XV

"Hrabě… Mladý pane, vzbuďte se."
Slyšel jsem něčí hlas, ale jako by se mé podvědomí nechtělo vytrhávat z příjemného spánku. Volal na mě. Pořád dokola. Chtěl jsem říct, ať jde pryč, chtěl jsem ho odehnat. Ale v krku mě pálilo a mé tělo jako by mi nepatřilo. Bylo tak těžké, že jsem sotva pohnul prsty. Když jsem rozlepil oči, udeřilo mě do nich světlo a já nad sebou viděl obrys sklánějící se postavy. Ještě chvíli jsem se snažil zrak zaostřit, než jsem opravdu zahlédl jeho usměvavou tvář. Byl to pan Guillaumer.
"Kde…"

Až jsem se vyděsil mého ochraptělého hlasu, jako bych se ho musel znovu naučit používat. Nebylo to příjemné. Byl jsem ještě dost zmatený.
"Jen klid, nebojte se. Jste v bezpečí mého domu. Nejspíš jste se dost nalokal vody z bažin, ale naštěstí nemáte žádná vážná zranění. Jen pár odřenin, modřin a škrábanců. Měl jste vy to ale štěstí."
Usmál jsem se, ani nevím proč. Možná reakce na to, že už je to vše za mnou. Když mě konečně zrak více poslouchal, rozhlédl jsem se po pokoji a skoro leknutím nadskočil.
"Risky, kde je… kde je Risky?!"
"Ten váš démon nám dal hodně práce, to vám povím. Naštěstí jsem viděl celou situaci a stačil jsem přistavit svůj kočár. Ale ten démon vás nechtěl pustit a nechtěl ani nastoupit do kočáru. Dalo mi práci ho přemluvit, že jsem váš přítel. Naštěstí jste se na chvíli vzbudil a vynadal mu, nepamatujete si to?"
Zakroutil jsem hlavou. To poslední, co jsem si z toho večera pamatoval, byla smrt principála a poté Riskyho náruč. Jinak bylo vše zahaleno mlhou.
"Kde je? Co jste s ním udělali? Není zlý jen…"
"Nebylo možné ho od vás oddělit. Nechtěl ani dovolit doktorovi, aby se na vás podíval. Bylo to hrozné. Je to paličatý a děsivý tvor. Odmítl opustit váš pokoj, a když jsem tu byl naposledy v poledne, tak…"
Pan Guillaumer upřel pohled na malý kopeček pod peřinou vedle mě. Ven trčelo jen několik pramenů černých vlasů a jeden roh. Vypadalo to legračně. Neměl jsem tušení, že leží vedle mě. Nijak mě nemačkal, jak to dělával v minulosti, nijak se netulil, jen se stočil do klubíčka pod mou peřinou a nejspíše usnul. Opatrně jsem nadzvedl cíp deky a zahleděl se na jeho klidnou spící tvář. Nejspíš byl také unavený ze všeho, co prožil. A bůh ví, kdy naposledy viděl postel.
"Je to v pořádku, hrabě?"
"Ano… je to v pořádku. Tohle dělával, když jsme byli ještě děti, častokrát se vkradl do mé postele. Mrzí mě, pokud vám způsobil nějaké problémy, nejspíše se mě snažil jen chránit. Cizím lidem příliš nedůvěřuje."
"V pořádku. Nikomu se nic naštěstí nestalo. Pokuste se trochu najíst, Edgare, ať trochu zesílíte."
"Pane Guillaumere? Jak vám budu moci kdy poděkovat za to, co jste pro nás udělal?"
"Bylo to docela dobrodružství, kterého si už ve svém věku tolik neužiju. Nemusíte mi děkovat, Edgare. Odpočívejte. A kdybyste cokoliv potřeboval, stačí zazvonit a přijde služebná."

Když pan Guillaumer odešel, nechal jsem jídlo jídlem a zalezl si celý pod deku k Riskymu. Byly to už roky, kdy jsme spolu takhle naposled leželi. Jako by se však nic podstatného nezměnilo. Nechtěl jsem ho budit. Jen jsem mu rukou odhrnul vlasy z čela. Vážně nevoněl nejlépe a byl celý špinavý. Nevadilo mi to. Jen jsem si užíval vzájemnou přítomnost. Odvážně jsem se dotkl i jeho majestátních rohů a vyvstala mi na mysl otázka, jak tohle zakryjeme, až budeme na veřejnosti.Nebylo už možné mu narvat na hlavu nějakou čepici. Musel jsem se tomu pousmát. Moje ruka zabloudila i na jeho hruď, zahlédl jsem několik hluboko vpálených jizev, některé byly nejspíš od mříží. Bolely mě všechny za něj. Tolik let se nechal týrat, tolik let… Tehdy jsem poprvé ucítil to zadostiučinění s Carsoneho smrtí. I když bych si to nahlas asi nepřiznal.
Moje zvědavá ruka ho však probudila. Zavrtěl se, a pak na mě otevřel jedno oko. Vypadal roztomile. Přesto mezi námi vládlo tíživé ticho. Hleděli jsem si do očí, jako kdybychom se jeden druhému chtěli omluvit. Za všechno, co se stalo, za ty roky utrpení a odloučení. Přesto byla všechna podstatná slova už řečena minulou noc. Po chvíli se odhodlal a omotal mi ruku kolem pasu, pak si mně přitiskl ke svému horkému tělu a já jen spokojeně vydechl. Nechtěl jsem víc, takhle jsem byl šťastný. Cítil jsem se v bezpečí, jako bych byl zpátky doma. V tu chvíli mi poprvé po dlouhé době vyhrkly slzy. Byl jsem tak šťastný, že jsme zase spolu. A věděl jsem, že už ho nenechám odejít.
Myslím, že ho to vyplašilo. Nechápavě na mě hleděl a pomáhal mi stírat slané kapičky z mých tváří.
"Omlouvám se… Risky, já…"
Umlčel mě svými rty. Po tolika letech je znovu cítit… Bylo to opojné. Jen malý krátký polibek a jeho rty zmizely. Ale zabralo to.
Poprvé jsem ho viděl znovu se usmát. A protože už to jednou zabralo, zkusil jsem to znovu. Nadechl jsem se k dalším slovům a doufal, že polibek bude opakovat. A stalo se tak. Znovu mi odebral dech i slova, tentokrát v mnohem delším polibku. Bylo to, jako bychom se navzájem zkoušeli, znovu poznávali to, co jsme ztratili. Po chvíli už jsme se od sebe nedokázali odtrhnout. Cítit znovu tu vášeň bylo omamující. Hladil jsem jeho tělo a prsty mapoval všechny ty jizvy, které jsem neznal. Jako bych je mohl jen tak setřít z jeho kůže, jako kdyby bylo možné smazat je z jeho duše. Věřil jsem však, že nyní, když už budeme spolu, se vše zase napraví.

Tu noc jsme však dále než k polibkům a hlazení nezašli. Byl jsem unavený a musel jsem do Riskyho nacpat ještě něco k jídlu. Spokojeně přivíral oči a nechal se ode mě krmit. Chtěl jsem to tak, trochu ho rozmazlit. Ani jsme spolu příliš nemluvili, stále mě bolelo v krku a připadalo mi, jako bych spolknul nějakou odpornou žábu. O to víc jsme si rozuměli beze slov. Když jsme spolu spořádali veškeré nachystané jídlo i čaj, zalezli jsme si znovu spolu pod peřinu. Ještě chvíli jsme mohli mít soukromí, být spolu.
------------------------------------
Ráno mě vzbudil křik. Strašně mě to vyděsilo a z postele jsem přímo vylétl. Risky byl pryč a to nevěstilo nic dobrého. Zaslechl jsem hlas služebné, a proto jsem na sebe rychle natáhl kalhoty a košili a vyběhl z pokoje. Tělo mě ještě bolelo, ale nedbal jsem na to. Zahlédl jsem služebnou, jak lomí rukama a něco mumlá, ten jazyk jsem nepoznával. Ukazovala směrem ke kuchyni, takže jsem tušil, že Risky asi něco vyvedl. Hned mi to připomnělo, jak ho Molly peskovala, když vykrádal spižírnu. Doufal jsem, že to bude stejné a nějak už mu domluvím. Dole jsem však potkal jinou služebnou. Ta se naopak smála a její tváře byly celé rudé. Nasměrovala mě do kuchyně a do ruky mi vnutila velkou utěrku. Nechápal jsem k čemu. Dokud jsem ho nezahlédl.
Stál u stolu a cpal se nějakou pečení, která nejspíše měla být na oběd pro celý dům. Rychle ji však skoro celou spořádal. Horší byl však fakt, že tam stál úplně nahý!
"Risky, co to tu vyvádíš? Nemůžeš tu chodit nahý."
"Proč?"
"Proč? Protože se to nesluší."
Nyní už jsem chápal tu velkou utěrku. Musel jsem se tomu rozesmát. Nejspíš vyděsil místní služebné dokonale. Rychle jsem k němu přešel a neschopen odtrhnout pohled od jeho některých intimních partií, jsem ho podle zakryl, jak jen to šlo.
"Strašně páchneš, Risky."
Musel jsem si zacpat nos, jeho odér byl opravdu dost silný, směs zvířecího hnoje a bažiny dělala své. Ani já si nepřipadal zrovna čistý, proto jsem Riskymu vnutil držení utěrky a zamířil za jednou služebnou, zda bychom se nemohli vykoupat. Chvíli se zdráhala, ale nakonec svolila a odešla připravit koupel.

"Vzpomínáš? Když jsme byli malí, taky jsme se koupali spolu."
Natiskl se mi na záda a já cítil jeho silné tělo. Hned mi bylo poměrně horko. Bylo marné snažit se mu vysvětlit, že služebná může kdykoliv přijít. Jeho povaha se tolik nezměnila. Jen byl o to více zatvrzelý. Jak se zdálo, pamatoval si vše. I naší poslední společnou koupel, která všechno odstartovala. Přesto, i když mé tělo po něm velmi toužilo, snažil jsem se ovládat, udržet si zdravý rozum. Možná jsem se toho přesto trochu bál.
Dostat ho do kádě s teplou vodou bylo opravdové umění. Přinutit ho, aby v ní i zůstal, naprosto nemožné. Během pár minut jsem byl stejně celý mokrý a nezbývalo mi, než ze sebe stáhnout oblečení a nechat ho uschnout. Zalezl jsem si k němu a vytasil kartáč. Pochybovačně na mě hleděl a výhružně přejížděl ocáskem po okraji vany. Mě však vyděsit nedokázal.
Než jsme se zavřeli do téhle příjemně vyhřáté místnosti, požádal jsem služebnou o nové oblečení pro Riskyho, to staré jsem zmuchlal a demonstrativně spálil v kamnech. Sledoval mé počínání se zájmem, jako by tušil, že tohle je definitivní konec našeho odloučení. Ještě z něj tak vydrhnout tu špínu a bude to dokonalé.
"Jen klid, neublížím ti, bude to fajn, uvidíš."
Podlehl mým přesvědčovacím schopnostem a plně se mi podrobil. Nechal se pořádně namydlit i vydrhnout, dokonce se mi povedlo mu i umýt vlasy, což neměl nikdy moc rád. I nyní na mě nepříjemně vrčel. Jednal jsem však velmi opatrně. Nesměl jsem zapomínat, že už to není ten rarášek, kterého jsem znal. Už nebyl dítětem, ale dospělým démonem. A dokud jsem tento fakt respektoval, věřil jsem, že mě nenapadne, i přes to, co všechno zažil.
Když jsme oba byli krásně čistí, sevřel jsem ho kolem ramen a pevně se k němu přitulil. Ani se nepohnul. Jen ke mně upřel tázavý pohled.
"Vrátíme se spolu domů, co říkáš? Zpět na naše panství. Chtěl bys to?"
Uhnul však pohledem a já cítil, že je něco špatně. Neuvědomil jsem si, že pro něj je ten dům plný děsivých vzpomínek, tak jako pro mě. Přesto to byl náš domov. Nechtěl jsem se ho vzdávat.
Tak moc bych si přál, aby mi řekl, co cítí. Ale Risky nikdy nebyl moc mluvný. Přesto jsem doufal, že mě bude následovat, že půjde se mnou.

Naštěstí černošská služebná myslela na vše. Sehnala nové oblečení nejen Riskymu, ale i mě. Čistý jsem se cítil opravdu dobře. Risky se nakrucoval v nové bílé košili a jezdeckých kalhotách u ohně krbu. Byl legrační. Bylo mu to trochu těsné, o to více to však znázorňovalo jeho svalnatou postavu. Pan Guillaumer se k nám po chvíli připojil a sledoval to se smíchem.
"Pátrají po žhářích, kteří zapálili cirkus, Edgare. Strážníci mají napilno. Mnoho lidí už vyslechli a je jen otázkou času, kdy dorazí i sem."
"Rozumím. Odjedeme, co nejdříve to půjde. Rozhodně bych vás nerad dostal do problémů. Už jste pro nás riskoval příliš."
"V pořádku, zítra zajdu do přístavu zjistit, kdy odplouvá další loď do Anglie. Jistě se už těšíte domů. Ale nejdřív…"
Pan Guillaumer si prohlédl Riskyho od hlavy až k patě a skousl svou fajfku.
"Takhle to nepůjde, Edgare. Vaše roztomilé zvířátko je příliš nápadné."
"Ano, to máte pravdu, ale zatím jsem nepřišel na způsob, jak bych… to všechno zamaskoval."
Chvíli jsme oba jen přemýšlivě hleděli na Riskyho, který jako by vycítil naše pohledy. Přešel blíže a poklekl u mého křesla. Položil si hlavu na mé stehno a spokojeně zavřel oči. Jako by mě chtěl uklidnit. Pak pan Guillaumer nadšeně klepl fajfkou do stolu, takže na něj Risky zasyčel.
"Geniální, no jistě, mělo mě to napadnout hned. Váš přítel má velmi tmavou kůži. Bude to opravdu dokonalá kamufláž."
"Co tím myslíte pane Guillaumere?"
"Byl jste někdy na dálném východě? Třeba v Arabii? Nebo v severní Africe? Horké to země, to vám povím."
Zavrtěl jsem hlavou, nechápal jsem, co tím náš hostitel myslí, tyhle země jsem neznal. Pan Guillaumer si však od pasu odmotal svůj rudý hedvábný šál.
"Nekousne mě, že ne?"
Pevně jsem Riskyho chytil kolem krku a zašeptal mu, ať je klidný. Nesnášel, když se ho dotýkali cizí lidé. Přesto však poslechl. Pan Guillaumer mu kolem hlavy šál začal uvazovat do něčeho, co vypadalo trochu jako turban. Sice byl šál krátký, ale ta ukázka naprosto stačila, abych pochopil, kam pan Guillaumer míří. Oba dva jsme se tomu rozesmáli.
"To je opravdu geniální. Tohle schová jeho rohy. Turban…"
"Ne, Edgare. Nejen turban. Seženeme mu celý kostým arabského sluhy, bude to dokonalé. Volná dlouhá halena zakryje i to… no ten ocas, a přesto ho to nebude mačkat. Jeho tmavá kůže ještě dokončí celou naši kamufláž, co říkáte? Nechtěl byste arabského sluhu?"
Podíval jsem se na Riskyho, kterému cíp rudého šálu spadal až na nos a vrtěl hlavou, aby to sundal. Musel jsem uznat, že pan Guillaumer měl rozhodně nápad k nezaplacení. Proto jsem to nadšeně odkýval a zbavil démona rudé šály.

Nyní už byly všechny problémy vyřešeny, zbývalo jen sehnat loď zpět domů.