavou, ale také kvůli Riskymu.
"Nerozumím tomu, proč tohle vše pro mě děláte? Svůj dluh jste již splatil."
"Ano. I když jsme s vaším otcem nebyly zrovna… nejlepší přátelé, spíše jsme často stáli na opačných stranách, přesto jsem ho vždy respektoval. Byl jediný, který viděl magii a démony jinak, to jsme měli vždy společné. Myslím, že jsem ho tak trochu svým způsobem obdivoval. Jste mu velmi podobný, Edgare, a pokud vám mohu pomoci, velmi rád bych to udělal. Protože vím, že z vás vyroste opravdu výjimečný muž. Navíc chráním své dobré investice, do budoucna."
Jeho smích se rozlehl po jídelně, a tehdy jsem pochopil. Možná, že mého otce opravdu obdivoval, ale měl jsem pocit, že tohle vše dělá jen proto, aby do budoucna mohl chtít ode mě svou laskavost oplatit. A já nebudu moci odmítnout.
Přesto jsem jeho nabídku nakonec přijal.
-------------------------------------------------
Ty tři měsíce do mých osmnáctých narozenin jsme trávili v sídle lorda Kesnnoma. Nejen, že převzal odpovědnost za mou tradiční výchovu mladého aristokrata, přidával k tomu vždy něco navíc. Ať už to byly naše seance a učení magie, či jazyka démonů. Uměl jsem mnoho slov, které mě Risky v dětství naučil, ale nešlo jen o to je znát. Musel jsem se je naučit používat ve vhodný okamžik, vhodnou cestou i tónem. Nebylo to tak jednoduché, jak se zdálo. Ale já byl velmi pilný student. Hltal jsem každou novou vědomost. Ale jen s tímhle se lord nespokojil. Začal mě vyučovat i umění života. Nutil mě ho doprovázet na různé večírky, konverzovat s bohatými nadutými lidmi, kterými opovrhoval. Dokonce mě učil i jak flirtovat se ženami, i když jsem se tomu razantně bránil.
Myslím, že to věděl, o mém intimním vztahu s Riskym. Nikdy však na tento fakt nestočil hovor,nikdy se neptal, nepovažoval to za něco děsivého, či proti přírodě. V tomhle byl lord Kesnnom velmi pokrokový muž. Bohužel měl i velmi blízký vztah k alkoholu, který mi chtěl také vštípit. Jak se opít s grácií, i to byly jeho lekce. Jak neusnout v divadle a nechrápat dámě do ucha, jak přežít hloupé řeči o politice, či náboženství. Tohle mě v Ewersticku nikdy naučit nemohli.
Byl to pro mě nový svět, který jsem se snažil přijímat. Lord Kesnnom vždy tvrdil, že musím pořádně dospět, abych zvládl všechny nástrahy života i svého démona.

I toho večera jsme se vraceli z jednoho večírku. V doprovodu dvou dam. Myslím, že to byly herečky, nebo… zpěvačky, či něco podobného. Měl jsem vše jako v mlze. Tu noc jsem vypil mnoho dobré brandy. Jakmile jsme dorazili do domu, svalil jsem své tělo na pohodlnou lenošku ke krbu a přál si jen usnout. Bohužel jedna z dam pojala podezření, že potřebuji spíše její snaživé ručky a nějaké potěšení. Neměl jsem sílu se jakkoliv bránit. Pozdě jsem si uvědomil, že není vše v pořádku. Pozdě jsem se snažil ženu od sebe odtáhnout. Ozvalo se děsivé zavrčení, a pak ticho v hale přerušilo jen slabé lupnutí. Jakmile se tělo dívky svezlo úhledně na podlahu bez známek života, během vteřiny jsem snad byl schopen vystřízlivět a vyskočit na nohy. Věděl jsem, že je už pozdě. Byla… mrtvá.
Černé oči plné vzteku do mě dělaly skoro díru, přesto jsem v tu chvíli necítil strach. Nesnažil jsem se ho kárat, ani vnitřně omlouvat. V tu krátkou chvíli jsem se rozhodl stát mužem a konečně ovládnout démona. Stačila jen dvě slova. Rázně a správně pronesená, dobře vyslovená. Vše, co mě lord Kesnnom učil, se najednou ukázalo jako opravdu potřebné. I když vrčel a máchal na mě ocáskem, přesto přede mnou poklekl.
"Už nikdy neublížíš člověku, rozuměl jsi?! To je můj trvalý rozkaz. A ten poslechneš! A pokud ne… vrátíš se zpět do podsvětí!"
Byl jsem k němu krutý, nesměl jsem projevit smutek, ani lítost. Nemohl jsem si dovolit slabost. Riskyho síla, jeho osobnost mi přerůstala přes hlavu. A já to věděl, už tehdy u těch bažin. Ale snažil jsem se to nevidět. Teď však s tím byl konec. Miloval jsem ho stále, ale nemohl jsem dovolit, aby se tohle stávalo. Tu noc jsem si vynutil jeho respekt a poslušnost silou, tu noc jsem se stal mužem a slíbil si, že už nikdo nesmí být obětován mé naivitě.