XIII

Stál jsem na horní palubě lodi a opíral se o zábradlí. V dáli jsem viděl přístav New Orleansu. Byl jsem nesmírně rád, že je ta cesta za mnou. I když jsem cestoval rád, nečekal jsem, že mi rozbouřené moře bude vadit. První den to byl jen špatný pocit, ale druhý už mě přepadla nefalšovaná mořská nemoc. Můj žaludek dělal kotrmelce a vypadal jsem nejspíš děsivě. I přesto, že se mi posádka lodi snažila trochu pomoci. Seznámil jsem se s lady Chartonville a její neteří a ty se mě mile ujaly a pomáhaly mi zvládat tuhle cestu. Její neteř byla o pár let mladší než já a neustále se červenala a dělala na mě oči, nejspíš jsem se jí zalíbil. Bylo to docela komické. Nemohl jsem jim říct pravdu o své cestě, tak jsem jim nalhal, že jedu za příbuznými, stejně jako ony dvě.

Když se ozvala konečně po tolika dnech lodní siréna, označující vplutí do přístavu, vyběhl jsem nadšeně na palubu, jako desítky ostatních pasažérů. Neměl jsem tušení, co mě v tomhle záhadném městě, opředeném mnoha podivnými historkami, čeká. Celou dobu jsem žmoulal plakát onoho cirkusu. Najdu ho tam? Pokud ano, je tam z vlastní vůle? Bude mě chtít vidět? Mluvit se mnou? Ty otázky mě trápily celou cestu.
Teď když jsem už mohl rozeznat molo a mávající dav v přístavu, bylo to hodně zvláštní. Doufal jsem, že mě v přístavu opravdu bude někdo čekat. Pokud ne, udržoval jsem si ještě možnost zadních vrátek u lady Chartonville. Všichni ti lidé, kteří vítali naši loď, pokřikovali, zdravili své příbuzné a přátele na palubě, všechny ty dámy v noblesních šatech, které mávaly bílými kapesníčky na pozdrav a plakaly. Cítil jsem se tu vítaný.
"Máte rád cirkus, hrabě?"
Mladá slečna Beoard se ke mně přitočila a nahlédla mi přes rameno. Zdála se rozverná, nejspíš zase své tetičce utekla.
"Ano, já… myslím, že mám."
"Carso… ne? To zní zvláštně. Mohli bychom tam jít spolu, co říkáte?"
Nechtěl jsem slečnu Elisu jako doprovod, netušil jsem, co se tam stane. Ale mohla být dobrým doprovodem, dobrým alibi. Nemohl jsem uvěřit, jak vypočítavě jsem dokázal přemýšlet o té mladé dámě, proto jsem nasadil milý úsměv a políbil ji ručku s malou úklonou.
"Byl bych velmi poctěn."
Nakonec jsme se domluvili s Elisou, že se setkáme toho večera u cirkusu Carsone, ona na rozdíl ode mě věděla, kde cirkus hledat, já město vůbec neznal. Přesto se však naše cesty nyní musely rozdělit. Když jsme zakotvili a loď spustila můstek, vzal jsem svůj kufr a zamířil dolů do přístavu. Muže, který mě měl očekávat, jsem však neznal a neměl tušení, jak ho vůbec poznám. Naštěstí jsem si všiml cedule, napsané klikatým písmem, na které stálo mé jméno a zamířil k malému podsaditému mužíkovi, který ji držel.
Zazubil se a ukázal na vcelku chudě vypadající bryčku, do které jsem měl asi nastoupit. Popravdě byla ve mně malá dušička, ale nechtěl jsem si přiznat, že se bojím. Lord Kesnnom by mě nezradil, po tom všem. Jistě je to jen vozka, který mě odveze za svým pánem.
Důvěřivě jsem tedy nastoupil a nechal se vést ulicemi New Orleansu.

Byla to dlouhá cesta. Město po chvíli ustoupilo do pozadí, viděl jsem pole, několik otroků a dokonce pár zemědělských stavení. Mířili jsme k jednomu takovému sídlu, s krásnými bílými sloupy, které leželo tak půl hodinky cesty od města. Vozka zastavil na písčité cestě a u domu už čekala černá služebná a převzala můj kufr. Byl jsem okouzlen tímhle domem. Služebná mi pokynula, abych ji následoval a já tak stanul v prostorné hale. Po chvíli ke mně zamířil z jedné chodby postarší muž, kolem padesátky. Podle jeho ošacení jsem hádal, že to bude pán tohoto domu. Mile mě přivítal s jasným francouzským přízvukem a objal mě, div mě neumačkal.
"Vy jste hrabě Deander hádám. Tak mladý chlapec… Charles mi o vás psal, očekával jsem vás už včera."
"Bouře nás trochu zdržela, ehm… pane…?"
"Jsem Pascal Guillaumer, vítám vás na panství Monegal. Služebná vám připravila pokoj, takže si ho můžete jít prohlédnout a odpočinout si, jistě jste po cestě unaven."
"Nepociťuji únavu, pane Guillaumer, rád bych hned vyrazil. Lord Kesnnom mi říkal, že mi pomůžete najít cirkus pana Carsone."
"Jdete přímo k věci, to se mi líbí. No dobrá, oběd? Pojďte, probereme to u skvělého jehněčího."
Jak se zdálo, pan Guillaumer byl velký mluvka. Vyptával se mě snad na vše ohledně Anglie, Londýna a všeho podobného. Ze začátku to bylo milé, ale jakmile jsme snědli polévku i hlavní chod, už mě nejen bolela hlava, ale v jeho přízvuku jsem se ztrácel. Když pochopil, že jeho slova už nestíhám, rychle přešel k tématu, které mě zajímalo.
"Takže hledáte cirkus Carsone? To je poměrně snadné. Sídlí za městem, hostí ho jedna místní vdova, která má ráda takovéto zábavy. Ale pochybuji, že by vašeho přítele jen tak vystavovali před publikem. Corsone jistě není hlupák. Tady v New Orleansu jsou lidé zvyklí na hodně podivné věci, ale démon by tu jistě vzbudil neočekávanou pozornost. Zde se setkává mnoho prastarých náboženství, které sem přinesli otroci z Afriky. Proto si myslím, že bychom vás měli dostat do zákulisí cirkusu."
"A to lze? Jak to chcete udělat?"
"Nechte to na mě. Stačí, když nasadíte ten váš londýnský přízvuk a obléknete si vaše nejhonosnější ošacení, zahrajeme si divadlo."

Byl jsem tak nedočkavý, až se mi ruce při oblékání třásly. Modlil jsem se, i když jsem nevěděl, zda na Boha ještě věřím. Oblékl jsem si nejvíce slavnostní oděv, ve kterém bych se nestyděl jít ani na večírek u anglické královny a vyrazil. I pan Guillaumer vypadal noblesně a kočár už čekal.
Nevěděl jsem, jaký je jeho plán, rozhodl se mi ho nesdělit. Jen mě prosil, abych mu důvěřoval a vše odsouhlasil. Když jsme dorazili na ono místo, už z dáli jsem viděl střechu velkého barevného, cirkusového stanu. Stmívalo se a kolem cesty plápolaly louče. Venku nějaký fakír žongloval s ohnivými koulemi, aniž by se spálil a noblesní smetánka z města se hrnula dovnitř. Jak jsem pochopil, dnešní večer byl jen pro smetánku a pozdější jednodušší představení budou i pro prostý lid.
Zahlédl jsem u stanu čekat Elisu, podle pana Guillaumer, to byl vhodný doprovod, proto jsme se k ní připojili. Byla tak okouzlena celou tou atmosférou. Byla v cirkusu poprvé. Já však nedokázal sdílet její nadšení, byl jsem k ní velmi chladný a nervózní. Za poslední měsíce jsem viděl tolik cirkusů, že bych je nespočítal. Tento však vypadal jinak. Cítil jsem takovou podivnou dusnou atmosféru. Temnou atmosféru. Byli jsme usazeni a shlíželi na představení.
Bylo to krásné představení, do detailu promyšlené, bez jediné chyby. Bylo znát, že tento cirkus byl opravdu profesionální. Mnoho exotických zvířat, mnoho žonglérů i akrobatů.
Představení trvalo přes hodinu a Elisa nadšeně tleskala každému číslu.
Když představení skončilo, rozloučil jsem se s Elisou a odvedl ji k jejímu kočáru. Její tetička ji nakázala být brzo doma. Musel jsem slíbit, že ji brzy navštívím, i když jsem to opravdu neměl v plánu. Mrzelo mě, že musím tak lhát.
Poté jsem se připojil k panu Guillaumerovi a zamířili jsme za panem Carsonem, abychom mu pogratulovali k úspěchu.

Muž to byl velmi štíhlý, oděn do černého hávu a na hlavě cylindr. Z kapsy mu visel zlatý řetízek od hodinek. Po skončení představení komandoval své podřízené a některé i silnou holí, s velkou lebkou na konci, přetáhl po zádech. Vše se muselo rychle uklidit a nachystat na zítra. Už od prvního pohledu jsem z toho muže necítil nic dobrého. Byl prohnaný, falešný a jistě skvělý lhář. Bál jsem se, že to bude opět planý poplach. Přesto jsem však věděl, že neodejdu, dokud nezjistím pravdu.
Pan Guillaumer mě představil jako velmi zámožného hraběte z Anglie, který miluje všechno neobvyklé, děsivé a adrenalinové. Z rukávu vytáhl pár vymyšlených historek o tom, jak rád jezdím na lov do Afriky a lovím ty nejděsivější zvířata. Také historku o tom, že jsem sběratel rohů a zvláštních kostí. Majitel cirkusu asi ucítil další peníze, hned se nadšeně představil i s pompézní úklonou.
Vyjednali jsme tedy procházku po zákulisí cirkusu. Corsone se zdál velmi nadšen mou přítomností. Nabízel mi sloní kel, i lví tesáky, ale já jen opovržlivě zavrtěl hlavou. Pochopil jsem, kam vede tato hra.
"Ne, pane Carsone, všechno tohle už hrabě ve své sbírce má, je to už nudné, chápejte. Hledá tu něco nového, něco, co ho překvapí."
"Tak mladý a už tak náročný."
Carsone nám představil všechna svá zvířata, pár akrobatů, dokonce i děsivého kouzelníka, ale pan Guillaumer stále vrtěl hlavou.
"Půjdeme, zdejší cirkus není ničím výjimečný. Takový jsem viděl ve Francii, tam měli alespoň dvouhlavého pantera."
"Počkejte, hrabě, možná… že vám mohu ukázat něco… něco, co jste ještě dosud nikdy neviděl. Něco tak děsivého jako samo peklo."
"O tom pochybuji."
Carsone se rozesmál a já pevně sevřel za zády pěst. Ano, ukaž, ukaž mi, kde Riskyho schováváš, určitě to bude on.
"Vlastním tenhle veleslavný cirkus, ale své největší eso, největší atrakci skrývám před publikem. Zatím jsem nepřišel na způsob, jak toho tvora představovat. Možná Satan? Ďábel?"
"Nerouhejte se, milý pane, nic takového přeci neexistuje!"
"Jste si naprosto jistý?"
Carsone zamířil k jedné z maringotek. Vypadala jinak než ostatní. Neměla žádná okna a byla kolem dokola pobitá mřížemi. Když jsme přišli blíž, cítil jsem tu podivnou vůni a všiml si, že po mřížích tečou kapky nějaké vody.
"Svěcená voda, nic jiného toho tvora neudrží vevnitř."
Odemkl několik zámků na maringotce a vstoupil. Byla tam tma, strašná tma. Zakopl jsem o schod, ale mlčel jsem. Tísnivá, ponurá atmosféra mě přímo udeřila. Roztřásl jsem se. Cítil jsem zimu, i když byl konec horkého léta. I pan Guillaumer to nejspíše pocítil, protože si se mnou vyměnil trochu ustrašený pohled.
"Nic nevidíme, pane Carsone, co je tohle za hloupý trik? Co tu schováváte? Staré kufry? Nebo nějakého letitého vypelichanehé lva?"
Principál cirkusu vzal malou lampu a po chvíli se maringotkou rozlilo tlumené světlo. Pak jsem to uviděl. Okamžitě jsem zalapal po dechu a couvl. Principál se rozesmál.
"Jak vidím, přeci jen jsem vás vyděsil. Dovolte mi, hrabě, představit démona."

Na konci maringotky stála klec. Obrovská klec, s velmi silnými mřížemi. Mříže však byly zhotoveny s podivného kovu, svítil a třpytil se v záři lampy.
"Stříbro?"
"O ano, posvěcené stříbro, spletené do mnoha křížů, protiopatření proti něčemu tak děsivému."
V rohu klece seděl muž, velmi mohutný muž, s černými dlouhými vlasy, rozcuchanými. V potrhaných kalhotách. Ruce měl připoutané ke stropu klece a skoro jako by na poutech visel, bezvládně.
Nepoznal bych ho. Na první pohled bych nebyl schopen říct, že je to Risky. Ale když se ke mně zvedly ty dvě černé oči, byl jsem si jist. Zamířil jsem přímo k mřížím, ale zdálo se, že mě vůbec nepoznal. Tolik jsem se změnil? Tolik jsem zestárnul? Vždyť to byly jen čtyři roky.
Než jsem dokázal dojít až k mřížím, principál mě zastavil.
"Ne, nesmíte jít blíž, je to divoké stvoření, které jen čeká na možnost vás roztrhat na kousky. Podívejte na ty rohy, na ten děsivě ostrý ocas. Je to dokonalé vraždící stvoření."
Opravdu, jeho růžky, které se mu klubaly vždy z vlasů, nyní měly skoro deset centimetrů. Jeho oči přímo plály nenávistí a touhou po krvi a smrti. Do očí se mi prodraly slzy. Tolik jsem toužil ty mříže odemknout a obejmout ho.
Já jsem tady, jsem tady Risky. Našel jsem tě, už všemu rozumím! Chci tě zpátky!
"Jak… jste přišel k takovému tvorovi?"
"Jak? Našel jsem ho jednoho dne nedaleko Londýna. Ležel v korytě řeky v hlubokém blátě. Původně jsem myslel, že je to nějaký chlapec, tak jsem ho vytáhl. Až pak jsem poznal, že jsem našel poklad. Nyní mi musí sloužit."
"Jak dokážete přimět démona, aby vám sloužil? To je neuvěřitelné."
Jak se zdálo, živíme pýchu principála tak dokonale, že nám byl schopný říct cokoliv, aniž by v nás hledal nebezpečí.
"Je to snadné, stačí znát jeho jméno."
"A vy ho znáte?"
"Ano, mumlal ho stále dokola jako mantru."
Překvapivě jsem na principála pohlédl. Chtěl jsem ho taky znát. Ale zdálo se, že jsme zašli daleko. Odmítl nám ho sdělit a vyzval nás k odchodu. Nechtěl jsem odejít, nemohl jsem ho tam nechat. Ale pan Guillaumer mi jasně dal najevo, že mám jít.
Vyšel jsem z maringotky jen neochotně. Hodně jsem se musel přemáhat k úsměvu. Stálo mě to všechny mé síly. Nejradši bych toho hloupého cirkusáka umlátil k smrti jeho vlastní holí. Přesto jsem měl alespoň jistotu. Už jsem věděl, kde Risky je, jen jsem musel přijít na způsob, jak ho dostat ven.
"Hrabě je neskonale potěšen, milý pane, skládám vám ten největší hold a velmi se omlouvám, že jsme o vás kdy pochybovali."
Zamířili jsme ke kočáru, do kterého mě musel pan Guillaumer skoro násilně nastrkat.
"Nyní ne, hrabě, dnes v noci ne. Ale brzy vašeho přítele osvobodíme, mějte trpělivost."