XVI

Vše vypadalo jednoduše. Služebná pana Guillaumera Riskymu opravdu ušila nový oděv. Nejspíš už měla v podobných kostýmech praxi. Netrvalo jí to ani dva dny. Spěchali jsme, loď nám odplouvala na konci měsíce a zbývalo nám už jen pár dní do nalodění. Byl jsem překvapen, jak Riskymu sluší volné bílé kalhoty a dlouhá halena. Vypadalo to opravdu pohodlně. Myslím, že i Risky ocenil, že už si nemusí mačkat ocásek v kalhotách, a tak se spokojeně proháněl po domě. Bohužel jsme narazili na podstatný problém. I když mě pan Guillaumer učil, jak se váže na hlavě turban a já po pár chvílích i pochopil princip, převést to do praxe bylo nemožné. Risky nechtěl chvíli posedět. Třásl hlavou a pokaždé turban shodil, byť jsem se rozčiloval sebevíc. Myslím, že služebnictvo i pan Guillaumer se nesmírně bavili mými nezdařenýmipokusy Riskyho chytit a udržet ho chvíli v klidu. Jako kdyby to dělal schválně a sabotoval mou snahu o zakrytí jeho rohů.

I v dětství býval neposedný, to ano. Ale nyní, když byl dospělý, vědom si své výšky a síly, jsem nebyl schopen ho jakkoliv zpacifikovat.
"Vzdávám to, je to nemožné."
"Máte už jen tři dny, Edgare. Budete muset vymyslet nějaký způsob."
Věděl jsem to moc dobře. Pan Guillaumer pro nás tolik udělal poslední dny. Chránil nás i před policií, která mě chtěla vyslechnout ohledně požáru cirkusu ve městě. On požár samotného cirkusu by nebyl ještě tak vážnou záležitostí, kočovníci se zde nesetkávali s přílišnou láskou. Problém nastal až tehdy, kdy nad ránem uhasínající požár rozfoukal vítr i na dům Lady Penkinsonowé, která cirkus hostila na svých pozemcích. I její dům tak zaznamenal obrovské škody a část z něj lehla popelem.
Policisté vyslýchali každého, k nám naštěstí stopy neměli.Přesto jsem chtěl raději co nejdříve Ameriku opustit.

Po únavném boji jsem zanechal své snahy a stočil se do velkého širokého křesla u krbu.
"Děláš to schválně, Risky?"
Mlčel však a mě v tu chvíli chyběla jeho slova, jeho hlas. Mrzelo mě, že už se mnou skoro nemluví. Ani dříve nebyl příliš výřečný, ale nyní sotva za den pronesl slůvko nebo dvě. Hleděl na mě dost zahanbeně a nakonec si přisedl na zem k mému křeslu, jak měl ve zvyku.
"Za tři dny odplouváme zpět domů, musíš vypadat alespoň trochu jako člověk. Proč to nechápeš?"
"Nechci se vracet na místo plné vzpomínek a bolesti."
Pohlédl jsem mu do očí. Konečně za těch několik dní se mnou mluvil upřímně. To, co jeho pohled naznačoval už tehdy při koupeli, nyní podložil i slovy. Bál jsem se, že tohle uslyším. Nemohl jsem ho k návratu nutit. Najednou se celý můj plán rozpadl.
"Za čtyři měsíce mi bude osmnáct let. Otcova závěť se naplní. Ale pochybuju, že by mi tetička vydala sídlo jen tak spolu s rodinným bohatstvím. Tedy… s tím, co z něj po těch letech zbylo. Je to můj domov, Risky. Naše rodina tam žije už po generace. A je to i tvůj domov. Chápu, že tě straší vzpomínky na ten den. Lhal bych, kdybych řekl, že mě ne, ale přesto se toužím vrátit. Vždy jsem si přál žít s tebou v našem sídle. Bez utíkání a schovávání se. Už o tebe nechci přijít, Risky. Vrať se se mnou domů, prosím."
Hleděl na mě a já cítil, že bojuje sám se sebou. V tomhle boji jsem mu nemohl pomoct. Rozhodnutí bylo jen na něm. Doufal jsem, že mě nepostaví před to kruté rozhodnutí, před výběr "Domov" nebo "Risky". Bylo jasné, co by vyhrálo. Šel bych s ním přeci kamkoliv, i do samotného pekla, kdyby to chtěl.
Sevřel konec bílé látky turbanu a začal si ho velmi zkušeně namotávat kolem hlavy a rohů. Za ten den, co jsme s tím bojovali a co mě to pan Guillaumer učil, to už Risky uměl nazpaměť. Jeho rychlá učenlivost v tomhle byla výborná. Po chvíli zvládl to, o co se já snažil několik hodin. Vytvořil si na hlavě pevný a úhledný turban, přesně tak, jak měl vypadat.
Rozesmál jsem se tomu a s radostí se mu pověsil na krk. Nevím, zda to byla jistota, že se mnou půjde, ale vypadalo to tak. Nehleděl jsem na možnost, že by služebnictvo přihlíželo a na chvíli jsem spojil naše rty. Ten blažený pocit, to teplo, co se mi rozlilo po těle, když mě držel u svého těla. Když jsem se celý zarudlý odtahoval, cítil jsem, jak mě mé tělo zrazuje. Tak moc toužilo po Riskym. Nechtěl jsem si to přiznat, proto jsem byl rád, když se v hale zjevil i pan Guillaumer a pogratuloval mi k úspěchu s turbanem. Neřekl jsem mu pravdu a i Risky mlčel, jen se tomu trochu usmíval. Byli jsme připraveni. Já a můj arabský sluha.
-------------------------------------------------

Obrovská zaoceánská loď stála v přístavu. Kolem se proplétaly desítky lidí, kteří chtěli vidět její odplutí. Připomínalo mi to tu chvíli, kdy jsem sem přicestoval. Tolik mávání a radosti. Dnes to bylo naopak. Mnoho kapesníčků, mnoho loučení. Risky překvapeně kolem sebe těkal pohledem. Tolik lidí, taková tlačenice. Snažil jsem se stále svírat jeho ruku, abych ho nějak uklidnil. Naše kufry zmizely před půl hodinou a já jen doufal, že do správné kajuty. Nerad bych je hledal po celé lodi.
"Není nádherná?"
"Ona?"
"Marie Antoinetta, to mi přináší staré vzpomínky na Francii. Jistě je to dobrá loď."
Nechtěl jsem panu Guillaumerovi kazit radost, mě tohle jméno příliš netěšilo, ani původ této lodi. Ale byla jediná, která plula k anglickým břehům. Poté už jsem cítil jen silné medvědí objetí mého nového přítele a hostitele, kterého jsem zde poznal. Skoro mě zvedl ze země. Musel jsem se tomu rozesmát.
"Velmi rád bych vám napsal dopis, někdy…"
"Budu se těšit, Edgare. Bylo mi ctí se s vámi setkat. S takovým odvážným mladíkem. S hrabětem, jehož si vážím. Přeji vám šťastnou cestu, Edgare."
Do ruky mi pan Guillaumer ještě vtiskl menší balíček s tím, že je určený Lordu Kesnnomovi. Neřekl mi, co je v něm a já se ani nedotazoval. Přátelství těchto dvou mužů mi bylo stále záhadou. Ale bylo to nejmenší, co jsem pro něj mohl udělat. Rozloučili jsme se ve spěchu. Lodní siréna se ozvala i podruhé a všichni opozdilci spěchali k můstku. I já zatahal Riskyho za cíp oděvu, aby mě následoval.
Na palubě jsme zaujali místo hned u zábradlí. Ještě jsme panu Guillaumerovi mávali, dokud loď neodrazila od amerických břehů. Čekala nás dlouhá cesta. Jedna menší kajuta, jedna postel a spousta potíží, které se mohly udát, a kterých jsem se obával.

Můj arabský sluha hned po našem nalodění budil velkou pozornost. Nevšiml jsem si na lodi příliš velkého počtu cizinců a už vůbec ne takto exotických. S pobavením jsem sledoval pohledy místní smetánky a šeptání, které se kolem nás šířilo. Risky celý první den budil opravdu dojem sluhy. Stál vždy pár kroků za mnou, podával mi pití i jídlo, vše dělal naprosto dokonale, jakoby mělnaučenou roli. Také jsem to do něj cpal celé dva dny. Byl jsem rád, že úspěšně. Teprve, když jsme osaměli v naší kajutě, nalepil se mi na záda a začal mi olíbávat krk. A já ho nechtěl zastavovat. Vychutnával jsem si tyhle dlouho nedostupné něžnostiplnými doušky.
Bohužel, tyto chvíle byly snad prokleté. Jako kdyby sama loď nechtěla, ať se znovu sblížíme. Při prvním pokusu se oceán rozhoupal a já jen pracně udržoval svůj žaludek klidný. Na nějaké polibky, či Riskyho lísání jsem neměl nejmenší chuť.
Když se moře konečně po dvou dnech a večerech uklidnilo, zaťukal na naší kajutu lodní důstojník. Věděl jsem, že je zle. Risky mě právě pracně zbavil košile a nejspíše jsme oba věděli, že dnes je naše šance. Nestačil už jsem démona zastavit. Prudce rozrazil dveře kajuty a vtáhl nebohého důstojníka dovnitř. Syčel na něj a mumlal něco o smrti. Kdybych tenkrát nezakročil a rychle neskočil mezi ně, jistě by toho večera tekla krev.
"Paní Abramová vás zve do jídelny na horní palubu, hrabě. Nejspíš jste ji nějak zaujal, zde je písemné pozvání na večeři."
Třesoucíma se rukama mi důstojník vnutil úhlednou obálku, a pak rychle naši kajutu opustil. Nejspíš i sám tušil, že je zde v nebezpečí. Paní Abramovou jsem neznal. Příjmení znělo poměrně východně, možná Ruska? Jen jsem hádal. Přesto to ve mně vzbudilo velkou zvědavost.
"Podívej, Risky, asi jsme opravdu udělali dojem. Půjdeme tam, co říkáš? Budou tam mít spoustu dobrého a drahého jídla, šampaňské a všechno zadarmo."
Nebyli jsme pasažéři první třídy, na horní paluby jsme měli vstup zakázán. Pan Guillaumer nám zamluvil lístky druhé třídy. I když jsem byl hrabětem a můj titul byl právoplatný, veškerý majetek, co mi zbýval, jsem vložil do této cesty do Ameriky a zpět. Nebyl jsem žádný boháč. Teta mi posílala jen velmi malou měsíční apanáž. Ale ušetřil jsem za ty roky hodně, jako kdybych věděl, že jednou tyto peníze budu potřebovat.
Risky se však nezdál být tímto nápadem příliš nadšen. A i já znal rizika toho, když ho vezmu do takové společnosti. Přesto jsem dlouho neváhal. Byla to další zkouška pro mého démona. Dokáže udržet chladnou hlavu a svou roli sluhy i ve velké společnosti?

Překvapivě to byla velmi příjemná večeře. Risky se sice netvářil mile a pokud by mohl pohled zabíjet, jistě by všichni toho večera u stolu na místě zemřeli. Choval se však velmi dobře. Do doby než ucítil pečené sele, poté okamžitě zahodil svou roli sluhy a šel se nacpat. Nebránil jsem mu. Konečně se atmosféra u stolu uvolnila a já se mohl tak se všem i seznámit. Paní Abramová byla opravdu korpulentní Ruska. Prý bývalá operní pěvkyně. Kolem jejího stolu se to hemžilo i dalšími významnými osobnostmi. Přítomen byl americký továrník a velký boháč, také krásná a tichá baletka vídeňského baletu, dokonce nějaký dobrodruh a objevitel nových zvířat a rostlin v neznámých krajích. Tolik zvláštních a různorodých lidí, kteří byli zvědaví, kdo jsem, kam cestuji a proč. Mnoho věcí jsem si musel vymýšlet. Pravda nebyla zrovna něco, čím bych se mohl ohánět. Můj arabský sluha vzbudil hodně pozornosti. Když se dostatečně nasytil, vrátil se k našemu stolu, a tak, jak jsem ho učil, zaujal své místo za mou židlí.
Překvapivě paní Abramová byla velmi přítulná a neustále se ke mně lepila. Nevím, zda to byl nějaký Ruský zvyk, či ji prostě zaujala moje jemná tvář. Jediné, co jsem věděl, bylo to, že musím z večeře rychle odejít, protože Risky byl čím dál nervóznější. Bylo jen otázkou času, než by si toho všimli i ostatní u stolu. Jeho chuť být ve společnosti rychle vyprchávala. Naštěstí jsem si vzpomněl na poslední bouřlivé dny a vymluvil se na zlobící žaludek. Proto jsem byl s přáním dobré cesty propuštěn od stolu.
Bylo to přesně včas.

Sotva se za námi zavřely dveře kajuty, Risky s vrčením shodil z hlavy turban, a poté letěl na židli i svrchní díl arabského oděvu. Tiše jsem zalapal po dechu. Věděl jsem, že tentokrát už tomu neuteču. Čeho jsem se vlastně bál? Celé ty roky jsem po tom toužil. Být s Riskym tak, jako dřív. Vrátit ty ukradené tajné noci v Ewersticku. Kolikrát jsem o tom snil? Přesto nyní, když přede mnou stál, do půli těla nahý, pociťoval jsem strach. To právě tyhle intimnosti, které jsme nedokázali utajit, nás od sebe odloučili. Věřil jsem, že kdyby mě otec neposlal do Ewersticku, byl bych stále s Riskym a nic z toho by se nám nestalo. Zastavil bych ho.
Bylo však zbytečné přemýšlet, co by bylo kdyby… vše, co se stalo, mělo jistě nějaký důvod. Vše, co jsme prožili v posledních čtyřech letech nás změnilo, posílilo.
Zahleděly se na mě ty dvě tmavé oči, pak ke mně Risky natáhl ruku. Jen pár kroků, než jsem se ocitl v jeho objetí, jen pár nádechů, než mi uzamkl rty těmi svými. Nechtěl jsem dál utíkat.
Nerozpakoval se zbavit mě oblečení. Brzy jsem tak před ním stál nahý. Stud mě ale nepřepadl, jak tomu bývalo před lety. Možná, že jsem dospěl. Neměl jsem potřebu se nijak zakrývat. Dokonce jsem objevil dostatek odvahy k tomu, abych Riskyho zbavil jeho posledního kusu oděvu. Majetnicky klouzal dlaněmi po mém chvějícím se těle, jako kdyby ho znovu objevoval, jako kdyby to bylo poprvé.
"Miluji tě."
Jen ta dvě slova toho večera zazněla v naší kajutě. Usmál se, ale neopakoval je. Nebylo to třeba. Věděl jsem, že mi to dokáže svými činy.
Postel pod naší společnou vahou zavrzala a já slyšel šumění vln. Bylo to poprvé, co oceán zůstal klidný a loď se sotva zhoupla. Měsíc, který nezakrývaly žádné mraky, kreslil na našich tělech světelné obrazce. A já přijímal Riskyho polibky a laskání tak hladově, až jsem ztrácel dech. Tu noc se naše těla znovu spojila. Tu magickou noc jsem opět cítil jeho sílu uvnitř svého těla. Nechtěl jsem, aby tato noc skončila. Aby se jeho horké tělo ode mě vzdálilo. Pevně jsem ho svíral a mačkal po celou dobu, dokud jsem vysílením na jeho těle neusnul.