XIV

Pro pana Guillaumera bylo jistě ten večer těžké, dostat mě zpět do svého domu. Odmítal jsem se vrátit, opustit Riskyho. Jen s velkým sebezapřením se mi podařilo nastoupit ten večer do kočáru. Pohled na Riskyho tělo, jen v pouhých cárech oděvu, neupraveného, nemytého a spoutaného řetězy mi drásal mysl. Takhle jsem ho tam přece nemohl nechat!
Přecházel jsem po hale domu pana Guillaumera jako lev v kleci. Zbytečné byly jeho prosby, abych se uklidnil a vše promyslel. Vždyť mě Risky ani nepoznal. I když jsem si pana Guillaumera vážil, nemohl pochopit mou touhu, mou lásku k Riskymu. Nemohl tušit, co mě žene stále kupředu a trhá mi srdce.

"Hledal jste čtyři roky, hrabě, tři dny ještě počkáte."

Nezbylo mi nic jiného než se posadit. Přijal jsem skleničku červeného vína na uklidnění a konečně věnoval pozornost svému hostiteli. Věděl jsem, že má pravdu, jen bylo těžké o tom přesvědčit i mé srdce.

"Ten cirkusák je velmi prohnaný. Celé to zabezpečení - ta maringotka je hlídaná jako největší poklad. Do maringotky se dostanete, udělám paklíč, dobře jsem si ten zámek prohlédnul. Ty mříže, ty a řetězy budou však problém. Na to bychom potřebovali kováře. Ale co potom? I kdyby se nám ho povedlo osvobodit, nejspíše nás zabije. Myslíte si, že s námi půjde dobrovolně? I když neznáte jeho jméno? Nemůžete mu vládnout."

Vše jsem bedlivě vyslechl a zvážil. Pan Guillaumer měl naprostou pravdu. Popsal vše, co bude těžké učinit během velmi krátké doby. I přesto pro mě byl neocenitelným pomocníkem, jelikož v mládí byl výborným zlodějem v Itálii. Zde se tajně schovával před zákonem. Jeho umění bylo otevřít každý zámek. I přes to se však zdálo nemožné Riskyho osvobodit. Ale já věřil… věřil jsem, že Risky se mnou půjde. I přes všechno na světě!

"Potřebuji jen, abyste odlákal Carsoneho a jeho nohsledy. Nějak je zaměstnal. Stačí mi jen chvíle s Riskym o samotě. Půjde se mnou, poslechne mě. Už od mého dětství mě poslouchal naprosto samozřejmě. Vyrůstali jsme spolu. Jen… mu to musím připomenout, musím mu… odpustit."

Pan Guillaumer nejspíš nechápal, jak si to celé představuji, ale s hlubokým povzdechem nakonec souhlasil.

"Za tři dny je další představení, pak se cirkus přesunuje jinam. To bude naše jediná možnost. Odlákám pozornost všech tedy jinam. Třeba nějakým… požárem. V nastálém chaosu budete mít jen chvíli, aby se vám povedlo to stvoření přesvědčit. Ale pokud to nevyjde, hrabě, nejspíše za to oba zaplatíme životy. Carsone se neštítí ani vraždy."

"Toho jsem si vědom, proto vám chci poděkovat, že kvůli mně riskujete i svůj život."

"Nechápejte to špatně, hrabě, ale neriskuji ho kvůli vám. Charles Kesnnom, to kvůli němu to vše dělám. Dlužím mu svůj život a tímto splatím svůj dluh."

Ty tři dny byly jako mučení. Nemohl jsem chvíli postát, byla na mě vidět jasná nervozita a mladá černošská služebná do mě musela jídlo cpát skoro násilím.

"Když mladý pán nebude jíst, někde sebou plácne!"

Nakonec jsem jí udělal tedy radost. Potřeboval jsem sílu, všechnu, kterou jsem mohl nabrat. Sílu a klid. Večer před usnutím jsem si desetkrát přehrával, co Riskymu řeknu nebo jak se zachovám. Desítky scénářů, ale já nedokázal určit, který je ten správný, který bude fungovat.

S panem Guillaumermem jsme zatím dopodrobna probrali náš plán na odvedení pozornosti. Jasně jsem chápal, že v Riskyho vězení budu mít jen pár minut k tomu, abych ho přesvědčil jít se mnou.

Pan Guillaumer se uvolil, že se stane žhářem a podpálí cirkusový stan. Když k tomu ještě propustí nějakou zvěř z klecí, způsobí takový rozruch, že snadno proklouznu do maringotky. Byl to risk, ale alespoň něco. S celým plánem jsem tedy souhlasil. Nic lepšího jsme vymyslet nemohli.

"U cesty nás bude čekat kočár. Ale musíte se dostat k cestě. Nechoďte na sever, všude kolem jsou bažiny. Spěchejte!"

Dobře jsem si uvědomoval, že pokud nás někdo zahlédne, budeme pod palbou. Cirkus Carsone měl výbornou obranu. Stačilo si vybavit pohled těch Riskyho prázdných očí a celým tělem mi projela vlna nenávisti k tomu principálovi cirkusu. Chtěl jsem ho zabít, ale to jsem nemohl panu Guillaumerovi říct. Držel jsem v sobě všechen ten vztek. Znovu cítil ten pocit zrady od strýčka Rubena. Kdyby se tohle nestalo, Risky by nemusel tak trpět, byl by stále se mnou… Sevřel jsem pevně svou dlaň v pěst. Zaplatí… zaplatí za to.

……………………………….....

Tolik jsem si přál, aby hodiny a dny běžely rychleji, až jsem se konečně dočkal. Přípravy byly hotové a když se setmělo, vyrazili jsme. Z dáli jsem viděl z kočáru světla loučí, dnes se mělo konat představení pro prostý lid. Bylo zde mnoho lidí a dětí, až jsem pojal obavy, aby se nikomu nic nestalo. Ale pan Guillaumer mě cestou uklidňoval. Nezbývalo mi než mu věřit. Kočár zastavil u ohybu řeky a my vystoupili. Zde se naše cesty rozdělily.

Já zamířil zadem, křovinami až k plotu pozemku, který jsem přelezl a tiše se pod rouškou noci měl proplížit až k maringotce zezadu. Pan Guillaumer si to nakráčel přímo k principálovi a na chvíli ho zabavil lichotkami. Když představení začalo, slyšel jsem potlesk a hudbu. Zahlédl jsem u klecí se zvířaty stín. Vše šlo přesně podle plánu. Vyčkal jsem, až jsem zahlédl první plameny, které se zakously do velkého stanu šapitó. Pak křik, hluk a lidé zděšeně utíkali. Do toho se mezi nimi prohnalo několik koní a lam. Všude během pár vteřin zavládl chaos. Vytáhl jsem z kapsy paklíč, který pan Guillaumer vyrobil ve sklepě svého domu a zamířil k maringotce. Nebylo sice stoprocentní, že se mi ji podaří odemknout, ale když zámek klapl, okamžitě jsem vběhl dovnitř až k mřížím.

Vidět ho tam jen viset na řetězu, naprosto netečného se sklopenou hlavou, bylo bolestivé. Přeběhl jsem až k mřížím a pevně je sevřel, pak jimi zalomcoval.

"Risky, Risky, slyšíš mě? No tak, podívej se na mě."

Po asi třetím opakování této prosby řetězy zacinkaly a Risky zvedl ke mně pohled. Viděl jsem, jak se mu pevné utáhnuté okovy zařezávají do kůže. Dokonce měl ke zdi přikován i ocásek. Jak se zdálo, Carsone nenechal nic náhodě. Přesně věděl, jak s démonem zacházet a jak ho udržet v kleci.

"Risky, to jsem já, Edgar, no tak, vzpomínáš si?"

Nebylo snad možné, aby za ty čtyři roky úplně zapomněl. I když jsem dospěl, tolik se má tvář, hlas ani postava nezměnily. Vypadal však dost zmateně a koukal spíše skrze mě. Nebál jsem se. Ani vteřinu jsem neváhal a prostrčil mezi mřížemi svou ruku, abych se mohl dotknout jeho tváře. I on se změnil. Ty delší vlasy mu slušely. A co teprve ty majestátní rohy. Teď vypadal opravdu jako pravý démon. Jemně jsem přejel prsty po jeho tváři a konečně jsem zaznamenal pokrok. Poprvé na mě upřel svůj pohled. Jako kdyby procitl z té děsivé letargie.

"Ed... g... are?"

"Ano, správně Risky, to jsem já. Dostanu tě odsud, slibuju."

Snažil jsem se držet klidný hlas, ale moc mi to nešlo, čas nám ubíhal.

"Proč? Proč jsi… tady?"

"Hlupáku! Hledal jsem tě, celé ty roky jsem tě hledal, rozumíš? Bál jsem se o tebe."

"Ale já jsem…"

"Pššt, mlč a poslouchej. Všechno vím. Vím, že to nebyla tvá vina, že jsi to nechtěl. Strýček Ruben mi vše řekl. Jen tě využil. Neměl jsem tě nikdy vyhnat, neměl jsem tolik křičet… kdybych to jen tenkrát věděl."

"Zabil jsem ho, na tom už nic nezměníš. Řekl jsi, že mám jít, že se už nesmím vrátit."

Až tehdy mi to došlo. No ano, rozkázal jsem mu, ať jde pryč, i když jsem neznal jeho jméno. Poslechl, nezaútočil… odešel. Přišel o svůj domov, o všechno, co znal a co měl rád, aniž by to dokázal ovlivnit nebo mi říct pravdu. Sevřel jsem pevně mříž a sklopil hlavu. Tolik jsem toužil ho obejmout. Nějak mi došla všechna slova, mohl jsem říct už jen jediné.

"Já… odpouštím ti. Slyšíš! Odpouštím ti a chci, abys i ty odpustil mě. Chci… abys se vrátil se mnou domů. Chci být s tebou. Moje srdce na tebe nikdy nezapomnělo a mé tělo si tě připomíná každičkou noc. Prosím… vrať se se mnou, Risky. Já tě… miluju. Nechci být bez tebe."

Ucítil jsem tlak, jak se opřel svou tváří do mé dlaně, cítil jsem, jak mě v očích pálí zadržované slzy. Nechtěl jsem teď plakat. Řetězy se prudce napnuly a já slyšel to skřípění, jak se pevný kov roztahoval. Opravdu se snažil vysvobodit. Napínal všechny svaly, ale po chvíli jen nevrle řetězy zatřásl. Držely pevně.

"Nemáme moc času… prosím."

Maringotka však byla jen ze dřeva, i když pěkně silného. Risky vstal a vyskočil proti stropu. Celá maringotka se zatřásla. Svou silou chtěl prorazit její střechu. Po opakovaném nárazu jsem ucítil pohyb. Hýbala se? Ale vždyť… Pak mě to odhodilo až na protější zeď a Risky bolestně zaúpěl, jak jeho tělo dopadlo na mříže, potřené svěcenou vodou. Maringotka se pohybovala a já si uvědomil, že jedeme špatným směrem. Když jsem se vyhrabal na nohy a vyhlédl z okýnka, pochopil jsem. Maringotka stála na kopci, nárazy do střechy odsunuly špalky, kterými byla zabržděná. Tím malým průzorem jsem viděl před námi obrovskou černou skvrnu. Chvíli mi trvalo, než jsem pochopil, kam míříme. Před námi ležela zatáčka a hned vedle ní bažina.

Zaslechl jsem výkřiky a hlasy, všimli si nás lidé od cirkusu. Viděl jsem, jak se za námi žene samotný principál. Zahleděl jsem se na Riskyho. Byla to jen chvíle, už nebyl čas. Tehdy jsem si byl jistý, že tam zemřeme. Maringotka během pár dalších sekund vyjela z pískové cesty a mé tělo se vzneslo. V tu chvíli jsem nedokázal určit, kde je nahoře a kde dole, která stěna leží pode mnou. Prudký náraz do studené a špinavé vody bažiny mi odebral vědomí. Pamatuju si, jak mě Risky volal. Maringotka však byla těžká, potápěla se velmi rychle a mezi mnou a Riskym byla nepřekonatelná bariéra, skvěle vystavěná mříž.

Snažil jsem se z posledních sil nadechnout, naštěstí jsem nebyl vážně zraněn, jen pěkně omlácený. Zaslechl jsem vrčení a pak… podivný hlasitý zvuk, lámání dřeva…

……………………………………………………………

Vzpomínám si, jak mě držel v náručí. Mluvil na mě. Byla mi strašná zima, třásl jsem se. Ale přesto jsem smradlavou vodu bažiny už necítil. Nevím, jak se to Riskymu podařilo, jak dokázal prolomit střechu maringotky, ze které už toho moc vidět nešlo. Na rukou měl stále okovy i se řetězy, ale přesto mě zachránil. Podařilo se mu mě dostat až na cestu a snažil se mě probudit.

"Edgare… Edgare!"

Nevím proč jsem se na něj usmál a pevně omotal své paže kolem jeho krku. Bolelo mě celé tělo, ale byl jsem živý a Risky zase volný. Bláhově jsem si myslel, že teď už to bude v pořádku. Na kopci se však zjevil principál, celý zadýchaný. Risky zavrčel a opatrně mě postavil na zem, pak mě ochranitelsky zastrčil za své tělo.

"Ty nemůžeš odejít! Navrať se ke mně zpět, navrať se, Eligosi! Přikazuji ti to!"

Risky zaváhal a nervózně mrskal ocáskem kolem sebe, sotva jsem před ním stačil uhýbat. Překvapivě pak ale zamířil k tomu muži. Prudce jsem chytil jeho ocásek. Ucítil jsem ostré pálení, jak jsem si prořízl dlaň a prudce trhl, abych Riskyho zastavil.

"Nesmíš jít, neposlouchej ho. To není tvé jméno, slyšíš?! To já tě pojmenoval, to já ti dal jméno. Jmenuješ se Risky! Nemusíš ho poslouchat!"

Dobře jsem věděl, na jak nebezpečné hraně balancuji. Podobná situace se přeci udála i před čtyřmi lety. Hrozila mi smrt, to, že se proti mně démon otočí, tak jako proti mému otci. Ale já věřil, věřil jsem v nás, věřil, že Risky to dokáže.

"Zabij ho, Eligosi, musíš mě poslechnout! Zab ho!"

Další slova už byla v démoním jazyce. Rozeznal jsem jen výraz pro smrt, Carsone zvládal tento jazyk perfektně. Risky se na mě pomalu otočil, v očích naprosto neznámý a fanatický výraz. Pral se s tím? Snažil se to zastavit, ale nedokázal vyhrát nad osudem. Sevřel pevně můj krk a zvedl mě do vzduchu. Nemohl jsem dýchat. Všechno to bylo snad zbytečné?

"Jmenuješ… se Risky… patříš… ke mně… prosím… nedovol to, nesmíš!"

Dva pánové, dva rozdílné rozkazy. Risky byl zmaten. Těkal očima ze mě na Carsoneho, nevěděl co dělat. Vše mu říkalo, že mě musí zabít, ale já doufal, že poslechne své srdce. Přitiskl jsem roztřesenou dlaň na jeho hruď. Bilo tak rychle.

"Poslechni své… srdce…"

Jeho sevření povolila a já upadl na zem. Mnul jsem si krk a ještě kašlal. Zahlédl jsem, jak se Risky otočil proti Carsonemu, i tu hrůzu v jeho očích, když poznal, že prohrál. Pak už to byl jen mžik. Risky překonal těch několik metrů snad jedním skokem a část těla principála cirkusu se zřítila na písek, jeho hlava…

Rychle jsem odvrátil pohled a slyšel jen další nárazy. Nechtěl jsem se dívat na ten masakr. Když zvuky utichly a já slyšel jen Riskyho kroky, koutkem oka jsem pohlédl na naprosto zdevastované tělo Carsoneho, které nyní nebylo k poznání, bylo roztrháno na kousky. Risky přišel až těsně ke mně. Byl celý od krve, přesto ke mně natáhl svou dlaň.

"Jmenuji se… Risky."

Do očí mi vyhrkly slzy a já cítil, jak se propadám do prázdnoty. Byl jsem vyčerpaný, promrzlý a v tu chvíli i… šťastný.